Česky
Projev předsedy Akademie věd České republiky Jiřího Drahoše
Vážené členky a členové Akademického sněmu,
vážení hosté, dámy a pánové,
rád bych se konečně věnoval jen vědě, našim úspěchům a vědeckým problémům. Situace v oblasti vědy a výzkumu v České republice mi to ale bohužel nedovoluje. Proto se musím znovu věnovat negativním dopadům stávající metodiky hodnocení výsledků výzkumu, vývoje a inovací na spolupráci a vztahy mezi klíčovými aktéry v oblasti vědy a výzkumu v České republice. Dále se zaměřím na zprávu o činnosti Akademické rady od posledního sněmovního jednání a na informaci o některých významných výsledcích naší výzkumné práce. Závěrečné krátké zamyšlení věnuji důležitým otázkám budoucího směřování Akademie věd ČR, a to v návaznosti na výsledky hodnocení výzkumné činnosti našich pracovišť za období let 2005–2009.
Již delší dobu se v této zemi vedou kritické diskuse a spory o metodiku hodnocení a její použití na rozdělení institucionální podpory, tzv. kafemlejnek. Jeho odpůrci vždy poukazovali na principiální vady a nejnověji nacházejí autoritativní potvrzení a oporu ve zprávě Mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Zpráva kritizuje zejména skutečnost, že stávající hodnocení výzkumu se omezuje na kvantitativní měření vědeckých výstupů bez jejich kvalitativního vyhodnocování, a zdůrazňuje, že podobný systém neexistuje v žádné vědecky vyspělé zemi. Upozorňuje na vážná nebezpečí, která současná metodika hodnocení pro český systém výzkumu znamená, a rozhodně doporučuje, aby se přestala používat a aby byla nahrazena informovaným peer-review bez mechanických vazeb na rozdělování peněz. V protikladu s tím však v poslední době opět sílí hlasy, že kafemlejnek je třeba zachovat, protože to vyžaduje zákon, protože nic lepšího nemáme a špatný systém je lepší než žádný. Upřímně řečeno, slyším-li takovéto argumenty některých zastánců kafemlejnku, mám pocit, že jsem konfrontován s další verzí aristotelského horror vacui, tedy jakéhosi děsu z prázdnoty – v tomto případě až panické obavy o existenci vědy v ČR bez kafemlejnku. Již delší dobu si proto kladu otázku, co vlastně čeští vědci v některých institucích dělali a produkovali před zavedením tohoto „spásonosného“ instrumentu? A co dělali odpovědní činitelé těchto institucí, že bez bodů kafemlejnku nedokázali stimulovat své podřízené k větší vědecké aktivitě?
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Patřím k zásadním odpůrcům kafemlejnku a toto mé stanovisko je založeno na mnoha argumentech, které jsem opakovaně a na různých fórech předkládal a jež nikdy nebyly relevantním způsobem zpochybněny. Navíc – pro ty, kteří snad nevědí, nebo spíše vědět nechtějí – bych rád velmi jasně a nahlas zopakoval, že se kafemlejnek stal nástrojem, který posloužil na jaře 2009 k legitimizaci svévolného, nezdůvodněného a společensky naprosto nezodpovědného pokusu o faktickou likvidaci značné části pracovišť Akademie věd. Také proto mě velmi překvapuje vehemence, s jakou někteří funkcionáři vysokých škol ještě dnes tento nástroj obhajují. V podtextu vystoupení zaměřených na podporu kafemlejnku, např. nedávného stanoviska děkanů přírodovědných fakult význačných českých univerzit, zaznívá opakovaně názor o rostoucím vědeckém výkonu těch vysokých škol, které bodový systém metodiky berou vážně, oproti údajně nevýkonné Akademii věd, která nad kafemlejnkem ohrnuje nos. Uvedený názor však neobstojí při podrobnějším pohledu na data, ze kterých se nakonec vytvářejí výstupy kafemlejnku. Pokud bychom totiž připustili, že body za články v impaktovaných časopisech odrážejí kvalitu článků, je z následujícího grafu č. 1 patrné, že to, co na vysokých školách roste rychleji než v Akademii věd, je celkový počet výsledků, nikoli jejich kvalita. Celkový počet výsledků přitom souvisí se změnami v počtech výzkumných pracovníků. V souladu s vědní politikou Akademie věd rozhodně není a nemůže být ambicí jejích pracovišť produkce nenáročných výstupů přinášejících body do kafemlejnku – měřítkem vědeckého výkonu je a musí i nadále zůstat pouze kvalita a přínos výsledků a efektivita vědecké práce
