Česky
Rozhovor s prof. Václavem Pačesem,
předsedou AV ČR v letech 2005–2009
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Před více než čtvrt stoletím přečetla skupina genomiků pod vedením Václava Pačesa úplnou dědičnou informaci bakteriálního viru. Právě on stál za objevem specifického hormonu zapojeného do katabolismu cytokininu a spoluvytvořil první český syntetický gen. Předsedá České společnosti pro biochemii a molekulární biologii, spoluzakládal a v letech 2010–2012 vedl Učenou společnost ČR, je členem Evropské akademie věd a umění a Evropské molekulárně biologické organizace EMBO. Působil na Yaleově univerzitě, dlouhodobě pracoval na univerzitě v Chicagu, v Bristolu i v dalekém Japonsku, přednášel v Seville a jinde. Polovinu z uplynulých 20 roků existence AV ČR strávil na jejích nejvyšších postech, v letech 1993–1997 jako místopředseda, v roli hlavního představitele Akademie ve funkčním období 2005–2009. Co se mu do vzpomínek na uplynulé dvě dekády vrylo nejsilněji?
Více než funkce předsedy se mi vybavuje pozice místopředsedy, kterou jsem zastával hned po ustavení Akademie věd ČR a po vzniku České republiky. Byla to doba, kdy šlo o českou vědu vůbec a o to, jestli a za jakých podmínek přežije Akademie věd. Svým způsobem to byla velmi nepříjemná práce, protože se z nějakých mně ne zcela jasných důvodů zvedl k Akademii odpor. Značnou vinu nesl tehdejší náměstek ministra školství Libor Pátý a také svého času ministr Petr Vopěnka. Jako disidenti měli ve společnosti veliké renomé, v ministerských pozicích měli také moc. Bohužel považovali Akademii za jakousi stalinskou instituci, přestože Akademie naopak zachraňovala vědce, kteří byli vyhazovaní z vysokých škol. Jako příklad uveďme Otto Wichterleho, který byl vyhozen při čistkách v roce 1958. Vysoké školy působí na studenty, tudíž byly logicky daleko více v hledáčku politiků a Státní bezpečnosti a do jejich vedení se často dostávaly až směšné figurky. Akademie až tak bdělý dozor neměla a navíc v jejím čele – a to i za dob reálného socialismu – stáli osvícení lidé, ať už to byl František Šorm nebo potom Josef Říman. Oba sice byli komunističtí funkcionáři, ale vědu stavěli vždy na první místo. Měli jsme velké štěstí, že se po Otto Wichterlovi stal v roce 1993 předsedou Rudolf Zahradník, který se těšil velké prestiži a politici s ním nemohli tak snadno zametat.
Musím konstatovat, že nás v té době rozumným způsobem podržel tehdejší premiér, nyní bývalý prezident Václav Klaus, s nímž jsem jako místopředseda jednával. V. Klaus, který v Akademii dříve působil, vždy říkal: „Ano já vím, že tak se má věda dělat.“ I když jsem s ním samozřejmě v mnohém nesouhlasil, musím otevřeně říci, že v té nelehké době vedla kombinace podpory premiéra V. Klause a silné osobnosti R. Zahradníka v čele Akademie k tomu, že se AV ČR transformovala a byla zachována. Tehdejší rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš vyzval Rudolfa Zahradníka, aby spolu připravili nějaký modus vivendi vysokých škol a Akademie věd. Byl jsem přizván ke schůzce, jíž se zúčastnil také tehdejší předseda Rady vysokých škol Karel Malý, pozdější rektor UK, a také se tam dostal bývalý rektor ČVUT Stanislav Hanzl, který Akademii nenáviděl. Později jsem si uvědomil, že kdyby bývala ponechána volná ruka R. Zahradníkovi a R. Paloušovi, domluvili by se, protože jsou oba velkorysí lidé. Ale bohužel do toho vstoupili jiní a všechno se zablokovalo. Hodně nepřátelský vůči Akademii věd byl tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec, jenž mně i Rudolfu Zahradníkovi s radostí opakoval: „Doufám, že se mi podaří vás zrušit.“ Vybavuje se mi tedy hlavně období, kdy šlo o samo bytí Akademie.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Momentka ze zasedání Akademického sněmu v r. 2009
V porovnání s vašimi předchůdci na předsednickém postu jste vstoupil do relativně klidných vln plynoucích v proudu evropského optimismu.
