Akademie věd ČR › Věda a výzkum › Významné a zajímavé projekty › Oblast humanitních a společenských věd
Polská menšina na Těšínsku 1945-1949 – výběrová edice dokumentů
V představách naší veřejnosti se první léta po druhé světové válce většinou spojují s postupným nástupem komunistů k moci a dále pak s vysídlením/vyhnáním sudetských Němců. Zvláště posledně zmíněná problematika stále přitahuje pozornost médií, mimo jiné i vzhledem k stále se objevujícím novým faktům, které mnohdy ukazují na různé excesy a zločiny páchané na německém obyvatelstvu Čechy. Češi a Slováci chtěli po válce vybudovat nový stát. Za skázu první republiky vinili především tři národnostní menšiny. K nim kromě Němců patřili ještě Maďaři na jižním Slovensku a Poláci obývající nejvýchodnější oblast dnešní České republiky nazývané Těšínsko (Poláci užívají termínu Zaolzie/Zaolzí). Zatímco v případě Němců bylo řešení „jednoduché“ – podařilo se dosáhnout souhlasu vítězných mocností s jejich odsunem, tak u Maďarů již nastaly potíže a výměna obyvatelstva nepřinesla kýžených výsledků. Poláků na Těšínsku bylo ve srovnání s Maďary a Němci nejméně, obývali však ze strategického hlediska velmi důležitou oblast. Je nutné přitom připomenout, že s rozdělením bývalého Těšínského knížectví v roce 1920 se řada zdejších Poláků nesmířila a pokládala ji za nespravedlnost, a proto připojení jeho československé části k Polsku v roce 1938 přivítala. Roztrpčení naopak cítili Češi, kteří přitom mnohdy byli za dramatických okolností donuceni opustit své domoy, vraceli se naopak Poláci, kteří z Těšínska odešli (také mnohdy za dramatických okolností) v letech 1919-1920
Vzápětí po skončení války se na Těšínsko začínali opět vracet Češi, kteří odtud museli odejít v roce 1938, a často si chtěli vyřídit s Poláky účty. Hodně zlé krve nadělaly následky národnostní politiky nacistů za války, kteří donutili řadu Poláků k přijetí podmíněného říšského občanství (tzv. volkslista), kvůli čemuž řada z nich musela sloužit ve Wehrmachtu. Držitelé těchto osvědčení byli často rovnou označováni zrádce či kolaboranty. Proces rehabilitace byl přitom využíván k nátlakům ke změně národnosti – kdo se přihlásil k české, byl rychleji rehabilitován. Poláci byli v prvních týdnech po osvobození v některých obcích kladeni na roveň Němcům, někteří museli pod nátlakem Těšínsko opustit. I když na Těšínsku neproběhly žádné excesy, jako tomu bylo v sudetském pohraničí, situace zde přesto byla výbušná. K napjatým vztahům mezi Čechy a Poláky přispívaly i požadavky polské vlády na připojení Těšínska k Polsku, Varšava navíc rozhodně bránila menšinová práva Poláků. To spolu s faktem, že Poláci patřili k vítězným národům, který navíc utrpěl velké materiální a lidské ztráty, přispívalo k tomu, že s Poláky nebylo možné zacházet stejně jako se sudetskými Němci nebo Maďary. Návrat k poměrům před rokem 1938 však pro Čechy nepřipadal v úvahu. Báli se, že by se znovu mohl opakovat Mnichov. Dnes se nám to může zdát nepřirozené, je však nutné si uvědomit, že „mnichovská rána“ byla tehdy velmi živá a ve vnitropolitickém boji rovněž často využívána nebo i zneužívána. Byly sice otevřeny polské školy, proti některým však Češi ostře protestovali. Obnoven nebyl ani jeden z polských předválečných spolků, stejně tak družstva. Polský spolkový majetek nebyl vrácen. Až po uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Polskem v březnu 1947 bylo Polákům umožněno, aby si vytvořili jeden kulturní (Polski Związek Kulturalno-Oświatowy) a jeden mládežnický (Stowarzyszenie Młodzieży Polskiej) spolek. Povolena nebyla rovněž žádná z předválečných polských politických stran. To pochopitelně vyvolávalo nespokojenost Poláků. Východisko ze situace bylo možné najít pouze za předpokladu, že na obou stranách bude uplatněna velká dávka tolerance a porozumění. Tento předpoklad však často chybě a bylo zřejmé, že události minulých let způsobily v „duších“ obou etnik hlubokou ránu, která se bude hojit jen velmi pomalu.
