Olomoucká poezie a próza po roce 1989

26. 5. 2014 9:00

STANISLAVA SCHUPPLEROVÁ

Polistopadové období, především 90. léta minulého století, charakterizují v literatuře decentralizační tendence, v rámci nichž se objevují a profilují výrazné osobnosti i mimo pražské centrum. Jeden takovýto mimopražský region se rozhodl zmapovat i Lubomír Machala v monografii Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Zaměřuje se zde především na literáty spojené ve větší či menší míře svou studijní, pracovní či tvůrčí činností s Olomoucí, ale neopomíjí ani širší kulturní kontext, tedy časopisy, nakladatelství, festivaly atd.

L. Machala: Olomoucká poezie a próza po roce 1989Útlá monografie takzvaně klame tělem. Při nevelkém počtu stran totiž reflektuje básnickou i prozaickou tvorbu desítek autorů různých generací i komunikačních okruhů. Vedle současných spisovatelů se zde objevují osobnosti publikující oficiálně už před listopadem 1989, stejně jako autoři, kteří bývají naopak spojováni se samizdatem či exilem. Kniha má široký záběr i z žánrového hlediska, neboť — byť jen okrajově — zmiňuje také memoárovou a vzpomínkovou literaturu, esejistická i publicistická díla, literaturu faktu nebo zcela specifické knihy inspirované hanáckou lidovou slovesností a nářečím.

Práce je přehledně rozdělena do tří větších kapitol — „Literární život“, „Poezie“ a „Próza“ — majících však velmi stručný informativní charakter. První z nich přináší informace o činnosti nakladatelů, literárních spolků a časopisů. Nové porevoluční poměry umožnily obohatit olomouckou kulturu např. o dnes již zavedené časopisy, jako je Aluze. Bohužel, jak ukazuje i tato kniha, mnohé dobré a zajímavé z toho, co v minulých více než dvaceti letech tvořilo kulturní a tvůrčí tvář Olomouce, v současnosti již neexistuje nebo skomírá. Sám Machala vidí problém především v tom, že zde chybí výrazný nakladatelský dům a čistě literární časopis.

Další dvě kapitoly jsou obsáhlejší, neboť se věnují konkrétním literárním a tvůrčím osobnostem. Mohlo by se zdát, že zařazení autorů, kteří do literatury vstoupili v normalizačních časech, není relevantní. Většinově však jde o autorské návraty, tedy o autory, kteří před listopadem nemohli svobodně publikovat nebo se vraceli z exilu, těžiště jejich tvorby, z hlediska vydávání knih, není před rokem 1989. Zároveň s nimi vstupovali na scénu básníci či prozaici vpravdě mladí a noví. Jak je konstatováno v závěru knihy, o uplynulé dekádě na Olomoucku lze hovořit jako o období literárních návratů i objevů.

V monografii se nepracuje s žádnými významnými hodnotícími kritérii, na jejichž základě by z ní byli vyloučeni autoři tzv. nižší kategorie. Hierarchizační tendence jsou pouze implicitně vyjádřeny prostorem, který je jednotlivým spisovatelům věnován. Objevují se zde proto autoři jak čistě regionálního charakteru, již nijak výrazně nepřesahují svůj lokální kontext, tak autoři dosahu celonárodního (zde můžeme zmínit básníky Radka Malého, Sylvu Fischerovou, Michala Jareše nebo prozaiky Antonína Bajaju, Romana Ludvu či Jana Vraka).

Z tohoto pohledu plní kniha svůj primární účel — zmapovat porevoluční literární dění na Olomoucku a přinést základní informace o autorech. Jednotlivé charakteristiky jsou opravdu velmi stručné, připomínají spíše slovníková hesla; obsahují minimalistickou poznámku k životu, hlavně k období, které autory spojuje s Olomoucí, a pak jen letmý nástin jejich poetiky s uvedením několika děl. Na knížku totiž navazují webové stránky www.spisovatele.upol.cz, jejichž součástí je stále se rozšiřující heslář spisovatelů. Zde už jsou informace komplexnější, přinášejí úplnou bibliografii, články, recenze, studie i webové odkazy. Na první pohled je patrné, že se autoři této databáze inspirovali on‑line podobou Slovníku české literatury po roce 1945.

Doposud jsme zmiňovali spíše klady monografie, ale neměli bychom pomíjet některé nedostatky. Jako problémový se jeví již samotný název, který vyvolává dojem, že zde nalezneme informace pouze o poezii a próze, která bezprostředně vznikala a vzniká v Olomouci, tedy o autorech zde dlouhodobě žijících a tvořících. Úvodní vágní poznámka — „Literatura vznikající v Olomouci, respektive nějakým jiným významnějším způsobem s tímto městem spojená […]“ — jen potvrzuje to, že zde nejsou přesně vymezena kritéria, na jejichž základě byly jednotlivé osobnosti do monografie zařazeny. Pouhá, navíc mnohdy krátkodobá spjatost spisovatele s univerzitou či některou z jejích fakult vede k tomu, že se zde objevují autoři jako např. Jan Balabán, Bogdan Trojak nebo Michal Jareš, kteří jsou svým životem i dílem úzce spjati s jinými regiony. Poměrně širokému rozptylu autorů by proto spíše odpovídalo vymezení na úrovni literárního regionu než jen pouhá příslušnost ke konkrétnímu městu nebo univerzitě.