To ano, hlavně do těch klidných vln, v nichž se pohybovala už i Helena Illnerová. Na tom, že jsme vstoupili do stabilizované instituce, má velké zásluhy Rudolf Zahradník. Útoky proti Akademii se sice objevovaly, chyběly peníze, ale přesto jsme žili v prosperitní době, kdy se každý rok zvyšovaly nebo alespoň nesnižovaly rozpočty a mohli jsme se věnovat tomu, aby se z Akademie věd stala elitní instituce. Bohužel se mi to nepovedlo tak, jak jsem si představoval.
Relativní klid čeřil chystaný přechod ústavů na právní status veřejných výzkumných institucí, který nastal k 1. lednu 2007. Stanovy AV ČR se měnily už rok předtím, spoustu práce muselo dát vypracování nových zřizovacích listin, souborů prováděcích a vzorových předpisů. Konaly se volby nových rad pracovišť, aby mohly být vyhlášeny volby ředitelů…
Abych řekl pravdu, za mě se sice převáděly ústavy na VVI, s čímž byla neuvěřitelná práce, ale ta ležela na bedrech lidí z Akademické rady, kteří měli přípravu na starosti. Osobně jsem pro přechod na VVI moc nebyl, neviděl jsem k tomu pádný důvod.
Kostky už ale byly vrženy.
Byly a nebyly. Akademická rada se domnívala, že je nutné to udělat, protože nás veřejnoprávnost stejně nemine, tudíž abychom vzali iniciativu do svých rukou. Se současným postavením akademických ústavů panuje dnes všeobecná spokojenost. Přesto obecně potřebu veřejnoprávních institucí moc nevidím – věci by podle mého názoru měly být buď státní, nebo soukromé; ta veřejnoprávnost je trochu kočkopes, ale funguje a ředitelé si větší pravomoci chválí. Nemyslím si, že by systém fungoval nějak zásadně rozdílně – předtím jsme měli rozpočtové a příspěvkové organizace.
Tuto záležitost vidí shodně i současný předseda Jiří Drahoš: pravomoci měly ústavy i předtím, než se provedla transformace a převedly majetky. Už předtím se však Akademie snažila (někdy ke své škodě) vyhovět vládě; zrušit Grantovou agenturu Akademie věd zřejmě nebylo až tak prozíravé, svá vědecká pracoviště hodnotila Aka-demie dlouho před zavedením „kafemlejnku“. S první dekádou 21. století vstupuje na scénu ekonomická krize – stala se spouštěcím momentem nového „honu na čarodějnice“?
Je v podstatě jedno, má-li ústav majetek, stejně s ním nemůže „obchodovat“. Bohužel ale zase nastala zlá doba, a to přesně momentem, kdy jsem končil ve funkci. Onoho dne roku 2009 zasedalo předsednictvo Rady pro výzkum, vývoj a inovace, kde se mělo jednat o našem rozpočtu. Šli jsme tam spolu s Jiřím Drahošem, o němž se vědělo, že následující den přebírá vedení AV ČR. Považuji za bezcharakterní, že si ti lidé na nově zvoleného předsedu načasovali drastické snížení rozpočtu. Strašně jsem se tenkrát rozčílil, určitě mě to připravilo o nějaký rok života, a musím vzdát hold Jiřímu Drahošovi, který situaci zvládnul a poradil si s ní dokonale. Bylo důležité, že přišel mladší a razantnější člověk, než jsem byl já.
Vraťme se o necelých deset let zpět, kdy jste v prohlášení při klání o předsednický post vyslovil vizi mezinárodních týmů s vedoucími vybíranými na základě konkurzů. Podařilo se vám rozjet velký projekt BIOCEV, vznikly další projekty. Jste stejně optimistický jako na začátku ohledně financování, přílivu mladých lidí, talentů?