Podrobné zpracování česko-polských vztahů na Těšínsku v prvních poválečných letech na základě důkladné analýzy polských a českých dokumentů naše historiografie postrádá. Jedná se přitom o problematiku velmi složitou a k jejímu zodpovědnému zpracování je nutné prostudovat velké množství českých a polských archivních pramenů a dobře promyslet koncepci práce a rovněž odpovědi na řadu otázek. Jedině tak je možné předložit jak badatelské, tak i širší veřejnosti skutečně odpovědnou analýzu. Proto jsem nejprve přistoupil k zpracování výběrové edice dokumentů, která by prezentovala státní politiku vůči polské menšině v letech 1945-1949 (rok 1949 je přitom vybrán záměrně, protože právě tehdy vypršela dvouletá lhůta dodatkového protokolu k československo-polské spojenecké smlouvě, jenž mezi jinými garantoval i poskytnutí menšinových práv na základě vzájemnosti Čechům a Slovákům v Polsku a Polákům v ČSR). Soubor dokumentů bude předstupněm k zpracování zevrubné monografie o česko-polských vztazích na Těšínsku v letech 1945-1949. Edice by se ale přitom měla stát pomůckou nejen pro zájemce o problematiku polské menšiny, ale rovněž pro všechny badatele, kteří se zabývají menšinovou politikou poválečného Československa a jeho vnitropolitickým vývojem.
Vzápětí po skončení války se na Těšínsko začínali opět vracet Češi, kteří odtud museli odejít v roce 1938, a často si chtěli vyřídit s Poláky účty. Hodně zlé krve nadělaly následky národnostní politiky nacistů za války, kteří donutili řadu Poláků k přijetí podmíněného říšského občanství (tzv. volkslista), kvůli čemuž řada z nich musela sloužit ve Wehrmachtu. Držitelé těchto osvědčení byli často rovnou označováni zrádce či kolaboranty. Proces rehabilitace byl přitom využíván k nátlakům ke změně národnosti – kdo se přihlásil k české, byl rychleji rehabilitován. Poláci byli v prvních týdnech po osvobození v některých obcích kladeni na roveň Němcům, někteří museli pod nátlakem Těšínsko opustit. I když na Těšínsku neproběhly žádné excesy, jako tomu bylo v sudetském pohraničí, situace zde přesto byla výbušná. K napjatým vztahům mezi Čechy a Poláky přispívaly i požadavky polské vlády na připojení Těšínska k Polsku, Varšava navíc rozhodně bránila menšinová práva Poláků. To spolu s faktem, že Poláci patřili k vítězným národům, který navíc utrpěl velké materiální a lidské ztráty, přispívalo k tomu, že s Poláky nebylo možné zacházet stejně jako se sudetskými Němci nebo Maďary. Návrat k poměrům před rokem 1938 však pro Čechy nepřipadal v úvahu. Báli se, že by se znovu mohl opakovat Mnichov. Dnes se nám to může zdát nepřirozené, je však nutné si uvědomit, že „mnichovská rána“ byla tehdy velmi živá a ve vnitropolitickém boji rovněž často využívána nebo i zneužívána. Byly sice otevřeny polské školy, proti některým však Češi ostře protestovali. Obnoven nebyl ani jeden z polských předválečných spolků, stejně tak družstva. Polský spolkový majetek nebyl vrácen. Až po uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Polskem v březnu 1947 bylo Polákům umožněno, aby si vytvořili jeden kulturní (Polski Związek Kulturalno-Oświatowy) a jeden mládežnický (Stowarzyszenie Młodzieży Polskiej) spolek. Povolena nebyla rovněž žádná z předválečných polských politických stran. To pochopitelně vyvolávalo nespokojenost Poláků. Východisko ze situace bylo možné najít pouze za předpokladu, že na obou stranách bude uplatněna velká dávka tolerance a porozumění. Tento předpoklad však často chybě a bylo zřejmé, že události minulých let způsobily v „duších“ obou etnik hlubokou ránu, která se bude hojit jen velmi pomalu.
Podrobné zpracování česko-polských vztahů na Těšínsku v prvních poválečných letech na základě důkladné analýzy polských a českých dokumentů naše historiografie postrádá. Jedná se přitom o problematiku velmi složitou a k jejímu zodpovědnému zpracování je nutné prostudovat velké množství českých a polských archivních pramenů a dobře promyslet koncepci práce a rovněž odpovědi na řadu otázek. Jedině tak je možné předložit jak badatelské, tak i širší veřejnosti skutečně odpovědnou analýzu. Proto jsem nejprve přistoupil k zpracování výběrové edice dokumentů, která by prezentovala státní politiku vůči polské menšině v letech 1945-1949 (rok 1949 je přitom vybrán záměrně, protože právě tehdy vypršela dvouletá lhůta dodatkového protokolu k československo-polské spojenecké smlouvě, jenž mezi jinými garantoval i poskytnutí menšinových práv na základě vzájemnosti Čechům a Slovákům v Polsku a Polákům v ČSR). Soubor dokumentů bude předstupněm k zpracování zevrubné monografie o česko-polských vztazích na Těšínsku v letech 1945-1949. Edice by se ale přitom měla stát pomůckou nejen pro zájemce o problematiku polské menšiny, ale rovněž pro všechny badatele, kteří se zabývají menšinovou politikou poválečného Československa a jeho vnitropolitickým vývojem.
Kontakt:
doc. PhDr. Jiří Friedl, Ph.D.
Historický ústav AV ČR
pobočka Brno
Veveří 67
602 00 Brno
friedl@hiu.cas.cz