Zvolená zjednodušující kritéria sice odpovídají celkovému zaměření publikace, jejíž primární snahou není vytvořit ucelený a vyčerpávající literární obraz Olomouce po roce 1989, ovšem schematické řazení autorů k místům a do regionů, kam nepřísluší, není jistě na místě.

Knížce však nelze upřít, že je pečlivě připravenou, byť jen přehledovou příručkou, která pomáhá utvářet a rozvíjet literární dění na Olomoucku.

Lubomír Machala: Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Olomouc, Univerzita Palackého 2013. 95 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2014.

Zpráva o konání VI. textologického kolokvia

12. 5. 2014 9:00

MICHAELA FILIPI

V úterý 26. listopadu 2013 proběhlo VI. textologické kolokvium, další z pravidelných setkání nad aktuálními otázkami textologie a ediční praxe, která od roku 2009 pravidelně pořádá Ediční a textologické oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V letošním roce se kolokvium uskutečnilo ve spolupráci s Katedrou bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jež pro setkání tohoto ročníku poskytla zázemí.

Kolokvium bylo koncipováno jako setkání nad textologickou problematikou, kterou vymezil název Rukopis — náčrt — tvůrčí akt. Oblast zájmu dále specifikovaly termíny: text in statu nascendi, logika tvůrčího aktu, avant‑text, pretext, palimpsest, verze a varianta textu, náčrt a různočtení. Tyto pojmy společně poukazovaly k různým perspektivám zkoumání textové geneze. Zadání tedy umožnilo různé přístupy k dané problematice, počínaje textologickými analýzami a konče navazujícím bádáním v oblasti poetiky a literární historie. Různorodost přístupů a odborných diskurzů, které účastníci kolokvia prezentovali, bylo lze vnímat jako předpoklad k překročení parciality jednotlivých disciplín. Diskuze nad příspěvky, jež na kolokviu zazněly, ukázaly, že setkání různých přístupů je všestranně obohacující.

Kolokvium zahájil krátkým vstupním slovem Jiří Flaišman. Prvním bodem programu byl příspěvek Petra Komendy. Byl věnován, jak vyjadřuje jeho název: „Rukopis, strojopis a jejich podíl na tvůrčím procesu (na příkladech textových pramenů českých modernistů)“, vlivu média psaní (psací stroj, pero/tužka) na tvůrčí proces i na podobu výsledného uměleckého díla. Pozornost byla zaměřena především na pozdní tvorbu Františka Halase a na texty Jana Čepa. Petr Komenda ukázal, že František Halas ve svých náčrtech cíleně pracuje s prostorem stránky a že vytváření paradigmatických vějířů je u něho závislé na prostorovém rozvržení při zápisu. Dále uvedl, že introspekce a meditativní pozice v denících, zápisnících a korespondenci Jana Čepa souvisí s pomalostí rukou zapisovaného textu, v němž nepřítomnost škrtů signifikuje promyšlenou formulaci myšlenek. V diskuzi, kterou vystoupení vyvolalo, Komenda zdůraznil svou distanci vůči deterministicky chápanému vztahu mezi médiem psaní a podobou tvůrčího procesu: každý autor si ve své poetice vymezuje vlastní způsob vztahování se k médiu.

Poté zazněl příspěvek Michala Kosáka pojmenovaný „K půdorysu Herbenovy chalupy. Geneze Slezského čísla“, v němž referent nejprve popsal svůj nález dosud neznámého dokumentu z pozůstalosti redaktora Času Jana Herbena. Jedná se o Herbenův rukopisný koncept se třemi variantami uspořádání časopiseckého Slezského čísla (1903), které se stalo osnovou pro všechna další vydání Slezských písní. Nález podle Kosáka nejen umožňuje přesněji datovat zrod Slezského čísla, ale přináší i informace o Herbenových interpretačních východiscích a vzorcích, jež formovaly složení a kompozici sbírky. Současně se díky nálezu upřesňuje pohled na redaktorskou roli Jana Herbena.

Specifickou podobu problematiky náčrtu v medievistice rozebral v jediném příspěvku kolokvia, který se věnoval starší české literatuře, Jakub Sichálek, jenž svůj referát pojmenoval „In pricipio erat… Náčrt a medievistika“. Přednášející se zaměřil na problematiku autorství a s ní související tradované pojetí, podle nějž pro středověkou literaturu nelze termín náčrt upotřebit tak, jak se užívá pro literaturu novověkou. Ve svém vystoupení proto analyzoval možnosti využití tohoto pojmu na rozdílných typech dochovaných středověkých památek, přičemž se zaměřil především na povahu marginálií přepisovačů.