Graf č. 1: Články v impaktovaných časopisech a jejich kvalitativní porovnání podle metodiky
Zdroj: RVVI (všechny tři grafy)
Pokud v úvahách o deformačních vlivech kafemlejnku přejdu k oblasti rozdělování institucionální podpory mezi poskytovatele, musím znovu připomenout zásadní skutečnost, a to, že trojčlenkou kafemlejnku rozdělované institucionální prostředky výrazně znevýhodňují všechny veřejné výzkumné instituce, tedy jak z Akademie věd, tak i zřizované z potřeb příslušných resortů, ve srovnání s vysokými školami. Účelem institucionální podpory je zajistit chod instituce, nikoli formou prémie „odměňovat“ výsledky bez ohledu na to, z jakých zdrojů vznikly. Producenty vědeckých výsledků vstupujících do kafemlejnku jsou na vysokých školách kromě výzkumných pracovníků podporovaných z institucionálních prostředků na výzkum a vývoj také pracovníci, kteří mají povinnost část svých pedagogických úvazků věnovat vědě, a samozřejmě i armáda doktorandů, jejichž práce rovněž nevychází z institucionální podpory generované kafemlejnkem. To znamená, že značná část nákladů na produkci výsledků na vysokých školách je kryta z jiných veřejných zdrojů, než jsou institucionální výdaje na VaVaI. Takové zdroje ale nemají veřejné výzkumné instituce k dispozici. Už vícekrát jsme to doložili v oficiálních stanoviscích – naposledy letos v březnu v RVVI při projednávání rozpočtu na rok 2013. Je tedy zjevné, že analýza a dořešení tohoto závažného systémového problému založeného na rozdílném způsobu financování různých institucí musí předcházet jakékoli variantě návrhu rozpočtu, zejména té, která by se chtěla odkazovat na kafemlejnek. Obrátil jsem se proto v této věci naléhavým dopisem na předsednictvo RVVI v čele s panem premiérem Petrem Nečasem s očekáváním adekvátní a věcné reakce.
V této souvislosti zdůrazňuji, že nezpochybňuji skutečnost celkového podfinancování vysokého školství v České republice. Jsme stejně jako představitelé vysokých škol velmi znepokojeni tím, že navržený střednědobý rozpočtový výhled počítá s dramatickým omezením prostředků na výuku na vysokých školách v nejbližších letech, a jsme připraveni vysoké školy plně podpořit v oprávněném požadavku najít systémové řešení této situace. V žádném případě však nemůžeme souhlasit s pokusy kompenzovat očekávaný výpadek prostředků pro výuku na úkor prostředků na výzkum a vývoj nekorektním uplatňováním kafemlejnku, které neřeší problém, ale ohrožují celý systém výzkumu a vývoje v ČR. Následující graf č. 2 ilustruje vývoj institucionálních výdajů státního rozpočtu pro Akademii věd a vysoké školy v letech 2005–2012.
Graf č. 2: Institucionální výdaje státního rozpočtu pro AV ČR a VVŠ, 2005–2012
• VVŠ – institucionální výdaje na VZ a RVO včetně výdajů na specifický výzkum (poskytovaných do r. 2009 formou institucionální podpory a od r. 2010 formou účelové podpory ve výši asi 1 mld. Kč ročně)
• AV ČR – institucionální výdaje na VZ, RVO a na činnost AV ČR (pro r. 2012 včetně účelově určené dotace ve výši 35 mil. Kč na pořízení přístupu k databázi Web of Knowledge)
V každém sporu o pravdu však nejde jen o to, kdo vyhraje, ale co vlastně vyhraje. Musím bohužel konstatovat, že předmět sporu – věda a vzdělávání v této zemi – se až příliš často vytrácí z centra našeho zájmu. Je rovněž deprimující, když na jedné straně slyšíme výroky odpovědných lidí, že alarmující závěry a doporučení mezinárodního auditu je třeba brát velmi vážně, na druhé straně ale titíž lidé z nejasných důvodů bagatelizují zhoubný dopad kafemlejnku na stávající postavení a perspektivy české vědy a vzdělanosti.