Jsem, protože nejen studenti, ale i renomovaní vědci ze zahraničí mají zájem pracovat např. v BIOCEV i v jiných centrech. Starosti mi ovšem dělá, jak se všechno bude financovat po roce 2015 a zejména po roce 2020, protože se finanční prostředky na vědu nejen nezvyšují, ale spíše snižují. Připravovali jsme projekt v době prosperity, jak jste říkala proevropské euforie, jenže dnes je bohužel všechno jinak a já se obávám, že tahle nejistá situace ještě potrvá. Jedná se o to, aby Brusel přece jen na udržitelnost velkých projektů nějaké peníze dal. Dnes se domnívám, že se spíše měly vytipovat nejlepší týmy nebo jednotlivci, a jim dát větší peníze, třeba i na nějakou přístavbu laboratoří, na vybavení i na kompetitivní platy. Vyšlo by to podstatně levněji, snáze by se to v budoucnu financovalo a výsledný efekt by byl možná větší. Je ale pravda, že když se založí zcela nová instituce na zelené louce, mohou se vybudovat struktury, které by jinak nevznikly. Mám proto dvojaký pocit: jsem optimista v tom, že podaří-li se tyto infrastruktury vybudovat, ponesou si charakteristiku pracovišť od začátku speciálně zaměřených např. na transfer technologií apod. Jenže se obávám, aby se nebraly peníze stávajícím institucím, vysokým školám, Akademii věd nebo resortním ústavům. I kdyby se v nich našly části, které se mohou zrušit nebo reorganizovat, stejně by se nezískalo dostatek zdrojů na provoz šesti velkých infrastruktur a desítek těch menších.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Doufáte, že se BIOCEV podaří dosáhnout podobného přesahu do aplikací jako např. ÚOCHB, aby centrum pomohly financovat?
Příjem z aplikačních výsledků určitě musí pomoci pracoviště financovat. Situace ÚOCHB je ale samozřejmě unikátní a mít podobně dobře zajištěný provoz a budoucnost se hned tak nepovede. Nebude tomu tak zdaleka ani u našich infrastruktur, i když bychom si něco podobného přáli – bylo by ideální, pokud by se to povedlo.
Vždy jste však varoval před upřednostňováním aplikovaného výzkumu na úkor „vyhledávacího“. Tato taktika se nikde ve světě neosvědčila a nevedla ke zlepšení ekonomiky?
Ne úplně. Rčení, že nezáleží na tom, je-li výzkum aplikovaný nebo základní, protože musí být hlavně dobrý, je klišé. To považujeme za samozřejmost, vždyť špatný výzkum nemá žádný smysl. Jde o něco jiného: aplikovaný výzkum vůbec nepodceňuji, jde jen o to, jak má být financován. A další věc je třeba mít na zřeteli: aplikovaný výzkum vede k inovacím, které jsou důležité pro ekonomiku; ale ke skutečnému objevu nikdy nedojde tak, že někdo někde nařídí, na čem se bude pracovat. A právě velké objevy pak mohou přinést velké peníze. Všechny moderní biotechnologie jsou založeny na objevu struktury DNA, ze základního výzkumu vznikl laser, mikrovlnné trouby, internet. Vždyť i Antonín Holý se zabýval vysloveně základním výzkumem chemických reakcí, které se týkaly složek nukleových kyselin, a vůbec se původně nezamýšlel nad virostatiky.
