V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Nad novou edicí husovské kazatelské sbírky Dicta de tempore
- 28. 4. 2014 9:00
JINDŘICH MAREK
Dílo Jana Husa vychází nyní v ediční řadě Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis (CCCM) belgického nakladatelství Brepols, přesněji v jejím oddělení Magistri Iohannis Hus Opera omnia, jež nahradilo stejnojmennou ediční řadu vydávanou od konce padesátých let 20. století v nakladatelství Academia (první publikovaný svazek z roku 1959 uvádí na titulním listu jako vydavatele ještě Nakladatelství ČSAV). Některá Husova díla zde byla vydána nově, u jiných bylo opraveno a doplněno starší vydání: Questiones (CCCM 205, ed. Jiří Kejř, 2004), Quodlibet (CCCM 211, ed. Bohumil Ryba, 2006, původně 1948), Polemica (CCCM 238, edd. Jaroslav Eršil, Gabriel Silagi, 2010, původně 1966). Novinkou je Husova Enarratio Psalmorum (CCCM 253, ed. Jana Nechutová et al., 2013). Dále zde jako supplementum Husových děl byl vydán svazek s dílem Jeronýma Pražského (CCCM 222, edd. František Šmahel, Gabriel Silagi, 2010).
Editorka svazku Jana Zachová je známa jako vydavatelka bohemikálních latinských narativních i diplomatických pramenů. Její péčí byly připraveny nové vydání kroniky Františka Pražského, edice legend Wolfenbüttelského rukopisu i několik svazků diplomatické edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, jež zpřístupnily výtahy z listin 14. století. Vedle toho vydala či spoluvydala řadu drobnějších textů týkajících se českých reformátorů 15. století Jana Příbrama a Jana Rokycany. Mnoho jiných textů přeložila a publikovala též učebnici latiny pro historiky a archiváře. Na recenzovanou edici se dlouho připravovala, již před časem uveřejnila příspěvky charakterizující text postily a dokazující její závislost na dílu Konráda Waldhausera.
Recenzovaný svazek obsahuje krátkou německou předmluvu Gabriela Silagiho, která uvádí, že edice měla původně vyjít jako 14. svazek původní ediční řady Magistri Iohannis Hus Opera omnia. Zmiňuje rovněž pochybnosti o autorství, jež způsobily, že byl v současném vydání zařazen mezi Dubia, a vyzdvihuje reformně‑husitský charakter sbírky. Cituje také vhodně vybraná konkrétní místa edice, která se zaměřila na kritiku tehdejší církve a společnosti. Krátce se dotýká také otázky, zda se má v edicích užívat dobová (středověká) ortografie, na niž odpovídá s jistou rezervovaností kladně.
Kratší latinský a obšírnější německý úvod seznamují čtenáře s vydávaným textem a s historií bádání o něm. O rukopisu díla informoval jako první František M. Bartoš v roce 1915, název sbírky Dicta de tempore je převzat z Bartošova soupisu Husovy literární činnosti, který poprvé vyšel roku 1948. Datace do let 1407 až 1408 se odvíjí od skutečnosti, že v textu jsou zařazeny dva Husovy spisy z roku 1408, traktátky De arguendo clero a De corpore Christi. Jedná se literární, „věčnou“ postilu, již je možné použít v kterémkoli církevním roce. Postila má střední úroveň zliterárnění, nejedná se tedy o pouhé náčrtky kázání ani o jen částečně rozvedený text. Tak je tomu u naprosté většiny dochovaných sbírek českých reformátorů, o nichž je možné navíc říci, že mají knižní charakter. Předmluva, asi nejvýznamnější znak sbírky s vysokou úrovní zliterárnění, chybí. Ta bývá v českém prostředí zařazována jen výjimečně, z Husových děl ji má pouze česká postila z roku 1413. Ve sbírce je obsaženo celkem 65 kázání na nedělní evangelia v průběhu celého roku a na další svátky, které bývají v postilách na temporál.
