Česky
Věčný hledač v očích svých kolegů, vědec, který přijal výzvu doby v čase přízně roku 1968 i v čase nepřízně sedmdesátých let, autor velké práce o husitské revoluci a nejen o ní, muž činu, když rok 1989 povolil stavidla jeho intelektu a organizačních schopností, aby ho postavil do čela Vědecké rady Akademie věd a posléze Učené společnosti, o jejíž vznik se zasloužil stejně jako o založení Centra medievistických studií. Historik, který přes renesanci obsáhl středověk a chápe ho jako stvořitelský čin těch, kdo se jím zabývají. Naším hostem je tentokrát František Šmahel.
Foto: Dorothea Bylica, Akademický bulletin
Kolik práce, zápasů, poct, zklamání, kolik radosti z objevů, kolik touhy a odvahy vydat se na novou cestu unese život věhlasného historika?
Vybral jste si krásnou múzu. Nikdo menší než Marcus Tullius Cicero o ní řekl: „Historie je svědkyní času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, poselkyní dávných dob.“ Do jaké míry i dnes platí toto smyslem pro vznešenost a krásu myšlenky vedené hodnocení dějepisu i dějin? Přes dva tisíce let pluje časem, přesto jde o výrok zčásti sporný, zvláště tam, kde přisuzuje dějinám schopnost univerzálního poučení.
Kdyby historie skutečně byla učitelkou života, pak by nebylo poučenějších a úspěšnějších lidí nad samotné historiky. Tak tomu jistě nikdy nebylo a nikde není. Spíše naopak, historici se nejednou ztrapnili chybným předvídáním budoucnosti. O zvláštní neschopnosti historiků v tomto ohledu kolují takřka neuvěřitelné historky. Jeden známý americký spisovatel se kdysi svěřil, proč přestal brát historiky vážně. V den japonského útoku na Pearl Harbor, 7. prosince 1941, jeho profesor dějepisu bezmála celou hodinu zdůvodňoval, proč USA nevstoupí do války. Výklad přerušilo hlášení školního rozhlasu o vyhlášení válečného stavu. Většina současníků včetně historiků vůbec netuší pohromy, které čekají za dveřmi. Revoluce zpravidla nejvíce zaskočí revolucionáře samé, z nichž mnohé navíc pozře. A dnes? Historici si mohou oddechnout, za chybné prognózy jsou terčem posměchu ekonomové a politologové.
Historik je při práci bezpochyby ovlivněn vlastním založením i duchem doby. Jak spolehlivá je dějinná paměť?
Dějinná paměť je proměnlivé fluidum, které se rozpíná na všechny strany. Lze ji ovlivnit státní ideologií nebo z kazatelny, dějinné povědomí však dříve spoluvytvářeli také známí spisovatelé, umělci, Sokolové i hasiči. Ani tehdy, myslím tím dobu do roku 1939, zdaleka ne všichni současníci vyznávali stejné víry, naděje a shodné národní či jiné „hodnoty“. Naopak i dnes lze předpokládat různá pomyslná společenství lidí stejných zásad i dějinného povědomí, kteří se navzájem nemusejí znát. Navenek se však mohou zpravidla projevit jen skupiny ovládající masová média. Podle mého mínění v nich převládají hlasatelé destruktivních tendencí. Vše národní se jim jeví překonané, někdy dokonce odpuzující a mrzké. Sami přitom zpravidla nedokáží nabídnout nic jiného než chvalořečení starého dobrého Rakouska.
Reprofoto: Wikimedia commons
Směřovat od renesance ke středověku je přinejmenším nezvyklé. František Šmahel tohoto vývoje ve svém odborném zrání nikdy nelitoval, ač by důvod možná měl, hledíme-li na scénu Jaro mistra italské renesance Sandra Botticelliho (1445–1510)
V předmluvě ke knize Mezi gotikou a renesancí (Argo 2002) říkáte: „Proti proudu času, od renesance ke středověku probíhalo moje odborné zrání…“ V jakém smyslu tomu tak bylo?