Kam je tedy směrována česká věda na základě kafemlejnku? Graf č. 3 ukazuje procentuální rozložení bodů (a na základě toho přidělených peněz) dosažených všemi výzkumnými organizacemi v ČR podle Metodiky 2007 ve srovnání s „vylepšenou“ Metodikou 2011. Graf zřetelně ilustruje přesouvání důrazu na „měkké“ výsledky, které nejsou podrobeny náročné kontrole kvality a smysluplnosti, a to jak v oblasti základního výzkumu (neimpaktované J-ost vůči impaktovaným J-imp), tak v oblasti aplikovaného výzkumu (nárůst prototypů, užitných vzorů, software či metodik oproti ověřeným technologiím či patentům). Je toto opravdu cíl, který vláda sledovala svou Reformou systému výzkumu, vývoje a inovací z roku 2008? Jsem přesvědčen, že případné krátkodobé finanční zisky „vítězů“ budou zaplaceny následující prohrou všech aktérů českého systému VaV, a tedy i celé společnosti.
Graf č. 3: Struktura bodů podle Metodiky 2007 a Metodiky 2011
Aplikací kafemlejnku tudíž dochází k vytváření tlaku na změnu chování výzkumné obce směrem k vykazování jakýchkoli výsledků vedoucích k zisku bodů, nikoli ke zvýšení kvality výzkumu. Navíc naprosto přirozená a po mnoho let systematicky budovaná spolupráce ústavů Akademie věd a vysokých škol, jejímž dokladem je mj. více než 50 společných pracovišť, je každoročně zastiňována soupeřením o finanční zdroje v řádu několika málo procent státních výdajů na VaV.
Navzdory tomu a přes často absurdní názory hájící užitečnost kafemlejnku, mohu říci, že máme určité pochopení pro vysoké školy a fakulty, pro něž je kafemlejnek přínosem ve srovnání se stavem před jeho zavedením. Zejména od kolegů z přírodovědných fakult jsem slyšel, že vnitřní aplikace kafemlejnku na jejich školách je pro ně přijatelnější než neprůhledný systém rozdělování financí. Ministerstvo školství, na rozdíl od Akademie věd, neprovádí žádné vnitřní hodnocení a podle zákona by tedy mělo rozdělovat institucionální prostředky na výzkum podle vládou schválené metodiky. A pokud se s tímto přístupem ztotožní celá akademická komunita na vysokých školách – a teď nemyslím jen na přírodovědné a fyzikální obory, jimž je kafemlejnek patrně nejbližší – je samozřejmě výlučně věcí vysokých škol, do jaké míry použijí kafemlejnek pro rozdělování prostředků mezi své složky.
Mottem závěru první části mého vystoupení by mohl být Kierkegaardův výrok, že kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem. Nemohu totiž nepozorovat, že zejména v několika posledních letech jsme svědky situace, kdy jsou věda a vzdělanost v této zemi nuceny do zdánlivě výhodné partie, do jakéhosi sňatku z rozumu s podnikatelskou sférou reprezentovanou zejména tzv. rychloobrátkovým byznysem, přičemž hlavním dohazovačem je politicko-administrativní aparát. Otázkou zůstává, co si kdo od tohoto sňatku vlastně slibuje?
