RETROBI a literární historie

14. 4. 2014 9:00

Třetí číslo loňského ročníku České literatury představilo odborné veřejnosti Retrospektivní bibliografii české literatury 1770–1945. Na redakčním blogu nyní zveřejňujeme příspěvek Dalibora Turečka, přednesený 11. prosince 2012, kdy byla tato databáze oficiálně představena odborné veřejnosti.

DALIBOR TUREČEK

S RETROBI jsem se seznámil někdy před skoro třiceti lety – to ještě v její původní papírové podobě – na popud Vladimíra Macury a díky práci na Lexikonu české literatury. V prvních fázích její digitalizace jsem ani nebyl schopný docenit význam toho kroku, který se mi tehdy zdál příliš poplatný módě moderních médií a také příliš málo „výzkumný“. Můj tehdejší pohled ne zcela korespondoval s názorem Pavla Janouška, iniciátora a podporovatele elektronické konverze. Nešlo přitom o věc samu, spíše o rozdílný důraz na různé typy činností, které mohou být v ústavu vykonávány. Pletl jsem se zcela zásadně. A v duchu se za to Pavlu Janouškovi omlouvám, kdykoli se do elektronického systému RETROBI přihlašuji, nebo k přihlášení vedu své studenty.

Z pohledu literárního historika-bohemisty má dnes RETROBI řadu velmi praktických funkcí a možností. Z určitého stanoviska ale může být snad ještě podstatnější její druhotná, neintencionální funkce určitého prizmatu, kterým je možno nahlédnout rozhraní vedená uvnitř našeho oboru. Nechme přitom stranou rozhraní prostorové, které jistě samo o sobě má svůj význam: je nespornou výhodou, pokud není k patřičné lístkovnici nutno přijet fyzicky z Německa či Japonska. Jako podstatnější se mi ale jeví izoglosa uvnitř domácí literárně historické bohemistiky. Existuje nezanedbatelná specie oborových kolegů, pro které RETROBI byla a je zcela zbytnou záležitostí, a to bez ohledu na způsob jejího uživatelského zpřístupnění. Zabývají se přitom výzkumným polem, které databáze přednostně pokrývá, tedy takzvanou novější českou literaturou. Bibliografické databáze jsou ale pro ně nadbytečné v téže míře jako jiné, sit venia verbo „pomocné“ disciplíny, například textologie nebo do jisté míry lexikografie. Tradiční „řemeslné“ základy oboru jsou pro ně pouhým hnidopišstvím, zdržujícím od vlDalibor Tureček. Foto: Michael Wögerbauerastního jádra jejich zájmu, kterým už v posledku není ani literární text, nýbrž – oni sami. Z postmoderního konceptu literární vědy přitakali především tomu, co je pro ně pohodlné a svůdné v rámci dnešního českého grantového, byrokratického a finančního způsobu provozování vědy. Text je v této logice věci nejlépe vytrhnout z primárních funkčních souvislostí a umožnit tak originální, o individualitě mluvčího svědčící nasvětlení. Retrospektivní bibliografie je pak nutně zcela zbytná. Zmizí z obzoru literárního historika, stejně jako z jeho textu mizí poznámky pod čarou, odkazující k tradici výzkumu toho kterého tématu. Puzení či pokušení jít touto technicky nejsnadnější, z hlediska databáze RIV nejefektivnější a pro stimulování vlastního ega nejúčinnější „suchou cestou“, je právě dnes jistě mimořádně velké a důsledkem je také mimořádná deformace vědy.

