Číslo II./2012
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XIX.(2012) » Číslo II./2012 »
Obsah
Projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět“
(Michal Kopeček – Pavel Kolář)
Studie a eseje
Martin Sabrow
Socialismus jako myšlenkový svět
Komunistická diktatura v kulturněhistorické perspektivě
Matěj Spurný
Očištěná společnost
Očista jako konstitutivní princip utváření poválečné české společnosti na příkladu českého pohraničí
Pavel Kolář
Strana jako utopie
Komunistická identita po pádu stalinismu
Michal Pullmann
Eroze diktatury v době přestavby
Krize vládnoucích elit a rozpad ideologického konsenzu v Československu (1986–1989)
Diskuse
Jan Rataj
Literární politika aneb Odpustek a heroizace místo mementa
Nad knihou Jaroslava Meda „Literární život ve stínu Mnichova“
Igor Fic
Literární autorita jako významný společenský fenomén období druhé republiky
Pavel Baloun
Neschopnost rozpoznat situaci?
Nad knihou Jaroslava Meda
Jiří Trávníček
V labyrintu zauzlované doby
Recenze
Miloslav Petrusek
„Zlatá éra“, nebo jen „sladké intermezzo“ české sociologie?
Martin Franc
Nedotažená syntéza
První vysokoškolská učebnice dějin Československa 1948–1989
Václav Průcha
Syntetická práce o sociálních dějinách v posledním čtvrtstoletí Československa
Jiří Volák
Osudy pamětníků ztvárněné třinácti kreslíři
Doubravka Olšáková
Děti a Pán Bůh
Karafiátovi Broučci a čistky dětské duše ve 20. století
Dalibor Vácha
Meziválečné Německo jako spektákl
Jan Pelikán
Tito poslovinsku
Na podstatnou biografii jugoslávského vůdce teprve čekáme
Ondřej Táborský
Spotřebitel a konzumní kultura z německého pohledu
O časopisech a archivech
Jaroslav Vaculík
Soudobé dějiny v polských odborných časopisech roku 2011
Anotace
Resumé
Projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět“
Michal Kopeček a Pavel Kolář představují mezinárodní badatelský projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět: Reprezentace společenského řádu a proměny panství ve středovýchodní Evropě druhé poloviny 20. století“, který v letech 2007 až 2010 realizovaly společně postupimské Centrum pro výzkum soudobých dějin (Pavel Kolář, Thomas Lindenberger, Martin Sabrow) a pražský Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (Michal Kopeček) za finanční podpory německé Nadace Volkswagen. Úvodní text k tematickému bloku článků tohoto čísla Soudobých dějin, který vzešel z uvedeného projektu, objasňuje jeho smysl, myšlenková východiska a společensko-historiografický kontext „historizace diktatur“ a přibližuje konkrétní náplň projektu. Ve srovnávací perspektivě, která obsáhla celou střední a východní Evropu, se účastníci projektu z pohledu kulturních dějin a dějin všedního dne snažili osvětlit způsoby, jak se ustavovaly, reprodukovaly a nakonec hroutily komunistické diktatury. Klíčový konceptuální nástroj pro ně představoval pojem „myšlenkového světa“ (Sinnwelt), který lze chápat jako prostor „předpolitického akceptování“ socialismu, jako zónu, v níž historičtí aktéři každodenně konstruovali smysl stávajícího sociálního pořádku a v níž byla každodenním jednáním stále znovu obnovována jeho legitimita. Úvodní text rešeršuje jednotlivé individuální projekty, které tvořily hlavní náplň celého komplexního projektu, a informuje o přednáškových cyklech a konferencích, které byly v jeho rámci uspořádány.
Studie a eseje
Socialismus jako myšlenkový svět
Komunistická diktatura v kulturněhistorické perspektivě
Martin Sabrow
Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů. Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku).
