Česky
Podobně jako mnozí příslušníci podnikatelské elity si dal také Vojtěch Lanna vystavět v letech 1868–1872 na tehdejším pražském předměstí v Bubenči vilu, která odrážela dobovou oblibu italizujícího stylu, a to včetně pompejských nástěnných maleb s antickými mytologickými motivy v interiéru. Architekti Anton Barvitius a Vojtěch Ignác Ullmann dosáhli na poměrně malém půdorysu velkolepého dojmu, který umocnili zahradou anglického typu, jež dala vile vyniknout.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Dnes v tradici dobrého správce lannovského majetku pokračuje Akademie věd ČR. Část prostor nejprve využíval jeden z ústavů, nyní je však neorenesanční Lannova vila zejména místem, kde se v atraktivním prostředí setkávají čeští i zahraniční vědci, ale také zástupci veřejného života, diplomaté, ba i prezidenti. V Lannově vile nás s proměnami bubenečského sídla a překvapeními, která přinášely rekonstrukční práce, i dalšími plány seznámil ředitel Divize správy majetku a služeb SSČ AV ČR Ing. Jan Škoda.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Kdy získala Akademie věd do svého vlastnictví tento krásný památkově chráněný objekt?
Vila Vojtěcha Lanny byla za první republiky v soukromých rukách. Před válkou přešla na stát a za války tu sídlila německá vojenská mise, poté mise spojeneckých vojsk. Nějaký čas se zde střídaly různé organizace, dokonce tu prý pobývali cestovatelé Hanzelka se Zikmundem. Československá akademie věd získala vilu v roce 1957 převodem majetku státu. Jen pro zajímavost, po sametové revoluci se objevili dokonce dva zájemci o restituci, pravděpodobně potomci původních předválečných majitelů vily, ale žádný z nich neuspěl. Vila tedy přibližně od šedesátých let 20. století slouží jako akademické reprezentační zařízení.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Akademie se rozhodla navrátit vile a jejímu okolí původní podobu. Znamená to, že jste hledali v archivech a snažili se vilu rekonstruovat dle dobových plánů?
Návrh na rehabilitaci zahrady jsme připravovali s architektem Josefem Karlíkem. V časopise Zlatá Praha z roku 1914 jsem našel původní černobílé fotografie interiérů i exteriérů vily. Pan architekt navrhl rekonstrukci parku podle dvou otištěných dobových fotografií. Dřívější podoba zůstala zachována snad kromě altánku, který tu nebýval, ale je úžasný a krásně se do zahrady hodí.
Foto: © Petr Králík, Akademický bulletin
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jak tehdy zahrada vypadala? Původně se na jejím pozemku nacházela i akademická pracoviště…
V zahradě mezi kaštany stálo několik „teskobaráků“. Dnešní dependance A a B sloužily jako hlavní sídlo Ústavu anorganické chemie a v zahradě byly i garáže. Ústav tady sídlil až do devadesátých let, kdy se Akademie rozhodla vrátit Lannově vile původní vzhled. Ústav anorganické chemie se přestěhoval do Řeže u Prahy, kde získal mnohem kvalitnější prostory. V té době se zbouraly „teskobudovy“, garáže a udělala parková úprava. Správce Průhonického parku Ivan Staňa, který nám pomáhal s obnovou zahrady, si tenkrát posteskl, že jsou tu krásné stromy, ale jsou po dlouhých letech provozu aut přes zahradu a fungování ústavu dost zdevastované. Obával se, že centrální dub je „načatý“ a neví, jestli se vzpamatuje. Dlouhá léta po revitalizaci zahrady jsem dub pozoroval, občas se vyskytla suchá větev, ale musím říci, že dnes se na něj dívám s nadšením – všechny stromy jsou zelené, nikde žádné suché větve, opravdu krásně zregenerovaly. Máme jen problémy s kaštany neboli jírovci napadenými klíněnkou.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jednou z dominant zahrady je růžový záhon. Zdejší růže mají také zajímavou historii...
