Vážený pane premiére, vážená paní místopředsedkyně senátu, vážený pane ministře kultury, vážené členky a členové Akademického sněmu, velmi rád také vítám nově zvolené členy Akademického sněmu, vážení hosté, dámy a pánové,
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Akademie věd ČR, stejně jako celá vědecká veřejnost, ocenila, že kabinet premiéra Petra Nečase prohlásil výzkum a vývoj za jednu z hlavních vládních priorit a přes nepříznivý ekonomický vývoj se rozhodl neredukovat příslušné výdaje v rámci státního rozpočtu. Všichni bychom byli raději, kdyby výdaje na výzkum a vývoj narůstaly tak, jak předpokládala východiska při formulování Reformy systému výzkumu, vývoje a inovací. Připomínám, že ještě v polovině roku 2008 očekávala tehdejší vláda meziroční nárůsty ve výši zhruba dvě miliardy korun. Vzhledem k současnému stavu státní pokladny, vývoji ekonomiky a při snížení všech ostatních výdajů je plánované navýšení rozpočtu na výzkum, vývoj a inovace pro rok 2011 o zhruba půl miliardy korun nesporně pozitivním krokem.
V souvislosti s financováním výzkumu a vývoje rovněž velmi oceňuji, že se vláda ČR ve svém programovém prohlášení přihlásila k nutnosti zavést nový hodnoticí systém, který má být, cituji: „kombinací kvantitativního a kvalitativního hodnocení s výrazným zapojením zahraničních expertů“. Tato část programového prohlášení vlády jako by předjímala závěry první průběžné zprávy projektu Mezinárodní audit výzkumu a vývoje v České republice, kterou vypracovalo a zveřejnilo v září tohoto roku konsorcium pěti renomovaných zahraničních institucí koordinované britskou společností Technopolis. Výsledky zprávy přesvědčivě ukázaly na zásadní systémové chyby při realizaci již zmíněné reformy v České republice a zcela potvrdily oprávněnost hlavních výhrad jejích kritiků: česká metodika hodnocení pracovišť výzkumu a vývoje je bohužel světovým unikátem, jak problematicky interpretovatelná data používá přímým přepočtem k rozdělování institucionálních prostředků na výzkum a vývoj, a to navíc mezi výzkumné organizace zásadně se lišící oborem činnosti a strukturou financování. Je proto třeba co nejdříve ukončit neustálé experimenty se záplatováním a vylepšováním stávající metodiky a neprodleně zahájit práce na novém hodnoticím systému. Alternativní návrh nového hodnoticího systému české vědy, který vychází ze zásad britského systému REF (Research Excellence Framework) a který je v souladu s dikcí vládního prohlášení, předložili zástupci Akademie věd na 259. zasedání Rady pro výzkum, vývoj a inovace dne 26. listopadu tohoto roku. Podle usnesení z téhož zasedání Rady bude tento materiál využit při dopracování dlouhodobých principů hodnocení. S jistou dávkou optimismu bych tedy mohl konstatovat, že tolik kritizovanému „kafe-mlejnku“ snad konečně zvoní hrana.
Hovořím-li o financování výzkumu, musím konstatovat, že Akademii věd byl jako jediné instituci v České republice již pro letošní rok snížen rozpočet o více než půl miliardy korun právě v důsledku aplikace zmíněné vadné metodiky hodnocení, a to zcela v rozporu se skutečností, že Akademie věd dlouhodobě vykazuje nejvyšší produktivitu ve výzkumných výsledcích na vědeckého pracovníka. Je pro mě proto jen těžko pochopitelné, že institucionální financování Akademie věd znovu klesá i v návrhu rozpočtu na rok 2011, byť „jenom“ (slovo jenom dávám do uvozovek) o dalších zhruba 100 mil. Kč. Jak vyplývá z přiloženého grafu, rozpočty všech ostatních důležitých aktérů v oblasti výzkumu, vývoje a inovací rostou.