Očištěná společnost
Očista jako konstitutivní princip utváření poválečné české společnosti na příkladu českého pohraničí
Matěj Spurný
Autor v této stati zkoumá mentální a sociální předpoklady komunistické diktatury v Československu, a to konkrétně na fenoménu poválečné očisty pohraničí. Dovozuje přitom tezi, že v českém prostředí se mechanismus očisty nezrodil jako produkt komunistické diktatury, ale naopak že se tato diktatura etablovala mimo jiné díky poptávce společnosti nasycené touhou po očistě. Charakterizuje obecně princip očisty a podmínky, jež ji vyvolávají v život, a poté konkretizuje její formy, zacílení, metody, legitimizační strategie a proměny v poválečném českém pohraničí. Tvrdí přitom, že se očista jako způsob politické praxe tehdy neuplatňovala přičiněním komunistické strany proti vůli ostatních politických subjektů, ale že jednalo naopak o integrující vazbu poválečné politické scény. Hlavní prostor autor věnuje analýze dobového diskurzu očisty, aby na vybraných příkladech ukázal, jak zasahovala různé etnické a sociální skupiny, od Němců a Maďarů přes osoby s nejasnou etnickou identitou, další národnostní menšiny či reemigranty po údajné kolaborantské, germanofilské a asociální živly. Cílem navrhovaných a většinou také realizovaných opatření tohoto druhu bylo vytvořit (především etnicky) homogenní společenství, zbavit se tak údajných vnitřních nepřátel a zabezpečit státní hranice proti nepřátelům vnějším. Přitom platilo, že očistné záměry si již před únorem 1948 vynucovaly účelové změny či přímo porušování právního řádu. Rétorika a legitimizace očisty po tomto mezníku se podle autora nijak radikálně nezměnily a metody očisty aplikované v první polovině padesátých let proti dalším sociálním kategoriím se v lecčem vrátily ke vzorům uplatňovaným v prvních letech po válce vůči německému obyvatelstvu a údajným provinilcům proti národní cti.
Strana jako utopie
Komunistická identita po pádu stalinismu
Pavel Kolář
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích.
Eroze diktatury v době přestavby
Krize vládnoucích elit a rozpad ideologického konsenzu v Československu (1986–1989)
Michal Pullmann
Studie se zabývá krizí vládnoucích elit na konci období takzvané normalizace v Československu (1970–1989). Dokládá jejich neschopnost formulovat společné zájmy a najít průnik jejich postupně se rozcházejících hodnot, cílů a strategických postupů. Po načrtnutí mezinárodních souvislostí (zejména sovětského kontextu) přistupuje autor k pokusu vysvětlit, proč byly pozdně komunistické elity v Československu tváří v tvář politicko-ekonomickému projektu přestavby tak bezradné. Proces rozpadu jejich sebevědomí sleduje autor na příkladu diskuse k zákonu o státním podniku z roku 1987, v níž se asi poprvé odhalily různé zájmy jednotlivých skupin pozdně komunistického establishmentu, a na tematizaci „vnitřního nepřítele“, dokládající klesající schopnost účinně stigmatizovat opoziční skupiny a zdůvodnit jejich perzekuci. Autor se v článku snaží obhájit tezi, že postupný rozpad oficiálního komunistického jazyka spolu s prosazováním hodnot založených na individuálním výkonu a efektivitě měl své specifické vyústění. Jelikož představitelům vládnoucích elit, uvyklým přijímat předem hotová autoritativní rozhodnutí, chyběly schopnosti reagovat na nenadálé situace, přestavbová destabilizace ideologie i moci v nich vzbuzovala pocity nejistoty, „zklamání“ či „nepřipravenosti“. Článek nechce vyvozovat zhroucení komunistické diktatury z dezintegrace elitních skupin. Nabízí však historickou genezi této dezintegrace, která hrála ve zhroucení diktatury významnou roli, neboť bránila elitám „starého režimu“ semknout síly v situaci významných geopolitických změn roku 1989.
Diskuse
Literární politika aneb Odpustek a heroizace místo mementa
Nad knihou Jaroslava Meda „Literární život ve stínu Mnichova“
Jan Rataj
Tento článek a další tři texty diskusní rubriky jsou komentáře ke knize literárního historika Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Academia (kniha obsadila třetí místo v tradiční anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2010). Podle autora jsou silnými stránkami Medovy knihy nevšedně kultivovaný jazyk a biografické portréty vybraných literárních osobností, jinak však v jeho hodnocení převažuje kritika. Rataj považuje Medovo pojetí literárního života za zavádějící, jelikož namísto uměleckých projevů obsahuje politickou publicistiku, a také za účelové, protože podle jeho názoru označení politických textů jako „literárního“ produktu má vyvinit jejich autory z podílu na legitimizaci a budování autoritativního politického režimu druhé republiky. Jaroslav Med podle něj postrádá potřebnou kompetenci v historii a politologii, aby mohl náležitě vyložit dobové mimoliterární souvislosti, a vede s jeho výkladem polemiku o charakter režimu druhé republiky, který označuje za krajně pravicový autoritářský režim se zřetelnou tendencí k fašizaci, zatímco Med v něm shledává spíše rysy autoritativní či „silné“ demokracie. Jeho normativní národně-konzervativní katolická optika se podle Rataje projevuje i v zaujatě kritickém hodnocení první republiky. Medova kniha je podle něj v jádře pokusem o morální a politické očištění skupiny katolických literátů od jejich druhorepublikového aktivismu, který byl ve skutečnosti vědomý, záměrný a dá se jasně doložit. Svými apologetizujícími interpretacemi nepřispěla k hlubšímu poznání druhé republiky a tehdejšího myšlení katolických intelektuálů, je však svědectvím o naléhavé potřebě upevňování katolických konzervativních mýtů v historickém povědomí dnešní doby.
