Česky
Akademie věd ČR spolupracuje s Ruskou akademií věd na 59 projektech; v přírodních vědách na 40 (výzkum plazmatu, čištění odpadních vod, vytváření modelů pro predikci evolučních odpovědí na výkyvy klimatu), ve vědách humanitních a společenských na zbývajících 19 (výzkum společného cyrilometodějského dědictví a našeho prvního spisovného jazyka, literatura ruských emigrantů působících v prvorepublikovém Československu, výzkum sociálních a kulturních aspektů adaptace posádek na extrémní podmínky).
Všechna fota: Helena Nosková, Archiv autora
Budova Ruské akademie věd v Moskvě
Tentokrát představujeme výzkum temných stránek našich dějin – politické vztahy Sovětského svazu a Československa po druhé světové válce. Ačkoli je doposud máme v živé paměti, nacházejí se stále utajované události; právě ruské archivy nabízejí badatelům z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR příležitost prozkoumat neprobádaná místa naší historie. Ve druhé části se zaměříme na spolupráci Fyzikálního ústavu AV ČR a Ústavu fyziky polovodičů RAV v Novosibirsku a Ústavu automatizace a kontroly procesů RAV ve Vladivostoku na výzkumu nanostruktur polovodičů; perspektivní projekt by mohl způsobit technologickou revoluci v oblasti elektroniky a solární energetiky.
Ruské archivy o soudobých českých a československých dějinách
Historikové studující soudobé, respektive moderní dějiny českých zemí a Československa docházejí k závěru, že mnohé otázky zodpovědí, až se zpřístupní ruské, případně bývalé sovětské archivy. Tvrzení má do jisté míry opodstatnění, protože v bývalém Sovětském svazu, stejně jako v Československu, jež ovládala komunistická strana, patřily dokumenty vzniklé činností stranických orgánů, tajné policie a některých státních orgánů k přísně utajovaným materiálům. Zatímco v Československu a České republice se písemnosti z provenience Komunistické strany Československa a Státní bezpečnosti po roce 1990 zpřístupnily bez omezení, v současné Ruské federaci je situace poněkud odlišná. Výnos prezidenta Ruské federace z 11. ledna 1992 sice v zásadě uvolnil přístup k archivním dokumentům obsahujícím státní nebo jiné tajemství po uplynutí třiceti let od jejich vzniku, s výjimkou osobních materiálů, u nichž je lhůta prodloužena na 75 let – neznamená to však, že se k nim badatelé dostanou. Dokumenty totiž současně musí projít procesem tzv. odtajnění, což je jádro problému. Množství dokumentů dosud z nejrůznějších důvodů odtajněno nebylo a je otázkou, zda k tomu vůbec dojde.
Je důležité zmínit, že k dokumentům vztahujícím se k vnitřnímu vývoji Sovětského svazu se historikové dostanou v podstatě bez problémů. A nejen to, jsou k dispozici v mnoha vynikajících edicích, jež připravili ruští odborníci. Připomeňme například dokumenty vydávané v edici Rossija XX. vek. Dokumenty v redakci akademika A. N. Jakovleva. V případě archivních materiálů z oblasti zahraniční politiky SSSR, o niž se zajímáme přednostně, je situace odlišná. Badatelům se do cesty stavějí mnohé překážky, s nimiž si lze poradit jen obtížně. Už v roce 1993 se jedni z prvních českých historiků, kteří se vydali do moskevských archivů, setkali s praxí, že bez předchozího dohovoru a doporučujícího dopisu není zahraniční badatel do archivu většinou ani vpuštěn. Za dvě desetiletí se situace podstatně nezměnila. Ani v současnosti nemá zájemce z České republiky o studium v některém z ruských archivů, byť přichází z vědeckého ústavu AV ČR, šanci uspět bez předchozího dopisu svého ředitele. Přístup ruských archivářů k badatelům z ciziny – konkrétně z České republiky – je různý. Například v Archivu Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace (Archiv vněšněj politiky RF) či v Ruském státním archivu nejnovější historie (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novějšej istoriji – RGANI) se badatel setká s ochotou pomoci a s přátelským přístupem. V některých jiných institucích však narazí na neochotu a na snahu dokázat mu jeho neschopnost.
Z Moskvy bylo ovládáno dění v bývalém Československu, ovšem do mnoha tamních archivů se badatelé vůbec nedostanou. K nejstarším částem Moskvy patří Kreml.
Studium v ruských archivech je přitom pro poznání naší nedávné historie nesmírně důležité. Československá republika hrála v mezinárodně politických plánech Moskvy vždy důležitou úlohu. Sovětští diplomaté i pracovníci aparátu ÚV KSSS jí proto věnovali velkou pozornost a vývoj v ní ovlivňovali podle vlastních představ. Dokládají to zprávy sovětského velvyslanectví v Praze odesílané do Moskvy. Jsou zasvěcené a podrobné, jelikož sovětští diplomaté měli přístup prakticky do všech institucí, úřadů a podniků v Československu a neexistovaly žádné utajované informace. Sovětští diplomaté se scházeli s nejrůznějšími představiteli veřejného a politického života, kteří ochotně sdělovali i ty nejtajnější skutečnosti, s nimiž měli co do činění. Obzvláště pikantní je případ nejvyšších československých stranických a státních činitelů (včetně prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky), kteří cítili potřebu zalíbit se sovětským soudruhům, získat si důvěru a zasloužit si jejich podporu. Bez nejmenších zábran je informovali o schůzích a zasedáních nejvyšších stranických a státních orgánů, objasňovali obsah přijatých usnesení i jiných dokumentů, líčili průběh jejich příprav a hlasování, reprodukovali obsah i nejdůvěrnějších rozhovorů, jež vedli se spolupracovníky, a často je také pomlouvali a v očích sovětských „přátel“ dehonestovali. Z těchto dokumentů se tak dozvídáme skutečnosti, které prameny jiné provenience neobsahují a které (přestože jde o dokumenty ze zahraničních archivů) představují nesmírně důležitý zdroj informací o československém vnitropolitickém vývoji.
V Československu se ovšem nepohybovali pouze sovětští diplomaté, máme důkazy o existenci materiálů vzniklých činností sovětských poradců, agentů sovětských tajných služeb i novinářů působících v naší zemi. Jejich zprávy, hlášení a analýzy se nacházejí v ruských státních archivech a jsou – byť jen zlomkovitě – přístupné k badatelskému využití. Pro zkoumání vývoje komunistického režimu v Československu je jejich znalost nezbytná.
Ruský státní archiv sociálně-politické historie (RGASPI) v Moskvě
Dokumenty, jež se vztahují k vývoji ČSR po roce 1945, se nacházejí především v Archivu Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace (Archiv vněšněj politiki MID RF), v Ruském státním archivu nejnovější historie (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novějšej istoriji – RGANI, dříve archiv ÚV KSSS), v Ruském státním archivu sociální a politické historie (Rossijskij gosudarstvennyj archiv socialno-političeskoj istoriji – RGASPI, dříve archiv Kominterny), ve Státním archivu Ruské federace (Gosudarstvennyj archiv Rossijskoj federaciji – GARF), v Archivu prezidenta Ruské federace (Archiv prezidenta RF) a v různých archivech vojenských a policejních. Z množství archivních fondů, důležitých pro poznání nejnovější československé historie, je třeba připomenout alespoň fond Komunistická strana Československa 1919–1945 o několika desítkách archivních krabic či fond Sekretariát tajemníka EKKI Klementa Gottwalda, které jsou českým historikům v podstatě ne-známé a nacházejí se v depozitářích Ruského státního archivu sociální a politické historie.
Studium v ruských archivech není snadné. V některých, například Archivu zahraniční politiky Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, nejsou k dispozici ani základní archivní pomůcky, tudíž badatel netuší, co si vlastně může ke studiu objednat. V jiných archivech – například ve zmíněném RGASPI – badatel inventáře jednotlivých fondů dostane; tiskem vyšel i průvodce archivem, který je dokonce zpřístupněn na http://www.rgaspi.su. Jinde, třeba ve RGANI, sice inventáře fondů k dispozici jsou a ty, jež nás eminentně zajímají, dokonce vyšly tiskem. Některé jejich položky (včetně těch z počátku 50. let 20. století!) však podléhají takovému utajení, že si je historik nejen nemůže vypůjčit, ale samotný inventář, který ve studovně dostane k dispozici, je na některých stránkách přelepen, aby nemohl zjistit, co se ve fondu nachází a co si půjčit nemůže. Archivy bývalé NKVD nejsou přístupny vůbec; podle ruských kolegů-historiků ani většina z nich nemá příležitost s těmito fondy pracovat. Připočtěme i zdánlivě nepodstatné problémy, jako je zákaz používání fotografických či skenovacích přís-trojů a v mnohých archivech dokonce notebooku.
