Previous Next
Ohlédnutí za Studentskou literárněvědnou konferencí 2014 BARBORA SVOBODOVÁ Již po třinácté se na konci dubna do Prahy sjela dvacítka zástupců z českých, slovenských a polských...
„Za vlasy přitažený…“ V České literatuře 5/2014 vyšel soubor recenzních statí na sborník Jan Neruda a Židé (zde). V nynějším čísle diskuse...
Literární satisfakce po sto čtyřiceti letech MICHAL FRÁNEK Rozsáhlé a různorodé dílo Karla Sabiny skrývá — navzdory mnohaleté pozornosti literárních historiků —...

Konference „Obrazy, ze kterých žiji“: dílo Bohumila Hrabala v proměnách

JAKUB FLANDERKA - JIŘÍ SOUKUP

Ve dnech 8.–9. dubna 2014 se u příležitosti stého výročí narození Bohumila Hrabala konala v prostorách Památníku národního písemnictví v Praze (PNP) mezinárodní vědecká konference „Obrazy, ze kterých žiji“: dílo Bohumila Hrabala v proměnách, kterou spolupořádaly PNP a Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Konference, na níž se svými příspěvky vystoupily na tři desítky přednášejících, včetně mnoha zahraničních účastníků, byla nejrozsáhlejší vědeckou akcí Hrabalova výročního roku. Program konference byl rozdělen do čtyř tematických bloků.

 

Po zahajovacích proslovech, které pronesli ředitelé obou spolupořádajících institucí, Zdeněk Freisleben (PNP) a Pavel Janáček (ÚČL AV ČR), otevřel první jednací blok nazvaný „Hrabalovo dílo: východiska — proměny — souvislosti“ v zastoupení přečtený příspěvek Milana Jankoviče (Praha), který se věnoval především vývoji Hrabalovy poetiky ve čtyřicátých a padesátých letech a postupnému směřování jeho prozaické tvorby, v první fázi ovlivněné mimo jinéZleva Vít Schmarc, Jan Bílek, Zdeněk Freisleben a Pavel Janáček. Foto: Michael WögerbauerZleva Vít Schmarc, Jan Bílek, Zdeněk Freisleben a Pavel Janáček. Foto: Michael Wögerbauer poetismem a surrealismem, ke stále intenzivněji reflektovaným existenciálním tématům, zachycování civilnosti a syrovosti zobrazovaného prostoru. Rovněž byl připomenut známý fakt týkající se variantnosti Hrabalových textů, jež se v různých tvůrčích etapách lišily nejen svou textovou podobou, ale v některých případech také žánrovými přechody (Kain, Ostře sledované vlaky, Jarmilka aj.). Martin Pilař (FF Ostravské univerzity) se zamýšlel nad přehodnocováním avantgardního konceptu umění ve čtyřicátých a padesátých letech, nad úvahami umělců z Hrabalova okruhu (Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Vladimír Boudník aj.) o neopoetismu a nad vznikem nových literárních „směrů“, jež zároveň představovaly také specifickou reakci na socialistický realismus: totální realismus, trapná poezie či „supersexdadaismus“.

