Nad novou edicí husovské kazatelské sbírky Dicta de tempore

Details

Published on Monday, 28 April 2014 09:00

JINDŘICH MAREK

Dílo Jana Husa vychází nyní v ediční řadě Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis (CCCM) belgického nakladatelství Brepols, přesněji v jejím oddělení Magistri Iohannis Hus Opera omnia, jež nahradilo stejnojmennou ediční řadu vydávanou od konce padesátých let 20. století v nakladatelství Academia (první publikovaný svazek z roku 1959 uvádí na titulním listu jako vydavatele ještě Nakladatelství ČSAV). Některá Husova díla zde byla vydána nově, u jiných bylo opraveno a doplněno starší vydání: Questiones (CCCM 205, ed. Jiří Kejř, 2004), Quodlibet (CCCM 211, ed. Bohumil Ryba, 2006, původně 1948), Polemica (CCCM 238, edd. Jaroslav Eršil, Gabriel Silagi, 2010, původně 1966). Novinkou je Husova Enarratio Psalmorum (CCCM 253, ed. Jana Nechutová et al., 2013). Dále zde jako supplementum Husových děl byl vydán svazek s dílem Jeronýma Pražského (CCCM 222, edd. František Šmahel, Gabriel Silagi, 2010).

Editorka svazku Jana Zachová je známa jako vydavatelka bohemikálních latinských narativních i diplomatických pramenů. Její péčí byly připraveny nové vydání kroniky Františka Pražského, edice legend Wolfenbüttelského rukopisu i několik svazků diplomatické edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, jež zpřístupnily výtahy z listin 14. století. Vedle toho vydala či spoluvydala řadu drobnějších textů týkajících se českých reformátorů 15. století Jana Příbrama a Jana Rokycany. Mnoho jiných textů přeložila a publikovala též učebnici latiny pro historiky a archiváře. Na recenzovanou edici se dlouho připravovala, již před časem uveřejnila příspěvky charakterizující text postily a dokazující její závislost na dílu Konráda Waldhausera.

Recenzovaný svazek obsahuje krátkou německou předmluvu Gabriela Silagiho, která uvádí, že edice měla původně vyjít jako 14. svazek původní ediční řady Magistri Iohannis Hus Opera omnia. Zmiňuje rovněž pochybnosti o autorství, jež způsobily, že byl v současném vydání zařazen mezi Dubia, a vyzdvihuje reformně‑husitský charakter sbírky. Cituje také vhodně vybraná konkrétní místa edice, která se zaměřila na kritiku tehdejší církve a společnosti. Krátce se dotýká také otázky, zda se má v edicích užívat dobová (středověká) ortografie, na niž odpovídá s jistou rezervovaností kladně.

Kratší latinský a obšírnější německý úvod seznamují čtenáře s vydávaným textem a s historií bádání o něm. O rukopisu díla informoval jako první František M. Bartoš v roce 1915, název sbírky Dicta de tempore je převzat z Bartošova soupisu Husovy literární činnosti, který poprvé vyšel roku 1948. Datace do let 1407 až 1408 se odvíjí od skutečnosti, že v textu jsou zařazeny dva Husovy spisy z roku 1408, traktátky De arguendo clero a De corpore Christi. Jedná se literární, „věčnou“ postilu, již je možné použít v kterémkoli církevním roce. Postila má střední úroveň zliterárnění, nejedná se tedy o pouhé náčrtky kázání ani o jen částečně rozvedený text. Tak je tomu u naprosté většiny dochovaných sbírek českých reformátorů, o nichž je možné navíc říci, že mají knižní charakter. Předmluva, asi nejvýznamnější znak sbírky s vysokou úrovní zliterárnění, chybí. Ta bývá v českém prostředí zařazována jen výjimečně, z Husových děl ji má pouze česká postila z roku 1413. Ve sbírce je obsaženo celkem 65 kázání na nedělní evangelia v průběhu celého roku a na další svátky, které bývají v postilách na temporál.

Editorka považuje v návaznosti na výzkum Anežky Vidmanové Husovo autorství spíše za vyloučené. Text se dochoval v jediném rukopise Knihovny Národního muzea, sign. XIII D 1. Začíná perikopou na 1. neděli adventní, nemá žádný nadpis ani jiné určení. Na každou neděli (se dvěma výjimkami) je zařazen výklad jednoho úryvku; kázání jsou zpravidla řazena podle běhu církevního roku (u jedné výjimky došlo k chybnému zařazení zřejmě kvůli podobnému incipitu perikopy). Téma je zpravidla rozděleno do více, často tří částí. Prothemata nalezneme ve sbírce jen zřídka. Na rozdíl od některých Husových latinských sbírek i jeho české postily nejsou k textu perikopy připisovány žádné výkladové glosy. Závěrečné formule kázání jsou typizované, tak jak to bylo v době vzniku sbírky obvyklé. Do kontextu ostatních kazatelských projevů nezapadá kázání na svátek Trojice (č. 37), jež má starozákonní perikopu a projevuje i jiný úzus v citacích autorit.

