Mezi vědou a příběhem

7. 4. 2014 9:00

JIŘÍ ZIZLER 

Autor této recenze je postaven před úlohu posoudit monografii autora, jímž se sám zabývá s cílem totožného publikačního výstupu, navíc je v díle laskavě zařazen mezi ty, jejichž texty „hloubkou analýzy a pronikavostí soudů vynikají“ (s. 292). Nezbývá mu tedy než řádně tato fakta přiznat a předestřít a pokusit se vyrovnat s knihou Ivo Haráka Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla bez vědomých i nevědomých vedlejších motivací i nemístné shovívavosti.

Rotreklově tvorbě se Harák věnuje již dvě desetiletí a logickým vyvrcholením jeho zájmu o českého básníka, prozaika a esejistu (1920–2013) je tedy pokus o syntetické ztvárnění celku jeho díla, umožněné nyní i (ještě ne zcela završeným) vydáním Rotreklových Spisů. Mottem knihy je vedle Rotreklových slov též výrok Antonína Měšťana „píše se o něm dost často, chybí však hlubší rozbor jeho díla“(s. 7) — zaplnit tuto citelnou mezeru se nyní stává ambicí Harákovy knihy.

Východiskem k monografii se stalo autorovo tvrzení zařazené do závěru práce — „neumím zcela oddělit tvorbu od životních osudů Zdeňka Rotrekla“ (s. 295). Tento postoj stanovuje povahu knihy: v dvanácti kapitolách sleduje Harák paralelně spisovatelův životní příběh a genezi a charakter Rotreklova literárního díla. Postupuje tak v souladu s krédem samotného Rotrekla, podle něhož „výklad díla není myslitelný bez znalosti biografických faktů a osudů jednotlivých osobností“(s. 16). V případě takového propojení žité svobody, mravnosti a tvorby podléhajícího osobnímu stvrzení a ručení, kdy o víře a zastávaných hodnotách bylo třeba svědčit doslova s nasazením života, je taková metoda nepochybně legitimní. (Připomeňme tu apodiktický soud M. C. Putny na Rotreklovu adresu, hlásající, že jeho „jediným opravdu velkým básnickým dílem je jeho osud“; hodnocení, jež jeho původce, podobně jako jiné svoje extrémní výroky, již revidoval.) Ostatně možnosti biografizujících monografií zůstávají stále otevřené, jak v posledních letech naznačila mj. práce Dagmar Blümlové věnovaná Aloysi Skoumalovi. Dodejme ale, že někdy je nevyhnutelné autora ze sítě jeho životních událostí, pozadí, vlivů a vztahů také vyvázat, abychom mohli zahlédnout v nejjasnějším světle právě i jeho samotného — přemíra odkazů a informací někdy postavu tvůrce téměř zastiňuje a přístupu k němu může paradoxně bránit.

Vzhledem k tomu, že podstatnou část života se Rotrekl pohyboval zcela mimo koridory oficiálně posvěcené produkce a publikoval v exilu a samizdatu, musel Harák vyřešit otázku, v jaké posloupnosti jeho dílo pojednat. Rozhodnul se pro důslednou chronologii: „Rozhodující pro nás bude doba jeho vzniku […], dále oficiální knižní podoba […] a posléze také doba vydání knihy“ (s. 28). Takový přístup je příznačný pro někdy až školskou Harákovu pečlivost, znamená to však, že např. Rotreklova publicistika z různých období (1945–1948, 1968–1969, samizdat) je traktována odděleně, ačkoli by — na úkor uspořádanosti — logice a celistvosti výkladu prospělo jejich společné uchopení. Harák se tak zabývá nejprve brněnskými kořeny autora a světem juvenilních ovlivnění a poznamenání, poté přechází k debutu a dalším raným sbírkám (Kyvadlo duše, Kamenný erb, Pergameny) a dále se věnuje předúnorové kulturní situaci, létům věznění i jejich básnickému výrazu (Malachit), období návratu z žaláře po roce 1962, působení v lidoveckém kulturním časopise Obroda během „krizových let“, normalizaci („Pokládám 70. a 80. léta za vůbec nejvýznamnější období v tvorbě Zdeňka Rotrekla; za období nejplodnější, žánrově nejrozmanitější a nejvýraznější také co se týče kvalit jím vytvářeného díla“ [s. 121] — i proto osmou kapitolu rozdělil do několika podkapitol zabývajících se poezií, prózou a dramatem, esejistikou a publicistikou) a nakonec se dostává k Rotreklovi polistopadovému a k edici jeho Spisů.