Důležitá je ještě jedna kategorie výzkumu, kterou nazývám výzkum orientovaný. Ten může být totožný s výzkumem základním, ale záleží na mechanismu financování. Základní výzkum má být financován také kompetitivními granty; když vědec dostane peníze, může rozvíjet a vrátit společnosti to nejcennější, co má, tedy svou invenci, nápady, znalosti. Zatímco v orientovaném výzkumu je idea daná shora: stát financuje a má právo si zadat problém, jenž společnost potřebuje zrovna řešit. Přihlásit se může každý a vědci, kteří se takovému tématu věnují v základním výzkumu, mají tu nejlepší pozici, aby peníze získali a svůj výzkum posunuli k přímým aplikacím. Vezměme si například blížící se pandemii nějakého viru. Ministerstvo zdravotnictví by tedy vypsalo granty a lidé, kteří se zabývají základním výzkumem ve virologii, by zjistili, že by mohli získat peníze, aby své znalosti aplikovali. Šlo by o ten samý výzkum (např. obecné studium rozmnožování viru), ovšem jednou financovaný kompetitivními granty a podruhé jako státní zakázka na orientovaný výzkum. A z toho by pak ministerstvo zdravotnictví mohlo generovat další, už třeba aplikační granty. Celá tato problematika vůbec není triviální, peněz není nikdy dost a je třeba vždy promyslet, jak dobře zvolit rovnováhu mezi základním a orientovaným výzkumem. Skutečné inovace i aplikovaný výzkum by měly financovat firmy, kterým stát může pomoci – máme technologickou agenturu a ministerstva. Ale musí se postupovat rozumně a ne jako donedávna, kdy se utrácely miliony za nesmyslné projekty, aby se firmy udržely o trochu déle, než stejně zkrachují.
Letmo jste zmínil DNA, vaši doménu. Dvoušroubovice, jakýsi žebříček nekonečných kombinací písmen A C G T. Je některé písmeno z této čtveřice frekventovanější?
Jak kde. Obecně se dá říci, že jsou písmena zastoupena v podstatě stejně. Vždy je rovnost mezi dvojicemi A = T a G = C, ale u různých organismů je různý poměr párů AT a GC. My jsme se tím také kdysi zabývali. Existují různé typy herpetických virů. Všechny mají geny, které kódují vznik prakticky stejných proteinů, ale přesto mají geny lidského herpesviru jiné složení než geny viru varicely. Jako byste měla psaný text ve dvou knihách, z nichž každá obsahuje úplně jiná slova, ale význam vět mají stejný. V jedné knize byste četla: „nástěnné hodiny bijí dvě hodiny odpoledne“, zatímco v té druhé „visací hodiny tlučou 14 hodin“. Význam je stejný, ačkoli je každá věta jiná. U jednotlivých druhů organismů rovnost AT = GC sice neplatí, ale kdybychom zprůměrovali všechny typy organismů na zeměkouli, ukázalo by se asi nakonec, že poměr je přibližně stejný. Je to zajímavá otázka především z evolučního hlediska a lze ji studovat nejen u virů. My dnes zkoumáme oblasti lidského genomu a genomu šimpanzího, které se od sebe liší, ale přitom mají stejnou funkci.
Jako kdyby se naše životy kroutily v chuchvalečcích dědičné informace. Klubíčka důmyslně spřádaná – má způsob, jakým se DNA kroutí, nějaký další význam?
To je zajímavé. V 60. letech, kdy se ještě nečetl dědičný kód, měl u nás přednášku vynikající americký vědec polského původu Wacław Szybalski (dokonce jsem ho později navštívil na univerzitě ve Wisconsinu), který říkal, že struktura samotné DNA v prostoru musí mít nějaký vliv na její funkci. Ukazuje se ale, že tomu tak asi není, že uspořádání DNA v prostoru je určováno interakcemi se specializovanými proteiny.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
K loňskému životnímu jubileu uspořádali kolegové a přátelé Václavu Pačesovi setkání v Haškově posluchárně ÚMG, při kterém rovněž převzal čestnou oborovou medaili G. J. Mendela za zásluhy v biologických vědách.
Váš obor je fascinující a není divu, že zrovna v něm nedostatkem mladých lidí netrpíte, přestože je obecně malý zájem o studium přírodních věd. Vnímají mladí lidé genetiku jako obor budoucnosti?
