2005-53-3

Česká literatura 53, 2005/3

Studie

Miloš Sládek Ukotvenost a ukotvitelnost pojmu barok v českých literárních vodách
(309-323)
Pojem barok či barokní literatura není na bohemikálních literárních pramenech ujasněn, vymezen a všeobecně přijímán. Některé názory hovoří o zrodu či uplatnění barokní myšlenky v českém prostředí kolem roku 1550, často je přijímán pohled, že literární barok se v Čechách začíná uplatňovat krátce před bělohorskou bitvou, občas se objeví názory o počátcích barokní literatury v českém prostředí až v 80. letech 17. století. Pojem barokní literatura bývá v literárně-teoretických slovnících a příručkách běžně spojován s tematikou pomíjivosti života a všech pozemských věcí, s problematikou barvitě vykreslených čtyř posledních věcí člověka, zejména smrti. Když budeme tuto tematiku hledat v české literatuře, nalezneme ji nejčastěji v časovém rozmezí od třetí čtvrtiny 16. století do třetí čtvrtiny 17. století. Zvýšený zájem o smrt a pomíjivost je ale spjatý nejen s barokním myšlením, ale v minimálně stejné míře s myšlením pozdního humanismu. Právě tak záliba v divadelnosti, mnohokrát zmiňovaná v souvislostech s barokní literaturou, souvisí s humanistickou zálibou ve výrazně vykreslené kulisáži příběhu či výkladu a s pozdně humanistickým pojetím světa jako divadla a lidského osudu jako divadelní role. Jako další znak barokní literatury bývá zmiňována její dynamičnost, snaha umocnit dojem a výraz, veliké dramatické napětí a přepětí, užívání paradoxů apod. Budeme-li hledat dynamičnost, paradoxy apod. v české literatuře 20. - 70. let 17. století, nalezneme je – podobně jako v literatuře předbělohorské – poměrně okrajově. Mnohé se v literatuře období let 1600–1680 měnilo jen velice pomalu a postupně. Literární tvůrci zřejmě začali hledat nové zdroje inspirace, případně rozšiřovali okruhy autorů a děl, které vnímali jako autority. Vedle antiky a patristiky sehrávala v literární tvorbě druhé a třetí třetiny 17. století stále větší roli vrcholně středověká literární tradice. Stále důležitější inspiraci pro spisovatele představovalo i lidové prostředí. Také vztah literárního tvůrce k jazyku a k tištěnému písmu doznal jistých proměn. Na jedné straně byl jazyk vroucně propojen s již vzpomenutým vztahem k rodnému kraji, k rodné zemi a k tradiční katolicitě, na druhé straně byly možnosti jazyka postupně relativizovány: spisovatel si stále více uvědomoval, že zůstává mnohé, co je slovy nesdělitelné, dokonce se čas od času utíkal k prohlášením – mnohdy stylizovaným – o vlastní neschopnosti slovem obsáhnout danou problematiku. Pomalé proměny prvních tří čtvrtin 17. století vyvrcholily v posledních desetiletích tohoto století v literární tvorbě zásadními a zřetelnými změnami. Představitelé konceptuálního proudu, který do Čech postupně a velmi pomalu pronikal od 60. let 17. století, zdůrazňovali proti humanistickému pojetí nedostatečnost antických vzorů. Je příznačné pro rostoucí autorské sebevědomí i vzhledem k významu, který byl stále více přikládán originalitě a původnosti nápadů, že zmíněná nedostatečnost antických vzorů byla shledána zejména v otázkách spjatých s ostrovtipem, pointou, překvapivým nápadem. Základem nového myšlení literárního tvůrce byla hra s významem (koncept), vykládaná jako rozumový akt, který vyjadřuje korespondenci mezi dvěma předměty. Literární tvůrci ovlivnění novým myšlením začínali nečekaně a vtipně spojovat zdánlivě neslučitelné myšlenky, odhalovali skryté shody mezi zdánlivě nesourodými věcmi a výroky, kombinovali nestejnorodé obrazy, spojovali i ty nejvzdálenější vztahy a protivy, opakovali hesla a tvrzení v běžných a vzápětí v rafinovaně vykonstruovaných souvislostech, pracovali s kontrasty, tam, kde to bylo možné, využívali i mimoverbálních možností komunikace aj. Jak tedy časově vymezit barokní literární tvorbu? Pokud do ní budeme počítat pouze díla, která využívají konceptuální přístup, pak literární barok v Čechách začíná až někdy v 60. – 90. letech 17. století. Pokud pojem barok budeme chápat dostatečně široce a zahrneme pod něj – i když s jistými výhradami – také barokní humanismus, pak se barokní období v dějinách bohemikální literatury rozroste o první tři čtvrtiny 17. století s naprosto nezřetelným počátkem, tkvějícím hluboko v dějinách českého humanismu. Tím se sice přiblížíme k dnes již zažitému časovému vymezení českého literárního baroka, ale s tím rozdílem, že v podstatě nedokážeme vymezit jeho časovou hranici směrem k humanismu, a při vědomí, že se barok skládá ze dvou značně nestejnorodých proudů, které mají pramálo společného.

