Previous Next
Ohlédnutí za Studentskou literárněvědnou konferencí 2014 BARBORA SVOBODOVÁ Již po třinácté se na konci dubna do Prahy sjela dvacítka zástupců z českých, slovenských a polských...
„Za vlasy přitažený…“ V České literatuře 5/2014 vyšel soubor recenzních statí na sborník Jan Neruda a Židé (zde). V nynějším čísle diskuse...
Literární satisfakce po sto čtyřiceti letech MICHAL FRÁNEK Rozsáhlé a různorodé dílo Karla Sabiny skrývá — navzdory mnohaleté pozornosti literárních historiků —...

Klíčová událost moderního českého divadla

ZUZANA MALÁ

Před jednapadesáti lety, 3. prosince 1963, byla napsána první kapitola historie českého absurdního dramatu — v dramaturgii Jana Grossmana a režii Otomara Krejči se v Divadle Na zábradlí uskutečnila světová premiéra hry Václava Havla Zahradní slavnost. Knihovna Václava Havla, o. p. s., ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., připomněla tuto mimořádnou událost odbornou konferencí Havlova Zahradní slavnost — klíčová událost moderního českého divadla, která se konala 13. prosince v budově Akademie věd České republiky. Konferenci předcházelo slavnostní uvedení Zahradní slavnosti Divadlem Na tahu v režii Andreje Kroba — repríza inscenace, která měla v Divadle Na zábradlí premiéru 1. listopadu 1996. Druhé představení Zahradní slavnosti v režii Dušana Pařízka měli účastníci konference možnost zhlédnout v den jednání ve Stavovském divadle.

 Havlova Zahradní slavnost - klíčová událost moderního českého divadlaHavlova Zahradní slavnost - klíčová událost moderního českého divadlaPo úvodním slovu ředitelky Knihovny Václava Havla Marty Smolíkové uvedli organizátoři stylizovaný dokument Mlha Radúze Činčery z roku 1966, který v ukázkách inscenací Ioneskovy Plešaté zpěvačky, Jarryho Krále Ubu, Beckettova Čekání na Godota, Havlovy Zahradní slavnosti a Vyrozumění přiblížil atmosféru Divadla Na zábradlí poloviny šedesátých let. Filmové záběry mladého Havla, komentujícího klíčové motivy Zahradní slavnosti, otevřely téma prvních třech příspěvků, zaměřujících se na genezi hry a její dobové inscenační výklady. Lenka Jungmannová v referátu „Jak to vlastně bylo? Geneze Zahradní slavnosti (1960–1963)“ v komparaci pěti (s oficiálně publikovanou verzí šesti) dochovaných verzí hry popsala vývoj autorského rukopisu přibližně v rozmezí třech let. Naznačila krystalizaci témat, motivů i uměleckých postupů a popsala cestu, na které se z původně spíše bláznivé satiry stalo modelové absurdní drama, kriticky reflektující dobovou společnost. Spekulace o spoluautorství Ivana Vyskočila Jungmannová nepotvrdila, poukázala pouze na jistou podobnost s Vyskočilovou povídkou Návštěva čili návštěva (povídka byla dokončena až po premiéře Zahradní slavnosti), avšak na podobnost čistě rámcovou. Ostatně sám Havel v osobním rozhovoru skupinové počátky vzniku hry důrazně popřel a rovněž vyloučil jakékoli Vyskočilovo dramaturgické působení.

Teatrolog a dramaturg Zdeněk Hořínek ve svém příspěvku „Zahradní slavnost jako východisko“ podtrhl zobrazení absurdity totalitního systému, existenciální témata a ohrožení svobody. Rozvedl dále Grossmannovu tezi, že se hrdinou Havlovy Zahradní slavnosti stává sama fráze a označil tuto hru za satiru nového typu, která postihuje samou podstatu systému. Na scénografii Zahradní slavnosti se zaměřila Helena Albertová, která připomněla spolupráci Otomara Krejči a Josefa Svobody a ve fotografiích ukázala zahraniční inscenace této hry, ve kterých převažovalo realistické až naturalistické provedení scény. Připomněla rovněž slavnou (původní) Svobodovu scénu s velkými zrcadly, která byla tři týdny před premiérou rozbita. Historku o rozbíjení zrcadel, jehož se zúčastnil Havel společně se svými kolegy, potvrdila v následné diskuzi řada pamětníků (pokaždé však s poněkud odlišnou verzí příběhu).

