Jezuité, periochy, bivia, chory a to ostatní

7. 7. 2014 9:00

TOMÁŠ HAVELKA

Magdalena Jacková se už od svých studií orientovala na průzkum latinského řádového dramatu (viz např. „Societas Jesu, drama. Rukopisy divadelních her z novoměstské jezuitské koleje uložené v SÚA Praha“, Listy filologické 1999, č. 3–4, s. 207–215), aktivně se účastní produkce divadelního spolku Lauriger (viz www.lauriger.cz), a je tak logické, že i její dizertace, která je základem recenzované práce, je věnována tomuto tématu. Shrnula v ní zásadní témata, ke kterým si připravovala cestu rámcovými studiemi („Otcové, synové, bratři a světci“; Divadelní revue XIV, 2003, č. 1, s. 15–27; „Arnold Engel a jeho tři tragédie pro zakončení školního roku na jezuitských gymnáziích“; Divadelní revue XVII, 2006, č. 2, s. 14–20; „Jak se smáli netopýři“; Divadelní revue XVIII, 2007, č. 1, s. 53–60; „Zrcadlo ctnosti, zázrak výmluvnosti, věštírna moudrosti [Jezuitské hry o sv. Kateřině Alexandrijské]“; Divadelní revue XIX, 2008, č. 4, s. 15–24; „Komische Elemente im Jesuitendrama“; in Petronilla Čemus [ed.]: Bohemia jesuitica 1556–2006, Praha 2010, s. 935–945) a dala jim strukturu syntetického pohledu na produkci jezuitských škol v Praze první poloviny 18. století (chronologicky poslední zkoumané hry jsou z roku 1751). V úvodu píše, že „cílem bude především popsat dochovaný materiál“, to je ovšem cíl poměrně skromný. Předem to uveďme na pravou míru: v práci se daří dosáhnout mnohem vyšších cílů. Na druhou stranu by už jen pouhé uvedení materiálu ve známost byl skutek záslužný: o existenci vysokého počtu synopsí a celých her se buď (kupodivu: texty byly standardně katalogizovány v Národním archivu, Národní knihovně nebo Strahovské knihovně…) nevědělo vůbec, nebo o nich panovala mlhavá známost díky dnes už zastaralým informacím Ferdinanda Menčíka (Příspěvky k dějinám českého divadla, Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1895) a několika studiím Jana Porta a žádný badatel o ně nejevil zvláštní zájem. Magdalena Jacková má obrovskou zásluhu už jen na tom, že hry vynáší na světlo v přiloženém soupise, obsahujícím kromě popisu řadu dalších podrobností (jako signaturu uložení a usnadněnou možnost se k nim dostat — i já osobně jí za to děkuji). Zásluhu jistě nekazí fakt, že mnohé informace zpracoval zmíněný Jan Port v nepublikovaných pracích Tvary divadla v Čechách a Divadelní akce škol a bratrstev v Československu (zabýval se zde mimo jiné Arnoldem Angelem). Portovy práce byly věru průkopnické, ale nyní jsou již zastaralé a potřebující usouvztažnit. Magdalena Jacková ve své práci, která se zaměřuje jen na část jezuitské produkce, jeden takový pokus činí.

Magdalena Jacková: Divadlo jako škola ctnosti a zbožnostiJe tedy třeba poznamenat, že jde o práci vlastně partikulární, zaměřující se na významný, ale přesto omezený úsek divadelní činnosti českého řádového divadla raného novověku: totiž na školskou produkci tří pražských jezuitských kolejí v letech 1701–1751 (celkem je ve sledovaném soupisu 88 her z Klementina, 62 her z malostranské a 95 her z novoměstské koleje). To nepatrně problematizuje obecné soudy o vývoji dramatiky v české provincii: Jacková sama upozorňuje na poměrně rozsáhlé soubory jezuitských her z Uherského Brodu, Českého Krumlova a Slezska (s. 22). I tak jde ale o reprezentativní množství her z nejvýznamnějšího českého jezuitského střediska, z nějž si lze učinit velice plastický obrázek o způsobu dobového myšlení o divadle a významu školské divadelní praxe.

