Povodňové sedimenty řeky Moravy – významný archív vlivu klimatu a člověka na krajinu

Z povodňových sedimentů Moravy v Dolnomoravském úvalu (oblast Strážnického Pomoraví)
lze přečíst informace o chování řeky, citlivě reagující na změny klimatu i zásahy člověka do krajiny. Historie střídání eroze a akumulace začíná v době před přibližně 14 tisíci roky, na začátku teplého klimatického výkyvu (interstadiál Allerød) v rámci pozdního glaciálu. Klimatická změna, následující po vrcholu poslední doby ledové, způsobila tání permafrostu a nárůst srážek. Tyto procesy vedly k trvalému zvýšení průtoku v povodí Moravy. Řeka se zformovala do podoby mohutného, široce meandrujícího toku. Na základě analýzy pylů a rozsivek v sedimentární výplni paleomeandru víme, že na přelomu Allerød/Mladší Dryas, existovaly v nivě Moravy jezerní laguny s podmínkami, jaké dnes panují v alpských jezerech.
Pokračující klimatická změna na hranici glaciál/interglaciál měla za následek urychlení říční eroze, pokračující ještě v průběhu spodního holocénu (11,5−9 tisíc let před současností).   Říční  koryto se přesunulo z okrajů nivy více do jejího centra. Pro klimatické optimum holocénu  (9−5,5 tisíce let před současností) je charakteristická akumulace sedimentů v nivě toku Moravy. Řeka získala podobu větvícího se (anastomozního) toku se sítí říčních ramen, jejichž klikatící se relikty jsou dodnes patrné na polích daleko od současného koryta. Na konci subboreálu (před 2,5 tisícem let) došlo k další, klimaticky řízené změně v říčním režimu, která vyústila v nové zahloubení koryta. To bylo během následujících patnácti set let opět vyplněno sedimenty meandrujícího toku. Uloženiny z tohoto období jsou odkryty ve vysokých březích podél dnešního koryta Moravy. Jsou to převážně jemnozrnné povodňové hlíny, ukládané mimo koryto, ve kterých jsou pohřbena stará říční koryta včetně jesepních valů. Z této zhruba 4 m mocné vrstvy naplavenin pochází 70% získaných údajů o radiokarbonovém stáří sedimentů, přičemž největší množství dat spadá do období od 11. do 17. stol. Z toho usuzujeme na zvýšení dynamiky toku od konce 1. tisíciletí. Příčinou byla patrně kombinace klimatických vlivů (končící středověké klimatické optimum a následující malá doba ledová) a lidské činnosti v povodí, která v té době začala sílit. Žďáření, pastva a zemědělství nabývají na intenzitě od 12. století, což indikuje zvýšená koncentrace uhlíků v povodňových sedimentech. Antropogenní soustředění veškerého toku do jediného zkráceného koryta ve 20. století mělo za následek zvýšení rychlosti boční eroze (tvorba meandrů) na téměř dvojnásobek, jak dokládají analýzy leteckých snímků.