ročník 13, číslo 2/2012

Vážené  čtenářky, vážení čtenáři,

 ustavování hranic – distinkcí a demarkací – je politikum, toto tvrzení je v oblasti genderových a feministických studií truismem. Rozleptávání zdánlivě stabilních diskriminačních znaků bylo ostatně jednou z klíčových feministických snah a je dodnes předmětem mnoha diskursivně-materiálních bojů. Jestliže se feministky na počátku soustřeďovaly zejména na pohlaví a gender, postupně se přidávaly hranice další, založené na sexuální orientaci, konstrukci „rasových“ a etnických hranic, socioekonomickém statusu, geografické lokaci a další.

Jednou z nejúčinnějších diskriminačních linií, které si západní společnosti vytvářejí, je hranice mezi vědeckou znalostí a jinou znalostí, mezi vědou a ne-vědou, mezi tím, co má nárok na objektivní a univerzální platnost, a tím, co tento nárok nemá. Od 80. let, kdy vyšel zásadní článek Thomase F. Gieryna, ve kterém definoval pojem „hraniční práce“ (boundary-work), je ustavování hranic předmětem výzkumného úsilí nejen ve feministických vědních studiích. Gieryn definoval hraniční práci jako „rétorický styl společný ‚veřejné vědě‛…, kterým vědci popisují vědu veřejnosti, a jejím politickým autoritám, někdy s vidinou rozšíření materiálních a symbolických zdrojů vědců a ochrany autonomie vědy“.[1] Feministické filosofky vědy v bezpočtu studií ukazují, jak je tento „rétorický styl“ genderovaný a často misogynní, homofobní a rasistický. Hranice, které vytváříme, zejména hranice mezi tím, co je a co není relevantní vědění, co je a co není vědecká znalost, ale nejsou pouze otázkou rétoriky. Jsou relevantní proto, že nám říkají, kdo má právo pronášet vědecká tvrzení a komu přisuzujeme epistemickou autoritu. Jak argumentuje Jasanoff, „rozdílná vysvětlení správného vztahu mezi vědou a demokracií reflektují historicky a kulturně situované koncepce toho, jak se má věda spravovat… tyto teorie v sobě nesou radikálně různé konstrukce lidského subjektu jako politického aktéra a aktéra demokracie“.[2]

Hraniční práce, „hranice, prostor za nimi i mimo ně“, byla hlavním tématem loňské 2. konference česko-slovenských feministických studií, která nesla název Feministická studia na hranici.[3] Veřejné a soukromé, Východ a Západ, Sever a Jih, aktérky a struktury, aktivismus a věda, každodenní a expertní vědění, objektivní a poziční poznání – to byly jen některé z demarkací, kterým se konference věnovala. Předkládané tematické číslo časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum přináší osm statí, rozpracovaných příspěvků, které byly na konferenci prezentovány.