V této souvislosti bych chtěl připomenout, že institucionální financování Akademie věd představuje pouze 55 % jejího celkového rozpočtu a kryje především základní provoz a údržbu ústavů. Výzkumné aktivity v AV ČR jsou již nyní z velké části financovány převážně z vysoutěžených grantových a projektových prostředků, v další části pak z vlastních zdrojů. Je třeba zdůraznit, že uvedená úroveň základního financování je nezbytná k udržení konkurenceschopnosti a vědeckého výkonu pracovišť Akademie věd. Účelová podpora konkrétních projektů na základě soutěže je samozřejmě velmi důležitou součástí moderního systému financování výzkumu, vývoje a inovací, klíčové pro jeho efektivní fungování je však správné nastavení její míry právě vzhledem k základnímu institucionálnímu financování. Pouze stabilní instituce se zajištěným systémem financování se mohou úspěšně ucházet o velké grantové projekty u našich i evropských grantových agentur a o velké infrastruktury v rámci operačních programů EU. Pro srovnání uvádím, že německá Společnost Maxe Plancka, která se věnuje základnímu výzkumu, získává formou institucionální podpory asi 80 % svého rozpočtu a Helmholtzovo společenství, které má obdobný podíl aplikovaného výzkumu jako Akademie věd, získává přímou institucionální podporou zhruba 65 % svého rozpočtu. Je evidentní, že názory volající po dalším výrazném omezení institucionálního financování pod heslem „o všechno je třeba soutěžit“, jsou nejen velmi neuvážené, ale jejich prosazení by výrazně poškozovalo dvě nejvýkonnější složky výzkumu v tomto státě, tedy Akademii věd a vysoké školy.
Hovořím-li o institucionálním a účelovém financování, musím rovněž konstatovat, že diskuse o podílu obou typů financování jsou často vedeny s velmi povrchní znalostí věci. Při posuzování výše institucionální a účelové podpory je totiž třeba mít na paměti, že institucionální financování v současném pojetí nezahrnuje pouze peníze na základní financování konkrétních výzkumných institucí, ale i další nemalé položky týkající se např. kofinancování projektů operačních programů nebo podpory projektů mezinárodní spolupráce, které však svou povahou patří do účelového financování. Konkrétně v roce 2010 z celkové částky výdajů na výzkum, vývoj a inovace ve výši 25,4 mld. Kč šlo na přímé institucionální financování výzkumných organizací pouze zhruba 33 % celkových výdajů. Teprve tento údaj lze korektně používat jak k argumentaci na národní úrovni, tak i k porovnávání v mezinárodním kontextu.
Vážené členky a členové sněmu z pracovišť Akademie věd, všichni dobře víme, že ani Akademie věd není ideální institucí a že je prostor k dalšímu zkvalitňování její činnosti. Významně by k tomu mělo přispět právě probíhající hodnocení pracovišť a především jejich jednotlivých vědeckých týmů – informaci o aktuální situaci podám ve druhé části svého vystoupení. Na tomto místě musím ale připomenout, že současné hodnocení je již celkem šesté v pořadí, z toho čtvrté s výraznou účastí zahraničních posuzovatelů, a Akademie věd je jedinou institucí v České republice, která takové hodnocení systematicky provádí. Již na základě minulých hodnocení zavedla Akademie věd diferencované financování svých pracovišť podle kvality a jedním z hlavních cílů tohoto kola hodnocení je připravit podklady pro ještě výraznější diferencování institucionální dotace pracovištím od roku 2012. Zdůrazňuji, že způsob tohoto hodnocení je v souladu s programovým prohlášením vlády ČR.
Současnou kvalitu a úroveň výzkumu v Akademii věd lze dokumentovat mnoha ověřitelnými kvantitativními údaji – připomněl bych alespoň několik.
Systém pracovišť Akademie věd představuje jednoznačně nejvýkonnější složku výzkumu a vývoje v České republice: s 15 % pracovníků ve výzkumu a vývoji produkuje 37 % mezinárodně uznatelných výsledků (cituji jednak z údajů Českého statistického úřadu a dále z výsledků hodnocení výzkumných organizací za léta 2004–2008, provedeného Radou pro výzkum, vývoj a inovace). Podíváme-li se na výsledky tohoto hodnocení podrobněji, zjistíme například, že poměr impaktovaných výsledků vysokých škol a ústavů Akademie věd je 60 : 40, pokud jde o počty impaktovaných článků, či dokonce jenom 55 : 45, počítáme-li bodové ohodnocení těchto publikací podle metodiky zohledňující impaktní faktory časopisů. Klíčová je ale efektivnost využití svěřených prostředků, která je rozhodně objektivnějším parametrem než prostý objem produkovaných výsledků bez přihlédnutí k velikosti výzkumné kapacity. Pro její porovnání lze využít např. údaje Českého statistického úřadu pro rok 2008: na vysokých školách pracovalo zhruba dvakrát více výzkumných pracovníků v přepočtu na plné úvazky než na pracovištích Akademie věd.