Petra Jamesová (Faculté de Philosophie et Lettres, Université Libre de Bruxelles) se ve svém příspěvku „»Nůžkami a arabigumou sestavit zraňující svět«“ zaměřila na Hrabalovu intertextualitu z širší perspektivy, která Hrabalovo tvoření chápe jako tvůrčí gesto, jež lze dobře sledovat také v Hrabalových textových kolážích, jak Jamesová ukázala na jeho práci s textem Rolanda Barthese, který se věnoval výtvarníku Cy Twomblymu. Příspěvek Petry Jamesové poukázal též na Hrabalovu schopnost využívat své znalosti cizích jazyků jako součásti tvůrčí hry se čtenářem. Polemické reakce vyvolal příspěvek Lukáše Borovičky (FF UK, Praha) „Hrabalův koncept harmonie“, který tematizoval Hrabalovo pojetí světového názoru. Borovička přitom vycházel z Hrabalových publicistických textů ze druhé poloviny třicátých let, v nichž Hrabal formuloval své chápání pojmu demokracie, a na základě přednášek zapsaných v Hrabalově vysokoškolském indexu se pokusil poukázat a skutečnost, že na formování Hrabalových názorů na demokracii a utváření jeho světonázoru v širším smyslu mohly mít — vedle názorů T. G. Masaryka — jistý vliv rovněž přednášky filozofa Josefa Fischera, které Hrabal navštěvoval. Natascha Drubek Meyerová (Fakultät für Sprach, Literaturund Kulturwissenschaften, Universität Regensburg) se ve svém referátu „Hrabal a české podzemí“ zamýšlela především nad samotnými pojmy undergroundu, podzemní literatury a odboje, jak jsou užívány v českém prostředí. Hrabalovu poválečnou tvorbu čtyřicátých a padesátých let se pokusila nahlédnout v širokém kontextu dobových společenských, politických a uměleckých souvislostí — připomněla např. osobnost Jany Krejcarové a její význam v okruhu autorů kolem Bohumila Hrabala a Egona Bondyho —, poněkud obecně pojaté téma bylo však k Hrabalovi samotnému vztaženo pouze velmi okrajově.

První blok poté pokračoval dvěma příspěvky věnovanými Hrabalově básnické tvorbě: Petr Kotyk (PNP) nejprve uvedl přehled raných básnických textů Bohumila Hrabala — jednak básní, které vyšly pouze časopisecky, zčásti uložených v LA PNP, a dále básní, které byly Hrabalem později upraveny pro vydání v jeho Sebraných spisech. Příspěvek Ondřeje Hanuse (ÚČL AV ČR) se poté věnoval Hrabalově sonetové tvorbě v druhé polovině třicátých a ve čtyřicátých letech. Hanus poukázal na skutečnost, že Hrabal vědomě navazoval na tradici evropského sonetu (např. na Dantův Nový život) a předestřel, v čem podle něho lze spatřovat Hrabalovu vlastní formální i tematickou „stopu“ v dějinách evropského sonetu.Zleva Ondřej Hanus, Martin Pilař a Petr Kotyk. Foto: Michael WögerbauerZleva Ondřej Hanus, Martin Pilař a Petr Kotyk. Foto: Michael Wögerbauer

První blok uzavřel příspěvek Vladimíra Novotného (FF Univerzity Pardubice), který se věnoval Hrabalovým publicistickým textům z devadesátých let. Novotný představil přehled jejich kritické reflexe, jež podle něho byla vesměs jednostranně odmítavá a ve své době nechápala tyto texty jako specifickou, závěrečnou etapu Hrabalovy tvorby.

Druhý tematický blok nazvaný „Hrabalovy texty: styl a prostor“ zahájil Vít Schmarc (ÚČL AV ČR), který představil Hrabalovy texty z padesátých let jako zásadní z hlediska pojetí prostoru v jeho tvorbě, jež dal do protikladu k pojetí prostoru v socialistickém realismu vyznačeném stykem horizontály s vertikálou. Prostory u Hrabala představil Schmarc v dichotomiích „nahoře a dole“, „tam a tady“ na příkladu Jarmilky a Hrabalovy prózy srovnal s románem Aleny Bernáškové Hydrák, v němž se prostor továrny mění v cosi živého. Sémantice prostoru v Hrabalových prózách se věnovaly také další dva přednášející: Jan Schneider (FF UP, Olomouc) se zaměřil na významovou stránku prostoru v Hrabalových prózách z narativní perspektivy, tj. na zkoumání, jakým způsobem funguje zobrazení prostoru v rámci primární a sekundární narace. Martin Charvát (FHS UK, Praha) poté ve svém referátu „Trhlina, ve které se zjevuje smrt“ poukázal na skutečnost, že jednu z hlavních charakteristik literárního prostoru Hrabalových próz (Kain, Ostře sledované vlaky aj.) představují různé významové konfrontace, jež se v zobrazeních prostoru odehrávají, např. kontrast ucelenosti (prostor vytvořený přírodou) a trhliny či porušení (část prostoru, v níž se zjevuje, resp. z níž „zeje“ smrt). Dobromir Grigorov (Sofijski universitet Sv. Kliment Ochridski) se věnoval hranicím fragmentované reality u Hrabala a Koláře; vyšel ze skutečnosti, že vznik poetiky obou zmíněných spadá do období války; oba jsou zároveň ovlivněni poetikou Chalupeckého. Dalším motivem Grigorovova příspěvku bylo ukázat, jak se spor karteziánů a fenomenologů projevuje v Hrabalově tvorbě; Grigorov poté načrtl paralelu s MerleauPontyho Fenomenologií vnímání, v níž se Hrabal i Kolář ukazují jako zapisovatelé obrazů života, které svědčí o neustálém hledání sebe sama.

