Česky
V loňském roce byl vícekrát na stránkách Akademického bulletinu bilancován příspěvek naší vědy a výzkumu k předsednictví České republiky v Radě EU. Uskutečnilo se množství zdařilých konferencí s mnoha diskusemi, zahraniční účastníci byli spokojeni a výsledky jednání byly sepsány v různých „Outcomes and Recommendations of a Conference“. Některá doporučení směřovala přímo k Evropské komisi, jiná spíše přímo k členským státům. Organizování náročných konferencí o výzkumu v rámci předsednictví je dávno za námi, ale je možné na všechno jen tak zapomenout?
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Na konferenci Researchers in Europe without Barriers (viz AB 7–8/2009) organizované MŠMT a podporované AV ČR, které jsem se zúčastnila, zazněly podnětné myšlenky i pro české prostředí. Objevily se pak ve výsledných závěrech konference a neměly by zapadnout. Připomenu krátce alespoň některé z nich.
Docent František Štěpánek z VŠCHT, nositel ERC starting grantu, v úvodním panelu uvedl, že největší bariéry si vědci nosí přímo v sobě. Leckdy mají obavy z otevřeného, riskantního a dobrodružného výzkumu, který by je mohl přivést ke zcela novým objevům, protože by nastoupená cesta nemusela případně nikam vést a výsledky by byly nezveřejnitelné. Mnohdy se pak raději věnují výzkumu, jehož výsledky jsou předvídatelné, a oni mají jistotu, že je budou moci publikovat. Současná vědní kultura, která u nás hodnotí bádání podle mechanického sčítání bodů za publikace, povede spíše ke druhému typu výzkumu, neboť ten skutečně kreativní a riskantní by po nějakou dobu nemusel žádné uveřejnitelné výsledky přinést. Myšlenka doc. Štěpánka se posléze objevila v doporučení, že by měla být podporována taková vědní kultura, v níž by nebylo hodnocení založeno pouze na souboru publikací, ale do velké míry také na originalitě a kreativitě myšlenek.
Další zajímavé podněty zazněly v příspěvcích prof. Josefa Prillera z Univerzitní kliniky v Berlíně a dr. Ilky Schiesslerové ze Společnosti Maxe Plancka. Oba řečníci vyzývali, aby se zejména pro doktorské studijní programy spojovalo více subjektů výzkumu, které by nabízely mladým lidem paletu zkušeností v rozdílných prostředích. Kdyby měli studenti možnost seznámit se s různými projekty, mohli by se svobodněji rozhodnout, které projekty je nejvíce zajímají a motivují, a k těm se připojit. Tyto spojené doktorské programy, ať již na regionální, státní či mezinárodní úrovni, by mohly pomoci překročit „kritickou velikost“ potřebnou pro skutečně dobré a bohaté programy. V České republice leckdy společné doktorské programy máme, např. na doktorském studijním programu biomedicíny se podílejí fakulty Univerzity Karlovy, pracoviště Akademie věd ČR i rezortní ústavy Ministerstva zdravotnictví, chybí jim ale závěrečná tečka – vyhlášení kompetitivních mezinárodních škol doktorského studia, v nichž bychom nabídli naše nejlepší odborníky. K tomuto „zmezinárodnění“ bychom určitě měli spojit síly.
Doktorských studijních programů se týkala i další závěrečná doporučení. Jedno se vztahovalo právě k nabídce zkušeností a rozvíjelo myšlenku doktorských programů, v nichž by studenti již s podniky spolupracovali a vypracovávali své dizertace s ohledem na jejich zaměření. Během studia by si vytvářeli dovednosti i podnikatelské myšlení, které by je pak vedly k jinému typu výzkumu než akademickému. I tento typ studia se u nás již realizuje, zatím však nepříliš často. Mohli bychom se více inspirovat zahraničními zkušenostmi, např. dánskými průmyslovými Ph.D. programy. Podle dalšího doporučení by mělo být doktorské studium založeno na jiném modelu než studium předchozí; nepokračovalo by v podobě vysedávání ve školních lavicích, ale soustředilo by se již hlavně na vlastní výzkum, výzkumné metody a případnou aplikaci výsledků. I nad ním bychom se měli zamyslet.
Žádná z uvedených myšlenek není převratná. Známe je, leckteré částečně využíváme. Přesto však ve zmíněné vědní kultuře a vytváření společných mezinárodních či průmyslových doktorských programů zaostáváme. Škoda, že na konferenci Researchers in Europe without Barriers většinou nenašli cestu ti, kteří o směrování výzkumu v České republice rozhodují.
HELENA ILLNEROVÁ,
předsedkyně Programového výboru konference,
Fyziologický ústav AV ČR, v. v. i.