Editorka považuje v návaznosti na výzkum Anežky Vidmanové Husovo autorství spíše za vyloučené. Text se dochoval v jediném rukopise Knihovny Národního muzea, sign. XIII D 1. Začíná perikopou na 1. neděli adventní, nemá žádný nadpis ani jiné určení. Na každou neděli (se dvěma výjimkami) je zařazen výklad jednoho úryvku; kázání jsou zpravidla řazena podle běhu církevního roku (u jedné výjimky došlo k chybnému zařazení zřejmě kvůli podobnému incipitu perikopy). Téma je zpravidla rozděleno do více, často tří částí. Prothemata nalezneme ve sbírce jen zřídka. Na rozdíl od některých Husových latinských sbírek i jeho české postily nejsou k textu perikopy připisovány žádné výkladové glosy. Závěrečné formule kázání jsou typizované, tak jak to bylo v době vzniku sbírky obvyklé. Do kontextu ostatních kazatelských projevů nezapadá kázání na svátek Trojice (č. 37), jež má starozákonní perikopu a projevuje i jiný úzus v citacích autorit.
Celkově je možné říci, že ač se asi nejedná o Husovo dílo, text dobře zapadá do korpusu husovských kazatelských sbírek. Vybírá si podobné motivy jako Leccionarium bipartitum (taktéž nikoli Husovo dílo) a s Husovou Collectou se motivicky shoduje ve své druhé části, byť jsou zde citelné rozdíly ve formální stavbě kázání. Je možné nalézt mnoho paralelních míst s mladšími Husovými díly (Postilla adumbrata, Česká nedělní postila), a jak uvádí editorka, nejedná se pouze o shodné citované autority, ale o celé paralelní pasáže textu. (Editorka blíže nevysvětluje, proč považuje text Leccionaria za Husův, ačkoli i tady vyslovila Anežka Vidmanová vážné pochybnosti o Husově autorství, byť jeho zimní část později, zřejmě kvůli dobové ediční politice, vydala pod Husovým jménem.)
Podle zjištění editorky má 56 z 65 kázání sbírky paralelu ve Waldhauserově díle Postilla studentium sanctae universitatis Pragensis. Z toho 38 vykazuje shody poloviny a více textu, u ostatních 18 jsou shody jen omezené či ojedinělé. Nejvíce shod je ve středu sbírky od neděle septuagesima po 5. neděli po Velikonocích. Některá kázání jsou shodná prakticky zcela. Při přejímání textu byla prothemata výchozí sbírky vypouštěna a rozsáhlé úseky jejího textu byly parafrázovány. Jedno z dalších kázání je v úplnosti převzato ze sbírky Johna Wyclifa. Úryvky z děl anglického reformátora (zejm. z Opus evangelicum) je možné najít i v jiných kázáních, vždy bez uvedení autora. Jinak čerpal autor sbírky ze standardních kompendií Gorranových a Lyrových a také z Hugona de Sancto Caro. Editorka provedla v úvodu detailní analýzu autorových zdrojů (srov. s. XXXVIII–XXXIX).
Redaktor sbírky považoval za vhodné doplnit dvě z kázání učeným textem věnovaným otázkám, jež byly v době vzniku sbírky široce diskutované. Jak už bylo uvedeno, ve sbírce jsou vloženy dva drobné texty Jana Husa. Kvestie De arguedo clero se zabývá otázkou, do jaké míry je dovolené a užitečné kritizovat nepřístojnosti ve výkonu kněžského úřadu ve veřejných kázáních. Je začleněna do kázání na Nanebevstoupení. Traktát De corpore Christi se staví proti pochybovačům o svátosti eucharistie a je zařazen ke kázání na Boží tělo.
Podle editorky byla autorem sbírky vzdělaná a sečtělá osobnost, jež působila v okolí Jana Husa a měla blízko k univerzitě. Stylové prvky a charakter skladby jsou podobné Husovým spisům. Je jen možné dodat, že některé obraty, jež editorka považuje za husovské (sed heu, prochdolor) najdeme i v dílech dalších českých reformátorů.
