Symbióza historie, teorie a textologie

5. 5. 2014 9:00

DALIBOR TUREČEK

Jako pátý svazek Literární řady vydala Academia péčí Dalibora Dobiáše a Ziny Trochové obsáhlý výbor z prací předního znalce literatury 19. století, Mukařovského žáka a jednoho z klíčových představitelů druhé vlny pražského strukturalismu, Mojmíra Otruby (1923–2003). Kniha je po výboru Znaky a hodnoty (Praha, Český spisovatel 1994) dalším cenným zpřístupněním Otrubových textů, roztroušených jinak po časopisech a sbornících, či obsažených v archivech a pozůstalosti, a zároveň předjímá speciální textologický soubor z Otrubových prací, připravovaný v ÚČL AV ČR. Pokud by byl kritickým čtenářem předkládané knihy sám Otruba, vytkl by pravděpodobně hned na počátku nejméně tři úhly pohledu, kupříkladu následujícím způsobem : a) diachronní proměny historikovy metodologie a těžiště zájmů; b) jádro autorovy podnětnosti pro dnešní stav literární bohemistiky; c) způsob a úroveň ediční přípravy svazku. Že Otruba tuto vstupní figuru systematického přehlédnutí vlastní pozice a rozvržení následujícího postupu vskutku velmi obliboval, dokazuje mimojiné počátek studií „Mýtus a ritus“ (s. 35) či „Představa času v české obrozenské poezii“ (s. 125–126), nebo konečně i struktura obsáhlého korespondenčního „Vyjádření k programu edice Slunovrat“ (s. 325n). Takřka umanutost pojmovou přesností, krajní soustředění k přesvědčivosti a korektnosti argumentace, důslednost analýzy — to jsou nejzákladnější konstanty Ortubova myšlení, které můžeme vytknout před závorku a vztáhnout je na jeho intelektuální práci jako trvalé určující veličiny.