Kateřina Piorecká (ÚČL AV ČR) věnovala nejprve pozornost Hrabalově technice psaní, kterou sám Hrabal ve své tvorbě často tematizoval, když sám sebe označoval za zapisovače, píšícího technikou proudu vět, jež měla za úkol zachytit oralitu bez zábran psaného jazyka. Tématem Hrabalových textů se stává estetika vyloučených, jež se projevuje i v samotné fyzické podobě jeho rukopisů (jak bylo ukázáno na příkladě Jarmilky, kterou lze vnímat jako textartefakt): Hrabal hledal estetickou funkci v technologickém selhání (záměrně si pořizuje skládací psací stroj Perkeo bez diakritiky), technice podobné „glitch artu“. Piorecká tak upozornila na svébytnou podobu strojopisů, z nichž Hrabal vytvářel své textové koláže, i na význam zkoumání vztahu Hrabalova písemného a výtvarného projevu. První den konference pak uzavřel lingvisticky zaměřený referát Petra Mareše (FF UK, Praha), který zkoumal překvapivé podoby a proměny využití nespisovnosti jako významového prvku v raných Hrabalových prózách.

Druhý den jednání zahájil třetí tematický blok nazvaný „Hrabalovy texty: subjekt — identita — diskurs“ příspěvek Petra A. Bílka (FF UK, Praha) „Hanťa jakožto popkulturní čtenář“, v němž Bílek představil různé významové roviny Příliš hlučné samoty z hlediska Hanti coby vyprávějícího subjektučtenáře, který ve svém vyprávění reflektuje nejen společenské a kulturní proměny poválečného světa, jehož synekdochou je též obří lis v Bubnech, ale též dějiny médií, dějiny knihy jakožto média. Hanťa prostřednictvím svého vyprávění vytváří svou vlastní, intertextově pestrou knihu. Variantnosti Příliš hlučné samoty se poté věnoval Jakub Češka (FHS UK, Praha), který rovněž připomněl dobové události, v jejichž kontextu jednotlivé varianty této prózy vznikaly a jakým způsobem je reflektovaly (např. akce pálení Hrabalových knih iniciovaná představiteli undergroundu okolo Ivana M. Jirouse poté, co Hrabal roku 1975 poskytl známý rozhovor týdeníku Tvorba). Příspěvek Anželiny Penčevové (Jugozapaden universitet Neofit Rilski, Blagoevgrad) „Čtenář terorista. Postava explicitního čtenáře v Morytátech a legendách“ se vrátil k problematice textových subjektů v Hrabalových prózách. Penčevová představila subjekt explicitního čtenáře, jenž je v Hrabalových prózách přítomen v podobě stylizovaných „útočných výpadů“ čtenářů na autorský subjekt, kteří jej nabádají k ukončení další literární činnosti apod. Na téma textových subjektů a diskurzivity Hrabalových děl navázal ve svém příspěvku Jan Matonoha (ÚČL AV ČR), který se zamýšlel nad ženskými postavami v Hrabalových dílech, nadgenderovými otázkami a zejména nad ženamivypravěčkami v Hrabalových prózách (na příkladu Svateb v domě).