Jediný zachovaný rukopis s dílem má kvartový formát a byl napsán s poměrně velkým odstupem od vzniku díla, v polovině 15. století. Na napsání rukopisu se podíleli tři písaři a jeden korektor. O jeho knižní formě svědčí i rozdělení zrcadla textu do dvou sloupců. Editorka uvádí, že v roce 1465 jej Řehoř z Kaplice obdržel od Pavla z Třeboně. Druhou jmenovanou osobou byl Mikuláš Pavlův z Třeboně (v rukopisu na fol. 307r je „per N[icolaum] Pauli de Trzebon“), jenž byl podle všeho zároveň vlastníkem rukopisu z první poloviny 15. století kdysi třeboňského kláštera, který je dnes uložen v Národní knihovně ČR pod signaturou I C 8 (jeho vlastnická poznámka je na zadním přídeští). Obsahem rukopisu jsou výklad Desatera, Moralia Řehoře Velikého a výklad Písně písní od Tomáše Akvinského. Nejspíše nejde o Mikuláše z Třeboně, který se psal „capellanus corporis Christi et sancte Crucis“ a roku 1408 dopsal rukopis NK ČR I D 32 (srov. kolofon na fol. 187vb). Naopak není zcela vyloučena možnost ztotožnit jej s převorem třeboňské kanonie doloženým k roku 1462 (k němu srov. Jaroslav Kadlec: Klášter augustiniánů kanovníků v Třeboni, Praha 2004, s. 122; tam uvedený odkaz na pramennou edici má správně znít: AČ 9, 317).
Edice recenzované husovské sbírky má dlouhou a pohnutou historii. Práci na ní začal klasický filolog a profesor pražské univerzity Bohumil Ryba, který byl v padesátých letech 20. století protiprávně vězněn. Během jeho pobytu ve vězení mu bylo dovoleno připravit podle fotografií přepis textu. K dokončení díla a vydání edice pak už nedošlo. Úkolu se později ujala Jana Zachová. Rybovy sešity bylo nutné přepsat, zrevidovat text, ale především bylo třeba určit citované autority, k jejichž určování neměl Ryba ve vězení potřebný aparát. Edice, tak jak je nyní předkládána veřejnosti, je ve velké míře dílem Jany Zachové, protože ta mnoho řešení navrhovaných hyperkritickým Rybou zavrhla a text upravila podle moderních edičních zásad. Musela též přihlížet ke znění dosud nevydané Waldhauserovy postily.
Editorka přinesla bohatý, úsporně zpracovaný kritický aparát, který odlišuje přínos její a Bohumila Ryby (poznámky „Ry“, „Za“). Vyznačuje se nadstandardním počtem odkazů, také na příslušná místa ve Waldhauserovi, stejně jako na vydané Husovy sbírky. Je upozorňováno i na odchylky od vulgátního znění u biblických citací. Biblické citace jsou určovány i v případě, že jsou součástí citátů z autorit (i když díla byla kriticky vydána tiskem).
Nejméně se editorka v úvodu věnuje obsahu kázání (v tom ji doplňuje krátký úvod G. Silagiho). Je to jistě způsobeno i tím, že kázání obecně mají nejen vysoce formalizovanou strukturu, ale i jejich obsah se obyčejně přimyká k pojetí obvyklému v dobových exegetických a pastoračních příručkách a je jen velmi těžké odlišit dobová topoi od autorových a generačních specifik. Ta probleskují většinou jen v ojedinělých větách radikálnějších sbírek. Základním motivem vydávané sbírky je kritika soudobého kléru a zprostředkovaně celé společnosti, pro niž je určen reformní program připravený Janem Husem a jemu blízkými kazateli.
