Olomoucká poezie a próza po roce 1989

26. 5. 2014 9:00

STANISLAVA SCHUPPLEROVÁ

Polistopadové období, především 90. léta minulého století, charakterizují v literatuře decentralizační tendence, v rámci nichž se objevují a profilují výrazné osobnosti i mimo pražské centrum. Jeden takovýto mimopražský region se rozhodl zmapovat i Lubomír Machala v monografii Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Zaměřuje se zde především na literáty spojené ve větší či menší míře svou studijní, pracovní či tvůrčí činností s Olomoucí, ale neopomíjí ani širší kulturní kontext, tedy časopisy, nakladatelství, festivaly atd.

L. Machala: Olomoucká poezie a próza po roce 1989Útlá monografie takzvaně klame tělem. Při nevelkém počtu stran totiž reflektuje básnickou i prozaickou tvorbu desítek autorů různých generací i komunikačních okruhů. Vedle současných spisovatelů se zde objevují osobnosti publikující oficiálně už před listopadem 1989, stejně jako autoři, kteří bývají naopak spojováni se samizdatem či exilem. Kniha má široký záběr i z žánrového hlediska, neboť — byť jen okrajově — zmiňuje také memoárovou a vzpomínkovou literaturu, esejistická i publicistická díla, literaturu faktu nebo zcela specifické knihy inspirované hanáckou lidovou slovesností a nářečím.

Práce je přehledně rozdělena do tří větších kapitol — „Literární život“, „Poezie“ a „Próza“ — majících však velmi stručný informativní charakter. První z nich přináší informace o činnosti nakladatelů, literárních spolků a časopisů. Nové porevoluční poměry umožnily obohatit olomouckou kulturu např. o dnes již zavedené časopisy, jako je Aluze. Bohužel, jak ukazuje i tato kniha, mnohé dobré a zajímavé z toho, co v minulých více než dvaceti letech tvořilo kulturní a tvůrčí tvář Olomouce, v současnosti již neexistuje nebo skomírá. Sám Machala vidí problém především v tom, že zde chybí výrazný nakladatelský dům a čistě literární časopis.

Další dvě kapitoly jsou obsáhlejší, neboť se věnují konkrétním literárním a tvůrčím osobnostem. Mohlo by se zdát, že zařazení autorů, kteří do literatury vstoupili v normalizačních časech, není relevantní. Většinově však jde o autorské návraty, tedy o autory, kteří před listopadem nemohli svobodně publikovat nebo se vraceli z exilu, těžiště jejich tvorby, z hlediska vydávání knih, není před rokem 1989. Zároveň s nimi vstupovali na scénu básníci či prozaici vpravdě mladí a noví. Jak je konstatováno v závěru knihy, o uplynulé dekádě na Olomoucku lze hovořit jako o období literárních návratů i objevů.

V monografii se nepracuje s žádnými významnými hodnotícími kritérii, na jejichž základě by z ní byli vyloučeni autoři tzv. nižší kategorie. Hierarchizační tendence jsou pouze implicitně vyjádřeny prostorem, který je jednotlivým spisovatelům věnován. Objevují se zde proto autoři jak čistě regionálního charakteru, již nijak výrazně nepřesahují svůj lokální kontext, tak autoři dosahu celonárodního (zde můžeme zmínit básníky Radka Malého, Sylvu Fischerovou, Michala Jareše nebo prozaiky Antonína Bajaju, Romana Ludvu či Jana Vraka).

Z tohoto pohledu plní kniha svůj primární účel — zmapovat porevoluční literární dění na Olomoucku a přinést základní informace o autorech. Jednotlivé charakteristiky jsou opravdu velmi stručné, připomínají spíše slovníková hesla; obsahují minimalistickou poznámku k životu, hlavně k období, které autory spojuje s Olomoucí, a pak jen letmý nástin jejich poetiky s uvedením několika děl. Na knížku totiž navazují webové stránky www.spisovatele.upol.cz, jejichž součástí je stále se rozšiřující heslář spisovatelů. Zde už jsou informace komplexnější, přinášejí úplnou bibliografii, články, recenze, studie i webové odkazy. Na první pohled je patrné, že se autoři této databáze inspirovali on‑line podobou Slovníku české literatury po roce 1945.

Doposud jsme zmiňovali spíše klady monografie, ale neměli bychom pomíjet některé nedostatky. Jako problémový se jeví již samotný název, který vyvolává dojem, že zde nalezneme informace pouze o poezii a próze, která bezprostředně vznikala a vzniká v Olomouci, tedy o autorech zde dlouhodobě žijících a tvořících. Úvodní vágní poznámka — „Literatura vznikající v Olomouci, respektive nějakým jiným významnějším způsobem s tímto městem spojená […]“ — jen potvrzuje to, že zde nejsou přesně vymezena kritéria, na jejichž základě byly jednotlivé osobnosti do monografie zařazeny. Pouhá, navíc mnohdy krátkodobá spjatost spisovatele s univerzitou či některou z jejích fakult vede k tomu, že se zde objevují autoři jako např. Jan Balabán, Bogdan Trojak nebo Michal Jareš, kteří jsou svým životem i dílem úzce spjati s jinými regiony. Poměrně širokému rozptylu autorů by proto spíše odpovídalo vymezení na úrovni literárního regionu než jen pouhá příslušnost ke konkrétnímu městu nebo univerzitě.

Zvolená zjednodušující kritéria sice odpovídají celkovému zaměření publikace, jejíž primární snahou není vytvořit ucelený a vyčerpávající literární obraz Olomouce po roce 1989, ovšem schematické řazení autorů k místům a do regionů, kam nepřísluší, není jistě na místě.

Knížce však nelze upřít, že je pečlivě připravenou, byť jen přehledovou příručkou, která pomáhá utvářet a rozvíjet literární dění na Olomoucku.

Lubomír Machala: Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Olomouc, Univerzita Palackého 2013. 95 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2014.