Česky
(1891–1991–2011)
Příznačným rysem moderní společnosti je touha po poznání a současně i úsilí toto poznání sdílet a efektivně šířit. Zájem o vědecké poznání světa i jeho minulost nemusel ovšem vždy odrážet hluboké znalosti, prosazoval se ale jako fenomén, který poutal pozornost, a nejen to, stimuloval intelekt a přispíval ke vzniku vědeckých komunit. Věda se pěstovala tradičně na univerzitách, osvědčenou platformou badatelů zůstávala i korespondence (tzv. „republiky učených“) či od dob osvícenství stránky vybraných časopisů.
Reprofoto: Bohemia docta, Academia
Josef Zubatý (vpravo), prezident ČAVU (1923–1931), a Jan Bedřich Novák, gen. sekretář (1929–1933), u prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v r. 1929.
Z humanistických kořenů vyrůstaly soukromé učené společnosti, sbírkotvorná činnost se soustřeďovala tradičně v muzeích. Na území habsburské monarchie – stejně jako po celém vzdělaném světě – vznikaly také vědecké instituce neuniverzitního typu od poloviny 18. století (Societas incognitorum v Olomouci či filozofické konsenzy na pražské univerzitě); tou, která měla již rysy akademie věd, se ovšem stala až pražská Soukromá společnost nauk (známá později jako Královská česká společnost nauk), jejíž počátky datujeme do poslední čtvrtiny 18. století.
V průběhu 19. století prošla česká společnost zásadními změnami, které se promítly do vzdělanostní úrovně obyvatel a prosazovaly se i do vědeckého života: dotvořila se struktura středoškolského systému, houstla síť odborných spolků, vznikala specializovaná nakladatelství, rozdělily se i vysoké školy. Jedním ze sebevědomých projevů české vzdělané elity i potvrzením její prestiže se stalo úsilí o vytvoření národní badatelské instituce – akademie věd. Při úvahách o jejím budoucím profilu se mohli její příznivci inspirovat koncepcí J. E. Purkyně (1864): ten uvažoval o samosprávné svobodné instituci nabízející pracovní podmínky pro svobodné bádání. Akademický stát v jeho pojetí měl doplňovat stávající strukturu politickou a církevní. Měl být také solidně finančně zajištěn, protože „kdo tady skrblí, sám sebe k nižšímu stupni odsuzuje“. V době jednání o dvacet let později – zda má akademie vzniknout a jakou má mít podobu – postavil tuto otázku jako problém hodný veřejné odborné diskuse T. G. Masaryk. V revui Athenaeum vystihl danou situaci ve stati Jak zvelebovati naši literaturu naukovou lakonicky i kategoricky: „Nemylme se! České vysoké školy bez české akademie jsou nemožny.“ Jeho představy sice tehdy nedošly naplnění, ale budoucí architekti české akademie a její organizátoři se s ní mohli i v budoucnu konfrontovat. Byla to představa takové instituce, která by svou publikační a podpůrnou činností pomáhala vysokým školám při plnění jejich vědeckých a pedagogických cílů.
Reprofoto: Bohemia docta, Academia
Zasedací síň České akademie věd a umění v Národním muzeu, 1929
Masarykovy názory v zásadě podpořil, ale v jednom směru výrazně revidoval historik Antonín Rezek. Vysvětlil, že nelze očekávat, že by česká akademie mohla povstat na základě celonárodních sbírek nebo darů mecenášů (o tom uvažoval již o řadu let dřív vlastenecký farář Filip Čermák Tuchoměřický). Ani stát nebude její zřízení plně podporovat. Za těchto okolností nezbývá – protože akademii mít musíme, v tom se s Masarykem Rezek shodoval – než usilovat, aby byla vytvořena z Královské české společnosti nauk (KČSN). Ovšem situaci, v níž akademie (jako Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění) vznikala, určovaly politické poměry osmdesátých let 19. století a osobní nasazení a finance Josefa Hlávky.