Molekulární genetika je skutečně zajímavý obor. Při přednáškách se pokaždé přesvědčuji o tom, že studenti mají o téma zájem, vždy se pustí do diskuse, někdy ostré, to když se dostaneme na téma etiky genetických pokusů a genové terapie. Lidi zajímá, zda se mají či smějí nahrazovat poškozené geny plně funkčními geny nebo dokonce vylepšenými geny.
Současnou popularitu genetiky bych trochu připodobnil k situaci po válce, kdy po atomové bombě lidi ohromně zajímala jaderná fyzika. Jenomže její studium vyžaduje velký matematický aparát, je to z části inženýrský obor, zatímco genetika není tak náročná a lidé si myslí – a do jisté míry mají pravdu – že ji může studovat každý.
Prof. R. Zahradník by teď nesouhlasil, protože považuje matematiku za základ všeho studia. Jak je to s geny „pro matematiku“?
Matematika by měla být trochu jinak vyučovaná a daleko více v lidech rozvíjet logické myšlení než se jen orientovat na matematické řešení příkladů. Někomu jde matematika lépe a někomu hůř. I v tom je genetika, asi nějaké geny pro logické myšlení. Podobné to je s talentem, třeba hudebním nebo sportovním. Stále ale platí, že pilnou prací, ve sportu tréninkem, lze nedostatek talentu dohnat.
Zkoumá se u nás tato oblast? V dobře situované celosvětové ekonomice už by asi šlo o jakousi třešničku na dortu…
Takovými genetickými dispozicemi se konkrétně nezabýváme. Interakce mezi geny jsou natolik složité, že se to zatím nedá smysluplně zkoumat – zatím je nutno stále ještě získávat základní informace. My se například zabýváme funkcí těch oblastí genomu, včetně lidského, které nekódují žádné funkce typu aktivních proteinů. Mohou ale mít regulační funkce.
Příroda ale nic nedělá zbytečně, nebo ano?
To je dobrá otázka, protože struktura našeho genomu je velice neekonomická a skoro by se dalo říct, že protidarwinovská. Podle Darwina bychom se měli zbavit všeho, co nevyužíváme. 98 % naší DNA nejsou geny a je záhada, proč tuto DNA máme, proč se jí postupně nezbavíme. Vždyť do buněčných pochodů přináší velký šum. Jako byste četla knihu, kde jen dvě písmena ze sta jsou součástí slov a zbytek jsou tiskové chyby.
Ukazuje se tedy, že má DNA nějakou jinou funkci, kterou neznáme?
No právě, ukazuje se, že pravděpodobně ano. Tím se právě zabýváme a zjišťujeme, že to, co se dřív nazývalo „smetí“ (junk), je přinejmenším přepisováno do molekul RNA. Právě tato RNA má asi dosud nepoznaný regulační význam. Existují ale organismy, které mají této nadbytečné DNA málo, a přesto jsou života-schopné. A přesně to se dnes zkoumá.
Opusťme geny a přejděme na zcela základní platformu života současné společnosti, jíž je energetika. V roce 2007 jste se stal předsedou nezávislé energetické komise, v současnosti jste byl jmenován do dozorčí rady ČEZ, často býváte žádán, abyste se vyjádřil k energetické koncepci. Stěží by někdo zapochyboval o tlacích, které v této strategické oblasti panují a jimž jsou jistě všichni vystaveni. Je podle vašich zkušeností stát vůbec schopen v energetické koncepci hájit zájmy svých občanů, nebo ho tlaky firem úplně převálcují?
Oslovil mě tenkrát předseda vlády Mirek Topolánek, že potřebuje, aby někdo důvěryhodný, např. předseda Akademie věd, řídil činnost této komise. Nechtěl energetika, ale člověka, který zajistí, že budou politické tlaky nebo tlaky firem eliminovány. Prací v této komisi jsem se hodně poučil. Dokonce jsme pak založili Českou společnost pro energetiku, kde jsem byl zvolen předsedou. Materiály, které jsme tenkrát získali, nebyly pro zprávu vládě z větší části využity. Tak je teď postupně zpracováváme. Zanedlouho vyjde kniha, v níž s Václavem Cílkem z Geologického ústavu, Vladimírem Wagnerem z Ústavu jaderné fyziky a dalšími odborníky mírně popularizačním způsobem o energetice pojednáme.
