Česky
Oldřich Unger s magnetofonem Nagra III a parabolickým mikrofonem, s nímž strávil stovky hodin při nahrávání hlasů přírody v terénu. Fotografie z jarního natáčení zvuků u jihočeských rybníků v roce 1970 (pozn. red.: na tomto snímku údajně nahrává krtonožku).
Je tomu už půl století, kdy zazněla do éteru znělka, která uvozovala blízká setkání vědy a techniky s nejširší veřejností, jež se pro mnoho generací stala vodítkem, inspirací pro výběr povolání a kultivovanou zábavou. V pátek 27. září 1963 odpoledne poprvé vysílal tehdejší Československý rozhlas nový pořad Meteor – týdeník vědy a techniky pro mládež (jeho hlavní část tvořila reportáž o Chýnovských jeskyních objevených v roce 1863 – tedy přesně před 150 lety).
Postupem času se z Meteoru stal hodinový magazín, na který netrpělivě čekala každou sobotu ráno nejen mládež, ale celé rodiny.
Oldřich Unger (vpravo) s Jefferym Boswallem z BBC v rezervaci Velký a Malý Tisý na Moravě s mládětem racka chechtavého (červen 1967). Dokument z největší rozhlasové expedice (Meteoru) po přírodních rezervacích v Československu.
Na Meteoru vyrostly doslova generace, nejednomu dnes již renomovanému vědci pomohl určit budoucí profesní orientaci a mezi jeho spolutvůrci naleznete řadu badatelů z Akademie věd. Jedním z nich je od samého počátku vysílání tohoto pořadu skvělý popularizátor, astrofyzik Jiří Grygar, který vzpomíná: „Fenomén Meteor vstoupil do mého života v době svého zrodu díky tomu, že můj šéf v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově dr. Miroslav Plavec byl pro svůj báječný způsob přednesu perfektní češtinou a výjimečnou srozumitelnost výkladu i smysl pro humor v rozhlase nejpopulárnějším vědcem vůbec. V době, kdy se na něj obrátili Josef Kleibl i redaktor Oldřich Unger (současně též zakládající člen Divadla Járy Cimrmana) ze začínajícího Meteoru, právě začal s výzkumem zákrytových dvojhvězd. A tak jsem bral natáčení příspěvků pro rozhlas často za něj. Bavilo mě spolupracovat s mimořádně inteligentními novináři, kteří se snažili vnést do rozhlasu dobrou popularizaci vědy nezatíženou tehdejší pitomou ideologií. Pořady jsem natáčel ve své ondřejovské pracovně, v pražském rozhlasovém studiu, ale také v rozestavěné kopuli ondřejovského dvoumetru. Sám jsem byl vášnivým posluchačem. Na sobotní osmou hodinu ranní jsem si nařizoval budíka, abych nezaspal a pak jsem celou hodinu poslouchal v posteli. Za vrchol považuji období, kdy Meteor komentovali Josef Kleibl s nezapomenutelnou Dagmarou Sedláčkovou. Všechny příspěvky byly zajímavé, odborně na výši a přitom srozumitelné a pokrývaly široké spektrum poznatků z přírodních věd. Při poslechu sama sebe jsem taky slyšel vlastní chyby v hlasovém projevu, v češtině i ve srozumitelnosti astronomického výkladu a snažil jsem se jim napříště vyhnout. Jsem velmi rád, že Český rozhlas oceňuje výjimečnou pozici, kterou má Meteor už po půlstoletí, kdy se stal vlajkovou fregatou celého rozhlasu, a poskytuje mu klasicky původní čas i šíření pomocí internetu. Je to úžasné, jak si posluchači předávají vztah k Meteoru z generace na generaci. Myslím, že nám v tomto ohledu mohou závidět téměř všechny rozhlasové stanice na světě.“
Fenoménu Meteor a účasti vědců na přípravě jeho pořadů jsem se věnovala v přednášce v rámci Světové konference vědeckých novinářů (WCSJ 2013) letos v červnu v Helsinkách (více na www.eusja.org/totalitarianisms-new-clothes/).
MARINA HUŽVÁROVÁ