Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

O titulu

Kontakt

Redakční rada

Texty

Prodej, distribuce, objednávka

2009:10 Volby do Senátu 1996 až 2008

Tomáš Lebeda, Karolína Malcová, Tomáš Lacina

Na podzim roku 2008 tomu bylo dvanáct let, co byli do Senátu Parlamentu České republiky zvoleni první senátoři. Vzhledem k dvouletému intervalu, při kterém se obměňuje vždy jen třetina členů horní komory, se jednalo o sedmé řádné volby. Ačkoli existence Senátu sahá teprve do roku 1996, volby do druhé komory jsou díky dvouleté periodě nejčastěji se konajícími volbami v České republice. Přesto Senát, jako slabší a u veřejnosti méně populární komora českého parlamentu, stál dosud z hlediska badatelských aktivit zaměřených na výzkum voleb v ústraní. Tato kniha zkoumá volby do Senátu Parlamentu České republiky v období celé jeho dosavadní existence. Hlavním cílem je analyzovat působení u nás ojedinělého dvoukolového většinového systému na volební proces, popsat hlavní specifika volební podpory kandidátů jednotlivých stran. Kniha se soustředí i na úspěšnost a reprezentaci jednotlivých stran, srovnává charakter výsledků voleb do Senátu s výsledky Poslanecké sněmovny. Dále se věnuje dlouhodobě rekordně nízké volební účasti, která nemá v jiných českých volbách obdobu. Problematika je zkoumána na datovém souboru Senátní volby 1996 až 2008 obsahujícím volební výsledky a veškeré další volební údaje, individuální charakteristiky všech kandidátů, kteří v dosavadní historii senátních voleb kandidovali a územně agregované sociální, demografické a ekonomické charakteristiky jednotlivých volebních obvodů a další kontextuální politické proměnné.

Klíčová slova

Volby, senát, dvoukolový většinový systém, volební účast, volební chování

Shrnutí

Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému, což je výrazně odlišuje od všech ostatních voleb, které se v České republice konají na základě principu poměrného zastoupení. V první kapitole této knihy Karolína Malcová specifikuje základní pravidla průběhu senátních voleb a způsobu vyhodnocování výsledků. Soustředí se na specifický dvoukolový většinový systém a srovnává jej, alespoň okrajově, s jinými většinovými technikami. Poté sleduje, jakým způsobem je tento volební systém geograficky rozmístěn mezi světové regiony a pro jaký typ voleb se využívá s nejvyšší frekvencí. Následně se zaměřuje na teorii dvoukolových systémů, konkrétněji pak na absolutně většinový systém s uzavřeným druhým kolem. Nejprve definuje základní rysy a vnitřní klasifikaci dvoukolových systémů, v rámci které vymezuje hlavní rozdíly v principu hlasování a přepočtu hlasů na mandáty. Následně se detailněji věnuje právě „uzavřenému“ dvoukolovému systému, který je použit ve volbách do českého Senátu.

Druhá kapitola Tomáše Lebedy rozebírá výsledky dosavadních senátních voleb. Během existence českého Senátu kandidovalo do této komory v sedmero volbách v letech 1996 až 2008 celkem 1685 kandidátů. Včetně doplňovacích voleb, které se konají mimo řádné podzimní termíny v sudých letech, se během této doby uskutečnilo celkem 250 volebních klání. Případů, kdy se podařilo získat některému z kandidátů potřebnou nadpoloviční většinu již v prvním kole, bylo dosud pouze devět. Stranou, která dlouhodobě dominuje prvním kolům senátních voleb, je ODS. První postupové místo získali její kandidáti ve 155 případech. Celkově se kandidátům ODS nepodařilo postoupit ani z prvního ani z druhého místa v pouhých 12,4 % případů, čímž se ODS stává suverénem prvních kol. Nejčastějším typem souboje ve druhém kole byl střet kandidátů dvou největších stran ODS a ČSSD, druhým nejčastějším ODS a KDU-ČSL a pak následují souboje ODS a dalších malých stran. Naprostá hegemonie ODS z prvního kola voleb se však již ve druhých kolech neopakuje. Z 211 kandidátů ODS, kteří se zúčastnili druhého kola, jich pouze 91 bylo schopno získat ve druhém kole senátorské křeslo. ČSSD je naopak stranou, která častěji postupuje do druhého kola z druhé pozice. Narozdíl od ODS se jí daří tuto nevýhodu poměrně často zvrátit a ve druhém kole nakonec poráží soupeře, který získal v prvním kole více hlasů.