Jak už to tak bývá, každý něco jiného. Byrokracie vyžaduje tzv. „tvrdá“ data, kterými lze snadno manipulovat a dokazovat, zda vědci a univerzitní učitelé odvádějí za peníze daňových poplatníků dostatečně „společensky užitečnou“ práci. Podnikatelé zřejmě růst závislé akademické pracovní síly, kterou lze libovolně najímat a propouštět podle diktátu rychlých a krátkodobých výdělků. Co může případně čekat akademický svět, nastiňují v závěrečné kapitole knihy The American Faculty: The Restructuring of Academic Work and Carriers autoři Jack Schuster a Martin Finkelstein, a to na základě údajů o vývoji pracovních vztahů v americkém akademickém prostředí za posledních 30 let. V jejich konceptu akademické budoucnosti nacházíme místo výzkumných oborů „klientské služby“ jakožto organizující princip „vzdělávacího výkonu“ – rozuměj výuky, dále korporatizaci akademického života, v níž pedagogové a vědci slouží jen jako manažersky řízení profesionálové, revizi společenské smlouvy mezi pedagogickým sborem a vzdělávací institucí, v níž ubývá vzájemné loajality a roste přehlížení akademických záležitostí, podporu systému akademických hvězd stojících na ramenou masy nového akademického proletariátu nebo třeba slábnoucí ochranu akademických svobod.
Tento koncept se v současné době stává vážnou hrozbou akademickým hodnotám na obou stranách Atlantiku. Tamní vývoj je varováním i pro evropské a tedy i české univerzity, pro Akademii věd a celý systém vědy a vzdělávání v naší zemi. Současná doba není nikterak příznivá pro osvobození vědy a výuky od mnohdy velmi zjednodušených manažerských schémat. Ale kdo jiný, když ne Akademie věd a vysoké školy, by se měl postavit snahám podřídit vědu a vzdělanost v této zemi výhradně zájmům podnikatelské sféry? To však vyžaduje silnější a daleko lépe koordinovaný odpor ze strany akademické obce, než jaký jsme dosud zaznamenali.
Právě z těchto důvodů bude vedení Akademie věd rozhodně a vytrvale prosazovat systémovou nápravu současné situace. Je třeba konečně dosáhnout stavu, kdy v oblasti vědy a vzdělanosti budou stanoviska odborné veřejnosti respektována jako východiska pro rozhodování politické sféry. Naše úsilí o prosazování akademických hodnot v rámci veřejných politik České republiky není totiž jen starostí vědců a pedagogů, ale i občanů, kteří si uvědomují, že kvalita vzdělání a výzkumu je tou oblastí, v níž se do značné míry rozhoduje o kvalitě života budoucích generací občanů České republiky. Se vší vážností tvrdím, že Akademie věd má zájem na pevném postavení vysokých škol ve vzdělávání a vědě, Akademie věd je zainteresována na vyváženém propojení vzdělávání a výzkumu. Jsem přesvědčen, že hodnoty, které nás spojují – badatelská excelence a podpora vzdělanosti, kritického a tvůrčího myšlení, autonomie a svobody intelektuálních diskusí – stojí za to, abychom překonávali občasné neshody, které jsou často pouze důsledkem nedomyšlené realizace vládních reforem. Jsem přesvědčen, že partnerství a spolupráce se všemi relevantními institucemi v oblasti vědy a výzkumu, včetně vysokých škol, je žádoucí dále prohlubovat a ve všech zásadních otázkách a koncepčních záležitostech postupovat pokud možno na základě vzájemné dohody a jednotně.
Zpráva o činnosti Akademické rady
Ve zprávě o činnosti Akademické rady se omezuji jen na shrnutí toho nejpodstatnějšího a nejaktuálnějšího.
V souvislosti s ukončením procesu hodnocení výzkumné činnosti našich pracovišť za léta 2005–2009 jsme hodně času věnovali diskusím o dalším směrování Akademie věd. Rád bych poděkoval členům Akademické rady a Vědecké rady, kteří do diskuse o strategii dalšího rozvoje Akademie věd aktivně přispěli.
