„Za vlasy přitažený…“

Details

Published on Monday, 21 July 2014 09:00

V České literatuře 5/2014 vyšel soubor recenzních statí na sborník Jan Neruda a Židé (zde). V nynějším čísle diskuse pokračuje reakcemi Michala Frankla, Jindřicha Tomana, Kateřiny Čapkové a Marka Nekuly. Ohlas posledně jmenovaného přetiskujme na redakčnímu blogu.

MAREK NEKULA

Michal Frankl a Jindřich Toman, vydavatelé sborníku Jan Neruda a Židé (2012), vyjádřili v jeho úvodu naději, že edice Nerudovy práce Pro strach židovský přispěje k vědecky fundované diskuzi o tomto textu. Značný prostor sborníku věnovala Česká literatura, v jejímž loňském pátém čísle vyšly příspěvky Jiřího Homoláče, Jana Mareše a Jana Randáka a Aleše Hamana. Některé připomínky a otázky přitom nutí k zamyšlení nikoli jen čtenáře České literatury, ale i autory recenzovaného či komentovaného sborníku. K bezprostřední reakci vybízí především text Hamanův.

Svůj příspěvek Haman nazval „Ideologicky předpojatá kritika Nerudova díla“ a motiv předpojatosti autorů sborníku se v něm spolu s expresivním hodnocením sborníku i autorů opakovaně vrací. Pro Hamana „je zjevné, že celková koncepce brožurky vychází z úzce pojatého současného ideologického hlediska“ (Haman 2013: 784 [zvýraznil MN]). Záměr „dokázat Nerudův antisemitismus za každou cenu“ (ibid.: 787) se pak Haman snaží doložit především na mém příspěvku, který podle Hamana — podobně jako příspěvek Franklův a Tomanův — nese „známky ideologické předpojatosti“ (ibid.: 787) a jenž se tezemi „o Nerudově antisemitismu“ jeví být „takřka klasickou ukázkou ideologické manipulace“ (ibid.: 787). To jsou — ve výběru — jen některá z Hamanových silných slov. Hlavní problém Hamanova textu přitom nevidím v těchto silných slovech, ale v tom, že v něm v souvislosti s mým příspěvkem vyvrací něco, co neříkám, že tento postup používá opakovaně a že předpojatost a manipulace, již připisuje mně i ostatním autorům sborníku, jsou tak spíše charakteristikou jeho textu.

Haman tak například tvrdí, že zastávám „teze o Nerudově antisemitismu“ (ibid.: 787). Jenže tématem mého příspěvku nebyl občan Jan Neruda, ale Nerudovy texty, takže necítím potřebu zvažovat, zda je moje studie o Nerudových textech jako předpojatá vyvrácena tím, že ať už Neruda o Židech napsal cokoli, byli se přece on a jeho redakční kolegové „ochotni účastnit […] pohřbu redaktora Tagesbote“ (ibid.: 787). Taková prvoplánová projekce biografie na literaturu je podle mne neúnosná. Jsem dokonce přesvědčen, že si toho je vědom i Haman. O to podivnější je, že takový argument vůbec užívá.

Jinou techniku Haman volí, když tvrdí, že „protagonista povídek, kandidát práv Krumlovský, dává podle Nekuly se souhlasem hostů vyhodit [podomního obchodníka] z hostince“ (ibid.: 786), a když na závěr svého vývodu na mou adresu konstatuje: „Nikde ani slovo o vyhazovu. Další důkazy Nekulovy předpojatosti netřeba uvádět“ (ibid.: 786). Problém je ale v tom, že já ve svém textu říkám, že „osazenstvo hostince potleskem ukončí neúspěšný pokus podomního obchodníka něco prodat“, resp. že podomní obchodník je „vyprovozený z hostince potleskem“ (Nekula 2012: 78). O vyhazovu se v mé studii sice mluví, ale nikoli v souvislosti s podomním obchodníkem, ale v souvislosti s „náhodným návštěvníkem“. V souvislosti s podomním obchodníkem se mluví o „neúspěchu“ jeho prodejní činnosti a potlesku, když bez úspěchu odchází. Řečeno Hamanovými slovy: nikde ani slovo o vyhazovu podomního obchodníka. Nikde dokonce ani slovo o tom, že by ho dal se souhlasem hostů vyhodit Krumlovský. S Hamanem řečeno: další důkazy Hamanovy předpojatosti netřeba uvádět. — A nebo přece ještě jeden příklad, aby bylo jasné, že nejde o náhodu. Na jiném místě o mně Haman praví: „Za vlasy přitažený je také Nekulův závěr o Nerudově reportáži z jeruzalémské čtvrti Hareth el jehud“ (Haman 2013: 786). Také zde je podle Hamana „skryto čertovo kopýtko nepřesného myšlení“ (ibid.: 784) — jenže ve skutečnosti nikoli autorů studií zmíněného sborníku, ale Hamanova. O této Nerudově reportáži totiž nepíšu já, ale — jinak — Jindřich Toman. Tohle už mi, řečeno s Hamanem, přijde poněkud přitažené za vlasy.