Pokud jde o formální stavbu kázání, po textu perikopy následuje vlastní text. Začíná většinou stručným vysvětlením úryvku a téma se dělí do několika bodů. Výklad je postaven na obou Glosách, Lyrovi, Gorranovi a standardních autoritách vížících se k příslušnému místu, jež byly užívány v exegetické tradici. Jako pomůcka kazatelům sloužila různá florilegia (Catena aurea Tomáše Akvinského a další). Sbírka stejně jako ostatní prozrazuje mendikantskou inspiraci husovského a husitského kazatelství. I přes střední úroveň zliterárnění se jedná spíše o načrtnutá kázání, „zásobárnu“ citací a exegezi pro případné užití v pastorační praxi.
Za úvodem následuje obšírná bibliografie, před vlastním textem edice je zařazen seznam zkratek. Ve svazku je také reprodukce folia z vydávaného rukopisu.
Recenzovaná edice je velkým přínosem pro poznání dobového milieu, v němž byly vytvářeny kazatelské sbírky příslušníků české reformní strany na pražské univerzitě. Spisy pochybné, jako je ten vydávaný, totiž prozrazují, jakou podobu měla díla „literatury bez autorů a bez generací“, jež měla nad autorsky atribuovanými díly velkou početní převahu. Jejich četba vede k prostému závěru: Jan Hus pracoval stejnou metodou jako jeho současníci a přinejmenším formální stránkou kázání se od nich nijak neodlišoval.
Vedle možnosti přečíst si Husovi připisovanou sbírku je u současných vydání Husových děl důležitá také skutečnost, že nakladatelství Brepols zařazuje texty vydané v Corpus Christianorum do svých elektronických databází: Husovy spisy tam tedy budou dostupné a fulltextově prohledatelné.
Editorka při přípravě vydání díla, jehož rozsah si vyžádal dva objemné svazky, osvědčila vedle dokonalé znalosti bohemikální středověké latiny neobyčejnou důkladnost a pečlivost, ať už se jedná o samotnou edici textu, nebo o určování citovaných autorit. V tomto smyslu se jedná nejen o jednu z nejlepších bohemikálních medievistických edic poslední doby, ale i o dílo, z nějž by měl radost jistě i velmi náročný editor Husových spisů Bohumil Ryba, který je za nepříznivých okolností před více než padesáti lety započal.
Dicta de tempore Magistro Iohanni Hus attributa I–II, edidit Jana Zachová apographo a Bohumil Ryba confecto usa. Turnhout, Brepols Publishers 2011. LXIX + 1 592 stran. (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis 239, 239A; Magistri Iohannis Hus Opera omnia sub auspiciis Academiae scientiarum Rei publicae Bohemorum vulgata, tomus XXVI A‑B, Dubia 1)
Vyjde v České literatuře 2/2014.
Komenský ve světě příběhové askeze
- 21. 4. 2014 9:00
KLÁRA SOUKUPOVÁ
V literárněteoretické ediční řadě nakladatelství Host vyšla kniha, která měla vyjít v jiné edici, nebo v jiné podobě. Spíše než na předcházející svazky Teoretické knihovny navazuje na Zvětšeniny z Komenského Zdeňka a Drahomíry Kožmínových, které v Hostu vyšly roku 2007, mimo zavedené ediční řady. Učit (se) příběhem Jana Hábla nese v podtitulu zpřesňující informaci o svém obsahu — Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie. Nejedná se tedy o ryze literárně zaměřenou práci; více než na narativ samotný je kladen důraz na didaktický dopad vyprávění. Ve srovnání s jinými tituly edice je Háblova studie poměrně krátká, text samotný má necelých sto stran a skládá se v podstatě ze tří odlišných částí — teoretické, zabývající s narativem jako takovým; didaktické, ve které autor zohledňuje roli příběhu v pedagogice, a závěrečného oddílu experimentální aplikace předešlých vývodů. Východiskem Háblova uvažování nad Labyrintem je chápání příběhu jako aktivizačního prvku, kterého je možno využít ve vyučování. Nezastřeně tak navazuje na snahu samotného Komenského oživit suchou vyučovací praxi 17. století, která se podle něho vrátila do moderních škol v podobě „příběhové askeze“, v níž je vyprávění nahrazeno přednáškami, výklady a diskuzemi. Chce proto načrtnout několik literárních strategií, které mají podle něho „moc okouzlit čtenáře natolik, aby byl vtažen, angažován, motivován a aktivizován“. Tedy pomocí analýzy specifických kvalit narativu doložit jeho efektivitu jako didaktického prostředku. V souvislosti s Komenského textem, který si vybírá za objekt svého rozboru, hovoří o didaktické narativizaci, zpříběhování didaktického materiálu, který tak získává další rozměr, s jehož pomocí bude žák či čtenář větší měrou zasažen. Specifikum Labyrintu vidí v jeho žánru, který označuje jako narativní alegorie. Nikde však nedefinuje, co pod tímto pojmem chápe, ani neupřesňuje, v jakém vztahu stojí k alegorii nenarativní (předpokládejme, že zde má na mysli především výtvarná či hudební díla), jaké oproti ní nabývá kvality ani jak se má k podobným narativním jinotajným žánrům, jako je bajka nebo podobenství; až dále v textu vymezuje alegorii pouze jako literárně‑stylistický útvar.
