Ztráty americké bohemistiky
- 17. 2. 2014 8:00
ONDŘEJ SLÁDEK
Na podzim 2012 zaznamenala americká bohemistika tři podstatné ztráty, zemřely tři významné osobnosti našeho oboru: Ladislav Matějka, Michael H. Heim a Peter Kussi. Zatímco Ladislava Matějku si většina českých čtenářů spojí především s jeho posledním velkým edičním počinem, totiž s třísvazkovým vydáním Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha (2007, 2008, 2010), povědomí o dílech Michaela H. Heima a Petera Kussiho bude mezi širší českou veřejností nejspíš jen velmi omezené. Přitom jejich práce jsou plným právem součástí dějin jak americké, tak české literatury.
Oba bohemisté jsou totiž překladatelé děl známých českých spisovatelů do angličtiny: Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Karla Čapka, Arne Nováka aj. Pokud bychom měli vyjmenovat, co všechno mají společné, tak je třeba zmínit přinejmenším dvě skutečnosti: zaprvé, všichni tři se v průběhu druhé poloviny minulého století významně podíleli na formování americké bohemistiky a slavistiky, kromě toho však, a to je zadruhé, svou vědeckou, organizační, pedagogickou a zvláště překladatelskou činností zásadní měrou přispěli k šíření a propagaci české literatury a kultury v zahraničí.
Ladislav Matějka se narodil roku 1919 v Suchém Vrbném u Českých Budějovic. V roce 1938 začal studovat bohemistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Po uzavření vysokých škol pracoval jako korektor v Lidových novinách, později zastával pozici redaktora kulturní rubriky. Jako novinář procestoval ještě v roce 1945 poválečnou Evropu, své reportáže a fotografie z cest vydal o rok později knižně pod názvem Za mírem po Evropě (1946). Vysokoškolské studium ukončil doktorátem v roce 1948. Krátce po obhajobě své doktorské práce a nástupu komunistů k moci se Matějka rozhodl odejít do exilu. Nejprve působil jako lektor českého jazyka ve Švédsku, v Lundu, od roku 1954 pak žil a pracoval ve Spojených státech. Studoval slavistiku na Harvardově univerzitě, kde také obhájil svou druhou dizertační práci o nepřímé řeči v ruštině, kterou zpracovával pod vedením Romana Jakobsona. Od roku 1959 až do svého emeritování v roce 1987 působil v Ústavu slovanských jazyků a literatur na Michiganské univerzitě v Ann Arboru.
Ladislav Matějka. Foto: Vilém FaltýnekLadislav Matějka založil a po více než třicet let řídil vydavatelství Michigan Slavic Publications, díky němuž se slavistické pracoviště v Ann Arboru stalo jedním z nejproduktivnějších a nejvlivnějších center propagujících literaturu a kulturu střední a východní Evropy ve Spojených státech. Ve své vlastní vědecké práci se Matějka zabýval církevní slovanštinou, zajímala ho ale také obecná lingvistika, literární teorie, formalismus, sémiotika a strukturalismus. Především díky jeho rozsáhlé překladatelské a ediční činnosti se zahraniční široká i odborná veřejnost mohla v mnoha monografiích a antologiích podrobněji seznámit se strukturální poetikou, sémiotikou a estetikou Pražské školy (Sound, Sign and Meaning: Quinquagenary of the Prague Linguistic Circle, Ann Arbor 1976; Semiotics of Art: Prague School Contributions [spolu s Irwinem R. Titunikem], Cambridge, Mass. 1976), s pracemi ruských formalistů a strukturalistů (zvláště představitelů Tartuské školy — Readings in Russian Poetics, Ann Arbor 1962; Readings in Russian Poetics: Formalist and Structuralist Views [spolu s Krystynou Pomorskou], Ann Arbor 1971; Readings in Soviet Semiotics: Russian Texts, Ann Arbor 1977), ale také s tvorbou Valentina N. Vološinova a Michaila M. Bachtina. Kromě toho Matějka inicioval anglické překlady a vydání řady starších i nejnovějších českých básníků a prozaiků (Jana A. Komenského, Jiřího Ortena, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala aj.), podílel se na sestavení rozsáhlého výboru z děl českých básníků Czech Poetry: A Bilingual Anthology (Ann Arbor 1973).
Na počátku osmdesátých let založil spolu s Benjaminem A. Stolzem ročenku Cross Currents, která pod jejich vedením vycházela v letech 1982–1993 a která se stala jedním z nejvlivnějších periodik tematicky zaměřených na problematiku dějin, politiky, umění a kultury střední Evropy (s editory spolupracovali např. Josef Škvorecký, Milan Kundera, Czesław Miłosz, Danilo Kiš, Peter Demetz, René Wellek aj.).
