Klíčovým (a z hlediska mediálního diskursu zároveň nejvděčnějším) indikátorem politických nálad ve veřejném mínění jsou bezesporu stranické preference. Z jakého důvodu právě tato „popularita“ stran stojí ve středu pozornosti laické i odborné veřejnosti? Aniž bychom zabředávali do teoretických výčtů funkčních katalogů politických stran, je neoddiskutovatelné, že strany představují – vedle zákonodárných sborů, vlády, byrokracie – hlavní strukturální složku politického systému a vytvářejí jeho institucionální a vztahové prostředí: Patří mezi formální organizace, jejichž prostřednictvím se přijímají autoritativní – tj. závazná – rozhodnutí. Jsou bez nadsázky základními institucemi reprezentativní demokracie, které se od ostatních typů společenských asociací občanů odlišují zejména tím, že usilují o volební podporu veřejnosti (Dalton; LaPalombara, Weiner). A právě prostřednictvím voleb se v demokratickém režimu rozhoduje o výběru vládního personálu
Celá řada povolebních šetření prokazuje, že z hlediska českého veřejného mínění zůstává základní konfigurace stranicko-politického uspořádání neměnná. Dynamické složky ve struktuře a povolebním vývoji stranické inklinace občanů představují pouze preference obou nejsilnějších stran politického spektra, ČSSD a ODS. Přesto lze vyslovit hypotézu, že ani nynější turbulence ve stranických preferencích neerodují stávající v zásadě bipolární formát stranicko-politické soutěže se středovým těžištěm, zvláště v případě zachování současné ghettoizace KSČM a jejího vyloučení z vládně-koaličních kombinací (Fiala, Strmiska; Sartori). ODS a ČSSD nadále představují dva gravitační póly s dlouhodobě největším konkurenčním potenciálem a možností oslovit nejvýznamnější segmenty voličského trhu. Lze se proto oprávněně domnívat, že perspektiva sociální demokracie jako dominantního subjektu levé části politického spektra zůstává nadále nesporná. Právě ODS a ČSSD jsou patrně nejuniverzálnější strany - z hlediska omezení ideologické zátěže, snížení důrazu na partikulární zájmy, zaměření nikoli na úzce definovanou kolektivitu, ale na individuálního voliče („všenárodní klientelu“) a zajištění přístupu k různorodým zájmovým skupinám. Obě strany jsou zkrátka nejvíce predestinovány být všelidovými, integračními stranami (ke konceptu tzv. catch all party blíže Kirchheimer, Klíma 1996).
Veskrze stabilní voličskou oporu si udržují KSČM a KDU-ČSL. Přestože KSČM představuje silný extrémně levicový pól stranické soustavy, její parlamentní zastoupení ani voličský potenciál nadále nejsou dostatečně velké na to, aby byla prakticky vyloučena alternace vládních stran bez participace KSČM. Ani pevnost preferencí KDU-ČSL není nikterak překvapivá. KDU-ČSL profituje ze své specifické úlohy venkovské, sociálně-integrační konfesijní strany s pevně ukotveným voličským jádrem. Její vyhlídky jsou navíc podepřeny strategickým významem politického středu v českém stranickém systému, vyplývajícím z dostředivého charakteru politické soutěže (Sartori).
S výjimkou stávajících parlamentních stran pravidelně vykazují určité, alespoň minimální zisky v preferencích pouze Sdružení nezávislých kandidátů a Strana zelených (shodně 1 až 2 procenta). Nové nebo mimoparlamentní politické formace stojí před mimořádně obtížným problémem: prolomit jistý konzervatismus českých voličů. Z výsledků různých šetření vyplývá, že nerozhodní se často buď uchýlí k volební neúčasti, nebo odevzdají hlas (byť v případě preferencí fiktivní) nikoli té straně, která skutečně odpovídá jejich zájmům a očekáváním, ale vybírají některou z relativně bližších, „nejméně nepřijatelných“ hlavních stran. Voliči, zdá se, instinktivně vyhledávají rozhodující mocenské póly politického spektra a upřednostňují silné, ověřené a známé „značky“ politických stran. Stávající relevantní strany si nadto již vybudovaly živou tradici, stabilitu i stranickou loajalitu velkých částí společnosti.
Jestliže bylo řečeno, že v základních konturách stranického systému nenastaly podstatnější proměny, neznamená to, že v čase přece jen nedochází k žádným přesunům ve stranických preferencích.