Genezi odborného textu věnoval ve svém vystoupení „Náčrt a výsledek. Počátky textu u R. Grebeníčkové“ pozornost Michael Špirit. Zaměřil se na materiál související s rozepisovanou, ale zřejmě nikdy nedokončenou duplikou Růženy Grebeníčkové na příspěvek Felixe Vodičky „Ke sporům o romantismus, zvláště Máchův“ (Plamen 1962, č. 9). V badatelčině pozůstalosti se dochovalo jedenáct strojopisných začátků její reakce. Každá z variant je přitom charakterizována jiným emocionálním zaměřením: od vyhrocené polemiky až po obecné pojednání. Špiritova analýza ukázala, že mezi variantami je nemožné stanovit posloupnost, že každé započetí znamenalo nově rozvrženou problematiku. Jisté stemma lze provizorně sestavit jen dle frekvence slovních motivů, které procházejí jednotlivými variantami, a jejich naznačených vztahů.

Příspěvek Marka Přibila „Kam s tzv. náčrtem Máje?“ představil nový pohled na původ Máchova autografu, který je dnes v literatuře označován jako Malý sešit. Badatel na základě analýzy materiálních i textových charakteristik tohoto autografu a dalších Máchových rukopisů zproblematizoval názor, že se jedná o fragment většího rukopisného celku. Svým vystoupením zdůraznil význam zkoumání materiálových indikátorů daného pramene, kdy například určité grafické zvláštnosti Máchova rukopisu mohou rozhodovat o tom, kam daný pramen zařadit.

Barbora Bártová nazvala svůj referát „Sémantické instrukce Holanova italského itineráře“. Upozornila v něm na významné vazby mezi básnickou skladbou Toskána a itinerářem dochovaným v pozůstalosti Vladimíra Holana, který si básník sestavil pro svou cestu do Itálie v roce 1929. Bártová ukázala, že tento vztah nelze chápat pouze jako inspiraci navštívenými místy, ale že do jeho rámce je třeba zahrnout i situaci básníka a jeho poezie z doby konání cesty. Zmíněný itinerář ovlivnil též žánr Toskány. Tyto objevy doplňující interpretaci díla Bártová propojila s analýzou korespondence Vladimíra Holana s Josefem Florianem, jež nám dává nahlédnout, jakou roli pro autora jeho pobyt v Itálii sehrál.

V zasedací místnosti děkanátu, kde kolokvium probíhalo, se střídali posluchači z řad studentů i odborníků. Bezprostředně po každém příspěvku následovala možnost klást přednášejícímu otázky. Byla využívána, takže se nejednou rozvinula podnětná diskuze. Příspěvky z VI. textologického kolokvia budou vydány péčí hostitelů v samostatné publikaci.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.

Profesijné vyznanie metodologického staromilca

19. 5. 2014 9:00

IVANA TARANENKOVÁ

Kniha Pavla Janouška Černá kočka, ako i jej podtitul napovedá, sa venuje výsostne špecifickej téme aj v kontexte samotnej literárnej vedy — problematike komunikačných pravidiel a diskurzívnych stratégií presadzovania sa subjektu „znalca“ vo sfére myslenia o literatúre. Napriek snahám o objektivizáciu je v tejto Janouškovej rozprave výrazne citeľný i rozmer subjektívny. Ak autor v texte vyslovuje pochybnosti, či je jeho text dostatočne vedecký a žánrovo zaraditeľný, musíme mu odpovedať — nie, nie je ani striktne vedecký ani žánrovo vyhranený (istú odľahčenosť traktovania témy naznačujú i rozmarné úvodné a záverečné mottá), čo však vonkoncom nie je na škodu veci. Janouškova kniha presahuje k eseji, k polemike, miestami zabŕda do publicistických dimenzií (v reflexii postavenia v humanitných vied v súčasnej spoločnosti). Pre mňa však v prvom rade predstavuje profesionálne vyznanie autora, jeho pokus o vedome subjektívnu reflexiu odboru, v ktorom sa už desaťročia sám ako „znalec“ myslenia o literatúre pohybuje na rôznych (podľa neho herných) úrovniach.P. Janoušek: Černá kočka