Jacková se nejprve snaží systematizovat produkci v závislosti na čase předvádění (to je téma už poměrně dobře zpracované kromě jiných díky Kateřině Bobkové‑Valentové [Každodenní život učitele a žáka jesuitského gymnázia, Praha, Univerzita Karlova 2006], na kterou se Jacková na mnoha místech odvolává), na dodržování koncepčních principů stanovených teoretickými poetikami, tedy na formální kompozici her, sestávající z dějových a nedějových částí, v poslední části pak zkoumá obsahová schémata a námětovou pestrost. Tolik avizuje sama, podotkněme hned, že v některých ohledech tato kritéria překračuje: například se často dotýká otázky osobnosti tvůrců, jejich zázemí, povinností a schopností, zvláště je cítit empatie k povinnostem učitelů, které přikazovaly tvořit dramata i v případech, kdy múza Thálie byla od ubohého českého jezuity na stovky mil daleko.

Po přípravné kapitole, věnující se obligátnímu popisu metodologického postupu, deskripce zkoumaného pramenného materiálu (kromě popisu vlastních zdrojových textů zmiňuje i prováděcí řádové stanovy) a současného bádání (zde podotkněme, že Jacková se poctivě zabývá zvláště zahraniční literaturou, která v případě kosmopolitní jezuitské dramatiky ani nemůže zůstat jen v české oblasti) postupuje autorka zhruba v tomto schématu: popsání prostředí, v němž hry vznikaly (jezuitské gymnázium, jeho žáci a učitelé), místo a význam divadelních cvičení v průběhu roku (zde vytýká dvě časové oblasti, jimž se zvlášť věnuje: masopust a zakončení roku), průzkum formálních znaků dramat z hlediska kompozice a repertoár her, tedy vlastně přehled dramatizovaných námětů. Počet celých textů her, se kterými Jacková pracuje (zhruba 70) umožňuje představovat různé vzájemné vazby, jak formální, tak obsahové. V podstatě to ovšem znamená několikeré rozřazení téže množiny textů, a nevyhneme se tak nutnému zlu takového přístupu: práce jakoby nepostupuje stále vpřed, ale vrací se v kruzích k již probraným textům. To může být jak nevýhoda (opakování citací a postav), tak i klad: tytéž texty jsou nahlédnuty z různých úhlů a zařazeny několikrát do jiných souvislostí. Jacková naštěstí splňuje spíše druhé kritérium: onen pomyslný kruh se obrazně řečeno „pootáčí“, abychom mohli na táž dramata nahlížet tu z úhlu tvůrců, svázaných řádovými doporučeními a formálními předpisy ku stavbě dramat, tu z hlediska persvaze, jíž působily na pomyslného diváka.

