Orální historie jako jedna z metod historiografie je součástí kvalitativního výzkumu a její nezastupitelnost je zřejmá zejména tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena; v tomto případě je často jediným zdrojem informací o určité historické události. Proto má tato metoda svůj specifický význam právě pro výzkum společností ovládaných totalitními režimy, kde neexistuje pluralita pramenů a kde převažují dokumenty státní a stranické provenience, které navíc zaznamenávaly jen takové události, jež jejich původci považovali ze svého hlediska za významné. V období systémových změn se jak rozpadající se nebo nově vznikající instituce příliš nestarají o zabezpečení a archivování dokumentů vzešlých z jejich činnosti. Některé klíčové události písemné dokumenty vůbec nezachycují.
K vyplnění této mezery přispívají vzpomínky a vyprávění účastníků, které pomáhají rozšířit i naši faktografickou základnu a spolu s ostatními prameny slouží k analýze historických faktů. Získávání faktů však není hlavní prioritou orální historie, tou je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky, rozhodování ve složitých i každodenních situacích, osobní motivace atd. Za velmi přínosné jsou považovány biografické rozhovory, jejíchž prostřednictvím se badatel může systematicky věnovat např. studiu oblasti lidské paměti, dějin každodennosti, subkultur a tzv. neviditelných vrstev, stejně jako mapovat celou škálu zakoušení „dějin“ na pozadí lidské zkušenosti.
„Myslím, že lidé nepoužívají orální historii k tomu, aby si potvrdili to, co již ví, ale používají ji k něčemu novému, k něčemu, co ještě neznají. Každý příběh je osobitý a směřuje k různým cílům. Příběhy nejsou přímé, existuje v nich různě velké napětí, které se týká každé jednotlivé události. Při nahrávání rozhovorů jsem se toho mnoho naučil." (Donald A. Ritchie)
„Síla orální historie spočívá v její autenticitě. Lidé, kteří ji vytvářejí, kteří jsou sami součástí historie, ji také prezentují, místo aby čekali čtyřicet nebo sto let na historiky až to udělají za ně." (David K. Dunaway)
„Jsem přesvědčen, že psané dokumenty vznikají většinou se záměrem zakrýt skutečnost, spíše než ji odhalit. Každý orální historik při kladení otázek pomáhá spoluvytvářet pramen, který by bez jeho přičinění neexistoval. V podstatě jsem jako dveřník, otevírám lidem pomyslné dveře, aby vstoupili do historie." (Charles T. Morrissey)
„Orální historie není jen propletenec hlasů. Podle mého názoru je to historiografie zkušenosti, zážitku. Ani tyto zážitky nemohou být jedinou složkou výzkumu, musí být kombinovány se zdroji subjektivních vzpomínek jako deníky, fotografie, alba, dopisy atd. Společně nám mohou poskytnout odlišný pohled, který běžná historiografie nenabízí. Orální historie přivádí nás historiky k otázce role lidí mezi jednotlivými historickými procesy. Je škoda, že se tento rozměr přechodu od současnosti do čisté historie vytrácí. Síla naší historie spočívá ve schopnosti vrátit tento subjektivní zážitek zpět do historiografie." (Alexander von Plato)
„Orální historie má moc měnit, přetvářet, tedy ne pouze nahrávat politiky nebo významné osobnosti, které vídáme v médiích nebo jiných digitálních či elektronických podobách. Je třeba zaostřit pozornost na lidi, kteří byli na okraji, oběti války, nebo na paměť obyčejných lidí." (Pilar Dominguezová)
