Česky
Komise pro životní prostředí AV ČR uspořádala 23. dubna 2012 veřejný seminář Národní park Šumava – pro či proti?, který navázal na pracovní setkání z předchozích dvou let (Proč chránit horské smrčiny na Šumavě – 2010, Rekreace ve velkoplošných chráněných územích – 2011). Dvojici jmenovaných seminářů završilo Stanovisko Komise pro životní prostředí AV ČR, jež především doporučilo nezasahovat v prvních zónách NPŠ a rozvíjet udržitelnou (měkkou) turistiku v tomto území.
Foto: Archiv KŽP AV ČR
Přirozená obnova lesa na Šumavě
Seminář k připravovanému návrhu zákona NP Šumava se od minulých setkání lišil tím, že účastníci diskutovali především o zákonné normě, kterou Parlamentu PČR předložil ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Setkání se zúčastnili náměstek ministra životního prostředí Ing. Tomáš Tesař, ředitel NP Šumava Mgr. Jiří Mánek, ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti doc. Petr Zahradník, předseda Stínové rady NPŠ dr. Jakub Hruška z České geologické služby a zástupce obce Horská Kvilda v Radě NP Šumava Pavel Buršík. Za Komisi pro životní prostřední vystoupil prof. Martin Braniš z Univerzity Karlovy. V navazujícím programu promluvili vědci, kteří se výzkumem Šumavy dlouhodobě zabývají, a autoři poslední monografie o ochraně NP Šumava – prof. Pavel Kindlmann z Centra pro výzkum biodiverzity AV ČR a Ing. Karel Matějka z Infodatasys; diskusi vedli Pavel Cudlín a Jaroslav Boháč z KŽP.
Jaké jsou výsledky semináře? Pozitivem jistě bylo, že se setkali jak odborníci z akademické sféry, tak i zástupci státní správy a obcí (M. Buršík poslal písemné vyjádření). Ukázalo se, že zástupci státní správy (MŽP ČR a NPŠ) mají často protikladné názory na ochranu Šumavy či jsou jejich vyjádření jen obecná a zastiňují pravý úmysl.
U státní správy – konkrétně u MŽP ČR – přežívají následující představy:
• Doporučení Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (International Union for Conservation of Nature – IUCN) nejsou závazná a MŽP nemá pocit závislosti na přírodě (z přednášky T. Tesaře).
• I na Šumavě ovlivňuje krajinný ráz příroda; nehrozí však nebezpečí, že by takzvanou „divokou přírodu“ negativně ovlivňoval člověk.
• Šumavský management by měly výrazně ovlivňovat samosprávy obcí.
• Je potřebná novela zákona o NPŠ.
Představy místních obyvatel (podle vyjádření P. Buršíka) jsou následující:
• Jejich dědeček a pradědeček zde vždy sázel les. (Vzhledem k většinovému zastoupení německé populace do r. 1945 a jejímu vysídlení po roce 1945 je to ovšem velmi nepravděpodobné.)
• Je nezbytné udržet současný stav lesa. (Není však zřejmé, jakého stavu – asi ve formě kulturní smrčiny.)
• Ochrana přírody ekonomicky ochuzuje obce a místní občany. (M. Braniš prokázal prostřednictvím kvantitativního průzkumu, že obce v rámci NPŠ mají výrazně větší prostředky než obce mimo NPŠ.)
• Obce se vylidňují. (M. Braniš a K. Matějka toto tvrzení na základě vědeckých výzkumů vyvrátili, respektive zjistili, že úbytek obyvatel v obcích na území NPŠ je stejný, či dokonce menší než v okolních obcích ležících mimo NPŠ.)
• Obce (M. Buršík) chtějí iniciovat politickou debatu, která však podle názoru KŽP povede k populistickému rozhodování (KŽP soudí, že by se mělo dbát na stabilní status národních parků včetně NPŠ podle zákona 114/1992 Sb.).