Už od začátku, jak je vidět na výchozích tezích, se kterými autor pracuje, narážíme na nedostatek, který bude provázet celou studii, především její první část. Ve snaze postihnout literární strategie užité ve složitém Komenského díle vtahuje autor do analýzy množství zatížených pojmů, které však užívá intuitivně, vysvětluje je nedostatečně, nebo je vůbec nedefinuje. Mohli bychom se ptát, co vlastně chápe pod pojmem narativ, když označuje současný pedagogický diskurz jako „bez‑narativní“; co značí podle něho perspektiva, když mluví o jejím střídání… Jestliže Hábl v jedné poznámce poukazuje na to, že „odborná terminologie literární vědy trpí notorickou nejednotností“, sám k této nejednotnosti a nejednoznačnosti svým nereflektovaným vědeckým slovníkem přispívá. Měl by si být vědom toho, že je třeba při konkrétním užití dané termíny dostatečně definovat, pokud už se nechce vymezovat vůči jiným příbuzným teoretickým konceptům. Čtenář by předpokládal, že těžiště studie bude spočívat v literárněteoretické části, v popisu metodologie, která má u nesčetněkrát interpretovaného a analyzovaného Labyrintu odhalit nové podstatné odstíny. Leč není tomu tak. Autor není hlavním zaměřením literární teoretik, což se zásadním způsobem odráží na podobě první části, týkající se vyprávění a množství narativních kategorií a strategií.
Jan Hábl: Učit (se) příběhem
Vzhledem k tomu, že Jana Hábla zajímá především účinek narativního zpracování didaktického materiálu, klade na začátek teoretického oddílu otázku recepce a žongluje s tak ošemetnými termíny, jako jsou modelový čtenář nebo konkretizace, aniž by vysvětlil, jak jim rozumí či jak je vztahuje k jiným podobným pojmům, byť na některých místech může docházet k zaměňování — v dalších kapitolách se následně hovoří o čtenáři a není jasné, zda má autor na mysli Ekova modelového čtenáře, fiktivního čtenáře Komenského Labyrintu, nebo čtenáře empirického, který na text nějak reaguje. Analogicky se autor jen letmo dotkne komplikovaných oblastí, jako jsou teorie fikčních světů, Aristotelův mythos, Uspenského pojetí perspektivy, pojem katarze apod. Pokud je kniha určena čtenáři se znalostí literární teorie, pak je toto teoretické pojednání velmi povrchní a v mnoha ohledech se netýká narativu, ale literární oblasti obecně; pokud byla studie naopak zamýšlena pro didakticky zaměřeného čtenáře, nevysvětluje dostatečně literárněteoretické pojmy, se kterými pracuje. Z literární teorie si Hábl vybírá jen ty oblasti a termíny, které se mu hodí k analýze Komenského, proto tato část vyznívá jako nesystematická snůška přístupů k různým vrstvám komplexního vyprávění bez kontextu. Je vidět, že se autor na literárněvědném poli pohybuje nejistě, ne však opatrně, jak by to tato nehluboká znalost základních konceptů vyžadovala.