V uplynulých měsících jsme věnovali velkou pozornost i přípravě návrhu výdajů státního rozpočtu České republiky na výzkum, vývoj a inovace na rok 2013 s výhledem na léta 2014 a 2015. Jednání zástupců RVVI a Akademie věd o rozpočtu se uskutečnilo 14. března tohoto roku na základě Mandátu většinově schváleného na 270. zasedání Rady – podotýkám, že členové Rady z Akademie věd, ale i někteří další hlasovali proti tomuto Mandátu. Zmíněný Mandát totiž znamenal výpočet rozdělení výdajů na rozvoj výzkumných organizací podle schématu 80 % podle poměrů ve střednědobém výhledu a 20 % podle poměrů bodových výsledků Hodnocení 2011, tedy opět podle kafemlejnku. Tato varianta znamenala pro Akademii věd pokles o 72 milionů korun v roce 2013 oproti vládou schválenému střednědobému výhledu. Proto jsem již při projednávání Mandátu vyjádřil zásadní nesouhlas s uvedeným využitím výsledků Metodiky 2011 pro rozdělení institucionální podpory s poukazem zejména na diskriminační aspekty metodiky vůči veřejným výzkumným institucím, tedy s již zmíněnými argumenty. Písemně jsem formuloval svůj nesouhlas v dodatku k zápisu ze zmíněného jednání o rozpočtu a dále v ústním apelu na 271. zasedání Rady 30. března 2012. Na dalších jednáních o rozpočtu v RVVI v nejbližších týdnech budeme s kolegy usilovat, aby byla vládě předložena korektní varianta návrhu výdajů státního rozpočtu, která nebude poškozovat Akademii věd, ale ani jiné instituce.
V uplynulém období se kolegové z Akademické rady účastnili prací na technické novele zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků. Zdá se, že by novela mohla přinést několik pozitivních změn, nicméně o výsledku si vás dovolím informovat až na podzimním zasedání Akademického sněmu. Termín předložení vládě byl stanoven na červen 2012.
Akademie věd se intenzivně zapojila i do přípravy Národních priorit orientovaného výzkumu, vývoje a inovací. Vývoj v této oblasti pečlivě sledujeme a prostřednictvím pověřených zástupců se účastníme všech jednání a diskusí s cílem dosáhnout, aby konečná podoba dokumentu byla v souladu se zájmy Akademie věd. K národním prioritám VaVaI samozřejmě přihlédneme při formulování strategie dalšího rozvoje Akademie věd.
V souvislosti s přípravou a projednáváním vládních dokumentů si neodpustím kritický komentář k přípravě materiálu Mechanismus implementace Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR pro období 2012 až 2020 v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. Návrh dokumentu nebyl před předložením vládě ČR konzultován ani s Radou pro výzkum, vývoj a inovace, ani s hlavními aktéry vědy a výzkumu – s Akademií věd, vysokými školami či představiteli dalších výzkumných organizací. Považuji za nepřijatelné, aby při přípravě dokumentu takového významu byly marginalizovány klíčové instituce výzkumu a vývoje v ČR, kterých se má týkat mnoho navrhovaných zásadních změn a které mají navrhovaná opatření realizovat. V předložené podobě tak tento materiál představuje v části týkající se oblasti výzkumu, vývoje a inovací pro konkurenceschopnost ČR spíše zásadní ohrožení než dobrou příležitost.
Pokud jde o evropskou agendu Akademické rady, připomínám, že během tohoto měsíce by měl být vládě předložen návrh aktualizace Národního programu reforem, určujícího hlavní směry rozvoje ČR a její příspěvek k dosahování cílů stanovených Strategií Evropa 2020. Pro Akademii věd je důležitý závazek, že veřejné výdaje na vědu a výzkum, včetně zdrojů EU, dosáhnou v roce 2020 úrovně jednoho procenta HDP. Na základě zkušeností s probíhajícími operačními programy se Akademie věd intenzivně zapojila i do přípravy příštího programového a finančního období EU 2014–2020. Promyšlené využití budoucích strukturálních fondů je jednou z mála cest ke zlepšení stávající situace ve financování české vědy. Snahou Akademie věd je, aby bylo možné tyto zdroje využít pro podporu provozu nově vybudovaných výzkumných kapacit, k rozvoji lidských zdrojů ve vědě a výzkumu a pro obměnu experimentální výzkumné základny v ČR, zejména ke korekci vznikajících strukturálních deficitů VaV v Praze. Ve specifickém případě Prahy, která vzhledem k úrovni HDP podléhá jiným mechanismům podpory než zbytek ČR, Akademie věd spolu s rektory příslušných vysokých škol požádala primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobodu o co nejtěsnější spolupráci s Ministerstvem školství s cílem nalézt optimální způsob podpory vědy a vzdělávání.
