Historik Stanislav Kokoška převzal Cenu Jana Slavíka

Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR převzal 6. října 2011 od předsedy Klubu angažovaných nestraníků Pavla Holby Cenu Jana Slavíka, která nese jméno nejvýraznější osobnosti českého dějepisectví v meziválečném období – historika, který byl za první republiky kritizován z obou stran politického spektra a po roce 1948 definitivně umlčen. „Znám jej jako výborného publicistu, který psal pro Národní osvobození. Jeho komentáře z válečných let mne vedly k tomu, abych přemýšlel o vztahu historiků k současnosti, v níž žijí. Podle mne bychom neměli žít ve věži ze slonoviny, nýbrž se s přítomností utkávat a promýšlet jí. Jen tak jí lépe porozumíme,“ uvedl Stanislav Kokoška. 

 
Křtu knihy a předání Ceny Jana Slavíka se zúčastnili mezi jinými také publicisté Vladimír Kučera a Petruška Šustrová, spisovatel Jan Vodňanský a historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin.
 

Předání ceny v budově Akademie věd na Národní třídě doprovodil také křest monografie autorského kolektivu okolo Stanislava Kokošky Nultá hodina? – Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech, kterou na cestu ke čtenářům vypravili Jan Vodňanský a Petruška Šustrová se slovy „běž, knížko, do světa ve jménu boření pravd, leť a pluj po mořích a oceánech“. Publikace vzešla ze semináře, jenž ÚSD AV ČR uspořádal v loňském roce u příležitosti výročí konce druhé světové války.

 

Knihu vydal Nadační fond ve spolupráci s Nakladatelstvím Euroslavica v edici Prostopravdy (edici zahájila kniha publicisty a filmového kritika Vladimíra Bystrova Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček). Novým pohledem se vrací k událostem konce druhé světové války na území Československa. Jednotlivé studie se zabývají otázkami vojensko-strategickými (J. Hrbek), sovětským vlivem na čs. exilovou vládu (J. Němeček), americkou rezignací na postup do Prahy (S. Kokoška), politickými mantinely činnosti československých jednotek ve spojeneckých armádách (Z. Maršálek), represemi vůči ruským emigrantům (P. Hofman). V závěru V. Smetana koriguje „sedm mýtů“ o osvobození Československa.

Zleva: Vladimír Kříž z Nakladatelství Euroslavica, Josef Vlášek z Nadačního fondu angažovaných nestraníků, Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, publicisté Vladimír Kučera a Petruška Šustrová a Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. 
 

Přínosem knihy je vřazení těchto dějů do evropského kontextu, v němž se začínalo rýsovat bipolární dělení světa. Na relativně malé ploše je zde opravován a doplňován novým materiálem dřívější ustálený, mnohdy tendenční výklad, deformující vidění našich dějin. Kromě dokumentárních fotografií nabízí kniha také relevantní archivní materiály.

Laudatio přednesl Dalibor Státník, ředitel Státního okresního archivu Mělník – na fotografii společně se Stanislavem Kokoškou. 

Oceněný Stanislav Kokoška
 

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR s Nadačním fondem angažovaných nestraníků spolupracuje dlouhodobě: s jeho podporou pořádá semináře, vydává knihy a uděluje ceny. Monografie kolektivu okolo Stanislava Kokošky je dalším výsledkem této spolupráce. Podle Josefa Vláška z Nadačního fondu se koncept Nulté hodiny rozšíří také na další poválečné roky 1946 a 1947 a také na sborník, který se zaměří na události roku 1938.

 

Cena Jana Slavíka nese jméno nejvýraznější osobnosti českého dějepisectví v meziválečném období, historika, který byl za první republiky kritizován z obou stran politického spektra a po roce 1948 definitivně umlčen. Od mládí se věnoval problematice slovanských, především ruských dějin, roku 1925 se stal ředitelem Ruského historického zahraničního archivu při ministerstvu zahraničí. Jeho studie založené na srovnání ruské revoluce s průběhem a výsledky předcházejících revolucí se staly trvalým obohacením historické vědy. Jeho přístup se projevil zejména v nejúspěšnějších knihách Lenin (1934) a Leninova vláda (1935). Ruské revoluci věnoval Jan Slavík i obsáhlou publicistickou činnost. Jan Slavík jako nejvážnější oponent svého učitele Josefa Pekaře a kritik pozitivistické faktografičnosti Gollovy školy z pozic sociologického výkladu dějin, který podal Max Weber a u nás T. G. Masaryk, výrazně zasahoval do otázek smyslu a pojetí českých dějin, zejména husitství. Jako temperamentní publicista Jan Slavík často zasahoval do politických otázek. V třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil čs. politiku před výpady Henleinovy strany, po II. světové válce protestoval proti zavádění nových totalitních metod, což mu vyneslo zatčení v únoru 1948 a dlouhodobé umlčení, které trvalo, s výjimkou období Pražského jara, až do jeho smrti.

 

LUDĚK SVOBODA