Často můžeme narazit na formulce, u kterých není přesně jasné, co si pod nimi máme představit, protože nejsou dále rozváděny ani upřesňovány, například: „[Narativní myšlení] vytváří nezbytnou emocionální i estetickou stránku čtení, která přibírá do hry naděje, obavy nebo napětí a která plyne ze čtenářova ztotožnění s postavami či s vyprávěním samotným.“ (s. 16) Vážně se čtenář ztotožňuje s vyprávěním? Polemické názory jsou pouze konstatovány, nejsou nijak podloženy literaturou. A to i přesto, že sekundární literatury se do první, teoretické části dostalo mnoho. Není divu, když se autor i na tak malém prostoru snaží zachytit specifika narativu, který je objektem celé jedné velké oblasti literární teorie — naratologie. Nutně tak zabíhá do nejrůznějších směrů a přístupů, které se vyprávění nějakým způsobem dotýkají — vedle literární vědy do analýzy Labyrintu vpouští i psychologii, didaktiku, antropologii, dokonce zmiňuje i neuropsychologické výzkumy. Přesto zde chybí mnoho knih, které může literární vědec považovat za základní. Je to však u tak krátkého textu logické a nemělo by cenu nad tím hořekovat. Co zde však zde postrádáme, jsou texty kognitivní naratologie, respektive kognitivní literární vědy, týkající se lidského osvojování příběhů a základních kognitivních schopností jím aktivovaných, tedy pole, které je Háblovým vlastním zájmem. Mohly by ho přiblížit odpovědím právě na ty otázky, které stojí v pozadí jeho pedagogického zájmu — jak si vyprávění podmaňuje čtenáře, jakým způsobem ho motivuje k dalším činnostem či jaká schémata čtenáři používají pro porozumění narativním alegoriím. A jestliže se studie zabývá i čtenářovým sebeporozuměním na základě příběhu, kde jsou základní texty hermeneutiky, zabývající se vyprávěním?
Jan Hábl zohledňuje nemalé množství zásadních knih, ale protože si z nich a jimi představovaných přístupů nevybírá svou metodologii, lepí je k sobě, jak se mu hodí. Sám si je této rozptýlenosti zřejmě vědom, ale obhajuje se: „Nepůjde o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární studii, kde budu literární útvar (Komenského Labyrint) číst s didaktickými brýlemi na očích.“ (s. 11) Jestliže však chtěl „přispět literárními postřehy do pedagogické diskuze ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku“, pak měl své literárněvědné východisko vybudovat na pevnějších základech. V samotné interpretaci nebo stylistické analýze Labyrintu, ve kterou přechází teoretická část, by tak nedocházelo k takovým lapsům, jako když tvrdí, že ich‑forma obecně je charakteristická úzkým sepětím autora a vypravěče. Nebo že v Komenského textu podle něho v II. kapitole hovoří empirický autor, na což usuzuje ze změny vyprávěcího já na „my“. Není divu, Genetta by člověk v bibliografii pohledal. Pak se nemůžeme divit, že nekoherentní a nepoučené zacházení s pojmy autor‑vypravěč vede k tomu, že Hábl v dodatcích uvádí poměrně rozsáhlý životopis Komenského s odůvodněním: „Příběhu Labyrintu čtenář lépe rozumí, je‑li obeznámen s osobním příběhem Komenského.“ (s. 71) Z jakého důvodu považuje Komenského život za podstatný pro analýzu didaktické důsažnosti Labyrintu jako narativní alegorie? Samotný, jen povrchně načrtnutý Komenského životopis nepřináší nic nového ani pro ty, co se běžně nepohybují v oblasti starší české literatury, stačí mít povšechné znalosti literární historie. Jakému čtenáři je tedy tento dodatek určen?
