Věda, kde byste ji nečekali

Jakkoli je v povědomí lidí celkem dobře známa dvojice nevidomého člověka provázeného vodicím psem, možnosti čtyřnohých pomocníků jsou daleko pestřejší. Jen kousek pod pražskou Motolskou nemocnicí pracuje nezisková organizace Helppes, která pro lidi s nejrůznějším postižením cvičí psí asistenty a škála takové asistence je vskutku široká od běžného průvodcovství, podávání nejrůznějších věcí, otevírání kde čeho či rozsvěcení a zhasínání, až po pomoc vysoce odbornou. Asistenční psi jsou schopni zachránit život pacientům s diabetem, protože umějí rozpoznat blížící se záchvat a buďto přivolají pomoc nebo svému člověku podají inzulínové pero či sladký nápoj. Právě pro tento typ výcviku byla vyvinuta unikátní metoda, ne nepodobná „pachovým konzervám“ známým z kriminologie. Při snižující se hladině cukru v krvi se totiž rovněž mění složení potu – a to dobře vycvičený pes bezpečně pozná. Splněním nejvyšších mezinárodních standardů získala nyní všeobecně prospěšná společnost Helppes akreditaci mezinárodních odborných organizací ADEu (Assistance Dogs Europe) a ADI (Assistance Dogs International), a to nejen jako jediná v České republice, ale i ve všech zemích bývalého východního bloku.

Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Následující výňatek je z rozhovoru s ředitelkou této organizace paní Zuzanou Daušovou v časopise Třetí Pól.

Psí asistenti nejen podávají a upozorňují na nejrůznější věci, otevírají dveře, pomáhají s oblékáním a svlékáním, dělají spoustu jiných věcí. Už se zmínila fenka pro kardiaka, nově získávají „dozor“ diabetici. Jak vypadá taková specializace v praxi?
U diabetu se v současné době můžeme (po švýcarském vzoru) pochlubit novou metodou, kterou jsme vyvinuli ve spolupráci se soudním znalcem v oboru kynologie Bc. Stanislavem Beníškem, specialistou na pachové práce, s nímž jsme vyvinuli metodiku odebírání vzorků. Když se blíží diabetický záchvat, pes pozná, že klesá hladina cukru v krvi podle pachu. Výcvik je tedy založen na tzv. „pachové práci“. To je relativně lehčí, než u kategorie signálních psů, kteří se cvičí pro epileptiky, narkoleptiky, kardiaky apod., protože u nich blížící se záchvat nepoznáme. U epilepsie je zásadně nutné vybrat psa, který je empatický a když pak mezi ním a jeho pánem vznikne vazba, pes cokoli „nesprávného“ vycítí. Zvládne přivolat pomoc, bezvládného člověka přikrýt, dokonce je schopen ho obrátit, aby mu nezapadl jazyk a neudusil se. To vše se pes naučí, ale předvídat záchvaty dopředu ho naučit nelze. Tímto výzkumem se hodně zabývají v USA a přiklánějí se k teorii, že dochází ke změně elektromagnetického pole člověka – to však není možné simulovat pro potřeby výcviku psa. Neprobádaná je rovněž oblast u kardiaků, zatím nevíme, jak pes dokáže poznat, že se člověku zužují cévy. Proto je ve světě dosud jen málo signálních psů pro kardiaky.

A z hlediska diabetických a jiných klientů – jak je pes upozorňuje, že se něco děje?
Záleží na tom, co je konkrétnímu psovi přirozené. Při výcviku mu necháváme volnost v projevu, zda do člověka začne hrabat tlapkou, skákat na něj apod. Nepodporujeme ale štěkání, aby člověka, kterému klesla hladina cukru v krvi, ještě víc nerozrušil. Není to vhodné, i pokud by člověk spal a pes by ho štěkáním prudce vzbudil. U dětských klientů psího asistenta učíme, aby v rámci bytu běžel pro dospělého člověka, zatímco u starších dětí a dospělých diabetiků jim pes podává lahev se sladkým pitím nebo inzulinové pero.

Marina Hužvárová