Literární autorita jako významný společenský fenomén období druhé republiky
Igor Fic
Autor interpretuje knihu Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) v kontextu úvah o poměru češství a evropanství, úloze národních mýtů při hledání a utvrzování české kolektivní identity a o napětí mezi individuální existencí, národními dějinami a univerzalistickým historickým rámcem. Právě koncept Medova díla je totiž podle něj vystavěn se zřetelem na dichotomii univerzalistického a partikulárního národního pojetí dějin a kultury, z nichž se odvozovaly normativy pro kulturní, intelektuální a mravní směřování meziválečného Československa. V takto vymezeném prostoru Jaroslav Med pak zkoumá literární život první a druhé republiky, především literární publicistiku, aby v jejích konkrétních projevech vysledoval charakteristické hodnotové orientace a stanoviska hlavních literárních okruhů, situovaných na ideově-politické škále (kulturní levice, středa a pravice), a jejích reprezentativních osobností, zejména katolických literátů, mimo jiné v souvislosti s určujícími událostmi doby. Autor oceňuje Medův literárněhistorický, respektive kulturněhistorický přístup, věcnou erudici, esejistický styl, výrazovou flexibilitu, srozumitelnost sdělení a také jistý morální étos, jenž promlouvá z jeho knihy.
Neschopnost rozpoznat situaci?
Nad knihou Jaroslava Meda
Pavel Baloun
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa.
Jiří Trávníček
Kniha Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) podle autora optikou literárního života představuje panorama dané doby, přičemž upíná pozornost zvláště k jeho dominantám, jako byla španělská občanská válka. Práce tvoří velmi dobře komponovaný celek, v němž personalistický důraz na osobnosti má svou protiváhu v akcentaci klíčových dobových myšlenek a proudů, česká tematika je interpretována na pozadí mezinárodním a literatura je vsazena do kontextů kulturních, společenských i teologických. Jaroslav Med v ní neposluhuje žádné ideologii ani apriorní tezi, ale je vnímavým vykladačem zauzlované doby.
Recenze
„Zlatá éra“, nebo jen „sladké intermezzo“ české sociologie?
Miloslav Petrusek
NEŠPOR, Zdeněk R.: Republika sociologů: Zlatá éra české sociologie v meziválečném období a krátce po druhé světové válce. Praha, Scriptorium 2011, 304 stran.
Autor v těchto prvních dějinách české a slovenské sociologie v období od jejích počátků do roku 1948 podle recenzenta výtečně kombinuje historický nadhled, archivní bádání a mimořádnou píli se sociologickým porozuměním. Za její podstatné klady považuje čtivé podání a maximálně možnou objektivitu, ale také faktografické bohatství a spolehlivost. Zároveň se recenzent zamýšlí nad smyslem psaní dějin české sociologie jako společenské vědy, která znamenala ve světovém měřítku v zásadě jen minimální přínos.
Nedotažená syntéza
První vysokoškolská učebnice dějin komunistického Československa
Martin Franc
RATAJ, Jan – HOUDA, Přemysl: Československo v proměnách komunistického režimu. (Řada Vysokoškolská učebnice.) Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze – Nakladatelství Oeconomica 2010, 456 stran.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby.
Syntetická práce o sociálních dějinách v posledním čtvrtstoletí Československa
Václav Průcha
KALINOVÁ, Lenka: Konec nadějím a nová očekávání: K dějinám české společnosti 1969–1993. Praha, Academia 2012, 398 stran.
Recenzent připomíná plodnou vědeckou dráhu Lenky Kalinové od studia sociální struktury Československa v šedesátých letech minulého století až k současným syntetickým pracím o sociálních dějinách poválečného Československa. Její nejnovější knihu hodnotí jako velmi dobře zvládnutou syntézu, jež dosud chyběla, založenou na důkladném interdisciplinárním výzkumu a neobyčejné erudici a přinášející velké množství zčásti nových poznatků. Nakonec si recenzent klade otázky, do jaké míry lze chápat sociální politiku v socialistickém Československu jako ústupek vedení země obyvatelstvu a nakolik je současné hyperkritické hodnocení hospodářství v období takzvané normalizace dobově podmíněné.