Na fakultu jsem přišel se zaujetím pro italskou, zvláště florentskou renesanci. Tu bylo možné v padesátých letech minulého století studovat v Itálii, nikoli v Praze. V Čechách jsme však měli v domácí renesanci rovněž slibné téma, zvláště když její počátky sahaly až do doby Karla IV. Mé první publikace o renesančním studiu a humanismu v době poděbradské mi také otevřely cestu do Historického ústavu ČSAV. Když mne v druhé polovině roku 1964 přijímal tehdejší ředitel Josef Macek, byl již svými chiliasty a jinými reformními radikály unaven a zachtělo se mu zavítat do slunného věku a slunné země. Tím se v ústavu uprázdnil tak sledovaný badatelský úsek, jakým bylo husitství. Na výměnu témat jsem kývl bez váhání. To už jsem věděl, že se na studium do Itálie hned tak nedostanu a že husitství je jediným obdobím starší české historie, které přerostlo do dějin obecných. Musím říci, že jsem nikdy této výměny nelitoval, i když psát o husitství po Josefu Mackovi znamenalo neustále se pohybovat na ostří nože.
Na dějinách je krásná jejich proměnlivost a zároveň skrytá neměnnost věčných hodnot. Vzorce způsobu myšlení a chování se střídají, co zplaní, udělá místo novému: tak přešla gotika v renesanci, renesance v baroko, baroko v osvícenství a tak dál. Je tu při díle skrytý řád dějin? A má v dějinách své místo náhoda?
Příliš mnoho námětů a každý z nich z jiného soudku. Dějiny se mohou jevit krásné, když odhodíme vše, co se nám nemůže zamlouvat. Pak ovšem z dějin nezbude takřka nic. Dějiny jsou především neustálým zápasem o přežití, v němž lidští dravci mají větší šance, zvláště když se neohlížejí na jiné než na své potomky. Jistě, kulisy žití se mění a spolu s nimi všelijaké módní styly ve společnostech, které si to mohou dovolit. Souběžně však setrvávají antropologické konstanty v lidském chování. Také mentality širších skupin, komunit a korporací odolávají změnám politických poměrů. Střídání stylů, zvláště v architektuře, není obecně platné, gotické výrazové prvky se v Anglii udržely až do 19. století. Konečně: roli náhody lze jen zpětně popsat, žádnou prognózu v tomto ohledu nelze stanovit.
„Kdo stvořil středověk? Historikové přece. Málokomu se povedl větší stvořitelský čin,“ píšete v knize Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty (Argo 2009). Co historik středověku pro takový čin nejvíce potřebuje? A jaké úzkosti a radosti při tom prožívá?
U každého historika tomu asi bylo a je jinak. S historiky je to obdobné jako s hudebníky. Většina nemá psychickou odolnost pro dráhu sólisty, přičemž trémista může ovládat nástroj dokonce lépe než jeho kolega ve světle ramp. Jde tu však i o umění rozpoznat, kdy uzrál čas pro přeskok ze studia do vlastní produkce. Je mnoho historiků, kteří shromáždí plné kartotéky poznatků a nevědí si rady, co s nimi. Jiné zábrany mají historici připravující edice pramenů, na něž jsou kladeny stále větší nároky. Radost čas od času přinese nějaký objev nebo nápad. Často však jen do doby, než se ukáže, že o žádné nové zjištění nejde. Ani publikace nemusí vždy autorovi přinést radost, zvláště když v ní hned při prvním rozevření podle zákona schválnosti nalezne tiskovou chybu. Skutečný vědec ani nemůže být nikdy spokojen, to by byl jeho tvůrčí konec.
Císař Karel IV. nabízí francouzskému králi spojeneckou pomoc. Ilustrace z knihy Františka Šmahela Cesta Karla IV. do Francie, Argo 2006.
Současné dějepisectví projevuje snahu vypořádávat se s mýty, černobílým viděním, jakýmkoli zneužíváním dějin. Co je třeba opravit v našich představách o středověku a čeho si vy na tomto křesťanstvím hluboce ovlivněném údobí našich a evropských dějin nejvíce vážíte?
Mně se to spíše jeví tak, že starší černobílé vidění se zbrkle nahrazuje černobílým viděním naruby. Mylně se vychází z představy, že staré poznatky byly chybné ve všem všudy. Medievistika zabývající se výzkumem tzv. středověku mezi 5. až 16. stoletím je opravdu starou disciplínou. Se značným úsilím se sice podařilo doložit, že středověk ve srovnání s renesancí nebyl jen dobou temna, vynořují se však nové mýty, např. o jednotném, ve všem příkladném působení západokřesťanské kultury. Jednoty se dosahovalo podrobením protivníka nebo jinověrce ohněm a mečem. Neříkám nic nového, pouze varuji před floskulemi šířenými z neznalosti nebo, což mne více mrzí, záměrně.