Většinový systém s uzavřeným druhým kolem se ukázal jako volební mechanismus, který je schopný penalizovat kandidáty strany, která má sice velké množství příznivců, ale ještě více odpůrců. Častá negativní volba ve druhém kole pomáhá ke zvolení kandidátům, kteří jsou vnímáni jako konsensuálnější. Na to v počátcích senátních voleb doplácela zejména ODS, konstantně po celou dobu pak KSČM. Dvoukolový systém tak potvrdil svou pověst omezování vlivu antisystémových, extrémních nebo radikálních stran bez koaličního potenciálu.

Přes trvající výrazně vyšší disproporcionalitu volebních výsledků v Senátu však nedošlo k zásadní koncentraci stran v horní komoře a fragmentace je podobná jako v Poslanecké sněmovně. Avšak poslední volby v roce 2008 přinesly natolik rozdílný výsledek (85 % mandátů pro vítěznou ČSSD), že je třeba vyčkat, zda se nebude podobný trend v budoucnu častěji opakovat. Fakt, že se Senát obměňuje postupně po třetinách, však nedává vyniknout dramatickým zvratům ve volebních výsledcích.

Třetí kapitola Tomáše Laciny se věnuje dlouhodobě nízké volební účasti. Tou byly volby do horní komory českého parlamentu charakteristické již od samého počátku. Tento trend započaly již první senátní volby v roce 1996, když se pro mnohé poněkud překvapivě prvního kola účastnilo 35 % oprávněných voličů, kola druhého pak pouhých 30,6 % oprávněných voličů. V průběhu následujících let zůstávaly nadále senátní volby na okraji zájmu voličů. Určitý náznak obratu přinášejí v pořadí dvoje poslední senátní volby v letech 2006 a 2008, kdy se k volbám do horní komory parlamentu dostavilo více voličů než k dosavadním dvojím volbám do Evropského parlamentu. Míra volební účasti nebyla rovnoměrně rozložena napříč volebními obvody. Obzvláště v prvních volbách do Senátu v roce 1996 se úroveň volební účasti mezi jednotlivými volebními obvody velmi výrazně lišila. Tyto disproporce ve druhém kole voleb způsobovaly velmi rozdílnou úroveň prahu pro zisk mandátu v jednotlivých obvodech, což se v některých případech mohlo stát klíčovým faktorem pro konečný volební výsledek.

Geografické rozložení obvodů s velmi nízkou volební účastí ve srovnání s celostátním průměrem bylo v průběhu všech tří cyklů senátních voleb velmi podobné. Jednalo se převážně o obvody v průmyslových oblastech na severozápadě Čech a na severní Moravě. Tyto oblasti vykazují nízkou volební účast i ve volbách do Poslanecké sněmovny. Obvody s nadprůměrně vysokou volební účastí se nacházely zejména ve středních a východních Čechách, v roce 2002 však i v několika obvodech na jižní Moravě. Určitou výjimku v relativní stálosti oblastí s velmi nízkou či nadprůměrně vysokou volební účastí představuje hl. m. Praha. V roce 1996 se z hlediska volební účasti seřadila většina pražských volebních obvodů na absolutním vrcholu pomyslného žebříčku. V druhém ani třetím cyklu voleb do Senátu PČR však již pražské obvody nadprůměrnou volební účast příliš nevykazovaly.

Zajímavým pozorovaným fenoménem týkajícím se volební účasti je propad v míře volební účasti mezi prvním a druhým kolem voleb. Tento jev je u dvoukolových volebních systémů poměrně běžný, během části druhého i třetího cyklu senátních voleb však nabyl extrémní podoby. Ve volbách do Senátu v roce 1996 činil propad ve volební účasti mezi prvním a druhým kolem celkově kolem 4,5 procentního bodu. Během následujících senátních voleb do míry volební účasti v jednotlivých kolech silně promlouvalo souběžné konání prvního či druhého kola senátních voleb s volbami do obecních či krajských zastupitelstev. Vše nasvědčuje tomu, že konání jiného typu voleb společně s prvním nebo druhým kolem senátních voleb ovlivňuje úroveň volební účasti v těchto jednotlivých kolech směrem k vyšší volební účasti.