Hluboce zbožný nevěřící génius

Nad novou biografií Alberta Einsteina
 

Reprofoto: Einstein. Jeho život a vesmír
Albert Einstein v Princetonu (1953)

Vezmu si na pomoc dalšího klasika: „Je mnohem snazší poznat člověka vůbec než jednoho jediného člověka zvlášť,“ napsal před 350 lety François de La Rochefoucauld. Což platí, soudím, tím spíš, čím dál se objekt biografie vzdaluje průměru. Ostatně, kdo by nebyl zvědav na vnitřní život géniův – „třeba něco z jeho nadání čtením ulpí i na mně,“ doufá naše nevědomí… Teď vážně: Opravdu nečteme z lačnosti po drbech a senzacích, nýbrž zaujatě pronikáme do mezních oblastí lidského rozumu a pokorně vítáme myšlenky, které nás přitom napadají.

Ale dál: Dívám se do své knihovny a vidím zatím pět samostatných knih o Albertu Einsteinovi, z nich tři dosti objemné, několik dalších obsahuje „pouze“ samostatné kapitoly o něm. A to nejsem žádný einsteinovec, měli byste vidět příslušný foch v knihovně Jiřího Bičáka! Ten ostatně novou biografii Alberta Einsteina doporučil k překladu a opatřil odpovídajícím doslovem – i s citátem milovaného Otokara Březiny.

Knihu Waltera Isaacsona Einstein. Jeho život a vesmír vydalo v roce 2010 Nakladatelství Paseka.

Aby měl smysl, každý nový životopis na totéž téma musí přinést něco nového. Walter Isaacson mohl jako první pracovat s rozsáhlým souborem einsteinovských písemností, zpřístupněným v roce 2006. Díky nim (navíc jako Američan) hlouběji než jeho předchůdci zmapoval Einsteinův americký pobyt a také Einsteinovy mimofyzikální skutky a názory. Mezi vrcholy knihy pro mě patří například události kolem dcerušky Lieserl (chudák dítě, chudák její matka!), finiš k obecné relativitě (Einsteinův koperníkovský obrat od fyzikální strategie k matematické), tanečky kolem udělování Nobelovy ceny (přihlédneme-li k Johnu Bardeenovi nebo Fredu Sangerovi, kteří v 2. polovině 20. stol. dostali dvě ceny v jednom oboru, měl Einstein získat NC tři. Dostal jednu a ještě pozdě, což mj. může vypovídat o přístupu k této ceně v běhu let). Úsměvné, poučné, ale i děsivé jsou události kolem zájmu FBI o Einsteina coby ikonu pacifismu a nezávislosti („tajní“ jsou zřejmě v každém režimu v podstatě stejní) a zejména kolem jeho bezprecedentní veřejné obliby (stal se první moderní vědeckou celebritou; někteří kolegové ho vinili z hříchu ve vědě smrtelného – „z propagace vlastní osoby“). Einsteinova popularita však vnesla do vědy i jeden zajímavý negativní aspekt (kromě všeobecně známého zhoubného důsledku tohoto statutu na vrcholnou vědeckou tvorbu). „Galilei i Newton vynikli svou genialitou, nicméně jejich výklad světa opřený o mechanický vztah příčiny a účinku byl vcelku pochopitelný každému, kdo se nad věcí zkusil zamyslet. V 18. století, v epoše Benjamina Franklina, a v 19. století, epoše Thomase Alvy Edisona, mohl kterýkoli vzdělanec získat slušný přehled o obsahu přírodovědy a dokonce k ní amatérsky přispívat“ (str. 23). To od Einsteina přestává platit. Nositel Nobelovy ceny za chemii Dudley Herschbach před několika lety napsal: „Snahy o lepší pedagogiku v oblasti přírodovědy a o lepší vědeckou gramotnost narážejí na jistý zásadní problém: přírodní vědy a matematika nejsou vnímány jako součást všeobecného vzdělání, nýbrž jako doména velekněží-expertů. V Einsteinovi je spatřován ohromující idol, příklad osamělého génia par excellence. Věda je pak ukazována v naprosto pokřiveném světle“ (str. 526). Nu, tady se mi skoro zdá, že sama moderní (přírodo)věda je pokřivená. Kdepak věda pro úžas z poznání a úctu k harmonii světa, to spíš chvatný hon na možnosti, jak kompenzovat všechna ta zvěrstva, která dnes na přírodě i sobě pášeme! V každém případě veleúkol pro popularizátory.