Jan Hábl nepochybně Komenského dobře zná, i literaturu o něm, přesto jeho interpretace Labyrintu, která by měla být jádrem studie, od níž by bylo možno odvozovat důsledky pro didaktické působení, vyznívá jako intuitivní, nepřichází s žádným novým objevným přístupem, neodhaluje v zásadě nic nového a to, co říká o didaktickém působení textu, platí pro narativní alegorie obecně. Na všech rovinách Háblovy studie je však patrná fascinace Komenským a jeho aktuálností. (I proto označuje nekoherentnosti, které v Labyrintu nachází, jako „z hlediska celkového záměru díla […] zanedbatelné podružnosti“, přestože se jedná o nesrovnalosti právě narativní.) Svou analýzu Labyrintu zakončuje konstatováním, že se Komenskému podařilo vystavět napínavý příběh, v němž téměř encyklopedicky zobrazuje stav světa. Neodpovídá ani na otázku, která nás v souvislosti s Komenského kanonickým dílem může napadnout, tedy zda leží přímá úměra mezi kvalitou příběhu — jeho estetickou působností — a vhodností k didaktickému užití. Estetický dopad se zde vůbec nezohledňuje. Jako by stačilo, aby byl příběh vystavěn podle určitých žánrových konvencí — v tomto případě alegorie —, a bude dostatečně působivý. Podobně autor lavíruje se slovy aktivovat a angažovat. Ne všechny narativy přece čtenáře angažují. Možná aktivují, pokud tím chápeme jistý druh epistemické činnosti, ale jen některé ho motivují k dalším aktivitám, čehož by podle Hábla měla využívat didaktika.
Druhá část studie začíná oslavou pedagogiky jako péče o co možná nejcelistvější rozvoj člověka — tu staví proti současnému trendu vědomostí, který označuje jako „příběhopustý“. Podle něho moderní školství postrádá příběhy. A nejen školství — na stručně načrtnutém vývoji ideologických základů, od křesťanského mýtu přes racionalistickou víru v nekonečný pokrok, dokládá rozklad velkého příběhu západní civilizace. Hábl toto ideologické pozadí označuje jako metanarativ a chápe jím velký kulturně‑filozofický narativ, který se klene nad každým partikulárním vyprávěním a jehož absenci v naší postmoderní době pociťuje i v pedagogické oblasti. Tato část knihy je podložena minimem sekundárních textů, jedná se spíše o esej o morálním úpadku západní kultury v souvislosti se ztrátou velkého příběhu. Myšlenky zde vyslovované nejsou podloženy vlastními ani cizími výzkumy a sklouzávají nezřídka k časovým klišé a generalizacím, úvaha přechází v lamentování nad vlivem médií, financováním veřejného sektoru školství a systémem grantových programů. Teze o postmoderní nedůvěře k příběhu není nic nového a Hábl nepředkládá ani podloženou a detailní diagnózu stavu společnosti, nebo i jen českého školství.
Čtenář ztrácí naději, že drží v ruce teoretickou knihu o příběhu a přemítá, jak se autorovi podařilo skočit od první části, která byla mnohoúrovňovou narativní analýzou Komenského díla, k těmto nářkům. Není však třeba chodit daleko, předobraz leží v samotném Labyrintu, v němž se poutník těsně před Boží výzvou „Navrať se“ nachází v chaosu a zoufalství. Řád a jednoznačnost vidí Hábl v návratu příběhu do výuky. Podle něho je velkým příběhem postmoderny příběh, který vypráví o nedůvěře v jakýkoli metanarativ. Vedle pochybnosti, jak je možné tento příběh prakticky využít při vyučování, není možné přistoupit na jeho tvrzení, že „jedním z klíčových úkolů, které před současnou pedagogikou stojí, je hledání takové metanarace, která by veškerá dílčí didaktická »vyprávění« činila autentická a legitimní“ (s. 69). Metanarace se přeci nedá najít; může se vytvořit pouze v procesu vývoje kultury. Jestliže postmoderna čeká na svůj příběh, nevyřeší to návrat k jakémukoli narativu, protože příběh sám není samospasitelný. V samotném jádru argumentace však Háblovi nejde o obhajobu konkrétního metapříběhu — východisko vidí v návratu ke Komenského ideálům a postupům, s vědomím toho, co se stalo mezi tím v době moderní. Otázkou je, jestli je to smysluplné řešení. Protože text, kterým to chce Hábl doložit, vyvrací jakékoli pochybnosti o tom, že tudy cesta nevede. V dodatcích — vedle zmiňovaného Komenského životopisu a z nějakých, nám nepochopitelných důvodů zařazeného výběrového seznamu vydání Labyrintu — otiskuje vlastní beletristický text, který vydává za ukázku moderní narativní alegorie, „volnou aktualizaci“ Komenského Labyrintu. Naivní a patetická ukázka je jen potvrzením všech výtek směřovaných studii.