Tento úspěšný stavitel a architekt, spjatý s konzervativními politickými kruhy, poté, co prošel těžkou životní zkouškou, zasáhl – znovu v životní síle – do českého vědeckého a uměleckého prostředí. Stal se vlastně vykonavatelem své dříve sepsané poslední vůle a rozhodl se tak sám uskutečnit to, o čem v době vážné nemoci předpokládal, že budou vykonávat jiní. ČAVU byla institucí, která stejně jako bruselská či záhřebská sdružovala pod jednou střechou – byť nikdy ne svou – vědy a umění, a to ve čtyřech třídách. Finance získávala jak ze státních, tak ze zemských zdrojů. Co je ale podstatné: po Hlávkově vzoru tu vznikaly fondy a nadace. Celkem jich vzniklo 74 a 20 se ještě připravovalo. Byly určeny k různým typům podpor, odměn či zaměřeny na financování konkrétních projektů. Vznikaly jako odkazy nebo dary jednotlivců (opravdu velký podnikatel kromě Hlávky byl mezi nimi snad jen Antonín Wiehl). Zajímavé je, že existovaly i fondy vzešlé z výtěžku sbírek přátel, žáků a spolupracovníků na počest jubileí významných představitelů české vědy (Josefa Zubatého či J. V. Daneše). Oslavenci sami, jako v případě J. Zubatého, přispěli nejvíc…
Struktura vědeckých institucí se v době meziválečného Československa diferencovala. Vznikla totiž Masarykova akademie práce, Československá rada badatelská, Slovanský ústav a Orientální ústav, ale např. i Pražský lingvistický kroužek; ČAVU tak získávala velkou konkurenci. ČAVU i KČSN, tedy instituce široce oborově ukotvené, se po celou dobu své existence opíraly o členskou základnu tvořenou zejména z vysokoškolských profesorů (a pedagogů). Např. v poválečném tříletí (1945–1948) z tehdejších 159 členů ČAVU jich 154 učilo na vysokých školách, z toho 99 na Univerzitě Karlově, 19 v Brně a další na ČVUT. Mnozí učili kromě svého hlavního úvazku i jinde (bylo jich okolo 20), mnozí z nich zastávali významné fakultní či univerzitní funkce včetně rektorské.
Obě zmíněné instituce nabízely prostředí pro prezentaci výsledků (přednášky, diskuse, následně publikace), pro navazování tu- i cizozemských kontaktů. Díky nim se otevíraly možnosti pro spolupráci na rozsáhlých a dlouhodobých projektech; z filologických oborů je třeba zmínit Kancelář Slovníku jazyka českého (1911) pro vznik (budoucího) Příručního slovníku jazyka českého (vycházel od roku 1935), ČAVU měla na starosti také např. vydávání Soupisu památek archeologických a místopisných, ale i prací lékařských a přírodovědných. Cenami a odměnami ČAVU podpořila mnohé projekty; konkrétně vyzdvihněme, že v r. 1925 získal Jaroslav Heyrovský, náš jediný dosavadní nositel Nobelovy ceny za vědu, 4500 korun na sestrojení polarografu. Nesporným přínosem obou institucí byla snaha prezentovat výsledky české (československé) vědy v zahraničí. Konkrétním projevem bylo vydávání Revue des Travaux scientifiques tchéchoslovaques, která měla přinášet cizojazyčná resumé z českých vědeckých prací, a to ve dvou řadách podle svých tříd. Obdobným projektem, byť úzce tematicky zaměřeným, byly Collection of Czechoslovak chemical communications, ale především dlouhodobě budovaná všestranná mezinárodní spolupráce s vědeckými pracovišti, jejíž nejoceňovanější stránkou zůstávala výměna publikací, které směřovaly do vzdělaného světa. Obě instituce měly co nabídnout – ČAVU vedle periodik vydávala i samostatné publikace, jichž bylo na 1200. Jako redaktorku Českého časopisu historického mě těší, když se mnohé tyto práce dodnes citují, a tak podle dnešní metodiky současní autoři vlastně zvyšují citační index dávno zesnulých na slovo vzatých odborníků… Z uměleckých publikací vydávaných příslušnou třídou ČAVU připomeňme alespoň Sládkovy překlady díla Williama Shakespeara či Moliéra. Původní beletristickou tvorbu umělecká třída ČAVU nepodporovala, na to Hlávka při zakládání akademie dohlédl, na druhou stranu měl ale i zásluhu např. na tom, že básník Julius Zeyer učinil v poslední vůli dědičkou právě ČAVU, a tak vznikl fond na podporu vydávání básnických prvotin.