Když jsem byl o hodně mladší, musel jsem se bránit bezděčným empatiím. Zdálo se mi například, že počátky jsou důležitější než konce, bližší mi byli nonkonformisté než autoritativní myslitelé apod. Se stářím přišlo i pochopení pro jiné části celku. To ovšem s sebou nese riziko, že pochopením všeho ztratíte schopnost vynést soudy, které se od historika konec konců očekávají.
Dějin přibývá, moderní technologie navíc umožňují hlubší a hlubší pohled zpět i do šíře dosavadního poznání. Úkol, jak si poradit s mnohostí, kterou přináší 21. století, se týká všech – jak se s ním vypořádávají historikové?
Čím více přibývá poznatků v separovaných výzkumných polích, tím obtížněji lze postihnout vzájemné souvislosti a nalézt obecné rysy. Příkladem tu může být přetrvávající bohemocentrismus při výkladu českých dějin. Stále se setkáváme s posuzováním historie prizmatem Prahy, Brna či Ostravy. Je to někdy oprávněné, jindy ne, kdo však chce, může si celistvý obraz doplnit. Nedaří se překonávat ani evropocentrismus, takže o svébytných civilizacích jiných kontinentů se ani středoškoláci téměř nic nedozví. Na druhé straně je to pochopitelné, protože srovnávací studie nejsou v dostatečné míře k dispozici. Aktuální se to dnes jeví zejména ve vztahu k islámským kulturním a duchovním okruhům. Dlouhodobému systematickému výzkumu však nepřejí současné postupy při hodnocení vědeckých výsledků.
Zmiňujete postupy hodnocení vědeckých výstupů. Zde se pozastavme, protože současné principy jednoznačně upřednostňují „aplikační hodnotu“ badatelské práce. Dnes už se důsledek jasně projevil a například rozsáhlé historické publikace byly tímto systémem výrazně poškozeny, když byly hodnoceny méně než průmyslové patenty často pochybného významu. Sám předseda Akademie Jiří Drahoš často zmiňuje, že právě vaše práce patří mezi ty, jež na současný systém doplatily.
V mém věku nejde o žádnou osobní pohromu. Poškozeno je však pracoviště, a co hůře, tzv. kafemlejnek tendenčně nastaveného hodnocení výzkumu znevažuje výsledky mladých badatelek a badatelů téměř ve všech humanitních oborech. Důsledky se již projevují v klesajícím zájmu o náročné, mnoho let trvající úkoly individuální povahy.
Zásadně jste se podílel na ustavení titulu doktor věd, DSc., který Akademie udílí od roku 2002. Byl jste jednou z osobností, které před lety varovaly před důsledky rozhodnutí, kterým Akademie přišla o možnost oficiálně školit studenty. Jako historik jste zřejmě dokázal plně odhadnout nebezpečí a následky takového kroku. Vždyť to, že Akademie „údajně“ neškolila/nevychovávala studenty, bylo jedním z argumentů krize ve financování Akademie před dvěma lety.
Jednou z absurdit nedávno uplynulé doby bylo odebrání práva doktorské výchovy instituci zaměřené na základní vědecký výzkum. Odpůrci Akademie také zplakali nad výdělkem. Doktorandy dnes školí i všelijaké univerzitní školičky založené na reprodukci průměru či dokonce podprůměru. Studenti, jimž jde o poznání, si cestu do ústavů AV ČR najdou. Všechno však nelze svádět na obojakost představitelů vysokých škol. Akademie sama se obklopila Maginotovou linií obrany statu quo. Obnovení titulu DSc. naráželo i zde na odpůrce, zvláště je smutné, že také u ředitelů akademických ústavů, pro něž by jeho dosažení mělo být nezbytnou podmínkou. Námět zřízení vysoké školy při Akademii věd zapadl pod stůl dříve, než mohl být náležitě posouzen.
(Pokračování)
SYLVA DANÍČKOVÁ,
MARINA HUŽVÁROVÁ