Součástí rehabilitace objektu byly i růžové záhony. Původně se sem přes léto osazovaly agáve, kdysi tu stávala i oranžérie respektive skleník, ale bohužel se nezachovaly. K tomu se pojí pěkný příběh, kdy se u mě v kanceláři jednoho dne objevil profesor Rudolf Zahradník, na stůl položil dvě úplně nové pětitisícimarkové bankovky, celkem tedy 10 000 německých marek, a říká mi: „Pane řediteli, toto posílají manželé Schwarzovi, kteří sem už léta rádi jezdívají. Paní Schwarzová si vilu a zdejší prostředí oblíbila, a protože je velkou milovnicí původních nešlechtěných růžových odrůd, přála si v přiloženém dopise, aby se peníze použily na nákup Alte Rose a osázení zahrady vily Lanna.“
Foto: © Petr Králík, Akademický bulletin
Růže sháněli kolegové z Botanického ústavu AV ČR, protože se ukázalo, že v českých zemích tak rozmanité druhy Alte Rose nejsou k dostání, takže se část nakupovala v Rakousku. Na centrálním záhoně je tedy osázeno několik druhů Alte Rose – keříkové i stromkové růže – a jako poděkování manželům Schwarzovým jsme vedle záhonu umístili mosaznou tabulku.
Návštěvník nepřehlédne sloupy na terase, které naznačují, že snad původně měly nést nějakou pergolu.
Sloupy tady původně byly, nejedná se však o jejich originální podobu. Není to tak dávno, co tu stála pergola na popínavé rostliny, jakýsi rám z dřevěných trámů, který bohužel po letech vzal za své. V dlouhodobé koncepci máme samostatný projekt architekta Karlíka, který navazuje na zahradu a předpokládá obnovení pergoly. Zatím jsou však přednější jiné věci, zejména dokončení nového odvodnění hlavní části terasy, kde se drží zvýšená vlhkost. Věřím, že i na pergolu dojde.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Květináče u sloupů jsou sice původní, ovšem terén terasy ležel minimálně o deset centimetrů níže, k čemuž bychom se při obnově měli vrátit. Myslím si, že popínavé růže nebo jiné popínavé rostliny by sem určitě patřily.
Jaké rekonstrukční práce už vila absolvovala? Na první pohled je vidět nová fasáda, nicméně za ta léta se udělala spousta práce, kterou běžný člověk nevidí.
Když jsem v roce 1985 poprvé přišel do vily, krátce se opravoval exteriér. Současná fasáda už je po druhém restaurování. Interiér působil fádně, vše natřené na bílo – hala i pokoje, schodiště včetně zábradlí, sloupků i jednotlivých stupňů, aby bylo vše co nejméně náročné na údržbu. Když v roce 1986 nastoupila paní Květa Vinciková, měla vilu jako vlastní dítě a začala naléhat, aby se opravila, vylepšila a zbavila socialistických pozůstatků. Na přelomu roku 1986–1987 se při přípravě nového malování po omytí starší malby objevily zbytky původní historické výmalby. V levém pokoji na nároží u vchodu se našly malované fabiony a vejcovce. Rozhodl jsem se pro rehabilitaci původní malby, a tak se začal jeden pokoj po druhém restaurovat. Kromě velkého a malého sálu byly veškeré architektonické prvky všech ostatních pokojů zamalovány. Jak se postupně obnovovala původní výmalba, některé části připomínaly detektivku; například jsme předpokládali, že by se mohlo něco objevit na schodišti, hledali jsme, dělali sondy a nakonec jsme to našli jinde, než jsme původně čekali. Původní malbu se podařilo rehabilitovat a je to úžasný pocit. Vrátilo se sem i originální kování, jen původně tmavě natřené dřevěné prvky – dveře a okna – jsme neobnovili, protože by vypadaly ponuře.
Foto: © Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Jak dlouho restaurátorské práce trvaly a jak byly náročné? Co ještě zbývá dokončit?