M. Otruba: Hledání národní literaturyProto také není patrná příliš radikální proměna na diachronní ose Otrubova psaní. První z přetištěných studií, „Tylova vlastenecká povídka ve vývoji české prózy“, pochází z roku 1957. Myšlenková východiska tu pevně spočívají ve Vodičkově konceptu „sbližování literatury se životem“, v němž literatura „odráží společenské vědomí našeho maloměsta“ (s. 169). Do středu pozornosti se ale dostávají problémy, které bychom mohli strukturalistickou terminologií označit jako „imanentně literární“, tedy otázky genologické (arabeska × novela) a poetologické (kaleidoskop obrázků × příběh), a to v komparativním pohledu, soustředěném především na funkčně relevantní německojazyčný kulturní kontext. Zároveň se shledává kontaminace romantických a realistických komponent dobové prózy (s. 176–177, 181–182), či se z hlediska národního programu stanovuje nosnost prózy ze současnosti a prózy historické (s. 183). V šedesátých letech se Otruba přiklonil k sémantice a v některých případech, zejména v letech sedmdesátých, používal i postupy matematického modelování (nejpatrnější je to ve studii „Mýtus a ritus“ [1971]). Poměr literární heuristiky a teoretizujícího přístupu ale zůstal vyvážený, nebo ještě spíše akcentovaný ve prospěch základního, specificky literárněhistorického úhlu pohledu. Teorie byla Otrubovi takřka vždy pečlivě zváženým pracovním nástrojem na vlastním badatelském poli, nikdy neznamenala pokušení vymknout se z tradice oboru a uniknout pracnému shromáždění a zhodnocení materiálového podloží. Snad jedinou výjimkou v předkládaném sborníku je stručná studie „»…slaviti májovou přírody krásu«“ (1988), v níž je dobový zvyk májových slavností s přílišnou lehkostí a neprůkaznými výsledky (spočtěme jen frekvenci relativizujících příslovcí v závěru textu) uzurpován do oblasti „genetické pragmatiky Máje“, přičemž smyslem byla jen jednoduchá demonstrace jedné ze sémiotických pouček (s. 278). Povětšinou ale nebyl Otruba teorií uhranut, nýbrž soustředil se s její pomocí na tradiční problematiku, produktivní nejen pro strukturalismus, ale i pro starší literárněhistorické metodologie. Klíčovou kategorií se tu — alespoň ve světle recenzovaného sborníku — stala kategorie autorské osobnosti. Otruba tomuto problému věnoval hned několik studií, přičemž vyšel z Mukařovského konceptu („Osobnost jako činitel literárního vývoje v pojetí Jana Mukařovského“), zabýval se — inspirován i tartuskou školou — Tylem („Výpověď Tylovy korespondence o jeho lidské podobě“), Erbenem („Básník Kytice“) a konečně na Nerudově případu sledoval i druhotné proměny obrazu autorské osobnosti v proměnách kultury („…a co je nerudovské“). Je si přitom vědom, že recepcí se „vytváří […] intersubjektivní konstrukt autorské osobnosti a díla, dvou do sebe zaklesnutých skutečností“ (s. 17), a z tohoto východiska je schopen obhlédnout kupříkladu romantické prvky neklidu v Tylově osobnosti, jejichž ukotvení ovšem zároveň představuje „jakýsi vytoužený úběžník, řekněme úběžník biedermeierovský“ (s. 267). Otruba se přitom nenechal omezit bipolární dialektikou a vysloveně o romantické a biedermeierovské tendenci konstatuje, že „nejsou směry protikladnými“ (s. 267). Romantismus se mu následně jeví — v implicitním rozporu s pojetím Vladimíra Štěpánka — jako širší, vnitřně mnohostranný proud různorodě se sčítajících vektorů („Jan Kollár jako argument pro Máchu a romantismus“). Jindy se sledují zárodky realistické technologie v romantické povídce („Časopis jako dialog“). Schopnost postihnout vnitřní různorodost a funkční dominantu jednotlivé literární situace (řekli bychom události) je obzvláště dobře patrná ve studii „Karol Kuzmány a přijetí Máchy v české a slovenské literatuře“. Rozdíl recepce je tu objasněn prostřednictvím stanovení specifického a rozdílného českého, respektive slovenského vztahu ke klasicismu. Postiženy tak nejsou jen motivace jednotlivých polemických postojů, ale především základní funkční souřadnice literárního dění.

Ke slovu tak v Otrubových studiích přicházela mnohostranná dynamika literárního procesu, v níž „osobnost je vždy v silovém poli literatury, a to nejen jejího právě dosaženého stavu a dalších vývojových možností, k nimž tento stav odkazuje, ale i všeho, co dotud literatura užívala a vytvořila a co bychom mohli v duchu de Saussurově nazvat stále obohacovanou a doplňovanou literární pokladnicí“ (s. 271). Pluralitní a procesuální pohled je tu velmi blízký například dnešnímu, o dvacet let mladšímu filozofickému myšlení Miroslava Petříčka: již to ukazuje na autorovu metodologickou a myšlenkovou průraznost. Odklon od esenciálního myšlení k procesuálnímu je vskutku základním pohybem badatelova myšlení. Zatímco se ve výše zmíněné studii z roku 1957 ještě opíral o představu esenciálních fundamentů literárního dění, později dynamizoval a z esenciálního hlediska problematizoval i klíčovou kategorii obrozenské kultury, již vytvářela „komunita chtěně zvaná národ“ (s. 10); „národní“ je tu vnímáno jako vlnovitě proměnlivý proces: „neustálé dotazování po národu, rytmus hledání a vyprazdňování představy o něm, je jev, který silně a osobitě zabarvuje podobu naší novodobé kultury“ (s. 13). Úsilí o vytvoření opěrného bodu i hodnotového úběžníku v podobě RKZ pak Otruba logicky nazíral jako součást budování novodobého národního mýtu (v obsáhlé studii „Mýtus a ritus“).

