Hermeneutické aspekty Husserlovy fenomenologie

Cílem článku je postihnout nejdůležitější hermeneutické aspekty Husserlova myšlení, ukázat je v jejich vzájemné souvislosti a upozornit na to, že rozvoj hermeneutiky probíhal z podstatné části v návaznosti na Husserla a jako pokračování jeho snah jinými prostředky. Autor se zaměřuje na vyhodnocení hermeneutického smyslu vybraných aspektů Husserlovy fenomenologie, nikoli na podrobnou diskuzi jejího vnitřního vývoje. Článek shrnuje souvislosti Husserlova posunu od statické fenomenologie ke geneticky orientované fenomenologické analýze. Jako předstupeň uvedeného posunu je nejprve představena koncepce motivovanosti vnímání z Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II. Následně autor na základě rozboru hlavních spisů pozdního Husserla charakterizuje koncepci genetické fenomenologie a analyzuje její hlavní pojmy: pojem pasivní geneze a zejména pojem horizontu. V závěru článku je nastíněna vazba mezi Husserlovou koncepcí genetické fenomenologie a pozicí hermeneutické fenomenologie, která byla postupně formulována M. Heideggerem, H.-G. Gadamerem a P. Ricoeurem.