Třetí blok uzavřela dvojice referátů věnovaných problematice autobiografie v Hrabalových prózách: Roman Kanda (ÚČL AV ČR) ve svém příspěvku o „Hrabalových kontradiskurzech“ pojmenoval dvě interpretační linie Hrabalových děl, ustálené v českém prostředí, jež doložil studiemi Emanuela Frynty a Roberta Kalivody ze šedesátých let: první typ výkladů vychází ze znalosti empirického autora, zatímco druhý typ z kontextu jeho textů, literárněhistorického a kulturního dění. Hrabalova díla reprezentují podle Kandy typ psaní, který se vzpírá empiricky založeným představám o „hospodském vypravěči“. Na podobný aspekt výkladů Hrabalových textů poukázal prostřednictvím pojmu autofikce, zavedeného ve francouzské naratologii, také Jan Tlustý (FF MU, Brno): Hrabalovy vzpomínkové prózy, tj. zejména texty ze sedmdesátých až devadesátých let, podle něho nelze označovat za autobiografické už jen z toho důvodu, že Hrabal patří k autorům, kteří vzpomínkami záměrně manipulují a často využívají prvků mystifikace.

Závěrečný blok konference nazvaný „Hrabalovské kontexty: intertextualita — intermedialita — přesahy“ zahájil Jiří Pelán (FF UK, Praha), který se věnoval plánovanému vydání vybraných spisů Bohumila Hrabala v nakladatelství Mladá fronta vycházejícímu z představy přehledného „hrabalovského kánonu“ o sedmi svazcích, jež budou textově vycházet z vydání Václava Kadlece, nově však budou doplněny komentáři a bibliografií. Hlubší textové analýzy jsou však úkolem pro budoucí souborné, resp. kritické vydání, jemuž by tato edice měla otevřít cestu. Hana VoisineJechová (Université ParisIV Sorbonne) se věnovala filozofickým a etickým postupům u Hrabala, Durycha a dalších autorů: hovořila o metodě psaní jakožto koláže, jež zdůrazňuje jednotlivosti, které nejsou logicky spojeny, což je postup vlastní surrealismu i expresionismu. Karnevaly jako veselí na pozadí hrůzného, jež se objevují u Hrabala, Durycha i Brunona Schulze, převedla na teatrálnost jako problém lidské identity a její pravdivosti: stáváli se tak Hrabalův vypravěč mnohým, stává se tedy zároveň mnohými postavami, může se však sám stát také cizincem. Joanna Królaková (Uniwersytet Warszawski) se věnovala Hrabalovým inspiracím východní filozofií. Poukázala přitom na vliv Schopenhauerovy filozofie jako Hrabalova „průvodce“ po indické filozofii a zkoumala zároveň vztah Hrabala k buddhismu a motiv utrpení prostupující jeho dílem. Poněkud obecně zaměřený příspěvek Zdeňka Ježka (FF MU, Brno), který tematizoval „limity ideologických interpretací díla Bohumila Hrabala“, se však samotnému Hrabalovi věnoval spíše až v druhém plánu. Ježek připomněl, že výklady Hrabalova díla nebyly ideologicky zplošťovány pouze v předlistopadové době (Ježek uvedl dogmatické literární vědce, např. Vítězslava Rzounka), ale i čelnými politickými a společenskými představiteli v devadesátých letech (např. Václavem Klausem).