Oporou české vědecké obce se ČAVU (ale i KČSN) stala po uzavření vysokých škol za protektorátu. Tehdy i za stísněných podmínek umožnila díky práci ve svých komisích profesionálně (i finančně) přežít některým svým členům; ti mohli po určitý čas čerpat z jejích knihoven, pokračovat v rozpracovaných projektech, připravovat svá díla (a v omezené míře je i publikovat), ale také zprostředkovávat poznání některým z mladých, jimž byly vysokoškolské posluchárny násilně uzavřeny a jimž hrozilo totální nasazení. Historik a univerzitní profesor Josef Šusta jako tehdejší prezident ČAVU zůstal do dneška symbolem této kapitoly z dějin akademie, doby, jíž nemohl vzdorovat, a proto se jí obětoval. V lednu 1939 přijal volbu prezidentem a svou instituci provedl válečnými lety za cenu toho, že nesvolával valná shromáždění, která by musela vydávat loajální prohlášení, při podpisu určitých dokumentů na sebe bral tento úděl sám a nenechal je dalším funkcionářům spolupodepsat. Mnohému se nevyhnul, ale střípky naděje v lepší budoucnost vtělil tehdy do své velké práce o Karlu IV. i do svých tehdy psaných vzpomínek.
O nové podobě organizace vědy a vědeckých institucí se uvažovalo, diskutovalo i jednalo hned po osvobození. Podobu těchto programů výrazně ovlivnil tehdejší ministr i Šustův nástupce Zdeněk Nejedlý. Promítly se – jako idea jediné akademie věd – také do Budovatelského programu KSČ z roku 1946, ale nestaly se v tehdejší předúnorové politické situaci prioritou. Samy vědecké instituce tehdy podaly návrhy na svou reorganizaci, kde mohly, provedly změny (vznikly ústavy při ČAVU ovšem s odvoláním na to, že tuto možnost nabídly již stanovy z roku 1923). Ztotožnit se s radikálními změnami, jak je nastiňoval Budovatelský program, však tehdejší členové obou institucí ve své většině nemohli. Přípravy na zřízení Československé akademie věd probíhaly intenzivně až od konce roku 1951, kdy k tomuto účelu vznikla Vládní komise pro vybudování ČSAV. Činnost ČAVU, stejně jako dalších dosavadních vědeckých institucí, které se cítily připravovanými kroky ohroženy, se právě v této době výrazně aktivizovala. ČAVU i KČSN, které si shodou okolností právě v roce 1951 mohly připomínat zahájení své činnosti, představily svou minulost jednak výstavami pro veřejnost, jednak zprávami pro ministerstvo a KČSN i cyklem později publikovaných přednášek. Pod tlakem událostí se zástupci vědeckých společností rozhodli navázat společná jednání, na nichž by představili svůj postoj k reorganizaci vědeckého života. K dohodě dospěli v polovině dubna 1952 a zformulovali společný Návrh na reorganizaci československého vědeckého života. Je třeba ocenit, že setrvali na zásadách svobody vědy a samosprávy vědeckých institucí.
ČAVU zůstávala pro mnohé bývalé členy milou vzpomínkou na vlastní počátky vědecké práce, především ale renomovanou institucí s rozsáhlými mezinárodními kontakty, s pravidelnou publikační činností i nezpochybnitelnou kompetentností a tradicí. Z povědomí českých vědců se neztrácela ani po svém zániku a při první možné příležitosti na jaře 1968 se jí svým tzv. protestním rozkladem z 25. dubna 1968 pokusili poslední ze zbývajících členů (KČSN a ČAVU) znovu veřejnosti připomenout.