Stranou pozornosti by ale neměly zůstat další charakteristiky Otrubovy práce, široce založená heuristika a detailní textologická pozornost k beletristickému dílu. Výsledkem je nejen „Návrh na textovou emendaci Máchova máje ve verši 349“, ale také velmi hutné „Poznámky ke genezi Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra“. Alespoň nahlédnout do Otrubovy textologické kompetence ostatně dává i stať „Výsledky a výhledy české textologie“, od původu recenze knihy Editor a text — na sedmnáct stánek recenze, či spíše úhrnně ohlédavého pojednání, které je nejen nanejvýš kompetentní, ale také argumentačně přímočaré a kriticky nesmlouvavé: přes čtyřicet let starý text se svou zevrubností, hutností, argumentační přísností i časem, který si za jeho vznikem můžeme myslet, ještě dnes jeví jako memento recenzentovo, instructio textologovo a pareneze historika literatury.

Zastavme se ale ještě nakonec u ediční přípravy svazku. Je v jistém smyslu protikladem jiné edice, vydané v Literární řadě Academie, totiž Máchovským studiím Růženy Grebeníčkové, připraveným Michaelem Špiritem. Zatímco Špirit předvedl takřka pedantickou ediční práci a obmyslel vydávané studie velmi, snad až nadbytečně obsáhlým aparátem, je otrubovský svazek v tomto ohledu spíše minimalistický. Rezignuje na poznámky k jednotlivým pasážím Otrubových textů, omezuje se na stručnou ediční poznámku, přidává rejstřík a Otrubovu bibliografii sestavenou Františkem Knoppem. Prezentuje také na stránkách 381–391 seznam literatury. Na jeho příkladu si jako pars pro toto demonstrujme slabiny edice. Nevíme, kdo je jeho autorem a co vlastně postihuje. Jedná se o — nelogický a nefunkční — svod odkazů na prameny a sekundární literaturu, které obsahovaly původní Otrubovy studie? Nebo je to dodatečný soupis sestavený editory? A podle jakých principů? Ani v jednom z případů ale není například jasné, proč chybí odkaz na Šaldovu studii o Boženě Němcové, které se Otrubův text dovolává na s. 326. Pokud ji v původním seznamu literatury neuvedl autor, editoři by ji měli dohledat, což by jistě v tomto případě nebyla příliš náročná práce. Pokud by seznam literatury vytvářeli až editoři, podle jakých kritérií by přikročili k výpustce (stejně jako by pak měli dohledat odkaz na dobovou nerudovskou diskuzi Vodičky, Pešata a Brabce [viz s. 32], nebo zdůvodnit, proč tak nečiní). Poněkud nedostačivé je i tvrzení v závěru, charakterizující svazek jako „výbor připravený z mimořádně rozsáhlého, dále nezpracovaného souboru textů, pořízeného krátce po badatelově smrti“ (s. 446); kdo tu byl pořadatelem, jaká je lokace, jaký přesněji celkový rozsah, se bohužel nedozvíme. Také některá souvětí Dalibora Dobiáše v Závěrečné poznámce by zasloužila pečlivější redakční přehlédnutí. Nehledě ke konkrétním lapsům je v principu obojí přístup — maximalistický Špiritův i minimalistický Dobiášův — jistě dobře možný. Jen zaráží, že se střetávají v rámci jedné a téže ediční řady. Jako by Academia nedisponovala žádným předběžným rozhodnutím o způsobu vydávání podobných svazků, neměla určenu základní normu, kterou by se následně museli řídit jednotliví editoři. To je zásadně na škodu věci, protože v dalším rozběhu ediční řady se mohou vedle sebe ocitat svazky co do ediční přípravy velmi různorodé, ve výsledku nesouměřitelné a v konečném důsledku závislé nikoli na profilu řady, ale na stanovisku, dispozicích či momentální kapacitě editorů. Mojmír Otruba by tu byl jistě první, kdo by hlasitě a zásadně protestoval.

Mojmír Otruba: Hledání národní literatury. Praha, Academia 2012. 456 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.