O kvalitě výzkumu v Akademii věd svědčí rovněž ocenění jejích pracovníků. Státní vyznamenání udělované prezidentem republiky obdrželo za tuto dobu 14 vynikajících osobností z Akademie věd. Z devíti národních cen Česká hlava putovalo do Akademie věd plných osm, přičemž dalších 11 vědců získalo v rámci této soutěže jiné významné ceny. 23 vědců obdrželo ceny a medaile ministra školství, mládeže a tělovýchovy, tři badatelé jsou laureáty významných cen Praemium Bohemiae z nadace Bohuslava Jana Horáčka, opět od r. 2002. Celkem jde tedy o 59 ocenění pro vědce z Akademie věd za posledních devět let.
Za potvrzení kvalit výzkumu považuji rovněž jmenování Lubomíra Lízala a Daniela Münicha z Národohospodářského ústavu do Národní ekonomické rady vlády (tzv. NERVu). Věřím, že premiér Petr Nečas je s jejich činností v tomto poradním vládním orgánu spokojen.
Dámy a pánové – položím otázku: Jakou výkonnost by měla česká věda bez Akademie věd? Je rozumné s touto kvalitou hazardovat?
V úvodní části jsem se kriticky vyjádřil k nedomyšlené reformě výzkumu, vývoje a inovací v České republice, jež ve svých důsledcích vedla k ohrožení pozic a kvality české vědy a vzdělanosti. Musím říci, že v nelehké situaci v loňském roce jsem velmi oceňoval podporu, které se AV ČR i mně osobně dostalo od lidí z nejrůznějších institucí. Potěšilo mě, že mnoho podpůrných hlasů zaznívalo z univerzitního prostředí. Stále se totiž ukazuje, že právě spolupráce pracovišť Akademie věd a vysokých škol vytváří nezbytné synergické efekty pro rozvoj vědy a vzdělanosti v České republice a zároveň přispívá k efektivnímu zhodnocení vložených veřejných prostředků v duchu teze Wilhelma von Humboldta, že „mezi univerzitami a akademiemi by mělo docházet k živé výměně a plodné konkurenci“. Že je takováto spolupráce možná a oboustranně prospěšná, dokumentuje nejlépe 53 společných pracovišť i řada společných aktivit v rámci programů center základního i aplikovaného výzkumu. Neexistuje tedy racionální důvod, proč ukvapeně měnit základní rys institucionálního uspořádání české vědy a výzkumu, jenž se v historicky osvědčeném schématu organizace výzkumu a vývoje v České republice opírá o koexistenci a spolupráci vysokých škol a Akademie věd.
Jednou z dlouhodobých priorit Akademie věd je přenos získaných poznatků do aplikační sféry. Významného pokroku v této oblasti jsme dosáhli v roce 2007, kdy ústavy Akademie věd přešly na právní formu veřejných výzkumných institucí, což mj. otevřelo možnosti zakládání spin-off firem a vědeckých inkubátorů. Například v roce 2009 ústavy AV ČR založily tři spin-off firmy zaměřené na usnadnění transferu znalostí a komercializaci výsledků vědecké práce, v přípravě je projekt na založení dalšího centra transferu technologií. V přímé spolupráci s podnikatelskými subjekty řeší naše pracoviště v současné době více než 200 projektů. I toto číslo jednoznačně vypovídá o aplikačním a inovačním potenciálu Akademie věd. Klíčovým problémem je ovšem zcela nedostatečná podpora výzkumu na vysokých školách i ústavech Akademie věd ze strany podnikatelského sektoru i malý zájem o jejich výsledky. Až na výjimky se spolupráce omezuje pouze na společné projekty financované v převážné míře z veřejných prostředků.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že naše práce a její výsledky, a to nejen v oblasti tzv. základního a aplikovaného výzkumu, jsou veřejným statkem. Ne náhodou mají pracoviště Akademie věd statut veřejných výzkumných institucí, jejichž činnost je podporována z veřejných zdrojů, a tudíž určena veřejnosti a veřejností také kontrolována. Svoboda bádání zů-stává i v dnešních podmínkách významnou hodnotou umožňující sledovat trendy a tendence vývoje vědy a výzkumu v mezinárodním kontextu a reagovat na ně z hlediska národních zájmů České republiky. Politická reprezentace by proto měla právě v oblasti vědní politiky usilovat o to, aby výsledky základního výzkumu byly skutečným veřejným statkem, jehož tvorbu a využití by nediktovaly soukromé a partikulární zájmy různých vlivových skupin, a aby se nezbytné vztahy mezi komerční sférou a oblastí vědy rozvíjely ku prospěchu obou stran a současně měly vždy transparentní povahu. Je proto třeba hledat efektivní modely a nástroje pro podporu konkurenceschopnosti České republiky, které ale musí zároveň bránit výraz-ným deformacím trhu ve smyslu vytváření byznysu, jehož jediným cílem je konzumace veřejných prostředků jako součást podnikatelského záměru.