Přitom věcná polemika je jistě na místě. Tak by se dalo polemizovat s tím, že zmíněná postava podomního obchodníka je součástí obrazu Židů a že v ní je možno vidět víc než libovolného podomního obchodníka. Můj argument byl, že profese, „němost“, bezejmennost a bezdomovectví podomního obchodníka i odpor vůči němu zmíněnou etnickou kategorii evokují, i když jen nepřímo. Jde totiž o charakteristiky a hodnocení, které jsou s obrazem Žida v literatuře 19. století spjaté. Podpůrným argumentem pro mou interpretaci byl konkretizující odkaz na Alfreda Meißnera, který ve srovnatelné době načrtává obraz pražského židovského podomního obchodníka a velmi drastický způsob chování k němu. Jiří Homoláč můj argument ve své reakci přínosně doplňuje odkazem na Nerudův fejeton z roku 1888 (Homoláč 2013: 723). Haman naproti tomu místo argumentů manipuluje s mým textem, místo dokladů tvrdí.

Příkladem takového apodiktického tvrzení je, že neberu ohled na fakt, že v Nerudově textu „jde o uměleckou fikci“ (Haman 2013: 785). Je pravda, že si v duchu nového historismu myslím, že při respektování jejich žánrové a funkční specifičnosti jsou (literární) texty svými „textovými vlákny“ citátově — syntagmaticky — spjaty s jinými texty a kategoriálně — paradigmaticky — zanořeny v dobovém diskurzivním světě, který je s rozmyslem možno vidět v širším kontextu sociální praxe. Na předpokladu propnutí literárního textu do širšího literárního, žánrového a diskurzního kontextu ostatně staví i teorie intertextuality. A v tomto propnutí — nikoli v jejich biografizaci — je inspirativní třeba i debata o mnohohlasí Kafkových textů, které promlouvají jazykem literární moderny i ohlasy dobových diskurzů. Ve svém textu nicméně — na rozdíl od Hamana argumentujícího biografií — důsledně rozlišuji mezi realitou a diskurzivní realitou. Podobně si ve svém textu opakovaně kladu otázku, nakolik lze literární (umělecký) text vztáhnout k dobovému diskurzu vedenému v textech bez uměleckého nároku. A konečně si v souvislosti s rekonstrukcí obrazu Židů kladu i otázku, zda má tento obraz v Povídkách specifickou estetickou funkci, jež by takovou rekonstrukci obhájila. Tuto funkci by bylo možno vidět v tom, že „na pozadí negativního obrazu Židů se v Povídkách retrospektivně konstruuje malostranská idyla, v níž se konzervuje tradiční lokální společenství překonávající dokonce i česko‑německý národnostní protiklad. Ohrožení této pospolitosti společenskými fenomény moderního světa spojovanými s Židy (znevlastnění práce, mezinárodní kapitál, utváření společnosti tiskem, nikoli bezprostřední pospolitostí aj.) popisuje Strach, který v tomto smyslu s Povídkami tvoří jeden funkční celek“ (Nekula 2012: 79).

Židé tedy v Povídkách představují protiklad, vůči němuž se obyvatelé Malé Strany v referenčním čase Povídek vymezují a který je stmeluje bez ohledu na jejich národnost. To ovšem neznamená, že jde o idylu se vším všudy, vždyť — jak říkám — Nerudova „břitká ironie [se] obracela nejen vůči Židům, ale vůči malostranským »figurkám« obecně“ (ibid.: 80).

Polemizuje‑li tedy Homoláč (2013: 750) s pojmem idyly a upozorňuje na to, že Milan Sedmidubský (1988) Povídky považoval za antiidylu (která ovšem pracuje s dekonstrukcí idyly!) a Karel Hausenblas s Alenou Macurovou (Hausenblas — Macurová 1996: 167) o „Figurkách“ napsali, že odtažitý pohled cizince (Krumlovského) „idyličnost M[alé]S[trany] když ne popírá, tedy alespoň problematizuje“ vytvořením významového protikladu „tehdy (děj většiny krátkých povídek je situován do minulosti 40. let 19. století) × nyní (fig[urky] cele situovány do současnosti […])“, pak jde o polemiku s něčím, v čem je ve skutečnosti shoda. Pro můj argument je podstatné, že zmíněná česko‑německá idyla trvá nejen v tehdy Povídek referenčně vztažených k čtyřicátým letům 19. století, ale i v nyní „Figurek“, kdy se už česko‑německý konflikt v politickém diskurzu jeví jako sotva překlenutelný.

