„Opravdu jsou vědeckými milníky ceny a  spolky?“
Jako  popularizátor vědy to stále chovám v živé paměti: 2005 – Rok fyziky, 2009 – Rok astronomie. Fyzikové si za záminku zvolili  sté výročí „zázračného roku“ (annus mirabilis), v němž Albert Einstein zveřejnil  tři práce, které od základu změnily fyziku: podal kvantový výklad  fotoelektrického jevu a výklad Brownova pohybu mikročástic a formuloval  speciální teorii relativity. Každý z těchto výsledků je mimořádný už sám o sobě,  jejich triáda v průběhu jediného roku a jediného mozku je neopakovatelná.  Hvězdáři, rodní bratři fyziků, si předloni připomněli 400 let od souběhu dvou  událostí, které „otřásly nebem“: Galileovo zavedení dalekohledu coby  nejvýznamnější událost pozorovací astronomie a vydání prvního ze základních děl  astronomie teoretické – Keplerův „pražský“ spis Astronomia nova s prvními dvěma zákony oběhu  planet.


Chemie ve spojení se zákony života stane se  nejpozoruhodnější a nejdůležitější ze všech věd. (Humphry Davy, anglický chemik,  1800)
Mezinárodní rok chemie 2011 společně vyhlásily UNESCO a  Mezinárodní unie čisté a aplikované chemie (IUPAC) s následujícími hlavními  cíli: zvýšit u veřejnosti vnímání chemie jako nezbytného prostředku zajišťování  lidských potřeb, podnítit u mladé generace zájem o chemickou vědu a o její  užitečnost ve škále vědeckých specializací a oslavit a zdůraznit úlohu žen ve  vědě.
Jako záminku si chemici vybrali rovněž dvě kulatá výročí. V roce  1911 získala Nobelovu cenu za chemii první žena (Marie Curie, osm let předtím  dostala tutéž cenu za fyziku) a vznikla Mezinárodní asociace chemických  společností (mimochodem, Česká chemická společnost funguje od roku  1866).
Ne že by šlo o vyloženě okrajová témata, ale přece – oproti  událostem celebrovaným druhdy fyziky a astronomy? Copak pro vědu jsou tak  důležité ženy (jen proto, že jsou ženy) či založení nějaké organizace (jakkoli  mezinárodní)? Cožpak chemici nemají v historii svého milovaného oboru  významnější příležitost? Arciže mají, vždyť škála jejich zájmů sahá od chemie  uchovávání a vývoje života přes syntézu nových léků či chemii vzniku ozonové  díry až třeba – někdy v budoucnosti – po chemii myšlení a tvoření… Ostatně stačí  si projít Nobelovy ceny za chemii a nověji i za medicínu.


Foto: Archiv ÚJF AV ČR
Držitelé Nobelovy  ceny za fyziku Pierre a Marie Curie ve své laboratoři. Marie Curie získala  později Nobelovu cenu také za chemii.
Atom
Někdy kolem roku 1796 analyzoval  manchesterský učitel a amatérský přírodovědec John Dalton dva zajímavé plyny –  „olejotvorný“ (etylen, CH2 = CH2) a „bahenní“ (metan,  CH4). V prvním zjistil váhový poměr uhlíku k vodíku 6 : 1, ve druhém  6 : 2. Skutečnost, že jeden plyn obsahuje přesně dvakrát tolik vodíku než druhý,  ho upoutala; jaký asi je vnitřní význam té podivuhodné jednoduchosti vztahů?  Začal tedy systematicky studovat i zastoupení prvků v jiných sloučeninách. Pořád  nacházel jen poměry malých celých čísel (na rozdíl od homogenních směsí s  poměrem složek takřka libovolným). V úporné snaze přijít věci na kloub usoudil,  že při slučování prvků nedochází k jakémusi spojitému prolnutí jejich mas, jak  se dosud myslelo, nýbrž že spolu musí reagovat jednotlivé „kusy“ prvků. K tomuto  závěru Dalton dospěl roku 1802; v ucelené formě jej publikoval o šest let  později v knize Nový systém chemické  filosofie.
Takže znovu antika, tentokrát s podporou analýz a  experimentů: Prvky se skládají z nedělitelných, nezničitelných i  nevytvořitelných částic – atomů. Nyní navíc s poznáním, že stejné jsou pouze  atomy téhož prvku, atomy prvků různých se liší svou váhou. Hmotnosti atomů  různých prvků se k sobě mají v poměru celých čísel a jsou celistvým násobkem  hmotnosti atomu nejlehčího prvku – vodíku.
Daltonova jednoduchá (atomová)  teorie nabídla klíč k celému dalšímu rozvoji chemie. Klíč, který – žel –  odemykal jen některé zámky. Zjevně totiž nefungoval na chemické reakce v plynné  fázi. Proč? Dalton coby skalní newtonovský mechanista považoval atomy za  nestlačitelná tělíska se stálým objemem v prostoru, takže znásobení počtu atomů  při reakci muselo přinést odpovídající znásobení objemu produktu. A teď si  vezměme reakci dvou objemů vodíku (2 N atomů) s jedním objemem kyslíku (1 N  atomů). Podle Daltona „částice“ vody obsahuje (2 + 1) N atomů, tudíž by měly  vzniknout tři objemy vodní páry (vše vždy za stejné teploty a tlaku).  Francouzský fyzik Louis Joseph Gay Lussac však našel objemy dva!
Molekula
Tím, kdo Daltonův klíč dopracoval  do univerzálně použitelné podoby, se stal italský hrabě, právník a přírodovědec  Amedeo Avogadro. Ten uvažoval asi takto: „Vliv počtu částic na objem plynu by  platit měl, v tom má Dalton pravdu, ale pozor, jakých částic? Jen atomů? Nemohlo  by to náhodou fungovat tak, že sloučením atomů vznikne zase jen jedna částice,  pravda, složitější, ale jedna?“
Avogadro vyvodil, že nejmenším kvantem  prvků i sloučenin, které může samostatně existovat v plynném stavu, je nový druh  částice složené ze dvou či více zreagovaných atomů. Nazval ji termínem  francouzských učenců Gassendiho a Descartesa molekula (latinsky malá hmota). Z  výše řečeného rovněž vyplývá tvrzení nyní nazývané Avogadrův zákon: „Stejné  objemy plynů (tedy i par vysoko nad bodem varu příslušných kapalin) za stejného  tlaku a teploty obsahují stejné množství molekul.“
To vše Avogadro poprvé  publikoval ve francouzském časopise Journal de  Physique v létě roku 1811.
Molekula?
Právě před dvěma sty lety tedy  díky Avogadrovi dostali chemici do ruky úhelný kámen svého zájmu – molekulu. Leč  odmítali ho přijmout. Jednak tehdy neexistoval způsob, jak existenci molekul  experimentálně ověřit, jednak jejich objevitel nebyl dost vědecky známý a  průbojný. K posunu došlo až v roce 1860, čtyři roky po Avogadrově smrti, na  chemickém kongresu v Karlsruhe. Zasloužil se o něj italský chemik Stanislao  Cannizzaro, který v temperamentní přednášce nazvané O chemické filosofii  vysvětlil podstatu Avogadrovy hypotézy.
Očitý svědek Mendělejev poté  napsal: „[…] byla přijata rezoluce tohoto znění: ,Navrhuje se rozlišovat pojem  částice (molekuly) a pojem atomu a považovat za částici (molekulu) takové  množství látky, jež vstupuje do reakce a určuje zároveň fyzikální vlastnosti  látky obsažené v částicích.‘“
Molekula!
Učení a atomech a molekulách bylo  propojeno, avšak stále bez přesvědčivého experimentálního důkazu o jejich  existenci! Přitom už v roce 1865 ve Vídni Joseph Loschmidt (rodák od Karlových  Varů) pojmy z hustoty kapalin a viskozity plynů teoreticky zkombinoval se zbrusu  novou kinetickou teorií plynů a vypočítal množství molekul obsažených v jednom  kubickém centimetru plynu; vyšla mu hodnota na řád blízká dnešní (ta činí 2,69 x  1019). Pojem Avogadrova konstanta jako počet molekul v jednom molu látky zavedl  v roce 1909 francouzský fyzik Jean Perrin. Ten na jemných suspenzích rostlinného  barviva gumiguty a na roztocích koloidního zlata experimentálně potvrdil  platnost Einsteinem teoreticky odvozené rovnice Brownova pohybu z roku 1905 a z  ní určil Avogadrovu konstantu (dospěl k hodnotě 6,09 x 1023, dnešní, zpřesněná,  činí 6,022 x 1023). Poprvé ji jako uzavřený celek zveřejnil na 1. Solvayově  kongresu na podzim roku 1911 v Bruselu. Právě jeho tamější přednáška je  všeobecně považována za první nezvratný důkaz existence molekul.
Česká  společnost chemická ve spolupráci s výzkumnými a vzdělávacími institucemi s  chemickým zaměřením a se zástupci chemického průmyslu chystá pro tento rok akce  pro všechny, kteří chtějí o chemii vědět víc než jen to, že se (v rukou  hamiž-ných podnikatelů či nezodpovědných spotřebitelů) občas stane tématem  katastrofických zpráv.
Průběžné informace o akcích, které se v  souvislosti s Mezinárodním rokem chemie uskuteční u nás i v zahraničí, najdete  na webové adrese http://www.rokchemie.cz/rok-chemie-2011.  
FRANTIŠEK HOUDEK



 
			 
                

 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			
 
       Česky
Česky
 