Od samého počátku vývoje člověka se v rámci rozmanitých předmětů určených pro různé činnosti objevují artefakty, které sloužily pro lov (a obecně získávání obživy) a obranu, tedy pro nezbytné zachování kontinuity lidské společnosti. Pozorný čtenář ví, že při našem stručném putování vývojem pravěkých společností na jižní Moravě se nyní nacházíme v pozdní době kamenné – takzvaném eneolitu (zhruba tři a půl tisíce až dva tisíce let před naším letopočtem).

Existuje množství dokladů násilného chování již od dob prvních zemědělců ve střední Evropě, avšak k rozvoji a druhové diferenciaci předmětů interpretovatelných jako zbraně dochází podle odborníků právě v eneolitu. Také nyní se zbraně začínají častěji vyskytovat v rámci hrobových výbav zemřelých.

Mezi nástroje, které byly pravděpodobně již určeny k boji, patří v tomto období například hojně nalézané sekeromlaty. Byly vyráběny většinou z jednoho kusu kamene broušením a k prvotním základním tvarům se záhy přidávají různé tvarové varianty, některé dokonce velmi náročně provedené a zdobené. Z Lužic u Hodonína pochází zcela ojedinělý sekeromlat zhotovený dokonce z mědi (a to včetně topůrka), jehož plochý povrch byl hustě pokryt drobnou rytou výzdobou. Ve své době musel jasně vyjadřovat vysokou společenskou prestiž a moc svého nositele. Tvarová škála sekeromlatů je poměrně široká. Od jednoduše opracovaných valounů s vyvrtaným otvorem pro násadu po fasetované či měděné sekeromlaty s křížovým ostřím.

Dýky z mědi

Kromě sečných a tupých zbraní se v eneolitu objevují poprvé také dýky. Jako jedny z prvních druhů předmětů byly vyráběny převážně z mědi, což zároveň podtrhuje jejich společenský význam. Zatím však dosahují poměrně malých rozměrů a prodlužují se postupně až v následující době bronzové. Vzhledem ke svým proporcím patrně mohly sloužit také jiným účelům než k boji.

Kromě chladných zbraní začínají ve společnosti pozdní doby kamenné nabývat na zvláštním významu také zbraně střelné, konkrétně luky. Například v Šakvicích, Pavlově nebo Bulharech a na řadě dalších pohřebišť z období konce eneolitu archeologové nacházejí řadu hrobů vybavených kromě ostatní pohřební výbavy také lukostřeleckou soupravy. Ty zahrnovaly samotný luk, z kterého se nám zpravidla dochovává pouze kostěné obložení, šípy v podobě drobných precizně štípaných silicidových šipek a obdélné kamenné destičky coby ochrana zápěstí při střelbě. Přestože člověk využívá principy luku již od paleolitu, v závěru eneolitu se stávají pravidelnou součástí mužské hrobové výbavy a podávají důležité svědectví o charakteru tehdejších populací.

Vývoj jednotlivých druhů zbraní se dále v době bronzové zintenzivňuje a rychle se vyvíjejí nové varianty. V této době jsou již přirozeně vyrobeny z nového materiálu – bronzu, jenž oproti mědi eneolitu dával zvláště zbraním potřebnou tvrdost a pružnost. Eneolit je dobou vzniku a rozvoje rituálního válečnictví a v následujících obdobích intenzita zájmu člověka v této oblasti zjevně neklesá.

MAREK VLACH (Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice)