Učená společnost České republiky, jež sdružuje významné české vědce, uspořádala letos v květnu tradičně ve Velké aule Karolina a v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě XVIII. valné shromáždění (viz AB 6/2012). Přednášku Heydrichiáda a česká společnost, kterou otiskujeme, zde přednesl prof. Robert Kvaček, význačný český historik specializující se na moderní dějiny a člen Učené společnosti.

Foto: Zdeněk Tichý, Archiv KNAV
Historik Robert Kvaček při přednášce ve Velké aule Karolina
Každodenním plebiscitem nazvali koncem 19. století národ ti, kteří přemýšleli o jeho smyslu a ceně. Už jim nebyl hodnotou  sám o sobě, jako těm, kdo v obrozeneckém čase vyvolávali český národ v  život. Jeho určení a vyhranění se buditelům jevilo historickým činem.  Pak už pouhé svébytné bytí nemohlo dostačovat. Zdálo se být nepochybnou  jistotou, která nepotřebuje utvrzovat. Snahou teď bylo včlenit národ  dělně a vlastním vkladem do evropského vývoje, do pohybu světa. Národní  společenství se měřilo tvorbou, dovedností, vzděláním, hodnotou  myšlenek, velikostí díla. Zápas o jeho pouhou existenci jako by patřil –  v podobě hrdé vzpomínky – jen do školních lavic.
Toto sebevědomí zasáhla světová válka. Všeněmecká „střední Evropa“ jako  válečný cíl Německé říše hrozila zastavit rozvoj českého národa, ba  problematizovala jeho budoucnost. Především by ukončila jeho státoprávní  úsilí a pak, po svém, přetvořila jeho prostor. Zůstalo jen u nebezpečí,  které zmizelo s válečnou porážkou německého císařství. Ta spolu s pádem  habsburské monarchie představovala nezbytnou podmínku pro vznik  československého státu. Mírový čas se zase vracel k úvahám o tvořivém  smyslu existence národa, o potřebě jej zevnitř přetvářet a dát mu novou  sociální skladbu, o nutnosti formulovat a nalézat nový vztah k jiným  národům a národnostem. Myšlenky a činy se sice rozrůzňovaly, spojovalo  je však to, že národní bytí měly za jisté. A pak byla tato existence  najednou ohrožena smrtelně, k samým základům. Nacismus chtěl český národ  vyhladit z dějin i ze života.
Nemohl to provést hned po březnu 1939, kdy se zmocnil českých zemí. Po  vítězném válečném tažení by však nezaváhal. „Čechům předložíme směnku po  válce,“ ujistil Hitler svého hlavního muže v okupované Praze K. H.  Franka. I v protektorátem spoutaných českých zemích museli ale nacisté  brát nejdříve ohled na potřeby války a na to, že společnost určená k  podrobení a k zániku byla vyspělá, ve všech oblastech rozsáhle  rozvinutá. Chtěli načas využít její výkonnosti.
Aspoň navenek měl mít život v protektorátu zdání normálnosti. Plány na  zničení národa se chystaly v přísném utajení. Ale pracovalo se na nich.  Črtaly se jejich různé varianty vyvstávající však ze stejného základu.  Takto zněl v tajném spise ze srpna 1940: „Každá úvaha o budoucím  uspořádání Čech a Moravy musí vycházet z cíle, který je třeba pro tento  prostor z hlediska státní a národnostní politiky stanovit. Z hlediska  národnostní politiky zaplnění tohoto prostoru německými lidmi. Z  hlediska státní politiky úplné začlenění do Velkoněmecké říše.“
Myšlenka poněmčení a „vyřízení českého živlu“ se zpřítomnila, když se  Říše blížila ke svému válečnému vítězství na ruském východě. Už bylo na  podzim 1941 nedaleko, pak docela blízko, vojáci z jednoho oddílu dokonce  na chvilku zahlédli věže moskevského Kremlu. Zdály se přicházet dny na  vrcholu moci. Byl čas spustit naplno holocaust a také se chystat na  „konečné“ řešení s Čechy. Jevilo se to o to naléhavější, že v  českomoravském protektorátu Říše dával o sobě více vědět odboj, hlavní  znesnadňovatel Endlösungu i současného proválečného využívání české  společnosti a jejích, byť už jen dočasných zemí. Okupační moc  překvapovalo, že odboj je tak činný, ač průběh války mu oporu  neposkytoval. Patřilo k jeho zvláštnostem, že se zatím neřídil úplně  válečným chodem. Nepovstal ostatně z přímého válečného boje, jako pak  všechny evropské rezistence, utvářel svá první uskupení ještě v mírovém,  byť už mírově podivném čase. Česká společnost také neměla zkušenosti s  ilegalitou, oživovala zprvu tradice protestů a demonstrací. Odboj byl  vlastně novou podobou společenské činnosti, jíž se její aktéři teprve  učili. Protivník – také nový a zprvu zcela neznámý – volil různé podoby  boje. Poznával, že se utkává s národní elitou, chtěl od ní většinu  společnosti oddělit. Zdání životní normality mělo obyvatelstvu  naznačovat, že o svém osudu v Říši rozhodne samo. I proto – ale nejen z  toho důvodu – byl do čela protektorátu vybrán Konstantin von Neurath,  měl oslovit a získávat české konzervativní kruhy. Odtud v prvních letech  jistá shovívavost k české protektorátní reprezentaci a její personální  skladbě, i k její politice zadržování, retardace, která se snažila  mírnit brutální a zvlášť citelné okupační zásahy. Nemohla být obranou  proti budoucímu českému údělu, tuto vlastnost získávala až proměnou v  odboj spojený s válečnou protiněmeckou koalicí – a pak se s jejími  osobnostmi zacházelo nelítostně. 
Válka – jak nepřirozené, jak pochopitelné – byla nadějí české  společnosti, že říšský protektorát je jen dočasnost, a ta bude ještě  nedlouhá. Protektorátní situace pomohla společnosti k jistému  sjednocení, v pomnichovském nečase ji rozpoltily z bolesti a hněvu  vytrysklé spodní proudy, které jí chtěly dát podivné názorové vyznání a  směrovat ji pryč z demokracie a liberálního fundamentu. Naděje může být  lék na bolesti a strázně. České naděje spojené s vítěznou  protihitlerovskou válkou dostávaly rány, ale nevytrácely se, oživovaly  dokonce v údobích krajně nepříznivých. Okupační moc je zaznamenávala  zesílením projevů odporu i odboje. Tak tomu bylo i poté, co se novodobý  Barbarossa rozjel na ukrajinský, běloruský, ruský východ. Jako by v  české neveřejné veřejnosti znovu ožilo vyprchalé rusofilství i  novoslovanství, hlavně však zapůsobil vznik britsko--sovětské koalice,  která už měla materiální podporu Spojených států. Zanedlouho japonští  maršálové Jamamotové vtáhnou Ameriku do války přímo a Hitler je v tom  zbrkle podpoří. V Praze – v okruhu kolem státního tajemníka K. H. Franka  – a v Berlíně – Hitler, Himmler, Bormann – usoudili, že v protektorátu  je třeba dát ostře najevo, kdo v něm vládne a k čemu vlastně je.  Neurath nebyl teď shledán dostatečně rozhodným, a proto byl odeslán na  ozdravnou penzi na statek v Leinfelderhofu a zaměněn Reinhardem  Heydrichem.
Proč právě jím? Literatura si odpověď komplikuje tázáním, zda přesun do  Prahy nebyl kariérním poklesem vyvolaným zápasem o mocenské postavení v  Říši. Heydrich naopak povýšil, rozmnožil své funkce, a to dokonce o  politický úřad, a utvrdil také politickou sílu SS. Nekonkuroval jejich  vůdci Himmlerovi, nemohl ho přeskočit, ani vyzvat na šermířský souboj,  „jen“ si u něho a u Hitlera utvrdil své vysoké hodnocení. Přinesl s  sebou na pražský Hrad – tam se na několik měsíců s rodinou ubytoval –  plno rozsudků smrti a stanné právo a rozsev strachu. Jen Němci v českých  zemích, žilo jich tu na 300 tisíc, ho, podle zpráv okupačních úřadů  uvítali, „aspoň“, tak se psalo, „se teď proti Čechům co nejostřeji  zakročí“.