Za významnou událost uplynulého období považuji také podepsání Memoranda o vzájemné podpoře a spolupráci mezi Poslaneckou sněmovnou PČR a Akademií věd ČR. Mám za to, že pro obě strany jde o důležitou dohodu – aktivity z ní vyplývající by měly sloužit ke vzájemnému obohacení jak vědců, tak i politiků. Jsem přesvědčen, že právě oblast vědy a vzdělávání může výrazně ovlivňovat úspěšnost reformních procesů, a to prostřednictvím jak vlastního badatelského a vzdělávacího potenciálu, tak i expertní činnosti zaměřené k veřejným politikám České republiky. Existují témata, kde Akademie věd může politikům expertně pomoci – od společenskovědních a ekonomických témat až po otázky ekologie a energetiky.
Výsledky výzkumné činnosti
Zmíním vždy jen jeden subjektivně vybraný výsledek za každou vědní oblast.
• Oblast věd o neživé přírodě
Pozoruhodný výsledek získali pracovníci Fyzikálního ústavu AV ČR ve spolupráci s Ústavem jaderné fyziky ČR a Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR. Nejdříve teoretickým modelováním předpověděli možnost luminiscence nanodiamantových částic, experimentálně pak jev demonstrovali a podrobně popsali. Stabilní fotoluminiscence nanodiamantových částic a jejich vysoká biokompatibilita je činí atraktivní alternativou k molekulárním barvivům pro biomedicínské aplikace, jako jsou kontrola cíleného transportu léčiv nebo zjišťování vazebných/nevazebných interakcí v buňkách.
• Oblast věd o živé přírodě a chemických věd
Pracovníci Mikrobiologického ústavu AV ČR ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci připravili nové antiangiogenní deriváty silybinu, což je přírodní látka izolovaná ze semen bodláku ostropestřec mariánský. Antiangiogenní látky mohou být využity v terapii nádorů tak, že zabrání vývoji cévního zásobení tumorů, a tím se buď zamezí proliferaci a šíření nádoru nebo dojde i k jeho degradaci kvůli nedostatku živin a kyslíku.
• Oblast humanitních a společenských věd
Ústav pro českou literaturu AV ČR zveřejnil formou internetového portálu Digitalizovanou retrospektivní bibliografii české literatury 1775–1945, která obsahuje téměř dva miliony záznamů o článcích a literárních textech z oblasti české a světové literatury a příbuzných disciplín a prezentuje tento největší soubor dat svého druhu v České republice v unikátním databázovém prostředí umožňujícím sofistikované způsoby vyhledávání a zpracování dat.
Z dalších událostí, k nimž došlo v krátkém období od minulého zasedání Akademického sněmu ve vědeckém životě Akademie, chci připomenout alespoň ty nejvýznamnější. Fellowship J. E. Purkyně, který se uděluje perspektivním vědeckým pracovníkům přicházejícím ze zahraničí, byl udělen Janu Honolkovi na návrh Fyzikálního ústavu AV ČR. Blahopřeji k tomuto úspěchu. Za významné úspěchy a mimořádný přínos v oblasti fotoniky obdržel Jiří Homola z Ústavu fotoniky a elektroniky nejvyšší ocenění Mezinárodní společnosti pro optiku a fotoniku. Srdečně gratuluji.
Strategie rozvoje Akademie věd ČR pro období 2014–2020
Na základě výsledků komplexního hodnocení výzkumné a odborné činnosti našich pracovišť Akademická rada ve spolupráci s Vědeckou radou zahájily práci na Strategii rozvoje AV ČR pro období 2014–2020.
