Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

cz en

Antisemitismus v české kultuře druhé republiky

Jaroslav Med

Článek charakterizuje vzestup antisemitismu v české kultuře a společnosti v období od října 1938 do března 1939. Autor konstatuje, že antisemitismus v českém prostředí v souvislosti s emancipací českého národa ve druhé polovině 19. století vyrůstal z kořenů národnostních a sociálních, nikoli rasových. V duchovně-psychologickém klimatu první republiky byl přítomný víceméně latentně, situace se však podstatně změnila s jejím zánikem. Po přijetí Mnichovské dohody a odstoupení pohraničních území Německu, spojených s psychologickým šokem a proměnou politického režimu v zemi, museli Židé náhle čelit otevřeným útokům a ostrakizaci ze strany tisku, profesních sdružení, politických organizací, kulturních institucí i řady významných osobností. Židům byla vyčítána nejčastěji cizorodost v českém prostředí a neúměrné zastoupení v prestižních povoláních a veřejném životě. Autor se podrobněji věnuje katolické publicistice, v níž se takovéto nálady silně uplatňovaly, a sleduje ambivalentní vztah k Židům u spisovatelů Jaroslava Durycha a Jakuba Demla. Upozorňuje přitom na vliv Léona Bloye a jeho spisu Spása skrze Židy z roku 1892 (česky 1911) na české katolické intelektuály právě v tomto rozporném, mnohem spíše antijudaistickém než antisemitském náhledu na židovství.

O „bílých místech“ v životě Bedřicha Reicina

František Hanzlík

Studie mapuje životní osudy Bedřicha Reicina (1911–1952), významného poválečného činitele ve službách Komunistické strany Československa, odsouzeného k smrti v procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, a na základě archivních pramenů i výpovědí pamětníků osvětluje dosud nejasné momenty v jeho kariéře. Reicin pocházel z židovské učitelské rodiny na Ukrajině, která se přestěhovala na Moravu, a od svého mládí patřil k fanatickým zastáncům komunistické ideologie. Od svých osmnácti let pracoval jako placený funkcionář KSČ, účastnil se podvratných akcí proti demokratickému zřízení první republiky, mnohokrát byl zatčen a krátkodobě vězněn. Brzy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl zatčen gestapem a po propuštění vycestoval v říjnu 1940 do Sovětského svazu. Podle autora všechny dostupné prameny nasvědčují tomu, že jeho odjezd byl zcela legální a že se nestal agentem německé tajné policie, jak mu bylo kladeno za vinu v soudním procesu počátkem padesátých let. Dále studie objasňuje Reicinovo působení za války v SSSR, jeho úlohu při formování československé vojenské jednotky v Buzuluku, vazby na členy moskevského vedení KSČ a podíl na prohlubování vlivu komunistické strany v československé východní armádě.
Počátkem roku 1945 byl Reicin jmenován do čela Obranného zpravodajství, které plnilo roli vojenské kontrarozvědky, a na podzim 1948 se stal náměstkem ministra obrany. Autor se zabývá okolnostmi tohoto prudkého kariérního vzestupu, Reicinovou odpovědností za porušování zákonů v období let 1945 až 1948 a jeho podílem na komunistickém převratu v únoru 1948. Nové poznatky přináší také o stěžejní úloze Reicina při následných perzekucích důstojnického sboru československé armády, k jejichž obětem patřil mimo jiné vedoucí československé vojenské mise v Sovětském svazu a po válce zástupce náčelníka generálního štábu generál Heliodor Píka, popravený v roce 1949. Na sklonku roku 1948 Reicin získal pravomoc i nad československou rozvědkou a podle autora soustředil ve svých rukou obrovskou, fakticky nikým nekontrolovanou moc. Jeho postavení se začalo otřásat v roce 1950 v souvislosti s vyšetřováním Krajského tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga, v únoru 1951 byl spolu s dalšími činiteli Státní bezpečnosti a armády zatčen a v prosinci 1952 popraven. Jako paradox autor uvádí, že Reicin nebyl souzen za svá skutečná provinění, ale za vykonstruované zločiny, a z toho důvodu byl také v roce 1963 soudně rehabilitován.

