2008-56-2

Česká literatura 56, 2008/2

Studie

Jan Malura: K žánrové diferenciaci české poezie doby baroka
(s. 155-181)
Studie se metodologicky opírá především o teorii intertextuality a zdůrazňuje modelovost žánrů. Vychází z předpokladu, že kolem určitého úspěšného textového prototypu se postupně seskupují podobné výtvory; tím vzniká žánrová kategorie. Autor polemizuje s dosavadními klasifikacemi české poezie doby baroka a zpochybňuje oprávněnost základních kritérií, jakými jsou opozice světská a duchovní, resp. zpívaná a nezpívaná, lyrická a epická tvorba. Navrhuje důsledněji rozlišovat skutečné žánry od tzv. publikačních forem, k nimž patří např. kancionál nebo kramářská píseň. Výklad se soustředí zejména na produkci z českých katolických i evangelických kancionálů, která se vyznačuje až překvapivě bohatým žánrovým a subžánrovým spektrem. Z pojmosloví dobových poetik a rétorik lze odvodit především klasicko-humanistické žánrové termíny jako ekloga, óda, epicedium; dobové prameny odlišují rovněž dvě vyhraněné, do značné míry protikladné kategorie – hymnus a lament, které se v konkrétní básnické praxi realizují v různých typech (vánoční hymnus, velikonoční hymnus; exulantský lament, pašijový lament, lament o smrti). V případě kancionálové tvorby je zvláště důležité rozlišení – v naší odborné literatuře neuváděné, ale např. v německém prostředí běžné – na píseň kostelní (je úzce spjata s církevními svátky a funkčně s liturgickou praxí, primárně je určena pro kolektivní, sborovou zpěvní realizaci) a píseň duchovní (obrací se na kultivaci individuálního duchovního života v soukromí, vyjadřuje religiózní obsah nepřímo, využívá topiky soudobé nenáboženské poezie). K prvnímu typu patří např. svatodušní, eucharistické a mariánský hymny, k druhému písně privátní úzkosti, písňové meditace o marnosti a pomíjivosti, písně o lásce k Ježíši. Stať ukazuje, že v českém prostředí nechyběly, jak se dříve mínilo, mnohé žánry; byly pouze ukryty v tehdy zavedených publikačních formách.

Dušan Prokop: Lexikální opakování v Máchově Máji
(s. 182-200)
Lexikálním opakováním se ve studii rozumí jednoduché nebo vícenásobné opakování jednotlivých slov či skupiny slov. Nejfrekventovanější je první typ, opakování slov v různých místech verše, identické či pozměněné flexí apod., a to ve vzdálenosti do dvaceti veršů; nejčetnější je opakování do pěti, resp. deseti veršů. Druhý typ tvoří opakování ve figurách (ozdobách), např. v anafoře, epifoře, gradaci, slovní hře atd. Základní vzdálenost je zde jeden až dva verše, ale autor vyšetřuje jednak i větší vzdálenosti (například až 7-8 veršů), jednak i případy nepřesného opakování. Obojího je v Máji, zejména v anaforách a epiforách, nezvykle mnoho. Třetím typem šetření je opakování na větší až velkou vzdálenost, uvnitř částí nebo mezi částmi Máje, a většinou delších textů. Příkladem mohou být oxymóra (metafory) ve 3. a 4. zpěvu. Kromě opakování jde v nich často i o variace, zkrácení či rozšíření výchozího textu. Podíl opakujících se slov je v této básni takový, že je nutné to v ní pokládat za význačný a příznačný Máchův tvůrčí postup a prostředek (z celkového počtu 4 280 lexikálních slovních jednotek je zde skoro polovina opakujících se slov). Z velkého počtu případů autor vybírá reprezentativní příklady pro různé jevy opakování. V komentářích k nim a v celkových závěrech pak poukazuje k jejich tvárné i významové referenci.

Jan Matonoha: "Ženské psaní" jako inscenace limit textu
(s. 201-227)
Plná verze textu je dostupná v pdf-formátu.

Rozhledy

Sylvie Richterová: Jak je to dál. Věře Linhartové k narozeninám
(s. 228-235)
Esej zamýšlející na souvislostmi otázky „Jak je to dál?“ v rámci díla Věry Linhartové. Autorka navazuje na svou dřívější studii „Proměny subjektu v díle Věry Linhartové“ z roku 1975 a zkoumá povahu subjektu i v její pozdější umělecké tvorbě.

Dobromir Grigorov: „Roman Jakobson. Formalismus Forever“. Proč?
(s. 245-258)
Autor podrobně analyzuje způsob, jímž Roman Jakobson představil ruský formalismus v rámci svých přednášek konaných roku 1935 v Brně, a upozorňuje za výrazný podíl, který měl Jakobson na pozdějších interpretacích formalismu a Pražské školy (zejména na práci Victora Erlicha Russian Formalism, 1955).

Ioana Furnicová: Fikční svět jako mundus imaginalis. Vertikální a horizontální osa v Hrabalově novele Příliš hlučná samota
(s. 245-258)
Autorka v návaznosti na práci Andrei Pleşcu Despre îngeri (2003) analyzuje povahu fikčního světa v Hrabalově textu Příliš hlučná samota, když mnohými citáty dokládá paralelu mezi Hanťou a anděly.

Diskuse

Michaela Soleiman pour Hashemiová Ad „Fenomén“
(s. 259-268)
Odpověď autorky knihy Literární fenomén nepomucenské homiletiky (Brno, Tribun 2007) na recenzi Jana Linky "Fenomén" (ČL 2007/6).

Recenze

Aleš Haman Jiný pohled na avantgardu
Vladimír Papoušek: Gravitace avantgard. Praha, Akropolis 2007. 144 strany.
(s. 269-274)

Jaroslav Med: Cesty k nadosobnímu řádu
Jan Wiendl: Vizionáři a vyznavači. Praha, Dauphin 2007. 310 stran.
(s. 274-277)

Marcin Filipowicz Deformované Thomasovo České tělo
Alfred Thomas: The Bohemian Body. Gender and Sexuality in Modern Czech Culture. Wisconsin, The University of Wisconsin Press 2007. 250 stran.
(s. 277-282)

Ester Nováková: Tvůrčí psaní jako prostředek sebevzdělávání a sebereflexe
Zbyněk Fišer (ed.): Tvůrčí psaní – klíčová kompetence na vysoké škole. Brno, Doplněk 2005. 184 stran.
(s. 282-286)

Kronika a glosy

Zuzana Malá: České fikční světy ve světě
(s.287-289)

Michal Kosák: Reedice Spisů Františka Gellnera
(s.289-291)

Jiří Poláček: Knížka o Jaroslavu Havlíčkovi
(s.291-292)

Karel Piorecký: Kolokvium Vyprávění v kontextu
(s.292-295)

Informatorium
(s. 295-300)