S obavami v této oblasti máte pravdu. Už v první zprávě jsme například upozorňovali na nebezpečí nepřiměřených státních dotací v energetice. A dnes máme problém s úděsnými dotacemi do fotovoltaických elektráren. Poukazovali jsme také na problémy spojené s privatizací dolů, například hnědého uhlí. Vždyť to je jediná energetická surovina, kterou máme. Měli bychom si ho šetřit pro teplárenství a chemický průmysl a ne ho vyvážet „po drátech“.
Foto: Archiv Václava Pačesa
Družina Žraloků 5. oddílu vodních skautů při nástupu na táboře v Dolním Lipovsku (1958). Vedle Václava Pačesa (první zleva) stojí Jiří Stivín, dnes uznávaný jazzman a flétnista. Třetí zleva je Mario Stretti ze známé umělecké rodiny.
Je až absurdní, že stát není schopen se bránit. Přejděme radši od politiky ke skautskému „Nazdar.“ Skauti – věčný problém pro všechny totalitní režimy – vždy se stáhli do ilegality, aby znovu povstali z popela. Tak tomu bylo i s vaší Pražskou pětkou. Skautské ideály neznamenají jen být pravdomluvným, držet slovo, pomáhat jiným, představují také hrdost a setrvání na hodnotách…
S tím naprosto souhlasím. Skautské principy do sebe vstřebávala mládež prostřednictvím atraktivního programu zaměřeného zejména na pobyt v přírodě. Když jsem v roce 1953 vstoupil do skautského vodáckého oddílu, mohli jsme ještě vařit vodu z potoků, tábořit, kde jsme chtěli, pak jsme beze zbytků zahladili tábořiště a jelo se dál. Dnes vidím z chaty na Sázavě stovky kánoí a na nich ožralé lidi. Náplň skautingu se asi musí trochu pozměnit, snad více ke sportovním aktivitám. Máte pravdu, že program nenásilné přirozené výchovy k běžným morálním a etickým hodnotám dnes hodně chybí. Jako chybí princip, že nováček postupuje po žebříčku, a když se pak stane vedoucím, dovede se vžít do pocitů podřízeného. To je něco, co velmi chybí našim politikům a mladým manažerům.
Připomínám jen, že komunisti skaut zakázali, takže i váš oddíl patřil k těm mnohým, jež svoje tradice udržovaly pod hlavičkou spřátelených vodáků, turistů, ochránců přírody apod.
My jsme byli oddílem Českého jachtklubu v Praze--Podolí a vedl nás populární Braťka, Jaroslav Novák, který byl za první republiky šéfredaktorem časopisu Junák a psal také skautské knihy. Tohoto báječného člověka později vyhostili z Prahy, že kazí mládež. Odešel tedy do Ústí nad Labem, kde mimochodem hned založil podobný oddíl. V oddíle jsme měli typicky skautskou náplň – táboření, hry, pramičky, ale starší jachtaři nám logicky vytýkali, že potřebují oddíl, který bude plachtit a závodit. Měli pravdu, vždyť sport si musí vychovávat svůj dorost. Braťka se pokoušel, aby starší kluci, kteří v 15–16 letech odcházejí z oddílu, utvořili jachtařské závodní družstvo, protože by se to dalo výborně skloubit a vyřešit tak náplň oddílu do budoucna. Jenže mnohým se to z nějakého důvodu nelíbilo, závodilo jen pár kluků, a tak se nakonec náš oddíl rozhodl, že přejde k spřátelenému turistickému oddílu Slavoj Praha, kde byla například i Helena Illnerová. Právě letos slavíme sto let.
Zmínil jste důležitý princip oddílového fungování – přiblížil byste svůj vodácký „služební“ postup?