Druhý diskuzní blok byl zaměřen na uvedení Zahradní slavnosti po roce 1990 a její aktuální interpretace. Jedné z prvních inscenací po roce 1989, inscenaci Petra Scherhaufera v Divadle Husa na provázku, se věnoval Petr Oslzlý, který se zaměřil především na otázky dramaturgické volby tohoto titulu v raných devadesátých letech a inscenační koncepci, inspirovanou komedií dell’arte a klauniádou (na příkladech řešení vybraných scén). Upřesnil důvody uvedení Zahradní slavnosti — Václav Havel začal pro Husu na provázku psát divadelní hru v průběhu roku 1989, avšak v důsledku listopadových událostí na této hře přestal pracovat a ta zůstala fragmentem. Divadlo se tak namísto poslední Havlovy hry rozhodlo zinscenovat jeho první, kultovní kus.

Reflexi Havlovy Zahradní slavnosti po roce 1990 rozsáhle popsal Martin Švejda, který za určující impulz uvedení této hry (jen v roce 1990 se na jevišti objevuje čtyřikrát, v Ostravě, Zlíně, v Brně a v Praze) označil politické události po roce 1989, především zvolení Václava Havla prezidentem. Švejda v historizujícím shrnutí zdůraznil nejistotu nastudování této hry po roce 1989 a současně její schopnost přizpůsobit se poměrům (a obstát v odlišných politických, společenských a kulturních poměrech).

Zatím poslední inscenaci Zahradní slavnosti na scéně Stavovského divadla v režii Dušana Pařízka z hlediska významových posunů úpravy této hry detailně rozebral Vladimír Just. Pařízkovu úpravu označil za dosud nejradikálnější a nejméně pietní. Na konkrétních příkladech dokázal Just některé drastické škrty celých replik, monologů a také pasáží, nikoli tedy pouze dobově podmíněných aluzí (Pařízek například vyškrtl postavu ředitele a jeho repliky připsal postavě Plzáka). Aniž by oslaboval legitimitu a v některých momentech i funkčnost těchto zásahů, upozornil Just na nedůslednost ve škrtání replik, takže některé motivy ztrácejí svou dramatickou funkci.

Třetí, závěrečný panel byl věnován zahraničním inscenacím Zahradní slavnosti. Německá slavistka Nadine Keßlerová představila první uvedení této hry mimo Československo v SchillerTheater Berlin v roce 1964 a následné hostování souboru Divadla Na zábradlí o dva měsíce později (německá média tyto dvě inscenace srovnávala). Kateřina Xhelová se zaměřila na inscenace hry na balkánském poloostrově (v Srbsku měla Zahradní slavnost premiéru v roce 1965) a zdůraznila otevřenost srbských divadel moderním uměleckým směrům, poněkud překvapující vzhledem k politickému kontextu Titovy Jugoslávie. Inscenaci, důvodům a podobám uvedení Zahradní slavnosti ve Francii po roce 1968 a její následné recepci se věnovala francouzská bohemistka a teatroložka Katia Halová.

Kvalitou vyvážené příspěvky představily okolnosti vzniku hry a podoby její inscenace v českém i zahraničním prostředí. Podaly komplexní obraz Havlovy Zahradní slavnosti a potvrdily aktuálnost Havlova divadelního debutu. Příjemnou atmosféru konference, naplněnou přátelským vzpomínám pamětníků, narušoval snad jen počet prázdných židlí…

Vyšlo v České literatuře 1/2014.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit