Tato kniha se zabývá otcovstvím, tak jak jej prožívají a konstruují muži, kteří nemají své dítě svěřené do své výhradní výchovy a přestávají s ním sdílet společné bydliště. Jedná se o podobu otcovství, se kterou se setkává a různým způsobem vyrovnává většina českých mužů po rozvodu: s dětmi již nemají společný domov a místo toho je jim vyhrazen čas na „styk s dítětem“. Kniha se zaměřuje na rozbor změn otcovské role, identity a praktik po rozchodu rodičovského páru. Činí tak pomocí kvalitativní metodologie sociologického výzkumu, konkrétně konstruktivistického pojetí „zakotvené teorie“ a techniky rozhovoru. Autorka provedla 35 rozhovorů s otci po rozvodu či rozchodu a na jejich základě popisuje způsoby, jakými jsou tito muži nadále „živiteli“, „pečovateli“, „vychovateli“ či „učiteli“ svých dětí. V rozhovorech byly identifikovány tři základní modely otcovství, které lze prezentovat jako tři ideální typy otců. Každý z nich se po rozchodu setkává s jinými problémy a je vystaven jiným rizikům z hlediska zachování kontinuity rodičovského vztahu. Vzhledem k použité metodologii není a nemůže být cílem této práce poznání jediné objektivní reality porozvodového otcovství, ale způsobů, jakými zkoumaní muži konstruují a interpretují svou vlastní subjektivní realitu. Porozumění jejich „verzi“ skutečnosti může pomoci citlivému přístupu k této problematice a v budoucnu snad i nepřímo ke zlepšení komunikace mezi všemi zúčastněnými v rozvodové situaci – rozvádějícími (či rozcházejícími) se rodiči, jejich dětmi a institucemi, které do tohoto bolestného procesu vstupují.