Jsem přesvědčen, že právě oblast vědy a výzkumu může výrazně ovlivňovat úspěšnost transformačních procesů i ve zcela jiných oblastech, a to prostřednictvím jak vlastního badatelského potenciálu a jeho výsledků, tak i expertní činnosti zaměřené k veřejným politikám České republiky. Na základě vlastní zkušenosti s bývalou či současnou Radou pro výzkum, vývoj a inovace si dovolím tvrdit, že Akademie věd má výrazně nejkvalitnější analytický tým v oblasti výzkumu a vývoje, včetně problematiky hodnocení a financování. Tento tým je k dispozici nejen mně jako předsedovi Akademie věd, ale je současně připraven poskytnout vládě, Parlamentu České republiky i dalším orgánům státní a regionální správy kvalifikované expertní zázemí a podporu pro přípravu a realizaci odpovědných a potřebných reforem. Zároveň jsme připraveni podílet se na hledání optimální funkční podoby systému výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Rozhodně ale odmítáme neuvážené a nedomyšlené zásahy do systému vědy a vzdělávání, neboť právě tyto oblasti představují klíčové faktory pro další úspěšný rozvoj české společnosti na počátku 21. století.
O nejrůznějších aspektech výzkumu, vývoje a inovací slýcháme v dnešní době mnohé. O pravdě jako hlavní motivaci vědy se dnes bohužel mluví už jen při slavnostních příležitostech. Dovolte mi proto zakončit připomenutím slov Karla Raimunda Poppera, že věda je především cestou přibližování se k pravdě, a to s vědomím, že pravdu neustále hledáme, ale nikdy, nikdy ji nemůžeme vlastnit.
Ve druhé části projevu krátce okomentuji aktuální stav právě probíhajícího hodnocení výzkumné činnosti našich pracovišť, zmíním problém titulu „doktor věd“ a budu ilustrovat výsledky naší výzkumné práce.
Nejprve tedy k pravidelnému hodnocení výzkumné činnosti našich pracovišť. Jak jsem již zmínil, současné hodnocení je šesté v pořadí, z toho čtvrté s výraznou mezinárodní účastí. Každé z předchozích mělo z pochopitelných důvodů poněkud odlišnou evaluační metodologii, probíhalo v různém legislativním a společenském kontextu i v rozdílném stavu vývoje pracovišť Akademie věd. Zdůrazňuji zejména podrobná hodnocení v letech 1999 a 2004, která měla za následek systémově diferencované institucionální financování pracovišť Akademie věd, což je skutečnost, která je v české vědě a výzkumu dosud ojedinělá. Přitom tato hodnocení, i přes jejich pochopitelné nedostatky, nebyla založena na prostém mechanickém posouzení výsledků, ale na názoru skutečných odborníků. Jedním z hlavních cílů právě probíhajícího kola hodnocení je připravit podklady pro stanovení výrazně diferencované institucionální dotace pracovištím od roku 2012. Po metodologické stránce je hodnocení založeno na peer review systému, bibliometrických datech a multikriteriálním přístupu. Výrazným rozdílem mezi hodnocením prováděným Akademií věd a hodnocením pomocí tzv. Metodiky je to, že nejsou hodnoceny pouze výsledky, ale také výzkumné organizace a jejich součásti, tedy producenti výsledků. Tento hodnoticí proces je rovněž v souladu s vládním programovým prohlášením, které explicitně pro oblast hodnocení výzkumu a vývoje uvádí systém kombinace kvantitativního a kvalitativního hodnocení se zapojením zahraničních expertů.