Subjektívny zreteľ tu však snahe dospieť k objektívnym zisteniam neodporuje. Pavel Janoušek podrobuje svoj odbor, a vlastne aj seba v ňom, dôslednej analýze, mapuje jeho premeny v čase a prezentuje svoje chápanie jeho postavenia a poslania. S jeho názormi možno polemizovať, nesúhlasiť, no v každom prípade jeho iniciatíva vyvoláva rešpekt. Prichádza totiž v situácii, keď sa súhrou rôznych spoločenských, ale aj interných okolností zmysel odboru myslenia o literatúre, spolu s inými humanitnými vedami, relativizuje a spochybňuje. Ak má zámer obhajovať zmysel a podstatu svojej existencie, chtiac‑nechtiac sa dostáva do defenzívnej polohy. Očakávanie, ktoré (nielen) humanitní vedci vkladali do oslobodenia sa od ideologickej normatívnosti, teda neviedlo k nezávislému výskumu ale k „spochybneniu všetkých istôt“. Tento stav sa synergeticky prepojil aj s istou stagnáciou nasledujúcou po „konci dejín“, ako aj s liberálnou skepsou či podozrievavosťou k hodnotám ukotveným v tradícii.

Knihu P. Janouška vnímam ako úsilie prejsť z defenzívy k pozitívnej odpovedi na problematizáciu zmyslu inštitucionalizovanej podoby myslenia o literatúre, a to aj s vedomím, že tu nie je možné dospieť k definitívnym riešeniam. Autor rovnako počíta aj s rizikom, že sa vystaví polemikám zo strany tých, ktorí zastávajú iné pozície.

Metodologické východiská Janouškových úvah majú zdroj nielen v teórii komunikačných aktov a teórií vedeckých paradigiem T. Kuhna, ale sú poznamenané i štrukturalistickým školením — aby som spomenula tie najvýraznejšie. V ich pozadí možno vybadať — bez akýchkoľvek negatívnych konotácií — metodologické „staromilstvo“ alebo, ak chceme, konzervativizmus. Pre tento postoj bude teória či metóda cestou, a nie autonómnym cieľom, ktoré sú podriadené veci samotnej, t. j. literatúre, sprostredkovaniu jej výkonov laickému publiku. P. Janoušek sa vo svojej knihe sústreďuje na analýzu rozličných úrovní inštitucionalizovaného myslenia o literatúre (od literárnej kritiky, cez literárnu históriu až po literárnu teóriu, ale aj školskú prax), pričom tento pojem má uňho širší rozsah ako literárna veda: „Množina literárních znalců, resp. společenství znalců, je tak utvářena nejen literárními vědci, tedy historiky a teoretiky, ale také dalšími interprety, hodnotiteli a šířiteli literárních děl, zejména literárními kritiky a učiteli (případně redaktory a nakladateli). A v neposlední řadě také samotnými spisovateli — respektive těmi polohami jejich činnosti, ve kterých nevytvářejí díla, ale vyjadřujíce se k literatuře komentují tvorbu vlastní i cizí“ (s. 23).

Ako určujúci kontext týchto aktivít je tu prezentovaný kontext národných literatúr — keďže jednotlivé literárne výkony sú orientované v prvom rade do prostredia národnej komunity ako jedného z najprirodzenejších prostredí ľudského spoločenstva. Národné literatúry nie sú teda iba pragmatickým organizačným rámcom literatúry a myslenia o nej — národ je tu chápaný ako privilegovaný, „najprirodzenejší“ typ spoločenstva.

Aj keď je v knihe explicitne uvedené, že predmetom analýzy je subjekt „znalca“ literatúry, ktorý je chápaný ako „strukturní součást řetězce komunikačních aktů vytvářejících myšlení o literatuře, jakož i interní subjekt textů a promluv, jejichž prostřednictvím o literatuře komunikujeme“ (s. 13), nezostávame tu len na abstraktnej rovine. Janouškova práca je konkrétne ukotvená v rámcoch aktuálnej situácie literárnej vedy (predovšetkým) v domácom kontexte (aj slovenskom) od národného obrodenia po súčasnosť charakterizovanú atmosférou „konca dejín“. Napriek snahe autora neodvádzať pozornosť uvádzaním konkrétnych prípadov (teda až na literárnohistorickú prípadovú štúdiu o polemike J. K. Tyla a K. Havlíčka Borovského), každý účastník udalostí v oblasti myslenia o literatúre si ich hravo dosadí.

Dôležitú rolu v podobe stratégií, ktorými sa „znalec“ myslenia o literatúre vo svojom odbore presadzuje a ktorými sa riadi, prisudzuje P. Janoušek formatívnym a reprezentatívnym prvkom a cieľom jazykových prejavov, t. j. vedeckých textov. Vedecký text musí podľa toho signalizovať o sebe, že je vedecký — a to predovšetkým v oblasti humanitných vied, v ktorých je „objev od slovní formulace prakticky neoddělitelný“ (s. 17) a v ktorých je kreativita („hernosť“ „ludizmus“) dôležitou zložkou výrazu.