Harák zpravidla směřuje od kontextu k dílu, jeho centrální intencí je náležitá a důkladná rekonstrukce dobového významu textu a idejí, jejich tehdejších souvislostí a relací. Mapuje tak siločáry dobového kulturního prostředí, moravský regionalismus a brněnské ovzduší „města tří kultur“ považuje za zdroj jeho esenciálního konzervatismu. Ve faktografickém zkoumání prokazuje značnou spolehlivost i cit pro detaily a jejich usouvztažnění. Pomocí svojí akribie tak odkrývá množství neznámých, zasutých či nesnadno poznatelných skutečností („Málokdo ví, že oním »Ervínem«, jedoucím ve »vaničce Vančic« je Rotreklův přítel, pozdější politický emigrant — a rodák ivančický“ [s. 99]; „Ale Bánov? — Kdo z nás ví, že právě odsud — z místa proslulého pěstováním česneku — pochází básníkova žena Marie?“ [s. 127]), které někdy nepostrádají jistou interpretační závažnost či alespoň zajímavost, jindy mají význam relativně marginální a knihu posunují do sféry publicistiky. Hojnost a důkladnost vysvětlování, někdy až osvětového rázu, patrně souvisí s Harákovou obavou, že Rotreklova poezie „zůstane pro většinu čtenářů ezoterickou a hermetickou“ (s. 126). Mnohé Harákovy explikace dobových okolností i podmínek a interpretační vstupy jsou sice teoreticky naprosto v pořádku, ale zřejmě určené čtenáři poněkud méně znalému věci. Pro laika je výklad poválečné situace věcný a přehledný, pro odborníka ovšem rozhodně nebude přínosný nadmíru („Je dobré si uvědomit, že kulturní situace v letech 1945–1948 úzce souzněla se situací politickou“ [s. 53]); vlastní založení však Ivo Haráka, autora dvou svazků kritik a esejů (Nepopulární literatura [1999], Býýýt odněkud [2010]) pudí přece jen dále za hranice čistě odborného díla; když narazí na motiv holicího strojku „Braun Synchron“, neopomene zdůraznit, že jej „v té době vlastnil i pisatel této práce“ (s. 175), tj. poskytne informaci pro běžného čtenáře vskutku již dosti redundantní.

Harák napsal svou knihu v úzké spolupráci se Zdeňkem Rotreklem. Pisatel recenze se rozhodně neřadí do zástupu expertů, pro něž odvolání na osobní sdělení představuje příslovečné dráždidlo červeného pruhu látky; nicméně v Harákově případu jdou odkazy na osobní rozhovory s autorem do desítek a vyvolávají rušivé rozpaky. Obvyklé je konstatování typu „pravil Zdeněk Rotrekl v jednom z četných soukromých rozhovorů, které jsme spolu vedli“ (s. 78), jinde se dokonce dozvíme, že Rotrekl po svojí promluvě navíc „udeřil tlustým fasciklem o stůl“ (s. 163). Na toto konto lze jen upřímně zalitovat, že se Ivo Harákovi nepodařilo včas přimět Rotrekla ke spolupráci na rozsáhlém knižním interwiev s potenciálně nedocenitelnou literární a literárněhistorickou hodnotou.

K dalším metodologicky poněkud sporným Harákovým postupům patří i jeho záliba v obsáhlých citátech. Platí zde opět samozřejmost, že vhodně a přesně vybraný citát je odrazem autorské síly a suverenity, nikoli naopak; četnost a rozsah citátů se však v recenzované monografii dostává na povážlivou mez. Skoro dvě tiskové strany zaujímají úryvky z textu Zdeňka Kožmína (s. 128–129) i Jana Trefulky (s. 150–151), jednu stranu z Jiřího Trávníčka (s. 139), ze sebe samého zařadil Harák ukázku čítající více než šest stran (s. 229–235). Při takové afinitě k hlasům druhých (i vlastnímu) bývá seriózní a užitečné připravit a zařadit malý výbor z literatury za práci samotnou. 

