|

The official magazine of the ASCR

 


Important links

International cooperation

 

ESO

EUSCEA

AlphaGalileo

WFSJ

EUSJA General Assembly

eusja.jpg EUSJA General Assembly
& EUSJA Study Trip

Prague, Czech Republic
March 14–17, 2013

Josef Dobiáš

 (1888–1972)

„Tak jsem dostal zas chuť do práce!! Půjdu do archeologického semináře. Studovat budu v umělecké akademii k tomu. Přec ze mne něco musí být víc než průměrný smrtelník, kterých se ročně narodí na miliony a kterých umře ročně miliony zrovna tak neznámých, jako když se narodili.“ (Z deníkového záznamu devatenáctiletého J. Dobiáše, 21. října 1907.)

11_1.jpg

Pelhřimovský rodák, od jehož narození 26. září roku 1888 uplyne letos 125 let, se od dětství zajímal o historii a hudbu. Po absolvování tamního gymnázia odešel studovat klasickou filologii na českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. V roce 1911 obhájil doktorskou práci, nadále si prohluboval vzdělání návštěvou přednášek z historie a věnoval se uměnovědě a estetice. V letech 1911–1924 vyučoval na vinohradském gymnáziu. Neměl naději na habilitaci v oboru českých dějin, na niž pomýšlel, proto přijal výzvu zabývat se starověkou historií. V roce 1920 získal na Filozofické fakultě UK docenturu, v roce 1924 se stal mimořádným a v roce 1930 řádným profesorem starověkých dějin. Od školního roku 1922–1923 vedl historicko-epigrafický seminář. Na univerzitě působil až do roku 1959.
Za první světové války a ve 20. letech 20. století se podílel na správě pelhřimovského archivu. Po uzavření vysokých škol nalezl v letech 1939–1945 přechodné zaměstnání v Archivu Pražského hradu a Archivu ministerstva vnitra, kde pořádal archiv pelhřimovského magistrátu zachráněný Ladislavem Klicmanem při skartaci okresního soudu v Pelhřimově.
Již v roce 1924, když vydal Dějiny římské provincie syrské, se stal mezinárodně uznávaným historikem starověkých dějin; monografie měla být přeložena do francouzštiny, k čemuž nakonec kvůli zdlouhavé práci překladatele nedošlo. Pozornost posléze zaměřil na zkoumání vztahů mezi Římem a nejstarší historií Slovenska. Jeho badatelským úspěchem bylo potvrzení hypotézy o přítomnosti římských legií na území Slovenska. Byl čelným znalcem epigrafiky a numismatiky, významně mu napomohly soudobé archeologické výzkumy. Výsledky výzkumů shrnul v monografii Dějiny československého území před vystoupením Slovanů (1964).
Badatelská témata J. Dobiáše vybízela k cestování a ke konfrontacím s výsledky zahraničního bádání. Účastnil se mnoha mezinárodních setkání vědců: prvního etruskologického kongresu v Bologni a ve Florencii (1928), archeologických sjezdů v Barceloně (1929) a Alžíru (1930), kongresu historické geografie v Bruselu (1930), numismatického sjezdu v Londýně (1936), epigrafických kongresů v Amsterodamu (1938), Římě (1957) a ve Vídni (1962) či historického kongresu ve Stockholmu (1960). Z autopsie poznal země, o jejichž minulosti psal.
Ačkoli měl četné úspěchy u vysokoškolských studentů, více si cenil vědecké práce. Vynikal důkladnou znalostí pramenů a literatury, bystrým úsudkem a pronikavou kritikou. Zařadil se rovněž mezi významné regionální historiky. Svému rodišti připsal monumentální dílo Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí (1927–1970). Odborná veřejnost přijala jeho první svazky po zásluze s nadšením, dílo však zůstalo dovedeno pouze do poloviny 17. století.
J. Dobiáš se významně podílel i na popularizaci starověkých dějin. Četnými studiemi a články přispíval do odborných časopisů a nezapomínal ani na vlastivědný tisk. Byl členem redakčních rad periodik s mezinárodním ohlasem. Dobiášovy vědecké aktivity ocenily Královská česká společnost nauk (člen mimořádný 1924, řádný 1948) a Česká akademie věd a umění (mimořádný člen I. třídy 1932, řádný 1938). V roce 1952 byl mezi prvními jmenovanými akademiky Československé akademie věd, 1954 dosáhl vědecké hodnosti doktor historických věd. Obdržel mnohá vyznamenání, například stříbrnou plaketu ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo (1963), Zlatou plaketu F. Palackého ČSAV (1968); byl jmenován čestným občanem města Pelhřimova.
Osobní život spojil s Ludmilou Šebestovou, básnířkou později známou pod pseudonymem Simonetta Buonaccini; jejich manželství se ovšem rozpadlo. Posléze nalezl oddanou partnerku a pomocnici v žačce Boženě Černé (dceři slavisty Adolfa Černého).
Josef Dobiáš zemřel v Praze 20. ledna 1972.

HANA KÁBOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.