English
Mezi nejvýznamnější osobnosti moderní ekonomie dvacátého století bezesporu patří ekonom teoretik, praktik, odvážný obhájce volného trhu a osobní svobody Milton Friedman (1912–2006). Ačkoli jej mnozí znají spíše pro jeho makroekonomické a hospodářsko-politické stati, byl, alespoň v počátcích, za něž získal velké uznání, především mikroekonomem, neboť se věnoval rozhodování jedince, jeho spotřebě a užitku. M. Friedman získal obě nejvýznamnější ocenění v ekonomii – John Bates Clark Medal pro ekonomy mladší 40 let a v roce 1976 Nobelovu cenu za teorii spotřeby a měnové politiky; mj. byl i učitelem dalších význačných ekonomických teoretiků: Gary S. Beckera, Roberta E. Lucase či Roberta A. Mundella, kteří také obdrželi Nobelovu cenu za ekonomii.
Obě fota: hhtp://www.freetochoose.net/media
V roce 1976 obdržel Milton Friedman Nobelovu cenu za ekonomii za výsledky v oblasti spotřební analýzy, historie a teorie peněz a za předvedení složitosti stabilizační politiky.
Přestože jeho hospodářsko-politická doporučení zůstávají předmětem mnoha debat a drtivá většina levicově orientovaných politiků mu dodnes nemůže přijít na jméno, je jeho přínos ekonomické teorii neoddiskutovatelný.
Není téměř disciplíny, kterou by svým výzkumem nezasáhl: od metodologie vědy (Essays in Positive Economics, 1953, v níž tvrdil, že ekonomie jako věda nemá obsahovat normativní soudy), přes mikroekonomii (A Theory of the Consumption Function, 1957), měnovou ekonomii (jako monetarista preferoval měnovou politiku orientovanou na stabilní a nízkou inflaci v delším horizontu, a proto navrhoval, aby peněžní zásoba rostla konstantně rychle), ekonomickou historii (Monetary History of the United States 1867–1960 – vydal ji po třiceti letech práce s Annou Schwartz v roce 1963), daňovou teorii (koncept negativní daně z příjmu), ekonomii vzdělání (podporoval zavedení poukazů na vzdělání) či matematickou statistiku a ekonometrii (kde se věnoval sekvenčnímu výběru) až po politickou ekonomii (viz knihy Capitalism and Freedom, 1962, nebo Free to Choose, 1980). Mnoho z Friedmanových myšlenek nakonec přešlo do praxe.
Jeho teorie spotřební funkce byla ve svém duchu revoluční, ačkoli zásadní myšlenka je v principu triviální, avšak do té doby nepříliš populární. M. Friedman popsal, jak neočekávané výkyvy v příjmech jedinců ovlivní jejich výdaje v daném období. Ukázal, že tento vliv je spíše menší, než se do té doby myslelo, neboť dlouhodobý příjem, pro nějž používá termín „permanent income“ (dlouhodobě očekávaný příjem), je důležitější než krátkodobé výkyvy. V principu tak navazuje na Ricardiánskou ekvivalenci, podle níž by racionální jedinci neměli zásadně zvyšovat výdaje, pokud jim vláda krátkodobě například sníží daně, neboť v delším období bude vládní sektor daně opět zvyšovat, aby dosáhl vyrovnaného rozpočtu.
M. Friedman byl součástí tzv. Chicagské ekonomické školy. Jmenovaná „škola“, respektive skupina ekonomů (např. Coase, Stigler, Becker, Posner, Fama) při University of Chicago stála a dodnes stojí v kontrastu s keynesovskou ekonomií, která převládla po druhé světově válce. M. Friedman nicméně Johna M. Keynese respektoval, podobně jako současný významný ekonom Paul Krugman – který naopak silně nesouhlasí s M. Friedmanem a v mnohém navazuje právě na J. M. Keynese – o Friedmanovi hovoří jako o jednom z nejdůležitějších ekonomických myslitelů všech dob.
Přestože se tedy v dějinách ekonomického myšlení často hovoří o J. M. Keynesovi jako o ideovém soupeři M. Friedmana, byl to spíše Paul Samuelson, který stál v čele opačného myšlenkového schématu. Jednak byl jeho vrstevníkem (byl jen o tři roky mladší), jednak také proto, že byl daleko rigoróznější než J. M. Keynes, na kterého se však Samuelson silně odkazuje, a pomohl vybudovat moderní matematickou ekonomii, s níž bylo možné vědecky polemizovat. P. Samuelson tvrdil, že laissez faire ekonomika, jak ji prosazuje M. Friedman, je nestabilní, a raději prosazoval smíšenou ekonomiku. V devátém vydání světově proslulé knihy Economics (1973) dokonce tvrdil, že „hospodářský cyklus byl zkrocen a možná i zcela eliminován“. P. Samuelson věřil, že úspěch této hospodářské politiky je dílem kvalitní práce vlády, dobré regulace a antimonopolní legislativy. M. Friedman zásadně nesouhlasil. Naopak, Velká deprese, stejně jako jiné periody s hlubokou nezaměstnaností, byla podle něj způsobena neschopností centrální banky, a nikoli tržním selháním. Monopolní struktury, kvůli nimž P. Samuelson navrhuje antimonopolní regulaci, považuje M. Friedman za slabé, a pokud trvají dlouho, je to spíše kvůli příliš silné roli vlády v ekonomice, nikoli opačně.
Věčným sporem v ekonomii je také definice a šíře veřejných statků a externalit. Veřejné statky spotřebovávají potenciální jedinci společně, spotřeba jednoho neovlivňuje spotřebu jiného a je obtížné jedince ze spotřeby vyloučit (např. veřejné osvětlení). Pro M. Friedmana existoval v principu jediný veřejný statek, který má zajišťovat vláda, a to národní obrana. Ve všech ostatních situacích „omezuje zásah vlády svobodu jedince“ (Capitalism and Freedom, 1962), a proto jej nedoporučuje.
Milton Friedman navazoval v čele Chicagské ekonomické školy metodologicky na Karla Poppera, s nímž již v roce 1947 spoluzakládal Mont Pelerin Society; ta obhajuje principy klasického liberalismu dodnes. Podobně jako K. Popper vnímal ekonomickou vědu jako soubor hypotéz, které je třeba empiricky testovat.
Lze však říci, že se Friedman i přes ohromný vliv také v mnohém mýlil. Jako většina ekonomů po dlouhou dobu neakceptoval instituce jako významný faktor hospodářského růstu. Až nová institucionální ekonomie v devadesátých letech minulého století poodhalila některé principy, jež monetaristé ve svých textech nemívají, a to že faktory jako kultura, morálka a etika hrají rovněž silnou roli. Významný představitel institucionální ekonomie Douglass North (2000) s M. Friedmanem v principu nesouhlasí, když říká, že „laissez faire ekonomika v podstatě neexistuje, neboť společnost je souborem norem a institucí a efektivní trh je determinován jeho aktéry a vláda nesmí v tomto směru absentovat“. Stejně tak P. Samuelson kritizoval nedlouho před svou smrtí v roce 2009 ve světle hospodářské krize laissez faire přístup: „Dnes vidíme, jak moc se Milton Friedman mýlil ve svém konceptu, že se trhy mohou regulovat samy.“ M. Friedman však do konce života téměř jakoukoli regulaci odmítal. V knize Free to Choose (1980) dokonce píše, že „vláda by neměla bránit spotřebitelům kupovat si věci, které jim škodí“.
Friedmanův monetarismus, jenž navazuje na Knuta Wicksella a Irvinga Fishera a jejich kvantitativní teorii peněz, se také ukázal jako obtížně použitelný v praktické hospodářské politice. Monetarismus doporučuje centrální bance cílování růstu měnové zásoby tak, aby hospodářská politika nebyla zdrojem volatility ekonomiky. Avšak tato politika byla pro centrální banky slepou uličkou. Z relevantních centrálních bank to byla jen německá Bundesbanka, která na počátku 80. let cílovala peněžní zásobu podle monetaristického doporučení. Realita ukázala, že převážně kvůli nestabilitě poptávky po penězích je cílování peněz velmi obtížné. Centrální bankovnictví tak začalo využívat aparátu nové keynesiánské ekonomie a teorie hospodářských cyklů. Cílování peněžní zásoby je dnes spíše doplňujícím nástrojem měnové politiky pro udržení ekonomické stability.
Některé věci jsou Friedmanovi nicméně přisuzovány neprávem. Nikdy nebyl například poradcem diktátora Pinocheta v Chile, ačkoli tam přednášel o volném trhu a svobodě; naopak byl poradcem Richarda Nixona, kterého stejně nakonec nazval nejsocialističtějším prezidentem 20. století, a Ronalda Reagana.
Milton Friedman měl také vztah k našemu regionu; jeho rodiče pocházeli z Podkarpatské Rusi. Jeho myšlenky ideově ovlivnily i českou transformaci – na Vysoké škole ekonomické v Praze obdržel v roce 1997 čestný doktorát.
Těžko hodnotit, která z Friedmanových rolí byla pro 20. století nejdůležitější: zda Friedman jako ekonomický teoretik, jako praktik, nebo jako principiální obhájce volného trhu. Je jednoduché jej odsoudit jako ekonomického liberála a snílka o volném trhu bez regulací, který šel ve svých myšlenkách příliš daleko. Jenže to bychom přišli o jednoho z největších ekonomických vědců minulého století. Rozhodně nelze říci, že současná ekonomická krize vyvrací jeho myšlenky a koncepty. Jako každý velký myslitel se v něčem mýlil, ale ekonomickou vědu ovlivnil zásadně. A právě proto zůstane jeho místo v ekonomické teorii nezastupitelné.
MARTIN POSPÍŠIL,
CERGE-EI,
společné pracoviště UK a NHÚ AV ČR, v. v. i.