Pre humanitné vedy, ako aj P. Janoušek opakovane vo svojej knihe zdôrazňuje, platí, že ich pravda nebude absolútna, ale len konsenzuálna. Preto sa ako nevyhnutný zdá byť vyvážený stav tejto kreativity a pamäti odboru, pretože práve pamäť — tradícia sú garantom ich identity. V súčasnosti, keď v jednotlivých humanitných odboroch dominuje nad pamäťou kreativita, neustála požiadavka inovácie, prebiehajúcej skôr v oblasti formálnej ako tematickej, sa v konečnom dôsledku smeruje k vyprázdneniu jednotlivých výkonov. Ako je v texte knihy viackrát uvedené — dôležitým sa stáva ako a nie čo. Netreba však hádam prízvukovať, že odbor má rovnaký problém, keď sa ručička váh príliš vychýli v prospech udržiavania tradície a papagájujú sa poznatky, ktoré nie je záujem spochybňovať, resp. minimálne nanovo verifikovať.

Ako ďalší dôležitý moment nielen myslenia o literatúre, ale humanitnej sféry vôbec P. Janoušek vyzdvihuje agonálnosť. Myslenie o literatúre zobrazuje ako oblasť, ktorej konštitutívnym rysom je zápas, súperenie hráčov cestou za prevahou, uznanie a víťazstvo. To môže mať podobu presadenia názoru jednotlivých „znalcov“ (ak sa sústredím na individuálny aspekt) alebo až presadenia nejakého výkonu do kánonu. Agonálny charakter myslenia o literatúre — ktorý je tu tiež prezentovaný ako výraz ludistickej inklinácie ľudského spoločenstva — v danej oblasti potom určuje jednotlivé aktivity, stratégie alebo jednotlivé pozície a polia. Na tomto mieste by som upozornila na jeden moment — hovoriť o agonálnosti myslenia o literatúre nám umožňuje len tá skutočnosť, že ide o oblasť, ktorá je inštitucionalizovaná. Práve tu je venované maximálne úsilie, aby jednotlivé zistenia boli do istej miery objektivizované. Tieto snahy však v kontexte prepiateho aplikovania scientistických kritérií na sféru humanitných ved vedú k deformácii jednotlivých výstupov a posilňujú práve Janouškom analyzovanú agonálnu dimenziu odboru.

Pokiaľ vnímame myslenie o literatúre ako spontánny akt založený na zážitku, agonálna dimenzia ustupuje do úzadia a literatúra, resp. rozmýšľanie o nej nadobudne univerzálnejšie antropologické rámce, ktoré napokon „znalca“ nemusia až tak vzďaľovať od laika. Ak by som použila — verná citačným stratégiám opisovaným v jednej z kapitol knihy — slová jedného z kolegov, tiež dlhoročného „znalca“ v tejto oblasti, myslenie o literatúre bude možnosťou „pre existenciálne sebaujasňovanie a morálneho apelu alebo v postmoderne nadľahčenej podobe predkladaním alternatívnych scenárov nášho pociťovania, prežívania, myslenia, písania, čítania, situovania sa voči druhým a svetu“ (Fedor Matejov: Fragmenty: z premien písania o literatúre od šesťdesiatych rokov po deväťdesiate roky, Bratislava, Kalligram 2010, s. 78). Hľadanie metodológie, ako aj výkony v teoretickej oblasti tak nebudú spôsobom triumfovania stále novou a novou inováciou, ale hľadaním adekvátnejšieho nástroja pre komunikovanie tejto skúsenosti, resp. prostriedkom odhaľovania ďalších a ďalších dimenzií predmetu.

Ak sa vrátime k zážitku a k jeho zdieľaniu, možno sa pýtať, či je národ naozaj apriori prirodzeným spoločenstvom pre sféru myslenia o literatúre. Zdieľanie spoločného jazyka, dejín a kultúry sú nepochybne dôležitým faktorom ľudskej skúsenosti, no ako potom vysvetliť v týchto dimenziách napríklad koncept svetovej literatúry či adekvátnosť povedzme ontologickej teórie žánrov, o ktorej zrejme niet dôvod pochybovať. A čo potom s tými čitateľmi, neskoršími „znalcami“, pre ktorých je skúsenosť spoločného jazyka a národnej kultúry menej determinujúca, ako je skúsenosť rodová, genderová, resp. „koloniálna“. Je nemožné potom takýto typ skúsenosti preniesť i na vyššiu úroveň a profesionalizovať ju?

Uvedené otázky by nemali byť chápané ako výčitky voči knižke, vznikli skôr na základe podnetov, ktoré pri jej čítaní vyvstali a sú možno počiatkom dialógu, ku ktorému autor na záver knihy vyzýva.

Za nosnú pokladám poslednú časť knihy Doxá, ktorá podrobne analyzuje dnešnú situáciu myslenia o literatúre, charakterizovanú autonomizáciou od svojho predmetu, jeho estetizáciou (jej prejavy sa obmedzujú na „vedecký ornament“). S týmito procesmi potom podľa Janouška súvisí aj zvýšený výskyt znalcov konceptualistov v odbore, usilujúcich sa na spôsob umeleckej avantgardy o permanentnú inováciu. Tak ako nie je možné absolutizovať pragmatickú funkciu myslenia o literatúre, nemožno od nej ani absolútne odhliadať, pretože sa stráca pomerne dôležitá dimenzia — dimenzia zdieľanej skúsenosti o literatúry ako oblasti ľudskej kreativity či v širšom zmysle existencie.

