Kabinet dějin vědy
Hlavní stránka » Vědecké útvary » Kabinet dějin vědy »
Kabinet dějin vědy je specializovaným pracovištěm v rámci Akademie věd České republiky, které se systematicky věnuje historickému studiu a zpracování vývoje vědy představující souhrn empirických, teoretických a praktických poznatků vedoucích k novým objevům produkovaných specifickou komunitou badatelů při použití vědeckých metod coby specifické oblasti intelektuálních i sociálních dějin. Toto studium je přitom zhruba od 80. let 20. století obecně považováno za stále důležitější; dalšími velmi blízkými obory jsou především dějiny techniky a filosofie vědy. Rámec tzv. moderní vědy v 19. a 20. století představuje především enormní růst profesionalizace, institucionalizace a internacionalizace vědy stejně jako vnitřní dynamika rozvoje jednotlivých vědeckých oborů. Časové spektrum, v němž se toto studium pohybuje, je nicméně z více důvodů značně širší – od středověkých pokusů o sladění exaktnosti s kosmologickými principy, přes analýzu intelektuálního potenciálu raně novověké „res publica litteraria“ a forem její odborné komunikace až po složitý a nejednoznačný vztah vědy a politiky ve 20. století.
Dlouhodobou prioritou je zejména sledování vědeckého vývoje v období první československé republiky a proměny vědecké obce v českých zemích během totalitní nadvlády. Důraz je kladen především na multinacionální a multikulturní intelektuální prostředí, které se tehdy v tomto prostoru vytvořilo nejen v důsledku skutečnosti, že se nová republika stala místem potkávání českých i slovenských vědců a jejich německých kolegů, ale i pod vlivem příchodu ruské a ukrajinské inteligence, která sem emigrovala ze své vlasti po nástupu ruských bolševiků k moci. Pro období druhé světové války a poúnorového komunistického režimu vystupuje do popředí jak otázka uplatňování těžko uchopitelného a nejednoznačného mechanismu vědní politiky v totalitním státě, tak i široký komplex problémů souvisejících se zneužíváním vědy ze strany totalitní moci a jejích ideologických i pragmaticky podmíněných deformací. Stranou přitom nelze ponechat ani výrazné proměny ve struktuře vědecké obce: pokus o její decimaci během období nacionálního socialismu a násilnou restrukturalizaci ze strany komunistického režimu, postupnou sociální deprivaci vědců (v období komunistického režimu de facto až jejich proletarizaci) a jejich vtlačování do služebné role jak vůči vojensko-mocenským zájmům, tak vůči výrobně-technologickému státnímu monopolu. Přirozenou reakcí na takový vývoj byl podstatný vzrůst politicky motivované emigrace vědců i dalších intelektuálů a otázka tzv. vědeckého exilu. Samostatnou kapitolu pak představuje sledování osudů židovských intelektuálů pocházejících z českých zemí, kteří byli podrobeni drastické zkoušce v období druhé světové války a v různé míře vystaveni zvýšenému nátlaku i za komunistické diktatury.
Z hlediska jednotlivých oborů, na jejichž příkladě jsou sledovány proměny vědecké komunity v průběhu 20. století, jsou sledovány vedoucí vědní disciplíny ze všech hlavních oblastí vědeckého výzkumu – tedy jak základní obory (zejména jaderná fyzika), tak i vědy o člověku (genetika), některé chemické a biochemické obory, vybrané společenské vědy i humanitní disciplíny, v čele s historiografií.
Výzkumný tým: Alena Hadravová, Tomáš Hermann, Jiří Jindra, Antonín Kostlán, Doubravka Olšáková, Marie Šedivá Koldinská, Michal Šimůnek, Soňa Štrbáňová, Emilie Těšínská
