Frank Wollman

(1888–1969)

Vědecký zájem profesora srovnávacích dějin slovanských literatur a významného představitele české literárněvědné slavistiky Franka Wollmana dosahoval úctyhodné šíře od prací folkloristických přes obecné literární vědy k dějinám slovanských literatur. Řešil zásadní otázky komparatistiky, ve srovnávací vědě nově vymezil slovanskou otázku a učinil mezislovanskou slovesnost součástí světové literatury.

Frank Wollman se narodil 5. května 1888 do úřednické rodiny v Bohušovicích nad Ohří. V letech 1907–1911 vystudoval filologii na FF UK v Praze a po ročním pobytu v Berlíně pracoval jako učitel češtiny a němčiny na středních školách v Jičíně a Soběslavi. Po získání doktorátu a habilitaci (1922) působil na univerzitě v Bratislavě, kde byl v roce 1925 jmenován mimořádným profesorem. Od roku 1928 působil více než třicet let jako řádný profesor na Filozofické fakultě v Brně. Do vědeckého života se zapojuje po 1. světové válce, ovlivněn Jiřím Polívkou projevuje zájem o ústní slovesnost a vědeckou činnost zahajuje srovnávacím stu­diem slovanského folkloru. Vědeckými prvotinami Pověst o bílé paní v literatuře a tradicích českého lidu, Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské se přihlásil k pražské komparativní škole reprezentované Václavem Tillem, Janem Máchalem a Jiřím Polívkou.
Wollmanova první obsáhlá díla vycházejí ve 20. a 30. letech. V cyklu knižních monografií podává obraz dějin srbochorvatského, slovinského a bulharského dramatu, aby jej završil soubornou prací Dramatika slovanského jihu (1930), v níž důsledně uplatňuje tvaroslovně srovnávací hledisko. Schopnost velké syntézy prokázal v knize Slovesnost Slovanů (1928). Dějiny slovanských literatur a lidové slovesnosti Slovanů popisuje z historickosrovnávacího hlediska. Poprvé jsou u nás do historického obrazu slovesnosti zahrnuty jevy slovesného folkloru a mezislovanské literární vztahy a slovanské literatury zařazeny do kontextu literatury světové. Podle Wollmana představují slovanské literatury jednotný, vnitřně diferencovaný celek ovlivněný evropskými společenskými a myšlenkovými proudy. Práce je prvním srovnávacím dílem z hlediska obecné evropské literatury, v němž mizí hranice mezi ústní a knižní slovesností, mezi katolickou a pravoslavnou oblastí, neboť mají společné a prolínající se tematické, motivické i formové složky.
Od 40. let se předmětem jeho bádání stávají dějiny slavistiky a slovanských literatur (Český slavismus – jeho minulost a program, Kollárův mesianismus, Slovanská myšlenka od Dobrovského a Kollára k Masarykovi, Duch a celistvost slovanské slovesnosti, Slovesnost a slovanství). Dovršení tohoto směru představují dvě syntetické monografie – Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů (1958) ukazuje slovanskou sounáležitost v době vzniku slovanských národů, vývoj slovanství od cyrilometodějské misie a charakter slovanských integračních snah; Slavismy a antislavismy za jara národů (1968), nejrozsáhlejší, tematicky, problémově i materiálově nejbohatší Wollmanova práce, shrnuje vývoj myšlenky slovanské sounáležitosti od církevněslovanské epochy do 2. poloviny 19. století.
Důležitou součástí Wollmanovy vědecké činnosti byla metodologie. Srovnávací literárněvědnou metodu přednesl poprvé na I. sjezdu slovanských filologů v Praze r. 1929 (Problémy srovnávacího studia literatur slovanských a lidového podání; Eidografická metoda). Tzv. eidologické zaměření vychází z teorie literárních žánrů, zdůrazňuje studium literárních tvarů a podrobný historický průzkum žánrů. V polemice proti Konradu Bittnerovi v polovině 30. let obhajoval souvislosti slovanských kultur; základní literárněteoretické názory publikoval ve studii Věda o slovesnosti (1935), k metodologii se v 50. a 60. letech obrátily referáty na mezinárodních sjezdech slavistů v Moskvě, Sofii a Praze.
F. Wollman byl členem mnoha vědeckých společností (ČAVU, KČSN, ČSAV, Slovinská akademie věd) a redakcí odborných časopisů (Slavia, Slovesná věda). Bohatá a záslužná je i jeho pedagogická práce. Ve 30. letech zorganizoval na Filozofické fakultě v Brně a Bratislavě sběratelskou akci, aby zachytil tradovanou slovesnost na moravsko-slovenském pomezí. Na univerzitě v Brně založil po roce 1945 seminář pro mladé asistenty a vědecké aspiranty, vybudoval divadelní fakultu JAMU a byl jejím prvním děkanem (1948–1950).
Do důchodu odešel v roce 1959, ale ani poté nepřerušil kontakty s brněnskou fakultou, kde pořádal občasné semináře. Nadále se účastnil vědeckých setkání, naposledy vystoupil na mezinárodním sjezdu slavistů v Praze v roce 1968. Frank Wollman zemřel 9. května 1969.

MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.