Kniha Černá kočka… sa mi dostala do rúk v tom istom čase ako „štúdia životnej sebareflexie“ P. Bourdieuho Sociologické hledání seba sama a hádam to nebude svojvoľná sugescia podporená skutočnosťou, že P. Janoušek sa na tohto francúzskeho sociológa viackrát odvoláva, ktorá ma doviedla k objaveniu paralel v ich postoji k svojej profesii. Obaja rázne deklarujú nedôveru k prevažujúcej miere subjektivity, ktorá sa polovice 20. storočia zjavuje v intelektuálnej sfére, resp. v humanitných vedách, vychádzajúcich na rozdiel od „tvrdých vied“ nie od všeobecných zákonitostí ale zo singulárnych javov, ktoré by mali napriek svojmu špecifickému vednému charakteru predsa len dospieť k akejsi miere objektivity (aj keď ako P. Janoušek prízvukuje, tá bude mať len konsenzuálny a intersubjektívny charakter). Konkrétne tu pripomeniem len Bourdieuho znechutenie z básnikov‑mysliteľov a Janouškovu analýzu stratégií znalcov‑konceptualistov. Na predkladanú knihu možno bez okolkov vztiahnuť vyjadrenie Bourdieuho na margo kritického vzťahovania sa intelektuálov k svetu: „…existuje mnoho intelektuálů, kteří zpochybňují svět, ale je jen málo intelektuálů, kteří zpochybňují svět intelektuálů“ (P. Bourdieu, Sociologické hledání seba sama, Praha, Doplněk 2012, s. 32).

Text Pavla Janouška je určený predovšetkým do vnútra odbornej komunity, a to i napriek tomu, že jeho dikcia na prvý pohľad vyzerá, že sa orientuje na laické publikum. Avšak podrobné objasňovanie a analýza zdanlivo samozrejmých mechanizmov a procesov prostredia, v ktorom sa ako aktéri pohybujeme, vyvoláva do istej miery akýsi „scudzovací efekt“. Ten v konečnom vedie k potrebe „znesamozrejmovať“ a reflektovať „prirodzený“ chod vecí a v konečnom zmysle ozrejmiť si zmysel takéhoto fungovania. Práve tu vidím aj zmysle a možno aj étos podujatia Pavla Janouška.

Pavel Janoušek: Černá kočka. Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie. Praha, Academia 2012. 279 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2014.

Symbióza historie, teorie a textologie

5. 5. 2014 9:00

DALIBOR TUREČEK

Jako pátý svazek Literární řady vydala Academia péčí Dalibora Dobiáše a Ziny Trochové obsáhlý výbor z prací předního znalce literatury 19. století, Mukařovského žáka a jednoho z klíčových představitelů druhé vlny pražského strukturalismu, Mojmíra Otruby (1923–2003). Kniha je po výboru Znaky a hodnoty (Praha, Český spisovatel 1994) dalším cenným zpřístupněním Otrubových textů, roztroušených jinak po časopisech a sbornících, či obsažených v archivech a pozůstalosti, a zároveň předjímá speciální textologický soubor z Otrubových prací, připravovaný v ÚČL AV ČR. Pokud by byl kritickým čtenářem předkládané knihy sám Otruba, vytkl by pravděpodobně hned na počátku nejméně tři úhly pohledu, kupříkladu následujícím způsobem : a) diachronní proměny historikovy metodologie a těžiště zájmů; b) jádro autorovy podnětnosti pro dnešní stav literární bohemistiky; c) způsob a úroveň ediční přípravy svazku. Že Otruba tuto vstupní figuru systematického přehlédnutí vlastní pozice a rozvržení následujícího postupu vskutku velmi obliboval, dokazuje mimojiné počátek studií „Mýtus a ritus“ (s. 35) či „Představa času v české obrozenské poezii“ (s. 125–126), nebo konečně i struktura obsáhlého korespondenčního „Vyjádření k programu edice Slunovrat“ (s. 325n). Takřka umanutost pojmovou přesností, krajní soustředění k přesvědčivosti a korektnosti argumentace, důslednost analýzy — to jsou nejzákladnější konstanty Ortubova myšlení, které můžeme vytknout před závorku a vztáhnout je na jeho intelektuální práci jako trvalé určující veličiny.