Nizozemská špionážní aféra
Proces s Janem A. Louwersem v březnu 1950

Sylva Sklenářová

Autorka se na základě materiálů z nizozemských a českých archivů jako vůbec první snaží rekonstruovat případ nizozemského obchodníka Jana Adrianuse Louwerse, který se stal jednou z obětí úsilí československého komunistického režimu o kompromitaci západních státních příslušníků. Louwers pobýval v Československu již před druhou světovou válkou a po válce se sem znovu vrátil s obchodním pověřením jako zástupce nizozemské firmy vyrábějící umělá vlákna. V prosinci 1949 byl zatčen a obviněn z řady vážných trestných činů, jako byla ekonomická a vojenská špionáž, pašování valut nebo pomoc při ilegální emigraci podezřelých osob. Druhého března 1950 stanul před Státním soudem v Praze spolu s devíti československými občany (další tři byli souzeni v nepřítomnosti), kteří s ním údajně vytvořili organizovanou zločineckou skupinu. Neblaze proslulý prokurátor Josef Urválek žádal pro Louwerse trest smrti, nakonec byl odsouzen k patnácti letům nucených prácí. Proces směřoval také proti diplomatům z nizozemského vyslanectví, kteří podle obžaloby Louwersovi pomáhali ve špionážní činností tím, že mu poskytli diplomatickou kurýrní službu pro odesílání informací; někteří z nich byli poté vyhoštěni z Československa. Autorka vedle procesu podrobně dokumentuje zejména úsilí nizozemské diplomacie o Louwersovo propuštění, korunované po jednom roce úspěchem. Jan A. Louwers podle ní představoval pro československé orgány vhodný objekt, na němž bylo možno demonstrovat nepřátelské úmysly a zkaženost západního světa.

Cesta k německo-francouzskému sblížení
Úloha nestátních subjektů v bilaterální spolupráci v letech 1945–1963

Lucie Filipová

Zkušenost tří francouzsko-německých válek v letech 1870 až 1945 přivedla řadu jednotlivců z Německa a Francie k poznání, že vztahy mezi oběma státy je třeba zbavit dosavadního nepřátelství, plodícího krvavé konflikty. Výsledkem jejich úvah, opírajících se o trpký zážitek druhé světové války, byl záměr podpořit změnu poválečných vztahů osobními kontakty mezi řadovými občany obou států. Tato studie mapuje v oblasti mimo vysokou politiku, kdo byli stoupenci této kooperativní myšlenky, čím ji zdůvodňovali a jak ji uváděli do praxe. Na příkladu nejznámějších iniciativ z řad církve, spolků, komunálních samospráv i akademických institucí autorka ukazuje, jak tradiční formy bilaterální spolupráce pozvolna ustupovaly novým prvkům. Hlavní pozornost věnuje období druhé poloviny čtyřicátých let 20. století, nicméně vývoj jednotlivých iniciativ v obrysech sleduje až do roku 1963, kdy Spolková republika Německo a Francie podepsaly dvě stěžejní bilaterální smlouvy. Oba tyto dokumenty utvrdily nestátní subjekty ve správnosti způsobu, jakým se angažovaly ve prospěch německo-francouzského sblížení, a zároveň vytvořením Francouzsko-německé agentury pro mládež (Deutsch-Französisches Jugendwerk, Office Franco-Allemand pour la Jeunesse) jim otevřely cestu k důležitým finančním zdrojům. Tato nová spolupráce mezi státní institucí na jedné straně a nestátními subjekty na straně druhé vtiskla německo-francouzským kontaktům nový rozměr – přesunula je z roviny elit do společnosti řadových občanů.