Osudy pamětníků ztvárněné třinácti kreslíři
Jiří Volák
KROUPA, Mikuláš a kol.: Ještě jsme ve válce. Praha, Post Bellum – Argo – Ústav pro studium totalitních režimů 2011, 180 stran.
Třináct komiksových příběhů soustředěných do jedné publikace hodnotí recenzent jako neobvyklý a vcelku zdařilý pokus, jak přiblížit širší veřejnosti nedávné dějiny Československa. Příběhy vznikly na základě rozhovorů pro neziskovou organizaci Post Bellum, systematicky dokumentující pozoruhodné osudy lidí, kteří se tak či onak dostali do konfliktu s komunistickým a/nebo nacistickým režimem. Jednotlivé epizody se přes různost ztvárnění a kreslířského stylu snaží zachovat věrnost vyprávěným příběhům a mají vesměs značnou sdělnost a působivost.
Děti a Pán Bůh
Karafiátovi Broučci a čistky dětské duše ve 20. století
Doubravka Olšáková
BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha, ARSCI 2011, 144 stran.
Broučci, povídky pro malé i velké děti evangelického faráře Jana Karafiáta (1846–1929) se stali nejpopulárnější a nejvydávanější českou dětskou knihou. Literární historička Věra Brožová v recenzované publikaci podrobně zdokumentovala její recepci v české kultuře od prvního vydání v roce 1876 až do současnosti. Podle recenzentky tím velmi názorně a záslužně ukázala, jak se kulturní fenomén typu dětské knihy stává předmětem politicko-ideologických interpretací, manipulací a restrikcí, v daném případě od masarykovského humanismu po komunistickou ateistickou propagandu.
Meziválečné Německo jako spektákl
Dalibor Vácha
ROSSOL, Nadine: Performing the Nation in Interwar Germany: Sport, Spectacle and Political Symbolism, 1926–1936. New York, Palgrave Macmillan 2010, 226 stran.
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu.
Tito poslovinsku
Na podstatnou biografii jugoslávského vůdce teprve čekáme
Jan Pelikán
PIRJEVEC, Jože: Tito in tovariši. Ljubljana, Cankarjeva založba 2011, 712 stran.
Recenzent představuje Jože Pirjevce jako významného a vlivného slovinského historika, který má za sebou řadu zdařilých knih, zejména o dějinách Jugoslávie ve 20. století. Nedávnou biografii Josipa Broze Tita k nim ale přes její výjimečný úspěch ve Slovinsku neřadí. Za její přednosti sice považuje velmi čtivý styl a faktografickou spolehlivost, trpí však podle něj žánrovou neujasněností, spojující nepříliš ústrojně biografii Tita a jeho blízkých spolupracovníků s obecnými dějinami federativní Jugoslávie, a hlavně absencí výzkumu v podstatných bělehradských archivech a nekritickým využíváním publikovaných memoárů. Zatím podle jeho názoru neexistuje opravdu kvalitní životopis Josipa Broze Tita a postjugoslávské národní historiografie s výjimkou srbské, přesněji řečeno některých bělehradských historiků, přispěly ke kritickému poznání soudobých dějin Jugoslávie jen velmi málo.
Spotřebitel a konzumní kultura z německého pohledu
Ondřej Táborský
GASTEIGER, Nepomuk: Der Konsument: Verbraucherbilder in Werbung, Konsumkritik und Verbraucherschutz 1945–1989. Frankfurt/M. – New York, Campus 2010, 291 stran.
Podle recenzenta představuje práce mnichovského historika solidní přínos k bádání o spotřební kultuře. Inspirativní je zvláště spojení diskurzivní analýzy myšlení o spotřebě a popisu rozvoje a úpadku ochrany spotřebitele v souvislosti s kritikou konzumní společnosti. Přestože pojednává o vývoji ve Spolkové republice Německo, její výklad reflektuje širší trendy ve Spojených státech a západní Evropě a má relevanci i pro výzkum konzumu v poválečném Československu, zejména v šedesátých letech, kdy zde myšlenky západoněmeckých marketingových expertů našly značný ohlas a ovlivnily propagaci československého exportu.
O časopisech a archivech
Soudobé dějiny v polských odborných časopisech roku 2011
Jaroslav Vaculík
Autor představuje produkci polských historických periodik za rok 2011 s ohledem na témata soudobých dějin. Ve svých rešerších zajímavých článků nechává nahlédnout do časopisů Dzieje Najnowsze, Sobótka, Biluletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Wiadomości Historyczne, Przegląd Historyczny, Kwartalnik Historyczny, Przegląd Zachodni, Przegląd Historyczno-Wojskowy, Oświęcim a Kwartalnik Historii Żydów.