Sám bych asi polemiku se svým výkladem Povídek vedl jinak, s odkazem na povídku „Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku“, v níž malostranští sousedé Vorlův bankrot ve finále spojí s „podezřel[ými] postav[ami], žid[y]“ (Neruda 1978: 241). Páně Vorlův bankrot má nepochybně co do činění především s panem Vorlem samým (s tím, že ve svém krupařském krámku kouří) a snad i se speciálností jeho sortimentu. Rozhodující jsou pak instinktivní „nechuť sousedův k cizákovi“ (ibid.: 241), který nepochází z Malé Strany, a především pomluva ze strany slečny Poldýnky, která své dojmy z krámu páně Vorla popovídá paní radové Kdojekové, takže do večera si již „veškeří sousedé“ vyprávějí, že v krámu „zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka je jakoby pražena a kroupy uzeny“, takže „již neříkali panu Vorlovi jinak než »uzený krupař« — osud jeho byl rozhodnut“ (ibid.: 240). Krach je tedy objektivně výsledkem pomluvy a bojkotu. Sousedé ale mají o „pravých“ příčinách bankrotu zadluženého páně Vorla jasno jiným způsobem: „Kdo se jednou se židy spustí!“ (ibid.: 241). Malá Strana — stmelená nechutí k cizákům, která pana Vorla vehnala do krachu — se tak personifikací viníka Vorlova bankrotu v Židech vyviňuje ze své odpovědnosti za tento krach. Autorský subjekt přitom dává rozpoznat jak pravé příčiny krachu, tak strategii vyvinění Malostranských přenesením viny na Židy, jež se jeví jako subjektivní účelový konstrukt. Malostranská idyla se ukazuje být jen zdánlivá, vypravěčský odstup od negativního obrazu Židů je zřetelný.

Na to bych ve věci idyly mohl odpovědět, že mluvím‑li o idyle, pak o ní mluvím v souvislosti s překonáním česko‑německé národnostní polarizace, kdy odmítnutí podomního obchodníka ve „Figurkách“ stmeluje národnostně rozrůzněnou společnost v hospodě a dělá ji pospolitou. Od povídky „Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku“ se pak „Figurky“ — zde se obracím k Hamanovi — zásadně liší v tom, že vypravěč Krumlovský ani autorský subjekt v ní nedávají rozpoznat vypravěčskou distanci k nechuti vůči cizákům, jako je tomu v povídce „Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku“. Proto jsem si s ohledem na česko‑německou diskurzivní radikalizaci v době vzniku Povídek dovolil říci, že se v Povídkách negativním obrazem Židů a vymezením vůči nim „retrospektivně konstruuje malostranská idyla, v níž se konzervuje tradiční lokální společenství překonávající dokonce i česko‑německý národnostní protiklad“ (Nekula 2012: 79 [zvýraznil MN]). Nic víc, nic míň.

I proto si nemyslím, že se „za každou cenu“ snažím „dokázat Nerudův antisemitismus“ (Haman 2013: 787). Fragmenty obrazu Židů v Nerudových Povídkách jsou sice vztaženy k dobovým referenčním textům — jednak k Nerudově politické studii Pro strach židovský, který vidím velmi kriticky, jednak k Holzově rekonstrukci kategorií a figur antisemitského diskurzu, v níž její autor vyšel z dobových antisemitských spisů německých. Mou otázkou ale nebylo, zda Neruda je či není antisemita, ale zda lze zmíněné figury identifikovat i v Povídkách. A přestože jsou takové figury v Povídkách přítomny a přestože se k nim v příkladech, které cituji ve své studii, na vypravěčské rovině nezaujímá distance, konstatuji na závěr: „Chápat Povídky jako „antisemitské“ dílo by bylo přehnané, a to i s ohledem na omezený rozsah protižidovských figur v textu Povídek. A i když lze mít pochopení pro Donathovo pozastavení se nad některými fragmenty Nerudových literárních textů, nelze je zjednodušeně ztotožňovat s Nerudovými občanskými názory“ (Nekula 2012: 80).

