První profesorka dějin slovanských národů a byzantologie na FF UK
Začátkem listopadu uplyne 120 let od narození významné československé historičky a byzantoložky, profesorky Milady Paulové, která byla žačkou historika Jaroslava Bidla, profesora středověké historie východní Evropya Balkánského poloostrova na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zakladatele moderní české byzantologie.
Archiv MÚA AV ČR
Milada Paulová se narodila 2. listopadu 1891v Dařenicích. Její dětství a mládí nebylo v důsledku brzké ztráty matky a vleklé plicní choroby moc šťastné. Zůstala záhy sama s otcem a „adoptivní matkou“, jak nazývala svou vychovatelku a později společnici, slečnu V. Brunclíkovou, která se o ni starala až do své smrti v roce 1951. Přestože osud nebyl v mládí k M. Paulové příznivý, nezahořkla a po přestěhování do Prahy odmaturovala a nastoupila na Univerzitu Karlovu, kde začala na filozofické fakultě studovat historii a zeměpis. K jejím vysokoškolským učitelům patřily osobnosti, jako byl (vedle J. Bidla) Josef Pekař, Josef Šusta nebo Vojtěch Švambera.
Coby žačka J. Bidla pracovala Milada Paulová po ukončení vysokoškolských studií v Bidlově historickém semináři jako jeho asistentka a připravovala se na vědeckou dráhu. Stala se specialistkou na dějiny slovanských národů východní Evropy a Balkánu a na dějiny byzantské říše a v těchto oborech byla jmenována jako první žena nejen docentkou, ale stala se také první profesorkou dějin slovanských národů a byzantologie na FF UK.
Paulová byla také členkou Slovanského ústavu, kde po druhé světové válce vedla jako první žena – společně s historikem umění Nikolajem L. Okuněvem a slovanským filologem Bohuslavem Havránkem – mezinárodní časopis Byzantinoslavica (viz AB 7–8/2009). Zásluhou profesorky M. Paulové časopis po válce nezanikl. Naopak se stal mezinárodně uznávaným byzantologickým periodikem s mezinárodní anotovanou byzantologickou bibliografií, kterou M. Paulová s pomocí vědecké byzantologické elity, již pro spolupráci s časopisem získala, zmodernizovala a postavila na mezinárodní úroveň.
Vědecký život věnovala nejen moderním dějinám, vztahům mezi Československem a Jugoslávií během první světové války a českému a jugoslávskému odboji (Dějiny Maffie. Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914–1918, I-II, Praha 1937–1939; Jihoslovanský odboj a česká Maffie, Praha 1928; Masaryk a Jihoslované, Praha 1931; Tomáš G. Masaryk a Jihoslované, Praha 1938; Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918, Praha 1968). V rámci byzantologie se věnovala problematice vztahu islámu a Středomoří (L’islam et la civilisation méditerranéenne, in: Věstník KČSN, Třída filos.-hist. 1933, Praha 1934), středověkým srbským dějinám a období křížových výprav (Účast Srbů při třetí křížové výpravě, Byzantinoslavica 5, 1933–1934, 235–303; Tomislav, Štěpán Nemaňa, Štěpán Prvověnčaný a svatý Sáva, in: R. P. Rohden – K. Stloukal, Tvůrcové dějin II, Praha 1934), česko-byzantským vztahům za Přemysla Otakara II., za Karla IV. a v 15. století (Die tschechisch-byzantinischen Beziehungen und ihr Einfluss, Byzantinoslavica 19, 1958, 196–205; Die tschechisch-byzantinischen Beziehungen unter Přemysl Otakar II. Zbornik radova Vizantološkog instituta 8/1, 1963, 237–244; L’idée Cyrillo-Méthodienne dans la politique de Charles IV et la fondation du monastère Slave de Prague, Byzantinoslavica 11, 1950, 174–186; Styky českých husitů s cařihradskou církví na základě církevních poměrů byzantských, Časopis českého musea 92, 1918–93, 1919, sep. 74 str.; L’Empire byzantin et les Tchèques avant la chute de Constantinople, Byzantinoslavica 14, 1953, 158–225) a vývoji české byzantologie během nacistické okupace, za druhé světové války a v následujících letech (Byzantine Studies in Czechoslovakia 1939-1945, Byzantinoslavica 9, 1948, 144–147; Vizantinovedenije v Čechoslovackoj respublike v poslednije gody, Vizantijskij vremennik 12, 1957, 291–304).
Pro melantrišské vydání Dějin lidstva připravila M. Paulová kapitoly o době rozkladu římské říše až do doby Konstantina Velikého a Justiniána I. a o politické, hospodářské a kulturní situaci na severu a východě Evropy ve 13. století (Politický rozklad imperia římského od Konstantina Velikého až do Justiniána I., in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku, II: Římské imperium, jeho vznik a rozklad, Praha 1936, 473–555; Evropský sever a východ na sklonku XIII. věku, in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku, IV/1: Středověk vrcholný a stárnoucí, Praha 1942, 345–422). Přeložila také heslo o byzantských dějinách z Boľšoj sovetskoj encyklopedii (česky Dějiny byzantské říše, Praha 1955, sep.) a byla překladatelkou práce srbského historika S. Stanojeviće Dějiny národa srbského, která vyšla česky v Praze v roce 1920 s předmluvou J. Bidla.
Dílo M. Paulové je známo v celém světě: spolupracovala nejen s badateli z Francie, Itálie, Řecka, Velké Británie či Spojených států, ale také s vědci z bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu či z Polska a Bulharska. Jako členka Československého národního byzantologického komitétu se na byzantologickém kongresu v Ochridu (1961) stala čestnou viceprezidentkou Mezinárodní asociace byzantských studií (Association internationale des études byzantines – AIEB), a to společně se světovými veličinami oboru, jako byli profesoři Gyula Moravcsik z Maďarska, Silvio Giuseppe Mercati z Itálie, Anastasios Orlandos z Řecka nebo Alphonse Dain z Francie.
Milada Paulová byla také průkopnicí a bojovnicí za právo žen na vysokoškolské vzdělání i na uplatnění ve vědě, jak dokládá její vědecká kariéra, spojená s překonáváním mnoha těžkostí, i výrok z jejích pamětí: „Neb je dodnes mým naprostým přesvědčením, že i žena, má-li žít vědou a pro vědu, anebo aspoň žena chabého zdraví, jako bylo moje, musí mít k tomu stejné podmínky jako muž.“
Podrobnější informace o vědecké dráze M. Paulové naleznete ve studii L. Havlíkové: „První žena na Universitě Karlově“ (Paměti M. Paulové), Slovanské historické studie 34 (2009), 127–165 (edice pamětí) a na www.zenyaveda.cz.
Lubomíra HAVLÍKOVÁ,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.
Česky