Dříve než přistoupím k samotnému návrhu Strategie, rád bych pronesl alespoň několik vět k širšímu kontextu její přípravy. V posledních letech jsme bohužel opakovaně svědky zpochybňování role neuniverzitního výzkumu v České republice a na pracovištích Akademie věd. Snad nemusím připomínat, že neuniverzitní výzkum je nedílnou součástí dlouhého vývoje daného schématu organizace vědy a výzkumu v této zemi. Ústavy Akademie věd mají ve srovnání s univerzitami nezbytné předpoklady a současně i povinnost orientovat se především na řešení vysoce specializovaných či rozsáhlých interdisciplinárních projektů, které vyžadují dlouhodobé soustředění kapacit a nákladnou infrastrukturu. Přitom jsou samozřejmě úzce propojeny se vzdělávacím procesem.
Právě proto, že Akademie věd má jedinečnou roli ve výzkumném a vzdělávacím prostoru České republiky, je třeba přemýšlet o tom, jak co nejlépe organizovat soustavu našich pracovišť tak, aby Akademie věd byla i nadále dynamickou a aktivní institucí, která reflektuje a spoluutváří život ve všech jeho souvislostech a proměnách, vytváří spolehlivé institucionální zázemí pro další generace badatelů v této zemi a nese svůj díl odpovědnosti za kvalitu života budoucích generací občanů České republiky. Takto formulovanou rozvojovou vizi lze uskutečnit posílením koncentrace výzkumných kapacit Akademie věd ve vybraných strategických směrech výzkumu, a to napříč širokým spektrem jednotlivých vědních oborů tak, aby byla i do budoucna uchována struktura Akademie věd jako kompaktního celku s koherentním vědeckým programem a náročnými standardy hodnocení.
Z hlediska rozvoje vědy je zřejmé, že trvale dochází ke stírání hranic mezi tradičními kategoriemi vědecké práce, zvláště mezi výzkumem základním a aplikovaným. Prudký rozmach nových vědních disciplín a technologií si rovněž vynucuje komplexnější přístup k vědecké práci. Ve společnosti dochází k dynamizaci proměn. Fenomén globalizace a s ní související internacionalizace světové ekonomiky se promítá ve stále větší míře i do oblasti vědy a výzkumu. Vztah vědy, vzdělání a nových technologií se stává jedním z hlavních pilířů, na kterých stojí konkurenceschopná společnost a její udržitelný rozvoj.
Tato situace generuje celé spektrum výzev, před nimiž stojí Česká republika, které je nutno reflektovat a prakticky se s nimi vyrovnat. Právě neuniverzitní výzkum, stejně jako v jiných nejvyspělejších zemích světa, má předpoklady pro to, aby bylo možné na takovéto výzvy reagovat a nabízet odpovídající nástroje k jejich řešení. Z tohoto pohledu představuje flexibilita systému neuniverzitního výzkumu jednu z podstatných konkurenčních výhod České republiky.
V této souvislosti je třeba připomenout mimořádně významnou skutečnost. Akademie věd má nyní díky komplexnímu hodnocení výzkumné činnosti svých pracovišť – podotýkám, že v uplynulém roce jsme zhodnotili takřka 400 našich výzkumných týmů – a díky detailní informaci o jejich výzkumném profilu jedinečnou možnost navrhnout v reakci na tyto výzvy koncepční změnu v organizaci svého výzkumu. Na tomto základě je možné stanovit nové základní směry výzkumné činnosti a postupně jim přizpůsobit strukturu Akademie věd a jejích pracovišť. Vedení Akademické a Vědecké rady se shodlo, že by měly být stanoveny tři základní směry výzkumné činnosti Akademie věd, a to tak, aby byly postiženy jak naše aktivity dotýkající se hranic současného poznání, tak i proměny společnosti a globální výzvy s nimi spojené a aby byly v oblasti vědy a výzkumu vytvářeny předpoklady pro rozvoj a implementaci špičkových technologií.