Opravy začaly v roce 1986 a trvají v podstatě do dneška. Mimo rehabilitací původních pokojů jsme provedli i mnohá vylepšení – vybudovala se nová kuchyně v suterénu, která tu dříve nebyla, nový zásobovací výtah a také sklady na potraviny. Kanalizaci uvnitř objektu tvořil doslova a do písmene jen kanál pod dlažbou hlavní chodby v suterénu, vyvedený mimo objekt, proto se musel suterén odvlhčit. Z části se obnovil původní systém větracích kanálků kolem suterénu budovy. Vlastní restaurátorské práce tedy trvaly od roku 1986 do roku 2000, další úpravy stále probíhají a zdánlivě už toho mnoho nezbývá. Potřebujeme opravit terasu, protože je tu hodně vlhko, a vybudovat pergolu. Také dokončit odvětrávací systém, abychom odstranili zbývající vlhkost.
Foto: © Petr Králík, Akademický bulletin
Foto: © Petr Králík, Akademický bulletin
Která část rekonstrukcí byla podle vás nejkomplikovanější nebo naopak nejzajímavější?
Zmíněné odkrývání původních výmaleb byla krásná detektivka. Rád vzpomínám i na vlastní restaurování obou sálů, kde některé přemalby opravovali akademičtí malíři Jiří Matějíček a Milan Kadavý – absolventi AVU z restaurátorského ateliéru prof. Jiřího Toroně. Poznal jsem je v roce 1985, když restaurovali zámek Bechyně a později pro nás restaurovali také několik obrazů z liblického zámku.
Foto: © Petr Králík, Akademický bulletin
Co vás během rekonstrukce nejvíce potrápilo?
Potrápila nás například kanalizace, kterou jsme podle projektu měli vést do Pelléovy ulice. Odkryli jsme kanálek a při té příležitosti také místnost o rozměrech asi 5 ¥ 5 m vykopanou v zemině pod podlahou suterénu. Je obložená kameny s přístupem doslova jako do hladomorny jen těžkým poklopem a my jsme absolutně netušili, k čemu se užívala. (Její účel odhalil při nedávné návštěvě vily až potomek rodu Lannů Hubertus Trautenberg: do místnosti se v zimě navážel led, sloužila tedy jako ledárna – pozn. red.) Když jsme vše odkryli, zjistilo se, že tam žádná kanalizace není a splašky volně odtékají nikoli do Pelléovy ulice, nýbrž směrem k ruské škole. Při odkrývání podlahy v místnosti vedle nové kuchyně v suterénu jsme zase objevili dešťovou kanalizaci zaústěnou doprostřed místnosti, kde končila. Právě sem tedy celá desetiletí ústila dešťová voda jímaná částí okapů. Není divu, že nás tu dodnes trápí vysoká vlhkost. Také proto je třeba ještě vylepšit přirozený odvětrávací systém.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Vila ukrývá i jeden unikát – soubor historických stříbrných předmětů – jaký je jeho příběh?
Stříbrný poklad byl do Lannovy vily převezen v roce 2001, kdy se před rekonstrukcí uzavíral zámek Liblice a bylo potřeba všechno vyklidit. Tehdejší vedoucí Květa Vinciková, velká ochranitelka historických předmětů, se ujala i zbytku souboru stříbrného nádobí, který představuje vesměs nekompletní sady, asi 40 až 50 kusů. Jsou to například stříbrné mističky, tácy, nádoby, různé stolní předměty a solitéry, z nichž u některých ani nedokážeme určit, k čemu se vůbec používaly. Jedná se o původní zámecké stříbro, na českých zámcích je dle mých informací takových pokladů opravdu poskrovnu – podle památkářů se nacházejí jen asi na třech či čtyřech zámcích. Poklad je tedy opravdu vzácný, protože za dob totality se stříbrné předměty stahovaly do bank a roztavovaly. Většina předmětů má znak rodu Hohensteinů – posledního šlechtického rodu, který žil na zámku v Liblicích. Rádi bychom, aby se v budoucnu stříbrný poklad z Lanny vrátil zpět do Liblic, kam historicky patří.
Foto: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
MARINA HUŽVÁROVÁ,
MARKÉTA PAVLÍKOVÁ