Toto ohlédnutí v souvislosti s výročím zahájení činnosti ČAVU (v květnu 1891) a za dvaceti lety, která uplynula od jubilejních oslav v roce 1991, připomíná Akademický bulletin i přetištěním tehdejšího čísla. Může být výzvou, abychom krátce připomněli, jak se posunul výzkum dějin ČAVU od zmíněného roku 1991, kdy byly k dispozici mj. práce Jiřího Berana včetně jím zpracované edice dokumentů k počátkům této instituce, kdy inventář zpřístupnil její rozsáhlý fond a Josef Levora a Alena Šlechtová vydali Seznam členů ČAVU.
Příležitostí k ohlédnutí představuje také aktuálně vydaná kniha Bohemia docta, populárně naučná práce, která mapuje vývoj institucí zabývajících se mimouniverzitním pěstováním vědy v českých zemích, což vystihuje i její podtitul K historickým kořenům vědy v českých zemích a chronologické vymezení (1747–1992). Právě v pasážích věnovaných ČAVU ukazuje, jak byly zúročeny nedávné výzkumy o působení Josefa Hlávky (Jiří Pokorný; ten je navíc autorem monografie Odkaz Josefa Hlávky, Praha 2005, druhé vydání 2008), o existenci ČAVU za druhé světové války či o jejím finančním hospodaření (Vlasta Mádlová).
Dnešní badatelé se mohou opřít také o další tituly. Již v souvislosti s jubileem připomínaným v roce 1991 vyšel sborník příspěvků z přednášek tehdy proslovených na Filozofické fakultě UK v Praze a následně na konferenci Věda – výzkum – peníze: Jiří Pokorný a Jan Novotný (eds.) – Česká akademie věd a umění 1891–1991, Praha 1993. Na přelomu tisíciletí vycházely jako součást projektu Věda v českých zemích ve 20. století, který je spjat se jménem Antonína Kostlána, sborníky, jejichž první ročníky přinášejí i studie k dějinám ČAVU, resp. jejích jednotlivých pracovišť a významných osobností: Věda v českých zemích za druhé světové války, Praha 1998; Věda v Československu 1945–1953, Praha 1999. Tento projekt je současně konkrétním svědectvím efektivní spolupráce akademického Archivu s Archivem – Ústavem dějin UK v Praze. Některá akademická pracoviště (Ústav pro českou literaturu) se k počátkům své existence spjaté s ČAVU přihlásila i monografickými výstupy (např. Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1948, Praha 1998).
Minulých dvacet let přineslo také nové téma, úzce navázané na dějiny ČAVU, totiž výzkum úlohy Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, která vznikla jako bezprostřední reakce na vznik ČAVU ještě v roce 1891 (Alena Míšková). Dalším příkladem výzkumu, tentokrát i v mezinárodním středoevropském kontextu, je bádání o mecenášských aktivitách inspirované působením Josefa Hlávky (Milan Hlavačka, Magdaléna Pokorná, Tomáš W. Pavlíček et alii, Collective and Individual Patronage and the Culture of Public Donation in Civil Society in 19th and 20th Century in the Central Europe, Praha 2010).
Přes věcný přínos dosavadních výzkumů a vzrůstající počet bibliografických záznamů, k nimž přispívaly a přispívají nadále též vědecké časopisy, které jsme v tomto článku nemohli zmínit, zůstávají i do budoucna mnohé podněty k vědeckým rozpravám a mezioborovým diskusím, jako např.: Jaké byly vztahy mezi vědeckými společnostmi a státy, v nichž fungovaly? Jakou podobu měly vztahy mezi vědeckými společnostmi a veřejností a jak se proměňovaly? Jak byly kdy vědecké instituce financovány? V tom nejobecnějším i mezinárodně nejotevřenějším hledisku dokonce: Jak psát v budoucnu dějiny vědy? Jak psát dějiny jednotlivých vědeckých institucí? Výzkum více než šedesátileté historie České akademie věd a umění k tomu může bezesporu poskytnout mnoho příležitostí.
MAGDALÉNA POKORNÁ,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.