Přes zátěž minulosti k nové východní politice
Vztahy mezi SRN a Československem v 60. letech jako příklad vymezování Bonnu vůči Washingtonu

Vít Fojtek

Studie zkoumá proces osamostatňování zahraniční politiky Spolkové republiky Německo vůči Spojeným státům v souvislosti s její snahou zlepšit vzájemné vztahy s Československem v roce 1968. V rámci úsilí o opětovné sjednocení Německa dovedla Spolková republika využít tehdejších problémů Spojených států s válkou ve Vietnamu k posílení vlastní zahraničněpolitické prestiže. Za katalyzátor tohoto procesu autor považuje vojenskou invazi do Československa v srpnu 1968.
Bonn podle něj předpokládal, že Praha bude pro řešení svých ekonomických problémů potřebovat západoněmeckou hospodářskou pomoc. Hlavní překážku pro navázání standardních diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi však představovala Mnichovská dohoda ze září 1938. Nadcházející třicáté výročí jejího podepsání nabízelo z československého hlediska příležitost k urovnání tohoto problému. Vůči požadavku prohlásit Mnichovskou dohodu za neplatnou od samotného počátku však Bonn kvůli závažným právním komplikacím zůstával chladný, přestože Praha v případě konstruktivního západoněmeckého přístupu nabízela posun své zahraniční politiky ve prospěch silnější spolupráce se Západem, zvláště se Spolkovou republikou. Invaze do Československa pak způsobila odklad řešení této složité otázky a k určitému narovnání došlo až o pět let později za dosti odlišných podmínek.
Americká nečinnost během invaze do Československa podle autora přispěla k tomu, že západoněmecká zahraniční politika získala větší sebedůvěru, která později vyústila ve vyhlášení vlastní koncepce Ostpolitik, v mnohých ohledech nezávislé na Spojených státech. Přitom se však ukázalo, že vláda kancléře Williho Brandta je v zájmu opětovného sjednocení Německa ochotna k dalekosáhlým kompromisům s Moskvou, respektujícím sovětskou mocenskou sféru ve východní Evropě, s výjimkou NDR.

Memoáry

Svědectví o třech justičních zločinech z padesátých let
Na okraj knihy Ivana Margolia „Praha za zrcadlem“

Jiří Kosta

Autor propojuje reflexi perzekuce v jeho vlastní rodině v komunistickém Československu zkraje padesátých let minulého století s osudem Rudolfa Margolia, jak ho vylíčil jeho syn Ivan v memoárové knize Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím (Praha, Argo 2007). Oddaný komunista Rudolf Margolius, po únoru 1948 náměstek ministra zahraničního obchodu, byl v roce 1952 odsouzen v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského a popraven.

Recenze

Základ, na kterém lze stavět
Nad kompletní edicí dokumentů Charty 77

Tomáš Vilímek

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (ed.): Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007. Sv. 1: 1977–1983, LXXXII + 595 stran; sv. 2: 1984–1989, VIII + 578 stran, DVD „Nezávislé shromáždění ke Dni lidských práv 10. prosince 1988 v Praze, Škroupovo náměstí“; sv. 3: Přílohy, XIV + 523 stran.

Recenzent podrobně hodnotí kompletní edici 598 dokumentů občanské iniciativy Charta 77 z let 1977–1989 a snaží se charakterizovat jejich tematickou a obsahovou variabilitu. Mimořádný význam spatřuje již v identifikaci co nejautentičtější textové verze všech dokumentů Charty 77, v jejich důkladném uspořádání a edičním zpracování, jež zahrnuje mimo jiné příslušné rejstříky a rozsáhlý poznámkový a bibliografický aparát. Recenzent však postrádá úvodní historickou studii, která by vřadila alespoň nejdůležitější dokumenty Charty 77 do obecnějších souvislostí, a výběru dobových textů ve třetím svazku příloh vytýká chronologickou nevyváženost. V každém případě však podle něj recenzovaná edice tvoří dobrý odrazový můstek k souhrnnému zpracování dějin Charty 77 a vůbec disentu v Československu a v ní publikované dokumenty jsou jedním z klíčových pramenů pro pochopení československé společnosti v době takzvané normalizace.