Za svůj přínos vědě a kultuře získal Matějka řadu významných domácích i zahraničních ocenění, např. čestný doktorát univerzity v Lundu (1989), čestnou medaili Josefa Dobrovského (2007), cenu ministra zahraničních věcí České republiky Gratias agit (2009) atd. Již v roce 1984 mu jeho kolegové a žáci věnovali k šedesátým pátým narozeninám oslavný sborník nazvaný Language and Literary Theory, který edičně připravili Benjamin A. Stolz, Irwin R. Titunik a Lubomír Doležel.
Po svém emeritování se Matějka věnoval rodině a svým zálibám (zvláště pěstování růží). Z této činnosti ho vytrhla až Meda Mládková, která ho vyzvala ke zpracování do té doby nepublikované a zde již zmiňované korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Tuto edici Matějka úspěšně dokončil po několika letech intenzivní práce v roce 2010. Od té doby si užíval zaslouženého odpočinku. Zemřel 29. září 2012 ve svém domě ve West Newtonu v Massachusetts ve věku devadesáti tří let.
Ve stejný den, tedy 29. září 2012, zemřel také Michael H. Heim, slavista a polyglot, který čtyři desítky let působil v Ústavu slovanských jazyků a literatur Kalifornské univerzity v Los Angeles. Bylo mu šedesát devět let. Narodil se v roce 1943 v New Yorku, s Evropou byl nicméně spojen prostřednictvím svého otce, který pocházel z Maďarska. Již od středoškolských studií se zabýval studiem jazyků (francouzštiny a němčiny), později na Kalifornské univerzitě studoval čínštinu (z té nakonec nikdy nepřekládal) a ruštinu. Doktorát z ruštiny získal na Harvardově univerzitě v roce 1971, kde jeho školitelem byl Roman Jakobson. Třebaže jako hostující profesor přednášel na mnoha amerických univerzitách, trvalé působiště měl v Los Angeles na Kalifornské univerzitě, kde byl také roku 1986 jmenován profesorem slavistiky. Mezi jeho důležité životní mezníky patřila osobní zkušenost z války ve Vietnamu a z okupace Československa v roce 1968.
Heimovou vášní bylo studium jazyků; ovládal jich dvanáct, z osmi z nich překládal (z češtiny, ruštiny, srbochorvatštiny, holandštiny, francouzštiny, němčiny, maďarštiny a rumunštiny). Na svém kontě má překlady několika desítek děl od Antona P. Čechova, Bertolta Brechta, Györgyho Konráda, Thomase Manna, Pétera Esterházyho, Henriho Troyata, Saši Sokolova, Güntera Grasse aj. Z českých autorů jde o Karla Čapka, Jana Nerudu, Josefa Hiršala, ale především Bohumila Hrabala a Milana Kunderu. V případě Kundery je autorem anglických překladů jeho románů Kniha smíchu a zapomnění, Žert, Nesnesitelná lehkost bytí a divadelní hry Jakub a jeho pán.
Michael H. Heim v roce 2001. Foto: Stefano Paltera
Za své překlady získal celou řadu cen a mezinárodních uznání. Například již v roce 1975 prestižní The New York Review of Books označil jeho překlad Čechovových dopisů z výboru Anton Chekhov’s Life and Thought: Selected Letters and Commentaries (1973), který edičně připravil Simon Karlinsky, za vůbec nejlepší úvod do Čechovova myšlení, který v angličtině existuje. V roce 2005 získal za překlad Mannovy novely Smrt v Benátkách překladatelskou cenu Heleny a Kurta Wolffových (udělování ceny má na starosti Goethe‑Institut v Chicagu). V roce 2009 získal cenu amerického centra mezinárodního PEN klubu, tzv. Medaili Ralpha Manheima za své celoživotní překladatelské dílo. O rok později ocenil mezinárodní PEN klub jeho překlad románu De verwondering (Údiv, angl. Wonder) holandského spisovatele Huga Clause. A takto bychom mohli pokračovat.