Harák chápe Rotrekla především jako velkého autora metafyzického, autora bytostné katolicity žijícího z její a v její kulturní a duchovní tradici — v tomto smyslu pro něho Rotrekl tkví ještě hluboko v atmosféře masarykovské republiky i s onou katolicizující opozicí vůči antibarokním a antireligiózním tendencím vůbec, jeho vztah ke šlechtě ho řadí ještě dál do časů rakouského státu. Harák tu v zásadě správně podtrhuje konfesní filiace tam, kde jsou zřejmé, ale odkazuje i na místa, kde získávají zastřenější povahu. Pokouší se sledovat i přerůstání konfesijního ideového fundamentu do nadčasového a humánního, zdůrazňuje jeho literární i mimoliterární zásluhy v oblasti dialogu mezi autory různých světových názorů. Zkoumaný autor tu vystupuje jako osobnost pevně ideově zakotvená, ale zároveň programově antiideologická. Rotrekl se tedy v Harákově pohledu jeví jako myslitel a tvůrce univerzalistický, celoživotně usilující o překlenutí multiplikované diskontinuity, navozené v českém prostoru nadvládou totalitních režimů a společenskou indiferentností. Z mnoha úhlů a na mnoha příkladech autor monografie dokladuje svou tezi, že „Zdeněk Rotrekl je básníkem vidoucím souvislosti“ (s. 232). Zároveň je pro něho nesporně i poeta doctus, autor méně přístupný, jehož četba vyžaduje rozsáhlé, mnohdy velmi specializované znalosti z řady humanitních oborů, kultury a umění. Rotreklova enigmatičnost tak ukazuje k hlubokému smyslu etickému, spirituálnímu, mystagogickému: „Jazyk tu zastírá a zatemňuje smysl sdělení (hovořit v podobenstvích znamená učinit hledané o to vzácnějším, přístupným jen zasvěcenému: abys pochopil, musíš být nejprve zasvěcen, abys mohl být zasvěcen, musíš se obrátit)“ (s. 170). Poezie, literatura a umění vůbec tedy splývají s integrálním duchovním pohybem a směřováním lidské bytosti obrácené k Bohu a věčnosti. 

Rotreklovu poetiku Harák analyzuje a postihuje způsobem odpovídajícím Rotreklově typologii, objevuje v něm především básníka metonymického, inklinujícího ke způsobu zobrazování, v němž každá jednotlivá skutečnost vyvstává jako „znak znaku“ („Konkrétní fakta, konkrétní místa se stávají znakem znaku“ [s. 238]). Zařazuje Rotrekla mezi autory spirituální provenience s důrazem na vliv Halasův, Rilkův, Palivcův, méně již Zahradníčkův. Blízkost k členům Skupiny 42 vymezuje spíše jako dílčí tematické sblížení, zatímco v oblasti ideové základny určuje Rotrekla jako jejich antipoda. Ve zpětné perspektivě relativních dobových souručenství tlumočí také Rotreklovo odmítnutí pojmu Ivana Slavíka rozptýlená generace cíleného na okruh autorů narozených kolem roku 1920 a zasažených poúnorovou politizací literatury a následnou diferenciací. Rotrekl tímto postojem patrně akcentuje právo na jedinečnost a svéprávnost vlastního vývoje a zvolené cesty. Harák se soustřeďuje zejména na Rotreklovu poezii, próza sice nezůstává na okraji jeho zájmu, avšak pozoruhodný Rotreklův román Světlo přichází potmě (2001) si jistě zaslouží více analytické pozornosti. 

Závěrem lze říci, že Harákova v řadě aspektů cenná práce zůstává na půli cesty a žel i na žánrovém rozhraní. Jako její ideální forma by se mi jevila spíše popularizační práce s biografickým jádrem (analogie Sakova Života na vídrholci) s fotografickou přílohou, kde by Harák více uplatnil i svůj jazyk, místy publicistický a dílem stylizovaný s přídechem lehce dekorativní archaické patiny. Z tohoto pohledu jeho práci zatěžuje místy neúnosná deskripce — kapitolu o Akordu redigovaném Rotreklem tvoří dosti úmorný (byť občas zasvěceně komentovaný) výčet autorů a příspěvků. Přirozeně se zde nabízela spíše komparace s dobovými časopisy podobného charakteru — Souvislosti, Proglas, Střední Evropa, Komunikace, Bítov, Box). Z ryze „odborného“ hlediska můžeme dílu zase vytknout, že více než syntetickým a invenčně interpretačním gestem je spíše jen sebráním dílčích kritik a postřehů. Ale dosti výhrad — pro Ivo Haráka se Zdeněk Rotrekl stal autorem výsostně kongeniálním, jenž zásadním způsobem ovlivnil jeho životní orientaci. Harák, jehož důkladná obeznámenost s Rotreklovým životem a dílem je mimo pochybnost, tak splácí dluh a činí svému vzoru službu poctivou a solidní. Nejpodstatnější a nejzávaznější pro něho nejsou strukturní a vůbec „literárněvědné“ rozbory, nýbrž hodnoty zprostředkované Rotreklovým dílem. Vyslovuje‑li tedy Harák v jedné úvaze přání „budiž mi dovoleno čísti Rotrekla po svém“ (s. 201), nezbývá než mu vyslovit jednoznačný souhlas. 

Ivo Harák: Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně – Pedagogická fakulta/Printia 2012. 330 stran. 

Vyšlo v České literatuře 1/2014.