Cenné jsou postřehy týkající se masopustních her, v některých ohledech ovšem vhodné k doplnění. Překvapivě působí fakt, že podle Jackové jediné dvě známé hry hrané o masopustu (a to v případě jedné ještě jen snad) pocházejí z poloviny 17. století: už jen fakt, že Jacková vymezuje svou práci texty z prvé poloviny 18. století, ale kvůli masopustním hrám sahá do poloviny 17. století, zarazí. Zmiňuje z roku 1656 zachovanou periochu hry Reginaldus ad mortis memoriam simul et frugem revocatus a celou hru Comoedo‑tragicum Bacchanal. Antithesis Parallela sive Mensa Epicuri et Mensa Platonis, obě zaznamenané Arnoldem Angelem (ve sborníku rukopisu Strahovské knihovny DA IV 27, fol. 269quinquiesv). Podotkněme na tomto místě, že masopustu v dramatice se vydatně věnoval v rukopisné práci uložené v Divadelním ústavu Divadelní akce škol a bratrstev v období „temna“ již zmíněný Jan Port (strojopis uložený v Kabinetu pro studium českého divadla při Divadelním ústavu v Praze: sign. MS 38/1: od Adventu do Velikonoc. kap. Masopust, s. 35–64) a je škoda, že jej Magdalena Jacková na tomto místě nevyužívá ani necituje, koneckonců i oběma dramatům se zde věnoval, Reginaldovi na s. 49 a Angeliho bakchické hře věnoval dvě stránky (s. 38–39). Port ovšem ještě dál pokračuje: zmiňuje „záživnější“ periochu (jeho slova), zaznamenanou Angelem v témže rukopise (s. 309terr), mající za námět paralelu mezi chvilkovou vládou tří dnů královny Semiramis a pomíjivostí dnů konce masopustu: paralela s masopustním tridiem je zřejmá (Ninias. Triduum Semiramidis sive imperium a rege Nino uxori per jocum in sui capitis perniciem triduo datum, in quo triduum Bacchi sive dominium ab anima corpori his Bacchi feriis cum aeternae vitae jactum tributum repraesentatur. Actio mixta ludis ioco‑seriis in scenam data). Port ovšem vypočítává i další hry, které by k masopustu měly patřit, a to zejména proto, že v nich vystupuje Bacchus. Některé jsou zajímavé i kvůli našemu jezuitskému pražskému kontextu. Tak v roce 1659 nastudovali u sv. Ignáce na Novém Městě žáci hru Actio olim a tribus personatis Daemone, Morte, Angelo infeliciter apud quedam Euclione exhibita (NK sign. 52 B 44, č. 109 a 110, latinská, německá a česká periocha pod názvem Nezdařilé spuntování proti Stuchlíkovi v Nydrlandu od třech v ďábla, v smrt a v anjela přetvářených skonané: které MLaDež novopražská nInI sobIe VLožILa. A v masopVstIe k LIbezné WeseLostI šťastnIe proveDLa). Výjimečnost této hry (tedy české uvedení masopustního data, existence tří jazykových verzí periochy) volá alespoň po zmínce. 16. února 1669 (tedy v masopustním čase) hráli žáci IV. ročníku gramatiky v Klementinu hru Florentinus iuvenalis constantiae imago, impetrati praenuntio mortis abusus (NK sign. 52 B 44. č. 106 a 170, viz Port, s. 50). Je to tedy obohacení her pouze z poloviny 17. století, ale přece jen to naštěstí trochu zpochybňuje ten strašně nízký počet dvou zachovaných her.

Co se týká her 18. století, mezi masopustní hry zařazuje Port též periochu hry z roku 1705 Comico‑tragoedia olim in nobili adulescente toti orbi historice exhibita (Jacková o ní píše nikoli v masopustním kontextu na s. 64), ovšem jen podle povahy námětu, dataci nemá (Port, s. 51). Dle mého ovšem bezpochyby masopustní hrou je Mors advocata vitae (Nové Město, 1744, soupis NM č. 85, s. 250), v jejíž české perioše mimo jiné čteme: „Urozenější česká mládež k masopustu až do svítání povolující“ (Uvedení první) a „když však ostatní masopustní tovaryšstvo přichází“ (Uvedení třetí). Téma je ryze persvazivně mravně nabádavé: neslavte masopust, oddávejte se místo toho mariánské úctě. S datem provedení této hry je jen droboučký problém: v záhlaví české periochy je za slovy „den“ a „měsíce“ vynechané místo, jistě na vepsání správného data uvedení; masopust to tedy i z tohoto pohledu být může (latinskou periochu k ruce nemám, ale česká verze je nepochybně průkazná). Magdalena Jacková hru velice dobře zná a v monografii cituje, a tak mne její nezmínění v masopustním kontextu poměrně překvapuje.