V rámci tohoto bloku zaznělo několik příspěvků věnovaných také Hrabalově recepci v různých zemích: Dagmar Inštitorisová (FF Univerzity Konštantína Filozofa, Nitra) popsala podobu adaptací Bohumila Hrabala v profesionálních divadelních inscenacích na Slovensku (rozbor se tak omezil na několik málo divadelních představení): poukázala např. na skutečnost, že inscenace Ostře sledovaných vlaků Petera Gábora v Martině podle adaptace Iva Krobota byla jediným uvedením Hrabala ve slovenštině. Marta Pató (FF Univerzity Pardubice) představila recepci Hrabalova díla v Maďarsku, kde se první překlad jeho knihy objevil v roce 1965 (Bambini di Praga); v sedmdesátých a osmdesátých letech byl Hrabal v Maďarsku čten především prizmatem české nové filmové vlny, Hrabal byl zařazován do proudu středoevropské grotesky a v devadesátých letech se v Maďarsku stává ikonou. Pató se věnovala především Esterházyho Hrabalově knize, která je sestavena jako sled fraktálů obsahující česká slova, variace na Hrabalovo jméno, vložené pasáže z jeho textů apod. Polemiku vyvolala Esterházyho zmínka o Hrabalově „špiclovské minulosti“ v knize Opravené vydání. Miloslava Slavíčková (Lund) poté popsala recepci Hrabalova díla ve Skandinávii, především ve Švédsku, kde je Hrabal soustavně recipován díky působení řady bohemistů již od šedesátých let; o Hrabalovi byly ve Švédsku publikovány také dvě monografie (autorkou jedné z nich je právě M. Slavíčková). Na vydané překlady vyšlo množství recenzí a téměř všechny byly pozitivní. Překladatelka Hrabala do španělštiny a katalánštiny Monika Zgustová (Barcelona) poté zmínila značnou popularitu Hrabala ve Španělsku, kde o něm byla vydána také monografie (právě od M. Zgustové). Tuto popularitu vysvětlila referentka především tím, že Hrabala lze chápat jako autora navazujícího na španělskou pikareskní tradici. Ve svém osobně laděném příspěvku pak popsala čtyři svá setkání s Bohumilem Hrabalem.

Závěr bloku i celé konference byl věnován výtvarným kontextům Hrabalovy umělecké tvorby: Bohuslav Hoffmann (Praha) nejprve promluvil o Hrabalových výtvarných kolážích, Eva Čapková (Institut für Kunstgeschichte, LudwigMaximiliansUniversität München) poté v zevrubném referátu připomněla okruh výtvarníků, s nimiž se Hrabal během svého života stýkal (Vladimír Boudník, Jiří Kolář aj.), zároveň také aluze na mnoho výtvarných autorů (Salvador Dalí, Hieronymus Bosch, Jackson Pollock, Pablo Picasso aj.), s nimiž se setkáme v Hrabalových textech a jež zároveň svědčí o jeho hlubokých znalostech výtvarného umění. Konferenci uzavřel inspirativní referát Jacka Balucha (Uniwersytet Jagielloński, Krakov), který na základě zobrazovacích prostředků, použitých mimo jiné v próze Kain, ukázal, že Hrabal v rámci své rané poetiky využíval při zobrazování prostoru a postav také postupy vlastní kubismu. Příspěvek Jacka Balucha tak předestřel další možné směry a perspektivy literárněvědného bádání o díle Bohumila Hrabala.

Foto: Michael WögerbauerFoto: Michael WögerbauerČást konferenčních příspěvků bude publikována časopisecky, vybrané příspěvky pak budou vydány v knižní podobě. Doprovodný program konference představovala prezentace výstavy Kdo jsem. Bohumil Hrabal: spisovatel — Čech — Středoevropan v letohrádku Hvězda, kterou u příležitosti hrabalovského výročí uspořádal PNP ve spolupráci s Literaturhaus Berlin (kurátor výstavy Tomáš Pavlíček, spolukurátor Lutz Dittrich). Na rozsáhlou monografickou výstava — největší, jež byla Hrabalovi dosud věnována — navázala publikace Hlučná samota. Sto let Bohumila Hrabala: 1914–2014.

Vyjde v České literatuře 3/2014.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit