Česky
Masarykův ústav a Archiv AV ČR si připomíná 60. výročí založení poloviny svého současného pracoviště. Usnesením ze 3. listopadu 1952 byl zřízen a k 1. lednu 1953 zahájil činnost Archiv ČSAV – předchůdce Archivu AV ČR – coby veřejná instituce začleněná do soustavy československého archivnictví. Roku 1956 se stal tzv. archivem zvláštním, roku 1974 archivem tzv. zvláštního významu. K jeho hlavním úkolům patřilo a nadále patří shromažďování a zpracovávání materiálů z činnosti ústavů a organizačních složek ČSAV, respektive AV ČR, činnosti vědeckých společností a spolků a osobních fondů našich význačných vědců. Jubileu archivu i jeho současným aktivitám se věnovalo shromáždění, jež se konalo 25. října 2012 v přátelském a pohostinném prostředí Lannovy vily v pražské Bubenči.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Shromáždění u příležitosti 60. výročí založení Archivu AV ČR zahájil ředitel Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Luboš Velek.
Ponoříme-li se do historie archivu, zjistíme, že kořeny pracoviště sahají mnohem dále, stejně jako dějiny celé akademie. Fundament archivu tvoří fondy starých učených společností, jež měly rovněž své archiváře, protože si uvědomovaly význam písemností, které produkovaly. Není náhodou, že archiválie bývaly vedle finanční hotovosti v drahých kovech součástí pokladů. Historické dokumenty potvrzovaly stará práva i význam původce. Archiv je tedy jistým druhem pokladu Akademie věd, protože dokládá, odkud moderní česká i německá vědecká obec na našem území vyšla a kam se ubírala.
Počátky archivu Královské české společnosti nauk jsou spojeny se jménem profesora astronomie Antonína Strnada, pozdějšího sekretáře KČSN. Ten byl roku 1790 také tvůrcem prvního soupisu archiválií. Ve vedení archivu se v dalších staletích střídaly velké osobnosti; o nápravu jeho tristního stavu po bouřích v roce 1848 se starali např. Jan Erazim Vocel nebo Pavel Josef Šafařík. V polovině 19. století se archivu ujal historik Josef Kalousek, autor díla Děje Královské české společnosti nauk (1885), pro které využil písemnosti společnosti, jež sám uspořádal. Posledním archivářem KČSN byl Václav Vojtíšek, nejslavnější ředitel Archivu hl. města Prahy a posléze i první ředitel Archivu ČSAV.
Ostatní fota: Archiv MÚA AV ČR
Titulní list z r. 1786 Pojednání (Abhandlungen), které vydávala Královská česká společnost nauk.
Česká akademie věd a umění císaře Františka Josefa sice nezřídila funkci archiváře, o své písemnosti se však starala. Dohledem nad spisovnou byl pověřen generální sekretář akademie a vrchní dozor měl dokonce vykonávat sám její předseda. I zde potkáme v archivu na konci života této slavné instituce již zmiňovaného Václava Vojtíška.
Rok 1952 vedl ke vzniku ČSAV a k zániku mnoha vědeckých institucí. Na místo staroslavných učených společností, jimiž byla KČSN, ČAVU, ale i Československá národní rada badatelská nebo Masarykova akademie práce, nastoupila nová akademie, a to jako síť ústavů a sbor členů. Jak se zacházelo se slavnou minulostí, zacházelo se i s cennými archiváliemi; zedníci je vyhazovali jako nepotřebný balast ze skříní… Situaci zachránil poslední ředitel kanceláře Blahoslav Šeplavý, a písemnosti se tak dostaly do nově zřízeného Archivu ČSAV, do jehož čela se postavil tehdy téměř sedmdesátiletý Václav Vojtíšek. Velkým úspěchem bylo získání provizorních prostor v Colloredo-Mansfeldském paláci, kde archiv setrval až do svého stěhování v roce 1992, a detašovaného pracoviště s depozitářem na zámku Bečváry, jenž se po roce 1989 vracel v rámci restitucí.
Stát v čele akademického archivu neznamenalo nijak vysoký kariérní vrchol. Na archivy se pohlíželo jako na odkladiště méně schopných, úsloví o „přeložení do archivu“ se stalo téměř okřídleným. Představa zaprášených balíků papíru, které zajímají jen podivné učence, se snadno vžila i s ohledem na technický stav a vybavení archivů. Málokdo si uvědomoval, že vedle prachovky a fyzické kondice na přenášení těžkých břemen potřebuje archivář i velkou odbornou erudici, jež mu umožní materiály všeho druhu dešifrovat a utřídit.
Fyzik, radiolog a polární badatel František Běhounek (1898–1973) u elektrometru na zjišťování škodlivých dávek radioaktivního záření na pracovištích a v terénu.