Jan Port se ale i tak shodne s Magdalenou Jackovou, když lituje překvapivě nízké zachovalosti masopustního materiálu: cituji jeho úvahu, že za 150 let by teoreticky mělo ve 20 kolejích české provincie vzniknout asi 18 000 masopustních akcí (!), ale reálně z toho známe jen „3/4 % — 135“ (s. 39). Port uvádí hypotetické důvody: nezájem kronikářů o každoročně se opakující průměrné žákovské akce, absenci textových záznamů, byť jen perioch (jednak kvůli exkluzivitě, jednak kvůli zákazům). Na konci této úvahy poskytuje naději, že další stopy se mohou objevit v rukopisech, které on neměl možnost prostudovat. Konstatování Magdaleny Jackové, že tomu tak v množině textů, které měla v ruce, není, je smutné.

Masopustní hry by možná také potřebovaly trochu vysvětlit pozadí témat, zmiňovaných jako nejčastěji dramatizovaná: touhu po moci a vládu tyrana (s. 42). Zmiňme, že to byla možná nejčastější témata, ale nikoli jediná: o masopustu se také často hrálo o námětech spojených s všelijakým mravním akcentem jídla, hodování apod., v některých ohledech jsou jezuitské adaptace půvabným intelektuálním zpracováním boje masopustu s postem (Mensa Epicuri et Mensa Platonis; Actio olim a tribus personatis). Vláda tyrana jistě zastupuje afekt ovládající vůli člověka v masopustním čase pod vlivem alkoholu a atmosféry volnosti, koneckonců cesta k nábožensky mnohem vážnějšímu pánu duše, satanovi, se nabízí: princip bivia je zde využitelný v kontextu s hrozbou zcela konkrétních mravních konfliktů v bujarém čase konce masopustu, kdy na žáky útočilo kdeco, počínaje méně zbožnými kamarády.

Magdalena Jacková se v tomto ohledu skutečně drží přece jen v celé práci trochu zpátky: hry jsou vykládány z formálního i obsahového hlediska zase samy sebou, zůstávají uzavřeny do teatrologického kontextu rétorik a dramatiky. To se týká pochopitelně kompozice her (oddíl „Stavba her“), jejichž členění navazuje na dané teoretické předpisy a je poměrně těžké tento princip opustit. Jacková je rozebírá z hlediska dobového pochopení humanistického i klasického odkazu, které ovlivňovalo jak dodržování zásad klasického členění antického dramatu, tak i jeho porušování a vytváření nových, hybridních tvarů (comico‑tragoedia, tragico‑comoedia; declamatio apod.). Jednotlivé části dramat jsou v knize rozděleny na dějové a nedějové (předehry a epilogy, intermedia, chory). Podle kompozice dělí Jacková dramata na hry s rozvíjející se zápletkou (pětiaktové, trojdílné, dvoudílné) a hry založené na jiném principu (ty jsou děleny na hry epické, hry s konfliktní strukturou a hry konfrontační). Obsahově člení dramata podle námětů, a to na alegorická, založené na principu bivia (tedy na výběru jedné z možných cest, resp. jednoho řešení), hry o napravených hříšnících, hry o rodinných a přátelských vztazích a hry o světcích a zbožných lidech. Pro roztřídění her, které vznikaly za různých tvůrčích podmínek a na základě různých námětů, asi nejde vymyslet ideální klíč. Teatrologické metody, které na začátku kapitoly Jacková popisuje, ukazují své meze už jen nastavením kritérií. Jakmile se rozhodneme pro nějaký klíč, přeskupíme hry tak, že se budou vždy některé vymykat, a jiné kritérium zase vyřadí hry jiné. Tento problém připomíná u svého způsobu třídění i M. Jacková (s. 114). Naštěstí nepostupuje příliš strukturalisticky, ba spíš naopak: převypráví dějové linky a hledá specifika jednotlivých her.