Studium materiálů vztahujících se k dějinám bývalého Československa v ruských archivech je důležité a přes výše zmíněné problémy přínosné. Současně si však musíme uvědomit, jak naivní je představa, že v nich objevíme písemnosti, jež pomohou rozluštit tajemství smrti Jana Masaryka, nebo se dozvíme, co dělal v Praze v osudných dnech února 1948 Valerián Zorin. Dokonce – pokud nám nepomohou nejvyšší představitelé české politiky – nedostaneme ani dokumenty, o nichž víme, že existují a jsou pro poznání nedávné minulosti zásadní, a to například Osobní spis Klementa Gottwalda a Osobní spis Marty Gottwaldové, jejichž studiu brání v Rusku platné předpisy.
Spolupráce ve fyzice nanostruktur
Výzkum nanostruktur je přitažlivý například z hlediska využití v medicíně nebo v polovodičových nanostrukturách, považovaných za naději pro další miniaturizaci a vyšší účinnost mikroelektroniky a optoelektroniky, a to i včetně otázek souvisejících s kvantovým zpracováním informace, nad nimiž se zamýšlejí fyzikové v zemích bývalého Sovětského svazu. Mimochodem, byli to pracovníci tehdejších fyzikálních výzkumných ústavů v Leningradu, kteří sehráli jednu z klíčových rolí v počátcích výzkumu polovodičových nanostruktur. Také z tohoto důvodu uvítal dr. Karel Král z Fyzikálního ústavu AV ČR nabídku dr. Kostantina Žuravljova z Ústavu polovodičů RAV v Novosibirsku na vědeckou spolupráci v oblasti fyzikálních vlastností polovodičových nanostruktur, jakými jsou například kvantové tečky.
Seznámili se na konferenci o fyzice horkých elektronů v polovodičích Hot carriers in semiconductors – HCIS (2001, Santa Fe v Novém Mexiku, USA). Od té doby udržují kontakty a vyměňují si názory, naměřená data i vzorky pro měření. Jedno z diskusních témat představovala v nedávných letech otázka časového průběhu doznívání intenzity fotoluminiscence kvantových teček po ozáření laserovým pulzem. Dr. Timur Šamirzajev totiž ve známém měření přesvědčivě zjistil, že fotoluminiscence doznívá pomaleji než exponenciálně, a sice podle mocninné funkce času. Matematický tvar doznívající intenzity našel dosud několik teoretických výkladů. Vysvětlení K. Krále se opírá o klíčovou úlohu kmitů atomové mříže, jejichž vliv je započten způsobem, který dostatečně respektuje geometrickou formu polovodičového systému nanostruktury.
Foto: Jiří Stuchlík, Archiv autora
Obr. 1 – Ze skenovacího elektronového mikroskopu pochází snímek povrchu tenké vrstvy a-Si:H s nanesenými nanočásticemi PbS metodou Langmuir-Blogett.
Kvantové tečky a fyzikální jevy, jež se v nich odehrávají, nezůstávají bez povšimnutí technologů, kteří řeší možnosti využití různých materiálů. Ve FZÚ se Ing. Jiří Stuchlík dlouhodobě zabývá technologickým postupem depozice vrstevnatých struktur hydrogenovaného křemíku /Si:H/ především pro vývoj levných fotovoltaických článků (Si:H je společné označení pro amorfní /a-Si:H/ i mikrokrystalickou /mc-Si:H/ strukturu). S ohledem na mnohaleté celosvětové úsilí se jeví hranice 10% účinnosti přeměny energie slunečního světla na energii elektrickou jako magická hranice, kterou sice lze optimalizací všech jednotlivých vrstev diodové struktury pomalými krůčky překročit, je to ale stále málo. Je zřejmé, že musíme provést dosud nestandardní krok, který bude mít předpoklad zvýšit účinnost fotovoltaických článků nikoli o desetiny, nýbrž alespoň o několik procent. Do hry vstupuje otázka, jak se budou chovat různé nanočástice ve struktuře tenkovrstvé diody na bázi Si:H.
Ptát se můžeme i dále: Dokáže teoretik rozborem vlastností nanočástic různých materiálů odhadnout, které a jak velké nanočástice je třeba zakomponovat do struktury diody na bázi Si:H, aby se výrazně zvýšila absorpce fotonů a následná generace párů elektron-díra? Bude matrice Si:H dostatečně kvalitní, aby byly náboje efektivně odvedeny do opačných elektrod? Stoupne účinnost článků skokem? Anebo naopak, budou nějaké jiné nanočástice zakomponované do téže matrice vhodné pro generaci fotonů, pokud na diodu přivedeme elektrické napětí? A nakonec otázka nejdůležitější: nalezne technolog vhodný technologický postup, jímž by struktury vytvořil? Na tyto i další otázky společně hledají odpovědi K. Král a J. Stuchlík.
Existují pracoviště (mezi nimi i FZÚ), která se zabývají chováním nanočástic ve strukturách polovodičů typu A3B5. Nás však zajímá křemík; a pokud jde o křemík, často se studuje chování germaniových nanočástic v matrici křemíku – v nehydrogenované formě. Tímto tématem se zabývají i vědci z Ústavu pro polovodiče RAV v Novosibirsku. Spolupráce vzešlá z kontaktů mezi K. Králem a K. Žuravljovem vyústila v projekt Kvantový rozměrový efekt v polovodičových nanostrukturách pro optoelektroniku, jehož řešitelem je dr. Zdeněk Remeš (podporu získal v rámci programu KONTAKT II, MŠMT ČR, LH12236 – 2012–2015). Výsledky svého pracoviště K. Žuravljov prezentoval ve FZÚ.
Foto: Jiří Stuchlík, Archiv autora
Obr.2 – Nikolaj Galkin s Konstantinem Galkinem před aparaturou, v níž Konstantin deponuje nanočástice silicidů – nyní ve spolupráci s námi na tenkou vrstvu a-Si:H
Aktuální výstupy ze studia nanočástic silicidů v matrici křemíku ve FZÚ přednesl také prof. Nikolaj Galkin z Ústavu automatizace a kontroly procesů východní Ruské akademie ve Vladivostoku. Jelikož jde o výstupy podnětné a pro naše cíle perspektivní, uzavřeli Z. Remeš s N. Galkinem další dohodu o kooperaci v rámci meziakademické spolupráce České a Ruské republiky.
Důležité kontakty, které se rozvíjejí na základě meziakademické výměnné kvóty, loni v září posílil J. Stuchlík. Během návštěvy partnerských pracovišť v Novosibirsku a Vladivostoku vymezil technologické záměry české strany ve věci přípravy vzorků. Na vzorcích připravených podle možností v nehydrogenované formě a v hydrogenované formě křemíku budou vědci na ruských a českých pracovištích studovat jejich optické a elektrické vlastnosti. Pro dosažení výzkumných záměrů je rovněž důležitá spolupráce s dr. Radkem Fajgarem z Oddělení aerosolových a laserových studií Ústavu chemických procesů AV ČR.
Při posuzování technologických postupů v Novosibirsku se ukázalo, že tvoření germaniových nanočástic na tenkých vrstvách hydrogenovaného křemíku vyžaduje speciální způsob přípravy; proto byla nejprve dohodnuta příprava PbS a CdS nanočástic, které budou na pracovišti v Novosibirsku na povrch a-Si:H naneseny Langmuir-Blogett metodou (obr. 1).
Ve Vladivostoku byla domluvena v podstatě podobná spolupráce s tím rozdílem, že se pracovníci zaměří na studium přípravy a chování nanočástic silicidů několika vybraných prvků v matrici křemíku, a to opět v hydrogenované a nehydrogenované formě (obr. 2). Prezentace výsledků se předpokládá na konferenci APAC-SILICIDES 2013 – Asia-Pacific Conference on Green Technology with Silicides and Related Materials v japonské Tsukubě.
ROBERT ZIKA, Kancelář AV ČR,
JIŘÍ PERNES a JIŘÍ KOCIAN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.,
JIŘÍ STUCHLÍK,
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.