Předsudek o podivném povolání archiváře a o archivu jako instituci měl ovšem svoji výhodu: nesl s sebou i statut jakéhosi „koncového pracoviště“ v oblasti společenských věd a přiváděl do archivů osobnosti, které musely opustit významnější místa. V akademickém archivu, respektive v jeho oddělení pro soupis a studium rukopisů, se tak ocitl např. klasický filolog Bohumil Ryba, právní historik a husitolog Jiří Kejř, právní historik Miroslav Boháček, literární vědec Václav Černý, jihlavský archivář František Hoffmann nebo bývalý archivář SÚA Jiří Pražák. Právě oni se zasloužili o věhlas kodikologického pracoviště. S postupem doby, po normalizačních čistkách, se rukopisec stal i ze Zdeňka Šolleho, odborníka na 19. století a dějiny dělnictva, archivářem se stal i bývalý vedoucí pracovník úřadu prezidia ČSAV Miroslav Šmidák. V knihovně zasedl bývalý gymnaziální učitel Vladimír Kaifer, jemuž v 80. letech sekundoval rusista Oldřich Leška. Jinými slovy – dobrá společnost s výbornou tvůrčí atmosférou. Ačkoli se někteří pracovníci v archivu ocitli ne úplně dobrovolně, svou odbornost zasvětili právě tomuto pracovišti, jež je za poněkud dehonestujících podmínek přijalo a se kterým často spojili zbývající odbornou kariéru. Zmíněná rukopisná komise se stala vrcholným orgánem celého vědního oboru – kodikologie. Vlastní archiv se stal ceněným pracovištěm v oblasti archivnictví, jeho teorie i praxe, vydával i svůj časopis.
Další výhodou „koncového pracoviště“ byla kontinuita vedení. Když Václav Vojtíšek ve svých 86 letech odešel z místa ředitele, předal žezlo právnímu historikovi Václavu Vaněčkovi. Na chodu pracoviště se nic nezměnilo a ochranná křídla tohoto velmože vědy se rozprostírala nad archivem až do jeho smrti v roce 1985. Po něm nastoupil na místo ředitele Luboš Nový, který byl „odložen“ z tehdejšího Ústavu československých a světových dějin ČSAV. I tehdy měl archiv štěstí. Ředitelovy kroky směřovaly k vytvoření centra pro dějiny vědy a techniky, kladl důraz na vědecké výstupy archivářů i na jejich další vzdělávání.
První, čemu se archiv musel bránit po listopadu 1989, byly snahy uložit opět do archivu pracovníky, kteří museli odejít z pracovišť, protože se výrazně kompromitovali s komunistickým režimem. Archiv se ubránil, protože v tomto okamžiku by již podobná praxe na stávající pracovníky rozhodně nepůsobila jako obohacující moment. V krátkém období po listopadu 1989, kdy zastával ředitelskou funkci Zdeněk Šolle, se archiv chystal na stěhování a postupně přejímal archiválie rušených ústavů. Významnou agendu tvořila i problematika rehabilitací a majetkových restitucí.
V roce 1992 se archiv usídlil v Praze 8 – V Zámcích, kde strávil v podstatě šťastných deset let. Když v čele stanul Antonín Kostlán, obrátil opět pozornost na dějiny vědy. V rámci archivu vzniklo Centrum pro dějiny vědy, které ve spolupráci s dalšími institucemi pořádalo významné konference, jejichž sborníky tvoří základní řadu k dějinám vědy na našem území. Cesty Antonína Kostlána s archivem se rozešly, když centrum přešlo do Ústavu pro soudobé dějiny a vedení archivu se ujala Ludmila Sulitková. Ta archiv výrazně orientovala na archivnictví a jeho teorii. Právě do tohoto období spadá událost pro celý archiv snad nejtěžší – katastrofální povodeň v roce 2002, jež se budově v bezprostřední blízkosti Vltavy nemohla vyhnout. Ačkoli se nasazením všech pracovníků i dobrovolníků zachránila většina archivních materiálů, ztráty utrpěla především knihovna a fotosbírka.
Archiválie poškozené povodní v r. 2002
Archiv nalezl dočasné útočistě v bývalé tiskárně Prometheus a relativně rychle došla naplnění myšlenka postavit novou archivní budovu. V roce 2005 se fondy a sbírky mohly přestěhovat do nových, pro archivní účely projektovaných prostor v Gabčíkově ulici v Praze 8. Moderní depozitáře plně vyhovují všem současným nárokům i zákonným normám, badatelé zde využívají pohodlné a účelné zázemí. Do nové archivní budovy se stěhoval archiv povodněmi zocelený, ale se špatným hodnocením, a tedy i s omezeným rozpočtem. Došlo tedy ke sňatku z rozumu s Masarykovým ústavem AV ČR.
Masarykův ústav byl přičleněn k Archivu se zárukou rovnoprávného postavení obou součástí, ředitelem pracoviště se stal Ivan Šedivý. V této době se již z hlediska Archivu AV ČR jednalo a jedná o éru elektronického písemnictví, na něž byl archiv především díky mladému osazenstvu dobře připraven. Archiv se však dostal do nezáviděníhodné pozice: servisní služby pro pracoviště AV ČR a služba badatelské veřejnosti, neoddělitelně spojená s každým archivem, ne vždy umožňují vykazovat vědeckou produkci srovnatelnou s ostatními vědeckými pracovišti. V tvrdém boji o rozpočet proto archiv často musel obhajovat svůj specifický charakter.