Odstoupíme‑li z tohoto „zanořeného“ prostředí představovaných her a zadíváme‑li se na ně s větší distancí, otevřou se další možnosti obecnějších poznámek. Magdalena Jacková se bohužel nevěnuje mezižánrovým kontextům, které jsou pro mě naopak mimořádně zajímavé. Podotkněme, že to ani zdaleka nebylo cílem práce a vytýkat tedy něco, co nebylo ohlašováno, je nemístné. Zároveň ale upozorněme, že právě v tomto směru vidím obrovské interpretační možnosti. Témata her, volba námětů a způsob jejich dramatizace totiž ukážou vazby mezi školskou četbou, pedagogickým zájmem jezuitů, dobově „moderním“ způsobem literárního myšlení i přenášením těchto dovedností od pasivního vystupování v jednoduchých deklamacích, přes aktivnější účast na složitějších hrách až po schopnost kreativně přemýšlet v intencích nové elokvence při využití tradičních ciceroniánských principů v homiletice či kdekoli jinde podle požadavku řádu.

Mezi tématy se totiž objevují náměty, na kterých lze mnoho z toho, o čem píšu, dokázat. Například hra Gratiosus matris pulchrae dilectionis lusus olim Ismeriam (Jacková v soupise č. NM 29, s. 244) má v argumentu uveden jako pramen, ze kterého byl námět vybrán, Concionator historicus bavorského jezuity Michaela Pexenfeldera. A stejný pramen pro svoje narativně velmi rozsáhle pojaté exemplum o princezně Ismerii použil i Matěj Václav Štajer v Postile katolické (1691, s. 847–850). Máme tak k dispozici krásnou linii populárního námětu, latinské předlohy a českého zpracování a školské dramatizace; můžeme tedy posoudit, jak tato dramatizace proběhla, které prvky narace byly zvýrazněny, kterých Pexenfelderových exegetických doporučení se tvůrci drželi atd. Ten samý princip můžeme doložit na hře Amor Astraeae victima seu Joseramnus zpracovávající příběh o Liderikovi a jeho synovi Joseramnovi, který je podle argumenta dramatizací příběhu, jak jej zaznamenává jezuita Jean Buzelin (Gallo‑Flandria sacra et profana […] dein annales Gallo‑Flandriae, Duaci 1624), ale který má (ejhle, opět!) Štajer v Postile a také jej cituje podle Pexenfeldera (a ten cituje Buzelina: snad je oprávněné tvrdit, že může jít o dvojí citaci a pravým pramenem je Pexenfelder!). Hra Richardus per magnam Matrem gratiarum a morte aeterna vindicatus (Jacková NM 65) je zpracována podle exempla obsaženého v Praze vytištěné knize jezuity Johannese Nadásiho Annus hebdomadarum coelestium, sive occupationes coelestes (Praha, Universitas Carolo‑Ferdinandea 1663, Hebdomada 32, s. 707). Příběh flanderského mládence byl o to emotivnější, že je datován rokem 1604 a patří tedy mezi recentní exemplové látky. Mohli bychom pokračovat, jistě by šlo podle argument nebo jiných faktických stop nalézt ve většině her a periochách pramen. Bylo by skutečně velice přínosné vědět, do jaké recepční tradice se jezuitská dramatika zařazovala: předpokládám, že jsme se při uvedených příkladech dotkli hned několika mimořádných pramenů, sloužících jako zdroj i v dalších dramatizacích (tedy Pexenfelder, Nadási, Štajer, jistě to bude též jezuita Johannes Major a jeho redakce exemplového svodu Magnum speculum exemplorum). Nicméně jde mi o to naznačit, jak prostupná byla žánrová struktura dobové literatury a jak nesmírně tvárná byla dobová narace, obsahující zároveň persvazivní i zábavnou složku; zvlášť silně to ukazuje na produktivní funkci dobových krátkých narativních textů, které tvořily zřetelně základ čtenářské recepce. Pro jezuitský kontext je nesmírně zajímavé, že učitelé jezuitských gymnázií sahali právě po tomto druhu žánrů a obohatili je o principy nové elokvence (emblematika, symbolika, afektové akcenty gest a reakcí) a ukázali tak budoucím intelektuálům, jak pracovat s námětem, kde jej nacházet a jak interpretovat.