 Martina Kampichler ve své stati „Za hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem“ analyzuje, jak se ve feministických a genderových odborných statích ustavovaly v 90. letech hranice mezi Východem a Západem, a vykresluje mocenské aspekty, které tyto diskuse nesly. Ukazuje dále, v čem je kritická reflexe diskursu „šikmá plocha Východ – Západ“ důležitá pro analýzu globálních mocenských nerovností. Ľubica Kobová ve stati „Politická diferencia a feministická teória“ zkoumá užitečnost rozdílu mezi konveční politikou a politickým (v teoretizaci Mouffe a Rancièra) a to, zda hranice mezi touto politickou diferenciací, politizací a depolitizací mohou přispět k objasnění politického projektu současného feminismu. Věra Sokolová se v článku „Skládání duhové mozaiky: Česká sexuologie a ‚lesbická‛ a ‚gay‛ orální historie v komunistickém Československu“ zaměřuje na analýzu toho, jak česká sexuologická komunita vytvářela hranice mezi homosexualitou a heterosexualitou a jak byly tyto hranice genderově podmíněné. To kontrastuje s tím, jak svoji sexuální orientaci zažívali lesby a gayové v době komunismu, a poukazuje na vysokou míru autonomie a aktivního jednání neheterosexuálních lidí. Sexualitě se věnuje i článek Kateřiny Liškové „Perverzní sex a normální gender. Normalizační sexuologie promlouvá o sexu a genderu“. V něm se zaměřuje na zkoumání toho, jak československá sexuologie rozlišovala mezi normálností a nenormálností a jakou roli v těchto disciplinačních praktikách hrál gender. Argumentuje, že pro účely diagnostiky byly deviace sexuální často nahrazovány deviacemi genderovými. Velice fyzickou hranici, hranici mezi USA a Mexikem, tento „neuralgický bod chicanské identity” zkoumá Tereza Jiroutová Kynčlová ve stati „Teorie hranice: Mexicko-americké pomezí a genderové zápasy v chicanské literatuře“ a argumentuje, že mestické vědomí (Glorie Anzaldúa) je možné chápat jako radikální dekonstrukci hranice. Blanka Knotková-Čapková orientuje svou analýzu na reprezentace genderu ve filmové trilogii z (post)koloniálního prostředí Voda, Země, Oheň režisérky indického původu Deepy Mehty. Ve svém článku „Překračování hranic ve filmové trilogii Deepy Mehty“ poukazuje na limity užívaných mainstreamových výkladových rámců a diskursů, jimiž jsou tematicky postkoloniální díla doposud běžně chápána. Hraniční práce se v textu Knotkové-Čapkové objevuje jak ve feministické metodě analýzy, jež se neomezuje na dílo, ale zasazuje je do konkrétních životních situací, mezní je i přijetí a kritika publikem v historicky a kulturně rámovaném Severu a Jihu či modernitě a tradici. V článku „Mezi dětstvím a dospělostí, identitou a performancí: k možnostem konceptualizace fenoménu tomboye“ představuje Veronika Klusáková intersekcionální pohled na tomboyismus. Vedle hranic analytických kategorií užitých k analýze překračuje autorka zejména duální vymezení genderu jako ženského nebo mužského, a to kritickou reinterpretací narativů o tomboyích s poukazem na jistou tekutost lidské identity. Text Evy Kalivodové pak tematizuje hranice překladu, a sice zejména významové posuny v překladech původně feministicky či genderově citlivě psaných textů, kterých se ujmou překladatelky a překladatelé bez kritické reflexe. Autorka pak v článku „Genderová slepota, citlivost, nebo provokace: polohy a možnosti překladu“ otevírá základní teze feministického překladu, jak byl v zahraničí před několika desítkami let zaveden. Česká translatologie má podle ní nejvyšší čas (až na čestné výjimky prozřelých) svou genderovou slepotu konečně překonat.

 Publikované články tvoří jistý výsek témat a analýz, které zazněly na konferenci, jíž editorky a redakce číslo dedikuje. Výběr byl dán jednak tematickou profilací čísla, jednak paralelní prací jiného editorského týmu na druhé z časopiseckých publikací vycházející ze stejné konference, na brněnských Sociálních studiích. Z 1. konference českých a slovenských feministických studií (v Praze 2005) vznikla samostatná monografie. Je příznačné, že se na publikačních strategiích vědců a vědkyň i na poli genderových a feministických studií částečně odráží současné nastavení hodnocení české vědy. Za preferované publikační výstupy byly jednoznačně označeny stati v odborných časopisech, soubornou knihu tak z této mimořádné události neuvidíme. Na druhou stranu míří řada tehdejších konferenčních příspěvků do samostatných publikací, ať už jako výsledky větších týmových projektů nebo ambice zdolávat hraniční práci také v mezinárodním kontextu (v angličtině). Jako editorky a redakce jsme rády, že můžeme české odborné čtenářské obci nabídnout tematické číslo, od nějž si slibujeme dvě věci. Jednak jde o (dílčí) archiv stavu feministického bádání jako inspirace pro 3. společnou konferenci, jednak řada publikovaných statí obsahuje konceptuální výzvy, které se nabízejí jako inspirace v hraniční práci. Ta je naším každodenním chlebem.

Předkládané tematické číslo inspirované 2. konferencí českých a slovenských feministických studií uvozují dva rozhovory se zvanými přednášejícími konference, profesorkami Gerlindou Šmausovou a Ann Snitow. Obě mluvčí se zásadním způsobem zasadily o rozvoj akademických genderových studií v České republice a jejich pole zájmu i aktivit přesahuje hranice geografické, disciplinární i akademicko-politické. V každém z případů dokládají, jak tvůrčí je práce na překračování ustavených hranic znalostí a vědy.

Marcela Linková, Iva Šmídová

hostující editorky