Celkově je možné říci, že ač se asi nejedná o Husovo dílo, text dobře zapadá do korpusu husovských kazatelských sbírek. Vybírá si podobné motivy jako Leccionarium bipartitum (taktéž nikoli Husovo dílo) a s Husovou Collectou se motivicky shoduje ve své druhé části, byť jsou zde citelné rozdíly ve formální stavbě kázání. Je možné nalézt mnoho paralelních míst s mladšími Husovými díly (Postilla adumbrata, Česká nedělní postila), a jak uvádí editorka, nejedná se pouze o shodné citované autority, ale o celé paralelní pasáže textu. (Editorka blíže nevysvětluje, proč považuje text Leccionaria za Husův, ačkoli i tady vyslovila Anežka Vidmanová vážné pochybnosti o Husově autorství, byť jeho zimní část později, zřejmě kvůli dobové ediční politice, vydala pod Husovým jménem.)

Podle zjištění editorky má 56 z 65 kázání sbírky paralelu ve Waldhauserově díle Postilla studentium sanctae universitatis Pragensis. Z toho 38 vykazuje shody poloviny a více textu, u ostatních 18 jsou shody jen omezené či ojedinělé. Nejvíce shod je ve středu sbírky od neděle septuagesima po 5. neděli po Velikonocích. Některá kázání jsou shodná prakticky zcela. Při přejímání textu byla prothemata výchozí sbírky vypouštěna a rozsáhlé úseky jejího textu byly parafrázovány. Jedno z dalších kázání je v úplnosti převzato ze sbírky Johna Wyclifa. Úryvky z děl anglického reformátora (zejm. z Opus evangelicum) je možné najít i v jiných kázáních, vždy bez uvedení autora. Jinak čerpal autor sbírky ze standardních kompendií Gorranových a Lyrových a také z Hugona de Sancto Caro. Editorka provedla v úvodu detailní analýzu autorových zdrojů (srov. s. XXXVIII–XXXIX).

Redaktor sbírky považoval za vhodné doplnit dvě z kázání učeným textem věnovaným otázkám, jež byly v době vzniku sbírky široce diskutované. Jak už bylo uvedeno, ve sbírce jsou vloženy dva drobné texty Jana Husa. Kvestie De arguedo clero se zabývá otázkou, do jaké míry je dovolené a užitečné kritizovat nepřístojnosti ve výkonu kněžského úřadu ve veřejných kázáních. Je začleněna do kázání na Nanebevstoupení. Traktát De corpore Christi se staví proti pochybovačům o svátosti eucharistie a je zařazen ke kázání na Boží tělo.

Podle editorky byla autorem sbírky vzdělaná a sečtělá osobnost, jež působila v okolí Jana Husa a měla blízko k univerzitě. Stylové prvky a charakter skladby jsou podobné Husovým spisům. Je jen možné dodat, že některé obraty, jež editorka považuje za husovské (sed heu, prochdolor) najdeme i v dílech dalších českých reformátorů.

Jediný zachovaný rukopis s dílem má kvartový formát a byl napsán s poměrně velkým odstupem od vzniku díla, v polovině 15. století. Na napsání rukopisu se podíleli tři písaři a jeden korektor. O jeho knižní formě svědčí i rozdělení zrcadla textu do dvou sloupců. Editorka uvádí, že v roce 1465 jej Řehoř z Kaplice obdržel od Pavla z Třeboně. Druhou jmenovanou osobou byl Mikuláš Pavlův z Třeboně (v rukopisu na fol. 307r je „per N[icolaum] Pauli de Trzebon“), jenž byl podle všeho zároveň vlastníkem rukopisu z první poloviny 15. století kdysi třeboňského kláštera, který je dnes uložen v Národní knihovně ČR pod signaturou I C 8 (jeho vlastnická poznámka je na zadním přídeští). Obsahem rukopisu jsou výklad Desatera, Moralia Řehoře Velikého a výklad Písně písní od Tomáše Akvinského. Nejspíše nejde o Mikuláše z Třeboně, který se psal „capellanus corporis Christi et sancte Crucis“ a roku 1408 dopsal rukopis NK ČR I D 32 (srov. kolofon na fol. 187vb). Naopak není zcela vyloučena možnost ztotožnit jej s převorem třeboňské kanonie doloženým k roku 1462 (k němu srov. Jaroslav Kadlec: Klášter augustiniánů kanovníků v Třeboni, Praha 2004, s. 122; tam uvedený odkaz na pramennou edici má správně znít: AČ 9, 317).