M. Otruba: Hledání národní literaturyProto také není patrná příliš radikální proměna na diachronní ose Otrubova psaní. První z přetištěných studií, „Tylova vlastenecká povídka ve vývoji české prózy“, pochází z roku 1957. Myšlenková východiska tu pevně spočívají ve Vodičkově konceptu „sbližování literatury se životem“, v němž literatura „odráží společenské vědomí našeho maloměsta“ (s. 169). Do středu pozornosti se ale dostávají problémy, které bychom mohli strukturalistickou terminologií označit jako „imanentně literární“, tedy otázky genologické (arabeska × novela) a poetologické (kaleidoskop obrázků × příběh), a to v komparativním pohledu, soustředěném především na funkčně relevantní německojazyčný kulturní kontext. Zároveň se shledává kontaminace romantických a realistických komponent dobové prózy (s. 176–177, 181–182), či se z hlediska národního programu stanovuje nosnost prózy ze současnosti a prózy historické (s. 183). V šedesátých letech se Otruba přiklonil k sémantice a v některých případech, zejména v letech sedmdesátých, používal i postupy matematického modelování (nejpatrnější je to ve studii „Mýtus a ritus“ [1971]). Poměr literární heuristiky a teoretizujícího přístupu ale zůstal vyvážený, nebo ještě spíše akcentovaný ve prospěch základního, specificky literárněhistorického úhlu pohledu. Teorie byla Otrubovi takřka vždy pečlivě zváženým pracovním nástrojem na vlastním badatelském poli, nikdy neznamenala pokušení vymknout se z tradice oboru a uniknout pracnému shromáždění a zhodnocení materiálového podloží. Snad jedinou výjimkou v předkládaném sborníku je stručná studie „»…slaviti májovou přírody krásu«“ (1988), v níž je dobový zvyk májových slavností s přílišnou lehkostí a neprůkaznými výsledky (spočtěme jen frekvenci relativizujících příslovcí v závěru textu) uzurpován do oblasti „genetické pragmatiky Máje“, přičemž smyslem byla jen jednoduchá demonstrace jedné ze sémiotických pouček (s. 278). Povětšinou ale nebyl Otruba teorií uhranut, nýbrž soustředil se s její pomocí na tradiční problematiku, produktivní nejen pro strukturalismus, ale i pro starší literárněhistorické metodologie. Klíčovou kategorií se tu — alespoň ve světle recenzovaného sborníku — stala kategorie autorské osobnosti. Otruba tomuto problému věnoval hned několik studií, přičemž vyšel z Mukařovského konceptu („Osobnost jako činitel literárního vývoje v pojetí Jana Mukařovského“), zabýval se — inspirován i tartuskou školou — Tylem („Výpověď Tylovy korespondence o jeho lidské podobě“), Erbenem („Básník Kytice“) a konečně na Nerudově případu sledoval i druhotné proměny obrazu autorské osobnosti v proměnách kultury („…a co je nerudovské“). Je si přitom vědom, že recepcí se „vytváří […] intersubjektivní konstrukt autorské osobnosti a díla, dvou do sebe zaklesnutých skutečností“ (s. 17), a z tohoto východiska je schopen obhlédnout kupříkladu romantické prvky neklidu v Tylově osobnosti, jejichž ukotvení ovšem zároveň představuje „jakýsi vytoužený úběžník, řekněme úběžník biedermeierovský“ (s. 267). Otruba se přitom nenechal omezit bipolární dialektikou a vysloveně o romantické a biedermeierovské tendenci konstatuje, že „nejsou směry protikladnými“ (s. 267). Romantismus se mu následně jeví — v implicitním rozporu s pojetím Vladimíra Štěpánka — jako širší, vnitřně mnohostranný proud různorodě se sčítajících vektorů („Jan Kollár jako argument pro Máchu a romantismus“). Jindy se sledují zárodky realistické technologie v romantické povídce („Časopis jako dialog“). Schopnost postihnout vnitřní různorodost a funkční dominantu jednotlivé literární situace (řekli bychom události) je obzvláště dobře patrná ve studii „Karol Kuzmány a přijetí Máchy v české a slovenské literatuře“. Rozdíl recepce je tu objasněn prostřednictvím stanovení specifického a rozdílného českého, respektive slovenského vztahu ke klasicismu. Postiženy tak nejsou jen motivace jednotlivých polemických postojů, ale především základní funkční souřadnice literárního dění.

