Aktuální číslo
Česká literatura 61, 2013/4
Studie
PETR VOIT
České tištěné bible 1488 – 1715 v kontextu domácí knižní kultury
Studie si klade za cíl zhodnotit jazykově česká vydání bible uspořádaná během let 1488 – 1715. Tato souvislá řada není však zkoumána ani tak z hlediska teologického, překladatelského či jazykového jako spíše zorným úhlem knižní kultury. Průzkumem tiskového písma, dekoru, ilustrací a částečně též individuálních a nakladatelských vazeb se za pomoci komparace s cizinou pokusíme odpovědět na otázku, zda vydavatelské počiny tohoto typu přispívaly ke kultivaci čtenářské obce i knihtiskařského řemesla. Pomineme-li několik populárně naučných titulů z dřívějších desetiletí, tématem se v jeho úplnosti dosud nikdo nezabýval. Jak předznamenává naše sonda nazvaná Spravedlnost pro Severinovy bible (Knihy a dějiny 2012, s. 70-86), materiálově a komparatisticky koncipovaný průzkum může vést k závěrům, které dosavadnímu bádání nebudou v lecčem konvenovat. Ukazují k tomu následující závěry: 1) Tuzemská ediční frekvence takzvaných utrakvistických verzí odpovídala omezené tvůrčí kapacitě biblistů i možnostem knihtiskařské sféry a naopak u verzí bratrských svědčí o geniálním docenění kolektivní práce intelektuálního i řemeslného dosahu. 2) Vydavatelská strategie reagovala na oficiální české dvojvěří (koexistence utrakvismu a katolicismu) a na existenci nonkonformní Jednoty bratrské. Ze souhrnného průzkumu vyplynulo, že většina předbělohorských vydavatelů a tiskařů musela tyto specifické konfesijní podmínky flexibilně respektovat tak, aby bible jakožto knižní zboží zasáhla co nejširší čtenářské publikum. 3) Impulzy biblických edicí pro ilustrační sféru se téměř setrvale míjely účinkem, a to i s ohledem na obrazový cyklus z roku 1570. 4) Pro budoucí vývoj knižní kultury měla Bible benátská 1506 a dvě Severinovy bible 1529 a 1537 větší váhu než takzvané melantrišky, které jsou jen drobně inovovanými edičními kopiemi zejména druhého Severinova vydání 1537. 5) Typografická stránka bratrských edicí není původní, ale těží ze švýcarského vlivu. Životná a silně inspirační role kralických vydání spočívá v rovině exegetické, překladatelské a jazykové, nikoli však v přínosu písmařském a graficko dekoračním. Tyto roviny ve své době českou knižní kulturu neovlivnily a byly reflektovány a osvětově využity až mnohem později. 6) Na otázku, zda prvotiskové a předbělohorské edice biblí ovlivnily tuzemskou knižní kulturu, nelze odpovědět přímo negativně, ale spíše s notnou dávkou skepse. Ve srovnání s běžnou knižní produkcí však jejich povětšinou nadstandardní grafická úroveň k návyku tiché každodenní četby přispěla jistě významně.
MICHAŁ STEFANSKI
Poetismus a kýč. Úvodní diagnóza
Až do poloviny padesátých let 20. století a do nástupu pop-artu budily předměty kýče jak mezi věhlasnými tvůrci, tak i v zkušeném publiku nejčastěji odpor. Kýč byl považován za jev druhotný vůči „dobrému“ umění, za mizernou imitaci umění a v nejlepším případě za umění redukované na úroveň banality. Navzdory známému tvrzení Clementa Greenberga, že takové kulturní jevy jako kýč a avantgarda dělí nepřekonatelná propast, můžeme ale výrazné stopy fascinace „degradovaným uměním“ bez námahy najít už v některých básních a teoretických textech čelních poetistů. Studie dokazují, že básníci české avantgardy byli nejen velkými milovníky filmu, cirkusu, bulvárních divadel a dobrodružných románů. Aby z poezie učinili přístupnější dílo, které nevyžaduje intelektuální námahu a dělá čtenáři dobře, sami někdy také sáhli po výrazových prostředcích přiřazovaných výhradně populárním předmětům kýče. Silné vztahy mezi poetistickými díly a základními principy tvorby kýče ilustrují ve studii příklady z básní Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Adolfa Hoffmeistera a Konstantina Biebla. Vybrané verše nebo spíše v nich nalezené poetické obrazy byly rozděleny do tří samostatných kategorií podle typologie kýče Abrahama Molesa. Jsou to: kýč náboženský, kýč patriotický a kýč exoticko-erotický.
JAKUB ČEŠKA
Proliferační efekty fikce. Napodobování literatury jako motivační princip lidského jednání
Na půdě teorie fikčních světů se snažíme rehabilitovat mimetické pojetí literatury, nikoli však ve směru realita – fikce, které je výrazně kritizováno – a to zcela oprávněně v teorii fikčních světů, nýbrž ve směru literatura – realita. Pokud uchopíme mimésis jako nápodobu literatury (nikoli jako nápodobu skutečnosti), můžeme vyvést teorii fikčních světů z dlouhodobě obtížně uhajitelného stanoviska o radikální autonomii literárního díla.
Prameny
K nálezu Prometheových jater
Strojopis sbírky Jiřího Koláře Prometheova játra, který v roce 1952 Státní bezpečnost zabavila v bytě Václava Černého a jenž se v následujícím roce stal hlavním důkazním materiálem v soudním procesu s básníkem, byl doposud považován za ztracený. Přítomné číslo České literatury přináší soubor textů, jež se vážou k jeho nedávnému nálezu. Blok uvádí historická studie Marka Suka, který strojopis objevil. Rekapituluje v ní průběh vyšetřování a následný Kolářův soudní proces. Na ni navazuje edice několika archivních pramenů (mj. Kolářova vlastního životopisu, ukázka zde), které se nacházejí v Archivu bezpečnostních složek. Blok uzavírá textologická analýza Jakuba Říhy, který rekonstruuje genezi a ediční historii díla a také ukazuje hlavní rozdíly mezi nalezenou verzí Prometheových jater a jejich pozdějším knižním vydáním.
MAREK SUK
„Jsem člověk, který se těžko podvoluje“ Proces s Jiřím Kolářem v roce 1953
MARKÉTA HOLANOVÁ (ed.)
Zatčení Jiřího Koláře v roce 1953. Edice dokumentů
JAKUB ŘÍHA
Prometheova játra z textologické perspektivy
Recenze
Recenzní blok k Českému literárnímu romantičnu (Zdeněk Hrbata, Michal Charypar, Peter Deutschmann)
Lenka Kusáková Literární kultura a českojazyčný periodický tisk (1830–1850) (Veronika Faktorová)
Veronika Faktorová: Mezi poznáním a imaginací. Podoby obrozenského cestopisu (Richard Změlík)
Iva Málková: František Hrubín (z archivních fondů) (Radek Malý)
Xavier Galmiche — Jan Rubeš (edd.): «L’Antre des mots» (Autour de la poésie de Vladimír Holan) (Tereza Riedlbauchová)
Josef Švéda: Mašínovský mýtus. Ideologie v české literatuře a kultuře (Alena Fialová)