Družstvo pramičky tvoří sedm lidí, začal jsem jako plavčík a postupoval až na kormidelníka, což je vedoucí družiny těch sedmi kluků. Kormidelníkům už je 16–17 let a většinou v oddíle po maturitě končí. Tehdejší kapitán mě pozval do nejužšího vedení jako tzv. přístavného. Jednou za mnou přišel, že musím převzít oddíl, protože ho vyhodili ze školy a to znamenalo okamžitý nástup na vojnu. Po čase jsem oddíl předal dál, pak přišel rok 1968 a lidi se rozprchli do světa…
Rovněž vy jste působil ve světě na řadě míst. Váhal jste s návratem?
Hned po obhajobě kandidátské práce (dnešní Ph.D.) jsem v polovině listopadu 1968 odjel do Chicaga na univerzitu. Moje žena Magda už studovala v Kanadě geologii, o dvouletého syna se nám starala babička, která pak i s ním přijela za ženou. Druhý rok jsem se za nimi do Kanady přesunul i já. Až později jsem si uvědomil, oč snadnější bychom měli případnou emigraci než mnozí jiní – znali jsme jazyk, měli jsme na univerzitě dobrá místa. Přesto jsem nikdy nelitoval, že jsme se koncem roku 1970 vrátili.
V Ústavu organické chemie a biochemie tehdejší ČSAV jsem vplul zpět do své laboratoře. Tou dobou už byl František Šorm zbaven místa ředitele, ale pracovat se stále dalo. Silného vedení se pak ústavu dostalo až za Josefa Římana.
Izolace od světa nás samozřejmě poškozovala. Organizovali jsme proto konference o DNA v Liblicích, kde byly zastoupeny hlavně socialistické země, přijížděli výborní kolegové z Maďarska, Polska, Ruska, a kromě toho jsme si mohli pozvat někoho z Anglie, Francie nebo Ameriky. Jenže to vědecky nestačí; v době, kdy vznikala a rozvíjela se molekulární biologie, jsem četl v prestižním časopise Nature, kolik je různých konferencí a praktických kurzů na těch nejlepších pracovištích, a my jsme museli sedět na zadku doma! Zaostávání se projevovalo dlouhá léta.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Učená společnost ČR, kterou Václav Pačes spoluzakládal a v letech 2010–2012 stál v jejím čele, každoročně oceňuje mj. nadané středoškolské studenty. Velká aula Karolina, květen 2012.
Možná není od věci občas mladým lidem připomenout, že v bývalém Československu panoval absurdní systém, v němž byl velký problém získávat nejrůznější časopisy, nejen typu Nature, kdy byly běžně na hranicích zabavovány tiskoviny, kdy jste protizákonně vlastnil kopírku zamčenou ve skříni. Co byste popřál Akademii, svým kolegům, kteří teď třímají žezlo?
Žezlo je v dobrých rukou. Akademie má výhodu, že vždy dokázala vybrat dobré vedení, tedy Akademickou radu. Nemám obavy, že by se to do budoucna nedařilo. Jiná otázka je, co bych přál jednotlivým ústavům. Pořád si myslím – a to je především záležitostí vedení ústavů – že by Akademie měla být ještě lepší, než je. Mohla by se třeba i zmenšit, ale měla by být skutečně elitní evropskou vědeckou institucí. Snadno se to řekne a hůře dělá; navíc i tady platí gaussovské rozdělení, a tak ke špičkám zákonitě patří i průměr a podprůměr. Jde ale o to, aby se vše stále posunovalo k lepším celkovým výsledkům. Ve vědě je však těžké rozhodovat, kdo je skvělý a kdo méně. Znám případy, kdy dočasně slabší skupiny najednou přijdou s významným objevem, a naopak se třeba zrovna nedaří skupinám dosud špičkovým. Přál bych Akademii, abychom se posunovali výš. Měli bychom spravedlivěji rozdělovat peníze a působit na vedení státu, aby se ustoupilo od přehnaného financování pouze krátkodobými granty. A celá naše společnost by se měla daleko víc soustředit na kvalitu než na kvantitu.
MARINA HUŽVÁROVÁ