Perzekuce československých občanů v SSSR
Tři sborníky studií

Jan Gebhart

BORÁK, Mečislav (ed.): Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): Sborník studií, sv. 1: Vězni a popravení; sv. 2: Zajatci a internovaní. Opava, Slezské zemské muzeum – Slezská univerzita 2007, 262 + 396 stran;
BORÁK, Mečislav (ed.): Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Národním archivem České republiky a Slezským zemským muzeem 30. listopadu 2006 v Praze. Opava, Slezské zemské muzeum 2007, 278 stran.

Historikům ze Slezského ústavu a ze Slezské univerzity v Opavě a z Ústavu pro soudobé dějiny v Praze se podle recenzenta podařilo rozvinout výzkum, který dosud neměl v české historiografii obdoby jak z hlediska odborného uchopení tématu, tak rozsahu. Tři předložené sborníky ve svém celku nabízejí zřetelnou a přehlednou mozaiku pronásledování československých občanů v Sovětském svazu za celou dobu jeho existence a posouvají poznání v tomto směru o nutný kus dopředu.

Americká monografie o protektorátu

Francis D. Raška

BRYANT, Chad: Prague in Black: Nazi Rule and Czech Nationalism. Cambridge (Massachusetts), Harvard University Press 2007, 378 stran.

Monografie mladého amerického historika je podle recenzenta solidním vylíčením historie protektorátu, pojatého v rovině brutálního vyústění konfliktních německo-českých vztahů. Jeho soudy jsou vesměs přesvědčivé, argumentace přesná a podložená studiem původních archivních materiálů i znalostí širokého spektra odborné literatury. Za hlavní klad knihy považuje vzácnou vyváženost autorova pohledu na poměry v protektorátu.

Mezi zúčtováním a ignorancí
Stíhání německých válečných zločinců v evropských zemích a Kanadě

Dagmar Černá

FREI, Norbert (ed.): Transnationale Vergangenheitspolitik: Der Umgang mit deutschen Kriegsverbrechern in Europa nach dem Zweiten Welkrieg. Göttingen, Wallstein 2006, 656 stran.

Recenzovaný sborník nabízí komplexní pohled na téma stíhání a trestání německých válečných zločinců po druhé světové válce ve třinácti evropských zemích (v obou německých státech, Rakousku, Sovětském svazu, Francii, Nizozemsku, Belgii, Dánsku, Norsku, Polsku, Československu, Řecku, Itálii) a v Kanadě. Umožňuje tak srovnání různých přístupů k tomuto problému. Svým rozsahem, kvalitou zpracování i využitím nedávno zpřístupněných pramenů podle recenzentky představuje jedinečné dílo, na jehož základě lze posuzovat mnohé události v novém světle.

Nepraví mučedníci proticírkevního boje

Zdeněk R. Nešpor

JINDRA, Martin: Strážci lidskosti: Dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948. Praha, Náboženská obec CČSH na Starém Městě 2007, 162 stran.

Recenzent vítá, že kniha otevírá důležité a badatelsky dosud téměř nereflektované téma poválečných dějin Československé církve (od roku 1971 s přídomkem „husitské“), která ze všech velkých církví nejvíce spolupracovala s komunistickým režimem. Dvanáct předložených medailonů však zastírá fakt, že jejich protagonisté byli většinou vězněni za jiné než náboženské aktivity, a svým apologetickým vyzněním nemůže změnit povědomí o problematickém fungování církve v minulosti.

Folk a religiozita
Pohled na společnost optikou kulturního fenoménu

Hana Zimmerhaklová

NEŠPOR, Zdeněk R.: Děkuji za bolest… Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, 383 stran.