Nesmírně zajímavý byl Einsteinův vztah k lidem a člověku; vztah, který je pro mnoho výjimečných lidí charakteristický: Na svět jsou až příkladně „hodní“, na své nejbližší okolí „zlí“ (příklady nechť si dosadí každý sám, a nejen z řad géniů). Einstein byl sice bytostný pacifista, zároveň ale jevil prvky značného sobectví (i s pozitivním prvkem mimořádné nezávislosti na konvenčním nazírání ve vědě) až sociopatie (ze vztahů, považovaných moudrými za ty nejdůležitější v životě, se vyvázal ve chvíli, kdy na něj začaly klást příliš velké nároky; to platí především o první manželce Milevě, předmanželské dceři Lieserl a těžce nemocném synu Eduardovi). „Jeho srdce nikdy nekrvácí a životem prochází s mírným potěšením a citovou lhostejností. Jeho nesmírná laskavost a slušnost jsou naprosto neosobní, jako by pocházely z jiné planety,“ napsal o něm spolupracovník Leopold Infeld (str. 256). Důvěrný přítel a kolega Max Born se zase neubránil úžasu nad tím, jak lhostejně a mimochodem mu AE v Princetonu oznámil smrt své druhé ženy Elsy (tamtéž). Pokud to byla maska, že by ji ani jeden z jmenovaných neprohlédl? Nu, lidé Einsteina přesto milovali, nicméně lidské společenství by moc takových neuneslo… Samozřejmě – bez těchto povahových rysů by možná nedokázal to, co dokázal.

Reprofoto: Einstein. Jeho život a vesmír

Další palčivý problém: Lze géniovi měřit jiným metrem než „obyčejným lidem“? Udělal Karel IX. dobře, když se slovy „nebylo by rozumné nechat zabít člověka, který vydá za tisíc jiných“ o bartolomějské noci ukryl hugenota Ambroise Parého, poněvadž byl fenomenální chirurg? Nebo naopak udělal dobře soudce Jean Baptiste Coffinhal, který se slovy „Francie potřebuje víc spravedlnost než vědu“ poslal za Velké francouzské revoluce v hromadném procesu s převážně nepoctivými výběrčími daní pod gilotinu i geniálního chemika Antoina Lavoisiera? Jistě, jde o otázku obecně nerozhodnutelnou, nicméně občas stojí za to si ji alespoň připomenout.

Při veškerém uznání k ostatním, naprostým favoritem (z psychologického, nikoli teologického hlediska) je pro mě kapitola Einsteinův Bůh. Z ní nemohu neocitovat závěr z Einsteinova eseje Čemu věřím (1930): „Nejkrásnější emoce, jaké jsme schopni, je tajemno. Právě tento základní pocit stojí u kolébky veškerého pravého umění a vědy. Komu je tato emoce cizí, kdo se už nedokáže divit a stát v uchváceném úžasu, je jakoby mrtvý, jako vyhaslá svíce. Cítit, že za vším, co je nám přístupné ve zkušenosti, zůstává cosi, co náš rozum nepochopí a co k nám ve své kráse a vznešenosti dospívá jen nepřímo – to je zbožnost. V tomto smyslu – a výhradně v tomto smyslu – jsem hluboce zbožným člověkem“ (str. 353n). Tady jsem si naplno uvědomil, že „zbožnost“ a „náboženská víra“ v některých svých podobách mohou být zcela mimoběžné. AE to vystihl opět po svém: „Jsem hluboce zbožný nevěřící. Je to tak trochu nový druh náboženství…“ S tím ostatně souvisí i jeho vztah k hudbě. „Hudba Einsteina omamovala, nebyla mu však nástrojem úniku, ale spíš zvláštního kontaktu, soužitím s harmonií v základech vesmíru, s tvůrčím géniem velkých skladatelů a s ostatními lidmi, kteří dokázali hovořit nejenom slovy. V hudbě mu krása harmonií připadala jako zázrak“ (str. 51). A stejně tak ve fyzice, neboť „mezi nejsilnější pohnutky, které lidi vedou k umění a vědě, patří únik z každodenního života s jeho bolestnou sprostotou a beznadějnou jednotvárností. Tito lidé učiní tento vesmír a jeho výstavbu pilířem svého citového života, a dojdou tak onoho míru a bezpečí, které nemohou nalézt v úzkém víru osobní existence“ (str. 220).

W. Isaacson je nesmírně zkušený popularizátor a své dílo dal předem číst řadě es. Přesto: rozsah vlnových délek viditelného světla není 14–25 miliontin centimetru (str. 114d). Překlepů minimálně, taktéž nepřesností (Newton svá Principia napsal o pár let dřív než uváděných 216 let před Einsteinovým annus mirabilis 1905; amonium není totéž co amoniak), zato – což mi vždycky udělá ohromnou radost – obsažný rejstřík, který umožňuje se ke knize vracet, aniž by se v ní muselo při hledání konkréta dlouze listovat.

Isaacsonova biografie Alberta Einsteina daleko přesahuje rámec jedné vědy i jedné osobnosti; ona ponouká k přemýšlení o světě i společnosti kolem nás. (Vřele doporučuji.)