Uvedený odstavec nechce být, opakuji, kritickou připomínkou k jakési hypotetické chybějící části práce, ale spíš poznámkou k možným interpretacím jezuitské dramatiky; domnívám se, že právě takto pojatá funkční genologie ukazuje dobové myšlení. Jako kritickou výhradu si dovolím uvést jen to, že mi zápis předlohy schází v soupisu, kolonku „poznámka“ by stručný údaj o prameni, existuje‑li, příliš nezatížil.

Poněkud problematicky vidím jednu z proklamovaných tezí práce: prozkoumat, zda se v hrách z 1. poloviny 18. století nějakým způsobem projevuje osvícenství. Jacková nastoluje tuto otázku v metodologickém úvodu (s. 11) a vrací se k ní v závěru (s. 222), přičemž i z jejích opatrných formulací, při nichž přiznává oporu jen v jednotlivých replikách (s. 222) lze tušit, že si sama není jista relevantností problému a jeho řešení. Opírá‑li se o soudy E. M. Szarotové a I. Kadulské, řešící tento problém na produkci německé, resp. polské dramatiky, a to ještě v několika omezených tematických oblastech (v oblibě vlastenectví a v motivu dobré a milostivé vlády), dává k sobě sice správné žánrové paralely, ale bohužel bez ohledu na odlišný literární i společenský vývoj v Českých zemích. Z obecného vývoje ve zdejší bohemikální literatuře 18. století vím, že motivická a postojová rigidita byla v Čechách větší, než (zejména) v západních zemích a změny se uplatňovaly jen z omezených intelektuálních center, těžko je můžeme čekat v první polovině 18. století ve školském prostředí; naopak, v pasáži o žánrových paralelách jsem se snažil naznačit, jak jezuitští dramatici obohacovali právě ty tradiční motivy exemplové narace. Otázka tedy asi ani nemůže přinést překvapující odpověď a je jen potvrzením toho, co je o české literatuře známo i z jiných oblastí.

Nicméně práce Magdaleny Jackové je po dlouhé době prvním důkladným průzkumem mimořádné oblasti české literatury 18. století; jak kvalitně a poctivě provedená tato monografie je, se ukáže při srovnání s knihou s pozoruhodně podobným názvem Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti Petra Polehly (Červený Kostelec, Pavel Mervart 2011), vydané zhruba ve stejné době jako recenzovaná práce. Skoro se nedá přijít na to, čemu se Polehla věnuje: jestli jezuitům, divadlu, Edmundu Campionovi nebo jezuitské ignaciánské spiritualitě. Hlavu a patu to nemá. Hlouběji hodnotit tuto knihu nechci, neboť to již učinila sama Magdalena Jacková („Medvědí služba“; Česká literatura LX, 2012, č. 4, s. 613–618) nebo Josef Förster („Experiment, který nevyšel aneb »Atentát na čtenářstvo české«“; Divadelní revue XXIII, 2012, č. 2, s. 127–132). Kniha Magdaleny Jackové je naproti tomu sevřená, jasná, dává mnohem víc, než na začátku avizuje. Mé zdánlivě kritické poznámky to vlastně potvrzují: nemají být pošťuchováním; jsou to mnohem spíš první nápady po přehlédnutí bohatého materiálu, který Magdalena Jacková poskytla, se zaměřením na oblasti, které mi připadají blízké. V našem současném výzkumu není mnoho lidí, kteří by se vyznali v latinském raněnovověkém divadle tak, jako Magdalena Jacková, která nechápe vysedávání v archivech jako ztrátu času. Doufejme, že přidá do své syntézy i další jezuitské hry z jiných mimopražských souborů a že připraví i okomentované edice (které nám oproti jiným zemím tak scházejí).

Magdaléna Jacková: Divadlo jako škola ctnosti a zbožnosti. Jezuitské školské drama v Praze v první polovině 18. století. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011 (Ediční řada Trivium). 288 stran.

Vyjde v České literatuře 2014/3.