Více než o narativu je Háblova kniha o Komenském, jeho textu a jeho didaktických názorech, které autora fascinují natolik, že v nich vidí řešení současné krize společnosti, školství a vědění. Není však odborníkem ani na jedno, je prostě Labyrintem okouzlen. Vznikl tak heterogenní text, skládající se z částí různého charakteru, jejichž jediným pojítkem je Komenský. Výlučnost narativu, kterou dokládá, není nic nového přinejmenším od vzniku naratologie v šedesátých letech. O jeho didaktické působivosti se však také mnoho nedovídáme. To, co předkládá jako teorii či metodologické východisko, je velmi nedostačující na studii s obecným názvem Učit (se) příběhem, který se ukazuje jako zavádějící. Nepřináší ucelenou, nebo alespoň systematizovanou, teorii osvojování narativních textů a analýza Labyrintu jako modelového aktivizačního příběhu také pokulhává. Studie Jana Hábla vstupuje do kontextu edice velmi rušivě, protože opomíjí právě ony výsledky, které texty úrovně a charakteru Teoretické knihovny přinášejí. I když se edice v současnosti zaměřuje více na interdiciplinární přesah, stále zůstává především literárněteoretickou řadou. Je tedy s podivem, že se do ní dostala studie, jíž literární věda slouží jen jako podloží k avizovaným didaktickým vývodům, které nakonec zůstávají na tak obecné rovině, že nemohou mít žádný konkrétní dopad.
Jan Hábl: Učit (se) příběhem. Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie. Brno, Host 2013. 120 stran.
Vyšlo v České literatuře 1/2014.
RETROBI a literární historie
- 14. 4. 2014 9:00
Třetí číslo loňského ročníku České literatury představilo odborné veřejnosti Retrospektivní bibliografii české literatury 1770–1945. Na redakčním blogu nyní zveřejňujeme příspěvek Dalibora Turečka, přednesený 11. prosince 2012, kdy byla tato databáze oficiálně představena odborné veřejnosti.
Aktuální číslo
- 28. 3. 2014 14:37
V prvním čísle nového ročníku České literatury vycházejí studie Lucie Kořínkové o Františku Gellnerovi, Tomáše Kubíčka o Janu Čepovi a Zdeňka Brdka o poezii Jiřího Ortena a Kamila Bednáře. Kromě toho číslo obsahuje obsáhlou stať Lenky Jirouškové o třech novějších medievistických publikacích a recenze knih Mojmíra Otruby, Ivo Haráka a Petra Rákose, Tomáše Koblížka ad.
Mezi vědou a příběhem
- 7. 4. 2014 9:00
JIŘÍ ZIZLER
Autor této recenze je postaven před úlohu posoudit monografii autora, jímž se sám zabývá s cílem totožného publikačního výstupu, navíc je v díle laskavě zařazen mezi ty, jejichž texty „hloubkou analýzy a pronikavostí soudů vynikají“ (s. 292). Nezbývá mu tedy než řádně tato fakta přiznat a předestřít a pokusit se vyrovnat s knihou Ivo Haráka Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla bez vědomých i nevědomých vedlejších motivací i nemístné shovívavosti.