Těmto základním výzkumným směrům, jejich rámci a jejich rozsahu by měly odpovídat dílčí výzkumné okruhy, které již představují konkrétní reakci na výzvy, s nimiž je konfrontován jak vývoj současné vědy, tak i proměny společnosti.
Předběžná shoda panuje na následující struktuře okruhů výzkumné činnosti: Základní směry a dílčí okruhy výzkumné činnosti sledují princip selektivity a princip kontinuity. Podporu získají témata, která odpovídají aktuálním trendům světové vědy a vývoji poznání a která zároveň reagují na potřeby rozvoje české společnosti. Jejich výběr a potvrzení rovněž předpokládá, že navazují na dostatečné personální a materiálně-technické vybavení pracovišť, především pak na prokázané kvalitní výsledky předchozí práce.
V souladu s takovýmto záměrem, který je zatím pouze nastíněn, budou postupně formulovány konkrétní výzkumné programy, k jejichž naplňování se již pracoviště začala zavazovat, a to na základě Programu výzkumné činnosti na léta 2012–2017, vypracovaného vedením každého pracoviště. Z tohoto místa vás ujišťuji, že Akademická rada a Vědecká rada jsou otevřeny další diskusi nad návrhem Strategie. Zdůrazňuji, že jde o počátek dlouhodobého procesu, který by měl vést k určitým strukturálním změnám v Akademii věd, a konečné rozhodnutí bude tudíž příslušet Akademickému sněmu.
K praktickým důsledkům realizace Strategie. Z hlediska organizace vědecké práce v Akademii věd by to znamenalo, že jednotliví místopředsedové by odpovídali za naplňování základních výzkumných směrů, členové Akademické rady by odpovídali za formulaci a koordinaci jednotlivých okruhů výzkumné činnosti a ředitelé pracovišť by nesli odpovědnost za přípravu a plnění konkrétních výzkumných programů.
Z hlediska hodnocení vědecké práce to znamená, že by se hodnotily výsledky vědy a výzkumu dosahované v rámci stanovených směrů výzkumné činnosti, nikoli tedy jednotlivá pracoviště, což umožní objektivní hodnocení tematicky blízkých výzkumných týmů z různých pracovišť. Základní výzkumné okruhy a konkrétní programy výzkumné činnosti by byly formulovány na 5–6 let a poté by je zhodnotily mezinárodní panely. Tyto panely by rovněž hodnotily návrhy základních výzkumných okruhů a konkrétních programů na další období.
Z hlediska financování výzkumné činnosti by to znamenalo postupný přechod na programové financování. V této souvislosti by vedení Akademie věd usilovalo o implementaci takových principů ve stávajícím systému institucionálního financování, které by byly motivační a zároveň by zajistily dostatečnou stabilitu a kontinuitu financování pracoviště po určité období. Zde bude samozřejmě mnohé záviset na možnostech státního rozpočtu a vědní politice příslušné vlády.
Neméně důležitým pozitivním aspektem realizace Strategie by bylo zkvalitnění podmínek pro posílení partnerství s vysokými školami v oblasti vědy a výzkumu. Opětovně zdůrazňuji, že jsme připraveni k diskusi se zástupci vysokých škol o nových možných formách spolupráce, které realizace této Strategie nabízí.
Mám za to, že tato koncepční proměna Akademie věd by umožnila efektivněji reagovat na podněty přicházející jak ze světa vědy, tak i z prostředí, v němž věda působí, umožnila by lépe koordinovat a organizovat vědeckou práci v rámci Akademie věd a jejích pracovišť, využívat synergických efektů z mezioborové a meziinstitucionální spolupráce a v neposlední řadě by vedla k efektivnějšímu využití stagnujícího objemu veřejných prostředků na vědu a výzkum. Domnívám se však, že zásadním pozitivním aspektem diskutované Strategie je vize, ke které směřuje: jde o to, aby Akademie věd a její pracoviště vytvářela spolehlivé institucionální zázemí pro další generace badatelů v této zemi. Ale jde také o to, aby oblast vědy a výzkumu převzala svůj díl odpovědnosti za kvalitu života budoucích generací občanů České republiky.