V roce 2006 se Archiv AV ČR stal organizační součástí MÚA AV ČR, aniž by se tím podstatně změnila náplň jeho činnosti. Od roku 2007 se rozhodnutím Odboru archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra ČR řadí mezi řádné a plně akreditované specializované veřejné archivy. Udržuje také důležité zahraniční kontakty – je členem Mezinárodní archivní rady (ICA) a spolupracuje s podobně tematicky zaměřenými archivy v zahraničí (dlouhodobým partnerem je např. Archiv Polské akademie věd v Krakově).
Botanik, fyziolog a význačný organizátor vědeckého života Bohumil Němec (1873–1966). Snímek pořízený při příležitosti 90. narozenin v r. 1963.
V Masarykově ústavu a Archivu AV ČR v současné době existují tři archivní oddělení, přičemž nositeli a pokračovateli tradic akademického archivu jsou Oddělení osobních a institucionálních fondů do roku 1952 a Oddělení institucionálních fondů po roce 1952. Ta v současnosti pečují o 620 fondů a sbírek v rozsahu 4305 bm, k nimž existuje 359 archivních pomůcek. Specifickou roli zaujímá Oddělení Archiv Ústavu T. G. Masaryka, jež se stará především o materiály ve vlastnictví Ústavu T. G. Masaryka o celkovém počtu 27 fondů a o rozsahu 486 bm.
Činnost archivních oddělení spočívá v první řadě v péči o svěřené fondy a sbírky. Nejcennější z nich nesou označení archivní kulturní památka – Diplom Nobelovy ceny udělené Jaroslavu Heyrovskému v roce 1959, Zakládací listina České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění ze dne 5. prosince 1892 a archivní fond Vládní komise pro vybudování ČSAV. Fondy a sbírky archivu dokumentují činnost starších vědeckých institucí (mj. KČSN a ČAVU), ale i současných ústavů. Významný je počet fondů osobních (276, 1057 bm), které připomínají významné osobnosti různých vědních oborů (např. Jaroslav Heyrovský, Otto Wichterle, Milan Hašek, Milada Paulová, Ferdinand Stiebitz, Václav Novotný). Archiv se snaží o průběžné obohacování a doplňování fondů. U fondů osobních se tak děje tzv. akvizicemi, jejichž prostřednictvím v posledních letech po jednání s rodinami získal pozůstalosti Antonína Robka, Oldřicha Lešky, Jindřicha Špéta nebo Františka Václava Mareše. Fondy institucionální se rozrůstají prostřednictvím pravidelných, ze zákona vyplývajících skartačních řízení, jejichž výsledkem je přebírání materiálů vzniklých činností současných ústavů AV ČR.
Nákresy buněk uložené v osobním fondu významného českého zoologa Františka Vejdovského (1849–1939)
Pozoruhodnou součástí archivních fondů je fotosbírka, zčásti digitalizovaná, a tudíž badatelsky snadno dostupná z webových stránek MÚA AV ČR, kterou tvoří několik velkých celků (Fotosbírka Bohumila Vavrouška, Reportáže ČSAV a AV ČR, Fotoarchiv ÚTGM). Průběžně se doplňuje fonosbírka, založená v 70. letech Jindřichem Schwipplem jako sbírka řízených rozhovorů s osobnostmi podílejícími se na vzniku a chodu ČSAV. Archiv pečuje také o umělecké sbírky (např. pečetidla, medaile, plakety, obrazy).
Tradiční a nezbytnou součástí práce archivu je předarchivní péče, jež zahrnuje především odborný dohled v oblasti spisové služby pro akademická pracoviště. Korektní, v mnoha případech až nadstandardní vztahy mezi archivem a ústavy AV ČR jsou výsledkem dlouhodobé vzájemné spolupráce a také jedním z důležitých předpokladů k rozšiřování a zpracování institucionálních fondů.
Astronom Arnošt Dittrich (1878–1959) se zajímal mj. o problematiku mayského kalendáře.
Podklady pro vědeckou práci v rámci archivních oddělení poskytují převážně vlastní fondy. Díky prostupnosti archivní a vědecké práce mohly v posledních letech vzniknout mnohé edice, monografie nebo studie v odborných časopisech. Řada vědeckých výstupů, projektů a konferencí je také výsledkem spolupráce s dalšími domácími i zahraničními institucemi (např. AUK, ÚSD, FF UK, Vysoká škola CEVRO Institut, archivy Polské a Ruské akademie věd).
K úplnému obrazu činnosti archivních oddělení MÚA AV ČR doplňme aktivity spojené s popularizací vědy. Materiály z Archivu AV i Archivu ÚTGM se často využívají při natáčení dokumentárních pořadů či jsou k vidění na výstavách, z poslední doby lze zmínit např. podíl na projektu Českých center, který připomínal Ottu Wichterleho, spolupráci na výstavách v Národním muzeu, Technickém muzeu Brno, Národním technickém muzeu nebo Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy.
ALENA MÍŠKOVÁ, MARIE BAHENSKÁ,
LUBOŠ VELEK, VLASTA MÁDLOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.