Autor hledá náboženské motivy a inspirace v českém folku od jeho zrodu počátkem šedesátých let do pádu komunistického režimu s koncem osmdesátých let minulého století. Nepředkládá ovšem popisný přehled zmíněného žánru nebo obsahovou analýzu písňových textů, ale erudovanou sociologicko-historickou studii, která na základě interakce mezi písničkáři tří folkových generací a jejich sociokulturním prostředím rozkrývá, jak se vyvíjel poměr české společnosti v socialistickém systému k religiózním hodnotám.

„Antiamerikanismus“ z Ameriky

Vlastimil Hála

CHOMSKY, Noam: Hegemonie nebo přežití? Americké tažení za globální nadvládou. Z angličtiny přeložila Adéla Vopěnková. Praha, Mladá fronta 2006, 352 stran.

Známý kritik politiky Spojených států, lingvista a filozof Noam Chomsky v této publikaci rozvíjí své již dříve vyslovované teze a argumenty. Recenzent považuje jeho snahu zastávat se politicky marginalizovaných subjektů za sympatickou a leckteré postřehy za výstižné, vyčítá mu však jednostranné protiamerické zaujetí a zjednodušování problémů. V českém prostředí, kde jsou média naladěna naopak zřetelně proamericky, nicméně pokládá tuto knihu za užitečnou.

Diskuse

Rozpaky pamětníka nad edicí dokumentů Charty 77

Petr Uhl

Jeden z prvních signatářů Charty 77 a vydavatel samizdatových Informací o Chartě 77 ve svém polemickém příspěvku vznáší faktografickou kritiku třísvazkové kompletní edice dokumentů Charty 77 editorů Blanky Císařovské a Viléma Prečana (Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007). Na základě vlastní paměti se snaží revidovat datum „ustavující“ schůzky Charty 77 v prosinci 1976, autorství a okolnosti vzniku některých dokumentů, informace o kontaktech českých a polských odpůrců režimu a další údaje. Vydání dokumentace Charty 77 bylo sice podle jeho názoru potřebné, poznámkový aparát k ní však pokládá za nespolehlivý.

Rozpaky historika nad pamětníkem v roli arbitra

Vilém Prečan

Spolueditor třísvazkového vydání kompletního souboru dokumentů Charty 77 (Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007) odpovídá na jednotlivé faktické námitky Petra Uhla. Odmítá jeho obvinění z nespolehlivosti poznámkového aparátu k dokumentům a konstatuje, že oponent nevznesl žádnou koncepční nebo metodickou výhradu, nýbrž vede při o jednotlivosti, v níž mu jako nevývratný argument slouží pouze vlastní paměť.

Ke vzpomínce Petra Hrubého na časopis „Skutečnost“

V této poznámce se šéfredaktor časopisu Milan Drápala stručně vrací ke vzpomínkovému článku Petra Hrubého „Český realismus v exilu: O časopise ‘Skutečnost’ (1948–1953)“, otištěnému v minulém čísle Soudobých dějin (2007/4, s. 744–756) a sděluje, že redakční kruh časopisu se neztotožňuje se subjektivními kritickými výroky autora na adresu paní Medy Mládkové v souvislosti s osobními rozepřemi kolem vydávání Skutečnosti na počátku padesátých let minulého století.

O časopisech a archivech

Válečné a poválečné dějiny v polských historických časopisech roku 2007

Jaroslav Vaculík

Autor podává souhrnnou rešerši o zajímavých statích z oblasti soudobých dějin publikovaných v polských historických časopisech v roce 2007, s důrazem na témata týkající se Československa. Svou pozornost věnuje periodikům Dzieje Najnowsze, Przegląd Zachodni, Kwartalnik Historyczny, Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Przegląd Historyczny, Przegląd Poloniny, Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka a Studia Historyczne.

Close

• Social Web
• E-mail