Aktuální proces se od předchozích kol hodnocení výzkumné činnosti pracovišť Akademie věd liší následujícími skutečnostmi:
• hloubkou hodnocení – posuzuje se celkem 406 vědeckých pracovních útvarů;
• ustavením nezávislých hodnoticích komisí pro každou sekci věd – celkem jde o devět komisí s 62 členy, přičemž pouze devět z nich pochází z pracovišť Akademie věd;
• úkolem hodnoticích komisí je nově stanovit nejen kvalitu pracoviště, ale i zpracovat jeho profil, tedy určit kvalitu jednotlivých pracovních útvarů;
• celý proces hodnocení je zajištěn pomocí webového on-line rozhraní, kde hodnoticí komise, zahraniční hodnotitelé a řídící skupina mohou sledovat aktuální situaci;
• v podkladech pracovišť jsou obsaženy rovněž prvky hodnoticích systémů evaluačně vyspělých zemí (SWOT analýza, seznam výsledků, kterých si pracoviště nejvíce cení atd.);
• důraz je kladen na použití bibliometrie a jejího analytického zpracování (WoS a ASEP). K tomu byl vytvořen v systému ASEP podrobný přehled všech výsledků včetně analytického zpracování na úrovni od jednotlivého autora, přes definované vědecké pracovní útvary, po pracoviště a oblasti věd. Tento systém je veřejně dostupný, umožňuje nezávislou kontrolu a pro účely hodnocení je i v anglické mutaci;
• součástí tohoto kola hodnocení je také dohadovací řízení pracovišť a hodnoticích komisí o výsledcích hodnocení.
V současné době se hodnoticí komise scházejí a zpracovávají návrhy na hodnocení, organizují termíny k návštěvě pracovišť a jejich sekretariáty zajišťují návštěvy zahraničních hodnotitelů. Návrhy hodnocení a profily pracovišť budou k dispozici nejpozději do Vánoc, návštěvy pracovišť proběhnou během ledna a února 2011. Výsledky hodnocení budou prezentovány na jarním Akademickém sněmu v dubnu.
Nyní několik poznámek k vědeckému titulu „doktor věd“. Akademická rada nedávno schválila zpřesnění pravidel pro jeho udělování formou směrnice Akademické rady. K diskusi o dalším směřování vědeckého titulu „doktor věd“ bude ustavena pracovní skupina složená ze členů Akademické rady a Vědecké rady Akademie věd. Připomínám, že titul DSc. byl v Akademii věd zaveden v roce 2003 a měl pro vědecké pracovníky znamenat jak další stupeň v jejich kariérním žebříčku, tak také stimul k rozšiřování a zvyšování jejich odborné kvalifikace. Přestože je zakotven ve Stanovách Akademie věd, jeho využití pro hodnocení vědecké kvality vědeckých pracovníků Akademie věd je stále nedořešeným problémem. Navíc byl tento titul vyňat z Kariérního řádu a tím zpochybněn jeho význam pro kariérní zařazení vědeckých pracovníků Akademie věd. Většina mladých vědeckých pracovníků neprojevuje zájem o dosažení vyšší vědecké hodnosti a spokojí se s dosažením titulu Ph.D. Důvody nezájmu jsou různé – někteří čekají, zda se podaří uzákonit celostátní platnost titulu, jiní mají pocit, že se jedná o něco nadbytečného, co ke své vědecké kariéře nepotřebují. Titul DSc. není zohledňován ani při hodnocení ústavů, ani při hodnocení vědeckých týmů. V současné době dochází k paradoxní situaci, kdy vědecký titul začíná obhajovat mnohem více vědeckých pracovníků z vysokých škol než z Akademie věd, pro které byl tento titul primárně zřízen.