Kromě překládání Heim ovšem musel plnit i běžné povinnosti, které vyplývaly z jeho pozice pedagoga a profesora na univerzitě. Je autorem mnoha odborných studií a recenzí (publikoval například v New York Times, Washington Post, Slavic and East European Journal, Slavic Review, Cross Currents atd.), je ale také autorem nebo spoluautorem několika monografií. Některé z nich se přitom přímo týkají českého jazyka a literatury. Jeho vůbec první vlastní knihou byla učebnice češtiny Contemporary Czech (Ann Arbor 1976), kterou vydal s pomocí svého přítele Ladislava Matějky. Tematicky na tuto práci navázal čítankou Readings in Czech (Columbus 1985), kterou sestavil spolu se Zlatou Meyersteinovou a Deanem Worthem. Zabýval se životem a dílem Karla Havlíčka Borovského (The Russian Journey of Karel Havlíček Borovský, München 1979) a ruskou emigrační literaturou (monografii The Third Wave: Russian Literature in Emigration [Ann Arbor 1984], napsal spolu s Olgou Matichovou).
Z tohoto rozhodně neúplného výčtu zájmů Michaela H. Heima je patrné, že portfolio jeho aktivit bylo velmi bohaté a stále se rozšiřovalo. V centru jeho pozornosti byl však v každém okamžiku jazyk, slovo a jeho užití. Svým životem a dílem tak Heim představuje filologa v pravém slova smyslu, totiž milovníka slov par excellence.
Tato charakteristika platí vedle Heima i na posledního z výše jmenované trojice, Petera Kussiho. Peter Kussi se narodil v Praze v roce 1925. Pocházel ze smíšené, česko‑americké židovské rodiny; otec byl Američan dlouhodobě žijící v Praze, matka Češka. Na rozdíl od mnoha jiných jejich českých příbuzných se jim podařilo v roce 1939 díky otcovu původu relativně bez problémů získat pasy a odcestovat do New Yorku. Zde se Kussi velmi rychle naučil anglicky, ovšem postupně zapomínal češtinu. Po vstupu Spojených států do války nastoupil k námořnictvu, kde zůstal až do roku 1945. V průběhu padesátých let vystudoval vysokou školu, následně získal místo v Ústavu slovanských jazyků a literatur na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Zde působil mnoho let jako lektor a později profesor českého jazyka a literatury. Svou pedagogickou činnost Kussi vždy doplňoval a propojoval s činností překladatelskou. Spolu s Heimem patřil mezi dvorní překladatele Milana Kundery. Do angličtiny přeložil tři jeho romány: Život je jinde, Valčík na rozloučenou a Nesmrtelnost. A byl to právě Kunderův román Nesmrtelnost, kterému deník The Independent udělil v roce 1991 cenu za nejlepší zahraniční beletrii (Idependent Foreign Fiction Prize).
Peter Kussi v pořadu České televize Ještě jsem tady (2001).Vedle Kunderova díla Kussi přežil i několik desítek povídek a románů Josefa Škvoreckého, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Jana Procházky, Karla Poláčka, Jiřího Gruši aj. Velkou pozornost však věnoval i překladům děl z oblasti literární vědy a historie. Mezi jeho nejvýznamnější počiny v tomto ohledu zcela jistě patří překlad klasické učebnice dějin české literatury od Arne Nováka Czech Literature (Ann Arbor 1986), ale také překlad statí Tomáše G. Masaryka o smyslu českých dějin The Meaning of Czech History (Chapell Hill 1974; svazek edičně připravil R. Wellek). Spolu s Antonínem J. Liehmem redakčně připravil reprezentativní čítanku soudobé české literatury The Writing on the Wall: An Anthology of Contemporary Czech Literature (Princeton 1983), sám pak připravil významný výbor z díla Karla Čapka, který byl vydán pod názvem Toward the Radical Center: A Karel Čapek Reader (Highland Park 1990). Předmluvu k němu napsal americký dramatik Arthur Miller. Kussi se výukou a překládáním zabýval celý život; vychoval si mnoho žáků, přičemž někteří z nich úspěšně pokračují směrem, který jim tak dlouho a trpělivě ukazoval. Jeho vlastní životní pouť se uzavřela 8. října 2012. Bylo mu osmdesát sedm let.
V rozhovoru, který s Petrem Kussim vedla Tereza Brdečková v rámci televizního projektu Ještě jsem tady a který Česká televize odvysílala v roce 2000, Peter Kussi na její otázku „Co je podle vás v životě nejdůležitější?“ odpověděl: „No, já myslím, že jedna věc je velice důležitá, žít život jako dobrodružství, vidět život jako dobrodružství.“ V případě všech tří zmiňovaných amerických bohemistů — Ladislava Matějky, Michaela H. Heima a Petera Kussiho — tomu tak vždy určitě bylo. Za vše, co v průběhu svého života vykonali, za dobrodružství, která nám předali ve svých knihách a překladech, jim patří naše velké poděkování.
Vyšlo v České literatuře 6/2013.