Ke slovu tak v Otrubových studiích přicházela mnohostranná dynamika literárního procesu, v níž „osobnost je vždy v silovém poli literatury, a to nejen jejího právě dosaženého stavu a dalších vývojových možností, k nimž tento stav odkazuje, ale i všeho, co dotud literatura užívala a vytvořila a co bychom mohli v duchu de Saussurově nazvat stále obohacovanou a doplňovanou literární pokladnicí“ (s. 271). Pluralitní a procesuální pohled je tu velmi blízký například dnešnímu, o dvacet let mladšímu filozofickému myšlení Miroslava Petříčka: již to ukazuje na autorovu metodologickou a myšlenkovou průraznost. Odklon od esenciálního myšlení k procesuálnímu je vskutku základním pohybem badatelova myšlení. Zatímco se ve výše zmíněné studii z roku 1957 ještě opíral o představu esenciálních fundamentů literárního dění, později dynamizoval a z esenciálního hlediska problematizoval i klíčovou kategorii obrozenské kultury, již vytvářela „komunita chtěně zvaná národ“ (s. 10); „národní“ je tu vnímáno jako vlnovitě proměnlivý proces: „neustálé dotazování po národu, rytmus hledání a vyprazdňování představy o něm, je jev, který silně a osobitě zabarvuje podobu naší novodobé kultury“ (s. 13). Úsilí o vytvoření opěrného bodu i hodnotového úběžníku v podobě RKZ pak Otruba logicky nazíral jako součást budování novodobého národního mýtu (v obsáhlé studii „Mýtus a ritus“).

Stranou pozornosti by ale neměly zůstat další charakteristiky Otrubovy práce, široce založená heuristika a detailní textologická pozornost k beletristickému dílu. Výsledkem je nejen „Návrh na textovou emendaci Máchova máje ve verši 349“, ale také velmi hutné „Poznámky ke genezi Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra“. Alespoň nahlédnout do Otrubovy textologické kompetence ostatně dává i stať „Výsledky a výhledy české textologie“, od původu recenze knihy Editor a text — na sedmnáct stánek recenze, či spíše úhrnně ohlédavého pojednání, které je nejen nanejvýš kompetentní, ale také argumentačně přímočaré a kriticky nesmlouvavé: přes čtyřicet let starý text se svou zevrubností, hutností, argumentační přísností i časem, který si za jeho vznikem můžeme myslet, ještě dnes jeví jako memento recenzentovo, instructio textologovo a pareneze historika literatury.

Zastavme se ale ještě nakonec u ediční přípravy svazku. Je v jistém smyslu protikladem jiné edice, vydané v Literární řadě Academie, totiž Máchovským studiím Růženy Grebeníčkové, připraveným Michaelem Špiritem. Zatímco Špirit předvedl takřka pedantickou ediční práci a obmyslel vydávané studie velmi, snad až nadbytečně obsáhlým aparátem, je otrubovský svazek v tomto ohledu spíše minimalistický. Rezignuje na poznámky k jednotlivým pasážím Otrubových textů, omezuje se na stručnou ediční poznámku, přidává rejstřík a Otrubovu bibliografii sestavenou Františkem Knoppem. Prezentuje také na stránkách 381–391 seznam literatury. Na jeho příkladu si jako pars pro toto demonstrujme slabiny edice. Nevíme, kdo je jeho autorem a co vlastně postihuje. Jedná se o — nelogický a nefunkční — svod odkazů na prameny a sekundární literaturu, které obsahovaly původní Otrubovy studie? Nebo je to dodatečný soupis sestavený editory? A podle jakých principů? Ani v jednom z případů ale není například jasné, proč chybí odkaz na Šaldovu studii o Boženě Němcové, které se Otrubův text dovolává na s. 326. Pokud ji v původním seznamu literatury neuvedl autor, editoři by ji měli dohledat, což by jistě v tomto případě nebyla příliš náročná práce. Pokud by seznam literatury vytvářeli až editoři, podle jakých kritérií by přikročili k výpustce (stejně jako by pak měli dohledat odkaz na dobovou nerudovskou diskuzi Vodičky, Pešata a Brabce [viz s. 32], nebo zdůvodnit, proč tak nečiní). Poněkud nedostačivé je i tvrzení v závěru, charakterizující svazek jako „výbor připravený z mimořádně rozsáhlého, dále nezpracovaného souboru textů, pořízeného krátce po badatelově smrti“ (s. 446); kdo tu byl pořadatelem, jaká je lokace, jaký přesněji celkový rozsah, se bohužel nedozvíme. Také některá souvětí Dalibora Dobiáše v Závěrečné poznámce by zasloužila pečlivější redakční přehlédnutí. Nehledě ke konkrétním lapsům je v principu obojí přístup — maximalistický Špiritův i minimalistický Dobiášův — jistě dobře možný. Jen zaráží, že se střetávají v rámci jedné a téže ediční řady. Jako by Academia nedisponovala žádným předběžným rozhodnutím o způsobu vydávání podobných svazků, neměla určenu základní normu, kterou by se následně museli řídit jednotliví editoři. To je zásadně na škodu věci, protože v dalším rozběhu ediční řady se mohou vedle sebe ocitat svazky co do ediční přípravy velmi různorodé, ve výsledku nesouměřitelné a v konečném důsledku závislé nikoli na profilu řady, ale na stanovisku, dispozicích či momentální kapacitě editorů. Mojmír Otruba by tu byl jistě první, kdo by hlasitě a zásadně protestoval.

Mojmír Otruba: Hledání národní literatury. Praha, Academia 2012. 456 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.