Jiných množností existuje jistě celá řada a nejde o to, vypočítávat je nyní a třídit. Mohu podat letmé svědectví jen o jedné z nich, ke které jsme s kolegy dospěli v rámci našeho výzkumu literatury 19. století. Prvotním východiskem nám přitom byla recepční estetika. Nechme pro tuto příležitost stranou dynamiku proměn a vnitřní různorodost tohoto metodologického přístupu a redukujme jej na jediné – ve své zkratkovitosti jistě mimořádně ošidné slovo – kontext. Právě kontext totiž může být jedním z měřítek, která pomohou hierarchizovat potenciálně nekonečný vír interpretací materiálu. A to kontext dvojího druhu: za prvé sousedství nejrůznějších uměleckých artefaktů, které se doloženě nacházely na recepčním horizontu té které doby; za druhé kontext doložených dobových realizací textu. A v tomto druhém bodě je RETROBI základním, i když nikoli beze zbytku vyčerpávajícím pramenem (nejde mi při tom o nutnou míru právě jen relativní úplnosti jakékoli databáze, ani o onu část lístků, ztracených právě při elektronické konverzi, ale o to, že dobový ohlas je možno i nutno stopovat i v rámci jiné množiny materiálu, než jakou postihuje RETROBI). Význam retro-bibliografických stop ještě vzroste, pokusíme-li se postihnout primární dynamiku existence textu jako kulturního jevu. Řada metodologických přístupů k dějinám literatury totiž končí v momentu uveřejnění textu – tak nejen pozitivismus, ale i všechny další koncepty, které se – jistě z dobrých důvodů – pokoušejí znehybnit tok „dějin“ (tedy živého dění) a proměnit jej v statickou a přehlednou „historii“. Jistě existuje řada textů, které ve své době uveřejněny ani recipovány nebyly, a přesto jsou zřetelným dokladem určitých literárních norem, jistého typu a stavu literárnosti. Tu se ale jedná o nespecifický prvek, o výjimku z pravidla. V pravidelném režimu text vstupuje do kulturní situace a – jak svého času ukázal již Felix Vodička – teprve nyní se postupně začíná stávat literárním faktem. Latinské factus, tedy učiněný, se z tohoto hlediska nevztahuje pouze, nebo ani přednostně na genezi textu, ale právě na jeho recepci.

Ilustrativních příkladů by bylo možno snést řadu. Připomeňme jen snahu ústavního oddělení literatury 19. století postihnout právě tuto „recepční fakticitu“ Rukopisů. V knize, kterou se nám s kolegy nedávno podařilo vydat, tedy ve svazku České literární romantično, uvádíme jiný možný případ, totiž Kollárovu Slávy dceru. Nejprve na Ústavu bohemistiky FF JU vznikla bakalářská práce registrující (mimo jiné právě pomocí RETROBI) dobový ohlas Slávy dcery a zachycující jeho proměny od dvacátých do padesátých let 19. století. Nemusíme se nyní unavovat detaily, zajímá nás to hlavní: jestliže můžeme registrovat relativně homogenní řadu recepčních aktů po dobu několika desetiletí, pak se ona „prvotní recepční vlna“ (což je termín, který ve výše zmíněné knížce navrhujeme zavést) rozprostírala na ploše, v jejímž rámci můžeme registrovat i jiné typy psaní: máchovský, sabinovský, tylovský, ale také havlíčkovský… Dynamika literatury se následně přestává jevit jako lineární sukcese, zato nabývá podoby různorodého prolínání a modifikací. Teoretická východiska ani praktické důsledky právě zmíněného postupu nás nyní jistě příliš nezajímají – zdůrazněme jen znovu: pokud se touto cestou vydáme, stane se RETROBI jednou z prvních a nepominutelných stanic. Zřetelné je to i v práci se studenty píšícími své kvalifikační práce. Snažíme se je přirozeně směrovat na pole našeho vlastního výzkumu, a to už od bakalářského stupně. Stane-li se pro nás produktivní výzkumnou otázkou například Vrchlického próza, je prvním krokem (většinou právě bakalářským) co nejpečlivější evidence všech dostupných vydání a všech dostupných dobových ohlasů: první dva kroky tedy vedou studenta či studentku do úžiny mezi RETROBI a Lexikonem. Teprve po dohledání a vyhodnocení takto získaného materiálu – a nejednou až v návazném diplomním projektu – se dostáváme ke kroku analýzy a následné interpretace. Překvapením přitom je, že studenti nepřicházejí již poučeni o základech řemesla, čehož by se jim – snad podle mé příliš staromilské představy – mělo dostat v úvodu do studia. Většina z dotázaných mladých kolegů z druhého či třetího ročníku studia nezná a nepoužívá ani CASLIN, ani KRAMERIUS, natož RETROBI.

Dodejme ale ještě závěrem – RETROBI jistě není jedinou cestou, kterou se lze vydat do předpolí literární historie. Je možno si představit jiné způsoby relevantního (tedy pro mě nikoli zcela náhodného nebo zcela svévolného) vymezování prvotní množiny materiálu, jenž bereme do ruky. Na druhou stranu je velmi užitečné a neméně příjemné, moci se opřít o tak užitečnou a tak mnohou prací zajištěnou databázi, která nám může být branou do recepčního pohledu na literaturu. Můžeme se trochu pohodlněji, dnes dokonce díky elektronické konverzi z tepla svých pracoven a domácností, umazat materiálem. To mi ostatně přijde mnohem podstatnější než jen zabřednout do teoretizujícího samopohybu a literární text pouze používat, praveno s Umbertem Ekem.