Připomínám, že za sedm let existence titulu DSc. bylo příslušnými komisemi přijato 107 žádostí a bylo uděleno 76 titulů. Mimochodem, letos registrujeme celkem 16 uchazečů, z toho jsou pouze dva z Akademie věd. Uvedená čísla kontrastují se statistikou zmíněnou prezidentem republiky při slavnostním jmenování nových profesorů v Karolinu 8. prosince 2010. Prezident konstatoval, že za dobu své působnosti (od roku 2003) jmenoval takřka 1300 profesorů, a položil si otázku, zda jich není jmenováno až moc. Kvalita habilitací a profesur je velmi rozdílná a já sám jsem vždy chápal titul DSc. v širším kontextu jako podíl Akademie věd v obecné snaze po nastolení a upevnění nezpochybnitelného hodnotového systému v oblasti vzdělání a vědecké excelence. Tento systém byl v domácím prostředí výrazně narušen jak absencí jednotných standardů na vysokých školách – mám na mysli zmíněnou úroveň habilitací i profesur – tak řadou skandálů spojených s udělováním základních vysokoškolských titulů.
Udělal jsem si malou statistiku o nositelích vědeckých hodností a titulů DrSc. a DSc. a vědecko-pedagogických titulů docent a profesor v rámci členů Akademického sněmu. S trochou nadsázky bych si dovolil konstatovat, že očekávat výraznou podporu titulu DSc. v řadách Akademického sněmu, kde pouze čtvrtina členů má velký doktorát, by bylo asi iluzorní. Z tabulky je rovněž zřejmé, že vědecko-pedagogické tituly má zhruba polovina členů sněmu.
Nehodlám nyní analyzovat uvedené problémy ani diskutovat jejich nejrůznější aspekty – doufám, že tak učiní zmíněná pracovní skupina. Za sebe mohu říci, že mě těší stále větší zájem, který o vědecký titul DSc. projevují vědecké osobnosti z vysokých škol a dalších výzkumných institucí a vědecké osobnosti ze zahraničí. Budu se proto i nadále zasazovat, aby se tomuto titulu dostalo odpovídajícího uznání.
Nyní krátce k evropské agendě Akademické rady.
Připomínám, že se nacházíme v období přípravy 8. rámcového programu pro výzkum a vývoj, který má být vypracován v duchu klíčových tezí strategie Evropa 2020. Naši zástupci se ve 14 pracovních skupinách podíleli na přípravě národní pozice ČR k tomuto rámcovému programu i na aktualizaci Cestovní mapy ČR velkých infrastruktur pro výzkum, vývoj a inovace. Zároveň jsme pozorně sledovali situaci na MŠMT, kde došlo k výrazným personálním změnám, v souvislosti s nimiž řada subjektů vyjádřila obavy, zda nedojde ke zpoždění čerpání finančních prostředků z Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace a Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost. Předpokládáme, že opatření přijatá ze strany MŠMT tomu zabrání. V uplynulém období jsme kladli důraz nejen na získávání finančních prostředků ze strukturálních fondů EU, ale zejména na jejich efektivní dlouhodobé využití tak, aby po vybudování výzkumných infrastruktur nechyběly prostředky na jejich uvedení do plného provozu. Akademie věd se proto zapojila do tvorby zásad pro využití strukturálních fondů v novém programovém období Kohezní politiky EU v letech 2014–2020.
Z dalších záležitostí si dovolím pouze zmínit, že Akademická rada v červenci 2010 schválila souhrnné zprávy o vyhodnocení programů Informační společnost a Podpora projektů cíleného výzkumu, ukončených k 31. prosinci 2009. Oba programy byly vyhodnoceny jako splněné a podrobné informace o jejich průběhu a výsledcích byly poskytnuty Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, gestoru celého Národního programu výzkumu. V říjnu 2010 byla odborná i laická veřejnost prostřednictvím semináře seznámena s výsledky nejlépe hodnocených projektů těchto programů.