• Obce si neuvědomují, že zrušení NPŠ by znamenalo podstatné snížení zájmu o tuto oblast coby turistické destinace a následné ekonomické ztráty.
• Lanovka na Hraničník je záchranou pro ekonomické přežití obcí v jejím okolí (KŽP soudí, že zisky z případné lanovky odtečou pravděpodobně úplně mimo obce. Ty by se tedy měly soustředit na vlastní rozvoj včetně ekologického zemědělství a agroturistiky, obdobně jako například v sousedním Bavorsku a Rakousku).
Diskuse ukázala, že návrh zákona o Národním parku Šumava má mnoho problémů:
• Je zapotřebí speciální zákon o NPŠ? Existuje obecný zákon o ochraně přírody a krajiny se začleněním NPŠ?
• Návrh nového zákona jednoznačně nedeklaruje upřednostnění ochrany přírody před ostatními činnostmi, včetně rozvoje obcí. Obsahuje absurdní detaily jako kupříkladu cestní sítě, které v zákoně nemají smysl.
• Způsob návrhu a výběru Společného výboru NP, který by „řídil“ ředitele a vedení parku je sporný – je třeba přesněji vymezit kompetence; výbor nemůže nahradit padesátičlennou radu parku, protože tu ustanovuje zákon o ochraně přírody a krajiny.
• Návrh zonace nebyl zpracován na ryze exaktním principu; byly zohledňovány lokální zájmy (např. nesystematické účelové zařazování některých cenných lokalit do III. zóny).
• Návrh lanovky na Hraničník, která rozděluje první zónu na dvě části (v návrhu je pouze tzv. „přibližovací lanovka“; tj. nebude u ní žádná sjezdovka, lyžaři budou jezdit na rakouské straně). Nejsou jasné dopady na ekosystémy v I. zóně, respektive významný je efekt fragmentace I. zóny a vliv např. na populaci kriticky ohroženého druhu tetřeva.
• Zákon umožňuje umisťovat a povolovat stavby s výjimkou těch, které slouží k účelům ochrany přírody, rybářství, myslivosti, péče o les, zemědělství […] nebo takové, u nichž jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmy ochrany přírody.
• Systém ochrany Mezinárodního svazu pro ochranu přírody; pro II. kategorii národních parků požaduje výhledově 75 % ploch území parku v bezzásahovém režimu, s čímž návrh zákona nepočítá.
• Zákon nedefinuje, co je bezzásahovost („bezzásahová zóna, kde se bude asanovat kůrovec do dosažení jeho základního stavu na celém území parku“).
• Je navrhována „I. zóna s umožněnou asanací kůrovce“ (zhruba 4,5 % rozlohy parku). Co je míněno explicitně vymezeným zasahováním proti kůrovci v některých velmi omezených segmentech první zóny?
Diskuse ukázala, že návrh zákona byl v době, kdy se seminář konal, nepřístupný, což zamezilo jakékoli debatě, a to jak odborníků, tak i veřejnosti. Komise pro životní prostředí soudí, že raději než nekvalitní a nedopracovaný návrh je vhodnější ponechat současný stav ochrany, který vymezuje Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114 (1992) Sb.
Poté, co se seminář k NPŠ uskutečnil, se v médiích objevily různé články či stanoviska IUCN a občanů. Přetrvává názor, že je škoda mrtvé dřevo ponechat v místě a je třeba v lese „udělat pořádek“ – tj. kmeny odvézt a les vyčistit. Je zřejmé, že osvěta médií, co je cílem ochrany přírody a že kulturní smrčina, kde se dá bez problému chodit a sbírat houby, není tímto cílem v nejcennějších částech Šumavy ani jinde ve světě, je stále nedostatečná.
JAROSLAV BOHÁČ, MARTIN BRANIŠ a PAVEL CUDLÍN,
Komise pro životní prostředí AV ČR