Edice recenzované husovské sbírky má dlouhou a pohnutou historii. Práci na ní začal klasický filolog a profesor pražské univerzity Bohumil Ryba, který byl v padesátých letech 20. století protiprávně vězněn. Během jeho pobytu ve vězení mu bylo dovoleno připravit podle fotografií přepis textu. K dokončení díla a vydání edice pak už nedošlo. Úkolu se později ujala Jana Zachová. Rybovy sešity bylo nutné přepsat, zrevidovat text, ale především bylo třeba určit citované autority, k jejichž určování neměl Ryba ve vězení potřebný aparát. Edice, tak jak je nyní předkládána veřejnosti, je ve velké míře dílem Jany Zachové, protože ta mnoho řešení navrhovaných hyperkritickým Rybou zavrhla a text upravila podle moderních edičních zásad. Musela též přihlížet ke znění dosud nevydané Waldhauserovy postily.

Editorka přinesla bohatý, úsporně zpracovaný kritický aparát, který odlišuje přínos její a Bohumila Ryby (poznámky „Ry“, „Za“). Vyznačuje se nadstandardním počtem odkazů, také na příslušná místa ve Waldhauserovi, stejně jako na vydané Husovy sbírky. Je upozorňováno i na odchylky od vulgátního znění u biblických citací. Biblické citace jsou určovány i v případě, že jsou součástí citátů z autorit (i když díla byla kriticky vydána tiskem).

Nejméně se editorka v úvodu věnuje obsahu kázání (v tom ji doplňuje krátký úvod G. Silagiho). Je to jistě způsobeno i tím, že kázání obecně mají nejen vysoce formalizovanou strukturu, ale i jejich obsah se obyčejně přimyká k pojetí obvyklému v dobových exegetických a pastoračních příručkách a je jen velmi těžké odlišit dobová topoi od autorových a generačních specifik. Ta probleskují většinou jen v ojedinělých větách radikálnějších sbírek. Základním motivem vydávané sbírky je kritika soudobého kléru a zprostředkovaně celé společnosti, pro niž je určen reformní program připravený Janem Husem a jemu blízkými kazateli.

Pokud jde o formální stavbu kázání, po textu perikopy následuje vlastní text. Začíná většinou stručným vysvětlením úryvku a téma se dělí do několika bodů. Výklad je postaven na obou Glosách, Lyrovi, Gorranovi a standardních autoritách vížících se k příslušnému místu, jež byly užívány v exegetické tradici. Jako pomůcka kazatelům sloužila různá florilegia (Catena aurea Tomáše Akvinského a další). Sbírka stejně jako ostatní prozrazuje mendikantskou inspiraci husovského a husitského kazatelství. I přes střední úroveň zliterárnění se jedná spíše o načrtnutá kázání, „zásobárnu“ citací a exegezi pro případné užití v pastorační praxi.

Za úvodem následuje obšírná bibliografie, před vlastním textem edice je zařazen seznam zkratek. Ve svazku je také reprodukce folia z vydávaného rukopisu.

Recenzovaná edice je velkým přínosem pro poznání dobového milieu, v němž byly vytvářeny kazatelské sbírky příslušníků české reformní strany na pražské univerzitě. Spisy pochybné, jako je ten vydávaný, totiž prozrazují, jakou podobu měla díla „literatury bez autorů a bez generací“, jež měla nad autorsky atribuovanými díly velkou početní převahu. Jejich četba vede k prostému závěru: Jan Hus pracoval stejnou metodou jako jeho současníci a přinejmenším formální stránkou kázání se od nich nijak neodlišoval.

Vedle možnosti přečíst si Husovi připisovanou sbírku je u současných vydání Husových děl důležitá také skutečnost, že nakladatelství Brepols zařazuje texty vydané v Corpus Christianorum do svých elektronických databází: Husovy spisy tam tedy budou dostupné a fulltextově prohledatelné.

Editorka při přípravě vydání díla, jehož rozsah si vyžádal dva objemné svazky, osvědčila vedle dokonalé znalosti bohemikální středověké latiny neobyčejnou důkladnost a pečlivost, ať už se jedná o samotnou edici textu, nebo o určování citovaných autorit. V tomto smyslu se jedná nejen o jednu z nejlepších bohemikálních medievistických edic poslední doby, ale i o dílo, z nějž by měl radost jistě i velmi náročný editor Husových spisů Bohumil Ryba, který je za nepříznivých okolností před více než padesáti lety započal.

Dicta de tempore Magistro Iohanni Hus attributa I–II, edidit Jana Zachová apographo a Bohumil Ryba confecto usa. Turnhout, Brepols Publishers 2011. LXIX + 1 592 stran. (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis 239, 239A; Magistri Iohannis Hus Opera omnia sub auspiciis Academiae scientiarum Rei publicae Bohemorum vulgata, tomus XXVI A‑B, Dubia 1)

Vyjde v České literatuře 2/2014.