Karel Kolařík Poetika druhého básnického období Jiřího Karáska ze Lvovic
(s. 324-360)
Autor úvodem konstatuje nejprve petrarkovskou a pak (pro poslední dva zpěvy, vydané v edici z roku 1832) dantovskou inspiraci Kollárovy básně Slávy dcera a upozorňuje na nekompatibilnost těchto dvou vzorů. Kollárovu četbu Petrarcy a Danta, zprostředkovanou německými překlady, charakterizuje jako dílčí: slovenský básník využíval pouze selektovaných formálních a motivických prvků. Kollár nesporně neoceňoval oba italské básníky bez výhrad: na základě pasáží z popisu Kollárovy cesty do severní Itálie vykonané v roce 1841 autor dovozuje, že v distancovaném způsobu, jímž Kollár o svých vzorech hovoří, lze zaslechnout jejich kritiku z protestantských a panslavistických pozic. Kollár přesto dokázal svůj kontakt s Petrarcou a Dantem pozitivně zhodnotit: jestliže se z petrarkovského sonetu naučil koncíznímu a sémanticky bohatému výrazu, stylistická otevřenost dantovského “realismu” ho přivedla k formálnímu experimentu, realizovaném v heroikomickém žánrovém rámci.

Leszek Engelking Nový mýtus, starý rituál. O verši Josefa Kainara Stříhali dohola malého chlapečka
(s. 361-375)
Interpretace Kainarovy básně Stříhali dohola malého chlapečka na pozadí existencialistické filozofie a mytologie - v souvislosti s prastarým rituálem postřižin.

Anketa

Vymezení pojmu "baroko" v české literární historii (přispěli Jan Lehár, Eduard Petrů, Jan Malura, Hana Bočková)
(s. 376-393)

Rozhledy

Interpretace české literatury devadesátých let 20. století (informace o projektu)
(s. 394)

Pavlína Krupová: Daniela Hodrová - Théta
(s. 395-406)

Pavel Hruška: Kateřina Rudčenková - Ludvig
(s. 407-412)

Libor Vodička: Roman Sikora - Smetení Antigony
(s. 413-422)

Recenze

Pavel Janoušek Slovník divadla jako souboj metod
(Pavlovský, Petr (ed.): Základní pojmy divadla. Praha, Libri – Národní divadlo 2004. 352 strany.)
(s. 423-431)

Zdeněk Hrabata Literární vývoj z pohledu komparatistiky
(Vodička, Felix: Francouzské impulsy v české literatuře 19. století. Rané studie. Ed. Zuzana Dětáková. Acta Universitatis Carolinae, Philologica – Monographia CXLIII. Praha, Karolinum 2003 (vročení). 114 stran.)
(s. 431-437)

Jiří Trávníček: "Začnu (zdánlivě) zdaleka"
(Svatoň, Vladimír: Proměny dávných příběhů. O poetice ruské prózy. Praha, Univerzita Karlova – Filozofická fakulta, Ústav slavistických a východoevropských studií 2004. 343 strany.)
(s. 437-441)

Michal Topor: Poznámky ke dvěma svazkům Spisů T.G. Masaryka)
(Masaryk, T.G.: Z bojů o Rukopisy. 1886–1888. Spisy TGM, sv. 19, ed. Jana Svobodová. Praha, Masarykův ústav 2004; Masaryk, T.G.: Z počátků Athenaea. Texty z let 1883–1885. Spisy TGM, sv. 18, ed. Jiří Franěk. Praha, Masarykův ústav 2004.)
(s. 441-445)

Zdeněk Smolka: Fakta a interpretace
(Martinek, Libor: Polská literatura českého Těšínska po roce 1945. Soubor studií. Opava, Slezská univerzita v Opavě 2004. 204 strany.)
(s. 445-449)

Kronika a glosy

Jan Matonoha: O kolokviu Český strukturalismus po poststrukturalismu
(s.450-455)

Jan Matonoha: Český strukturalismus po poststrukturalismu. Poznámka ke kolokviu
(s. 455-458)

Alena Šporková: Sympozium Česká kultura a umění ve 20. století. Ideologie a imaginace
(s. 458-459)

Informatorium
(s. 459-464)