Pozornost nyní obracím k aktuálním výsledkům naší výzkumné práce. Zmíním vždy jen jeden subjektivně vybraný výsledek za každou vědní oblast. Oblast věd o neživé přírodě – s letošním držitelem Nobelovy ceny za fyziku Konstantinem Novoselovem spolupracovali v minulosti brněnští vědci z Ústavu přístrojové techniky. Zkoumali a zkoušeli využít grafen, extrémně tenkou a pevnou formu uhlíku. Právě objev grafenu vynesl vědci Andre Geimovi a jeho kolegovi Novoselovovi prestižní ocenění. Ústav přístrojové techniky plánuje další využití průkopnických objevů ve spolupráci s vědci z Manchesteru. Oblast věd o živé přírodě a chemických věd – výsledky vědců z Ústavu molekulární genetiky ukazují, že některé normální (nenádorové) buňky přítomné v nádorech produkují důležité růstové faktory a podporují tak zásadním způsobem růst nádorových buněk. Tyto podpůrné buňky a jimi sekretované růstové faktory tak mohou být nadějnými cíli protinádorové terapie. Oblast humanitních a společenských věd – Archeologický ústav Brno dosáhl významného úspěchu při řešení výzkumného záměru, který se zabýval vývojem středoevropských populací v období časného středověku. Výsledky izotopových analýz kosterního materiálu z vybraných pohřebišť ze 6. století na území ČR naznačily nové cesty při výzkumu etnogenetických procesů vedoucích k formování národů a národností ve středoevropském prostoru.
Z dalších událostí, k nimž došlo v letošním roce ve vědeckém životě naší Akademie, chci připomenout alespoň ty nejvýznamnější.
Nejprve bych rád pogratuloval těm, jimž byla udělena významná ocenění mimo Akademii věd. V první řadě jde o Jana Svobodu z Ústavu molekulární genetiky, který se stal letošním laureátem Národní ceny vlády Česká hlava, a to za své celoživotní dílo v oboru retrovirologie. Dalším nositelem letošního ocenění Česká hlava je Jaromír Chalupský z Fyzikálního ústavu. Cenu získal v kategorii Doctorandus za výzkum rentgenových laserů.
Srdečně gratuluji i k významnému státnímu ocenění, k medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy, udělenému prezidentem Václavem Klausem vynikajícím osobnostem z řad vědců: Františku Danešovi, význačnému českému jazykovědci a bývalému řediteli Ústavu pro jazyk český, a Blance Wichterlové z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, která se zabývá výzkumem heterogenní katalýzy a vývojem katalyzátorů pro chemické procesy.
Velmi potěšitelná je i skutečnost, že Pavlína Rychterová z Centra medievistických studií Filosofického ústavu získala prestižní juniorský grant od Evropské výzkumné rady, podporující mladé vědce a jejich projekty v oblasti hraničního výzkumu. Ve třech dosud vypsaných soutěžních kolech uspěli mladí vědci z České republiky pouze čtyřikrát a Pavlína Rychterová získala u nás vůbec první grant této kategorie v oblasti sociálních a humanitních věd. Mimochodem, další letošní nositelka takového grantu, Jana Roithová z Přírodovědecké fakulty UK, pracovala od počátku své vědecké kariéry až do začátku letošního roku na pracovištích Akademie věd a proto si troufám říci, že podíl Akademie věd na jejím úspěchu je nemalý. Oběma dámám touto cestou samozřejmě gratuluji.
Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací získal Erazim Kohák z Filosofického ústavu. Další významné ocenění, cenu Ligy proti rakovině, získal Emil Pollert z Fyzikálního ústavu. Medaile Josefa Hlávky byla udělena Cyrilu Höschlovi z Ústavu termomechaniky – blahopřeji všem pánům k tomuto úspěchu.
Gratuluji rovněž těm, kteří za své vynikající výsledky ve vědecké činnosti obdrželi ocenění Akademie věd nebo čestné medaile Akademie věd.
Vyzdvihl bych zejména Pavla Jungwirtha z Ústavu organické chemie a biochemie a Petra Pyška z Botanického ústavu, kteří obdrželi Akademickou prémii – Praemium Academiae 2010. Smyslem této mimořádné prémie je podpořit vynikající vědecké osobnosti a vytvořit jim takové podmínky, v nichž by mohly lépe rozvinout svůj potenciál ve prospěch Akademie věd a celé české vědy.
Gratuluji rovněž letošním laureátům Prémie Otto Wichterleho. Smyslem tohoto ocenění je finančně podpořit kvalitní mladé vědce a vědkyně pracující v ústavech Akademie věd. Prémie Otto Wichterleho byla Akademií věd zavedena už v roce 2002 a já mohu po devíti letech její existence konstatovat, že se ukázala jako velmi dobrý nástroj pro stimulaci špičkového vědeckého mládí. Touto prémií byly ostatně v minulosti oceněny i obě zmíněné nositelky grantů Evropské výzkumné rady.
Česky