Téma Češi i budoucí zacházení s nimi se po Heydrichově nástupu v Praze  stalo častým námětem porad a rozhovorů ve vysokých nacistických kruzích.  Hitler se o Češích několikrát vyjadřoval v „hovorech kolem stolu“,  které za pozdních večerů a nocí vedl ve svém rastenburském hlavním  stanu. Bývaly to kratší i delší monology samouka, který měl špatného  učitele. „Prozřetelnost z nás udělala nepřátele,“ tvrdil Hitler o  vztazích mezi Němci a Čechy 23. ledna 1942. „Krátce řečeno, Češi  představují cizí těleso uprostřed německého společenství. Pro oba zde  není místo. Jeden musí zmizet.“ Už dříve tak hovořil o Benešovi – 26.  září 1938 v útočném protičeskoslovenském projevu v berlínském Sportovním  paláci. Boj s Československem označil i za zápas proti jeho  prezidentovi – už ho vyháněl z Evropy, pro oba tu prý nebylo místo. Z  vídeňského mládí si Hitler odnesl obraz Čechů jako zdatných (nenáviděl  je za to, sám ztroskotanec), nacionálně založených a nebezpečných,  protože pilných. Pokud se ohnou, tak jen na čas – třeba počítat s tím,  že se zase napřímí. Ostatně právě to považoval odboj za jeden ze svých  úkolů – učil chodit zpříma. Heydrich hned své spolupracovníky a  funkcionáře ujistil, že „tento prostor se jednou musí stát německým“ a  že Čech tu vlastně už teď nemá co pohledávat. Dočasně držen tu měl být  jen v zájmu německé války, co se po ní stane s „českou pakáží“, na to  Heydrich myslel už zcela konkrétně a dělal pro to první rozsáhlá  opatření. Patřilo mezi ně i zlomení odboje. Stroze řečeno – Heydrich  přišel český národ jako národ zabít.
Ve své protektorátní politice uplatňoval prý Heydrich vedle biče, tedy  popravčích čet, šibenic a koncentráků, i cukr, tak se aspoň občas píše a  ještě rozvětveněji traduje. Cigaretové a tukové námluvy určitých  dělnických skupin se sice objevily, ale střízlivá historická analýza  cukr nenašla, naopak zjistila další pokles životní úrovně. Ani  protiodbojové údery nepřinesly očekávané, aspoň tak to cítil i sám  Heydrich: i proto, že také strach má své meze. Chystal se zřejmě zase  zesílit bič, Říše připravovala letní ruskou ofenzívu, která měla  zahladit hluboké rány ze zimy. Na východě to byla jiná válka než jinde,  žádala neobyčejně sil. Protektorát měl k nim přispět více než dosud.  Heydrich se o to už nepostaral.
Kdo rozhodl o jeho atentátním odstranění? I podivné odpovědi vyvolával v  době zkřivujících ideologických půtek tento otazník. Prý byla ve hře  ochrana Heydrichova zpravodajského soka admirála Canarise napojeného na  Západ (došlo tu k záměně Canarise za jeho zástupce plk. Ostera  působícího na dvě strany), i takový hrůzný výmysl se objevil, že  očekávané následky Heydrichova konce měly vyřídit komunistický odboj.  Otázka byla a dosud ještě bývá živena příznačně českými spory, zda  Heydrich stál za oběti, které způsobilo německé běsnění po atentátu.  Útok na Heydricha byl především součástí války a jako válečný čin by měl  být posuzován. Měl zároveň podstatné československé motivy. Rozhodnuto o  něm bylo v exilovém Londýně, v souzvuku s odpovědnými britskými místy.  Českoslovenští vojáci trestali i kata svých generálských druhů  popravovaných hned po Heydrichově pražském nástupu. Zároveň naplňovali  mezinárodněpolitickou potřebu odboje, pociťovanou především jeho  zahraniční částí. Prezident Beneš se obával, že vševyčerpávající válka  může skončit podivným příměřím a ještě podivnějším mírem: drole de  guerre by mohl ponechat české země v nějakém svazku s Německem.  Vytvářely se proto argumenty o průkazné jednoznačnosti živé  československé státní ideje. Měla na Západě ještě dost protivníků, a  vlivných, zvláště těch, kteří se před lety postarali o mnichovský díl  appeasementu a odmítali usvědčení z diplomaticko-politické  krátkozrakosti. Už francouzští politikové typu premiéra Daladiera a  ministra zahraničí Bonneta nebyli ochotni podepřít vládní reprezentaci  československého zahraničního odboje. Svým myšlením a chováním byli i po  prohlášení války Německu ještě příliš spojeni s rok starým mnichovským  výrokem, který se ukázal být také francouzským debaklem. Vinu za něj  chtěli z nemalé části převést na hlavní oběť, Československo, jež bylo  donedávna jejich nejpevnějším spojencem. Bylo to nemorální, neprozíravé,  ale odpovídalo to politice, která pak vedla k francouzské „décadence“.  Na britském ministerstvu zahraničí měli v prvním období války ještě  rozhodné slovo úředníci spojení s chamberlainovskými projekty a  představami v mezinárodní politice. Československá zahraniční vláda  „nebyla v oblibě“, dočkala se na delší dobu jen „prozatímního“ uznání.  Její ministr zahraničí Masaryk se ptal se smutným sarkasmem, zda  českoslovenští letci padlí v bitvě o Británii jsou také jen „mrtví  prozatímně“. O zpravodajské síle domácího českého odboje se samozřejmě  šířeji nevědělo, zjevný čin se jevil žádoucí. A tak pod koly Heydrichova  auta vybuchla 27. května 1942 bomba. Nevelká bomba, ale stačila. Hodil  ji voják Kubiš, jeho druhu, vojákovi Gabčíkovi se zasekla zbraň.
Gestapo později zjistilo, že o připravovaném atentátu vědělo něco přes  deset osob a pár desítek dalších znalo úkryt parašutistů. Byla to hrstka  – i akce to samozřejmě vyžadovala – ale duchem, vírou, odvahou mohutná  hrstka. Nacisté se pokoušeli zjistit, proč nikdo z této hrstky „neučinil  oznámení“, řečeno s jejich dokumentem. „Zatčení vesměs náležejí k  nejvyspělejším českým kruhům,“ psalo se v jedné německé zprávě. „Často  je slyšet, jak říkají: Jsme hrdi na to, že můžeme takto zemřít pro svůj  národ.“
Zemřely jich ještě stovky. Také lidé z Lidic, takoví, z jejichž práce se  zachovává lidský rod. Zabité muže museli pohřbít vězňové z Terezína.  Hleděli jako poslední do tváře mrtvých. Syn se držel křečovitě svého  otce. Mnohým zůstal v obličeji vzdorný výraz. Farářovi zrudla bílá hlava  krví. Někdo si ve chvíli smrti ponechal brýle. Ležel tu také malý bílý  pes. Nedokázali ho zabít u jeho boudy, neodtrhli ho od pána. Zastřelili  je spolu. Za dva týdny umírali lidé z chudých Ležáků, z jejich devíti  domků. Při honu na ně jeden muž chyběl, Jan Skalický. Večer po práci  našel pobořené stavení. Šel hledat 16letou dceru Helenku. Byla v  pardubickém Zámečku zastřelena jako první.
Provinili se tím, že byli Češi. Heydrich chtěl přece český národ zabít. Národ ho za to zabil. 
(Úplný text přednášky prof. Roberta Kvačka zveřejní Český časopis historický, č. 1/2013.)
ROBERT KVAČEK
 



 
			 
                
 
       Česky
Česky
 



 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			 
			
			