Za každou cenu píše i čte jinak. V kapitole „Funkce obrazu Židů v Povídkách malostranských“ navíc explicitně upozorňuji na to, že „načrtnutý obraz Židů v Povídkách malostranských vznikl mou vlastní selekcí a integrací citovaných fragmentů z Povídek malostranských v nový celek“ (ibid.: 77n). A na příkladu „Figurek“ z roku 1877 si kladu otázku, zda mnou rekonstruovaný obraz Židů má v Nerudově vyprávění specifickou estetickou funkci, který by takovou rekonstrukci osmyslil. Řekl bych, že při ideologické manipulaci, o níž mluví Haman, se nevykládají karty na stůl, tj. že se nerozkrývají textové operace, k nimž při interpretaci došlo, natož aby se za ně kladl otazník.

Ten bych — a ne malý — udělal za Hamanovým nakládáním s mým textem a udělal bych jej v několika bodech i u obsáhlého příspěvku Homoláčova, který jsem jako celek četl s velkým zájmem, i když jsem si kladl otázku, zda by s ohledem na autorovu erudici nebylo pro diskuzi o Nerudovi užitečnější, kdyby místo komentářů ke sborníku napsal koherentní studii s vlastním argumentem. V detailu bych ve vztahu k Povídkám jinak než Homoláč interpretoval kategorizaci Hebrejové, která se objevuje v Nerudových fejetonech, i „lehkost“ Matyldina výroku na adresu pana Menkeho. Skutečně zastavit se chci u Homoláčova tvrzení, že se — jsme opět u scény s podomním obchodníkem, která se u Nerudy opakuje — opírám „o mylné čtení obou scén, ve kterých se židovský podomní obchodník objevuje. Nekulova citace z PM [Povídek malostranských] sugeruje, že onen potlesk souvisí s odchodem podomního obchodníka. Onen potlesk je však reakcí osazenstva vedlejšího stolu, u kterého Löfler napodoboval mouchu a nyní se chystá předvést pečící se jitrnici, viz „Potlesk — »Pst, pst, ticho!«

Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí“ (Neruda 1981: 226)“ (Homoláč 2013: 750).

Já bych asi Homoláčovo čtení neoznačil přímo jako mylné, vytržené z kontextu je ale určitě. Celé místo v Nerudovi totiž zní takto: „Vešel podomní obchodník. Suchá, špinavá, neoholená postava v svítivě umouněném šatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben — portmoné — špičku — každý zavrtne jen záporně hlavou. Obchodník obejde němě všechny stoly, zavře krabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk. — »Pst, pst, ticho!« Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí. Potlesk a smích“ (Neruda 1978: 362).

Máme tu tedy podle mne dva potlesky, a to vždy spjaté s příslušnou hospodskou scénou. Obě scény, po nichž se jejich publikum stmeluje pospolitým potleskem, jsou od sebe navíc jasně oddělené segmentační pauzou.

Obecně zajímavější se mi zdá Homoláčova připomínka, že se sborník „nedostatečně vyrovnává s faktem, že PSŽ [Pro strach židovský] měl minimální ohlas“ (Homoláč 2013: 763, srov. též 735). A tou bych svou reakci na texty v 5. čísle České literatury uzavřel. Nechme stranou, že Toman (2012: 39–41) se této recepci ve sborníku věnuje. Zajímavá je totiž Homoláčova připomínka v jiném smyslu, než se na první pohled nabízí. V žádném případě totiž neznamená, že diskurz, k němuž se hlásily a který spoluutvářely fejetony Pro strach židovský, byl české veřejnosti cizí. Spíš je pro ni to, co Neruda ve fejetonech říká, zcela samozřejmé, později je to — pro Rudolfa Vrbu nebo Viléma Mrštíka — možná i málo. Posledně jmenovaný se totiž v reakci na antisemitské nepokoje v souvislosti s Badeniho krizí roku 1897 v dopisech Ladislavu Qiusovi vyslovuje pro „očist[u] Prahy od němectví a židovstva […] za cenu třebas i krvavých, duši davu na dlouho a dlouho památných obětí“, chápe ji dále jako „prostý nutný fakt“ a konstatuje, že i „Kristus vzal a spletl provazy a vymlátil svatokupce, zpřevracel a rozkopal jejich stánky a ďasa o to dbal, co škody jim natropil, kam se rozkutálely na lidech vydřené peníze“ (Havel — Kuncíř 1978: 348n, 358n).

Ve srovnání se situací v Německu by se takové „veřejné mlčení“ k fejetonům Pro strach židovský mohlo dokonce jevit jako signifikantní. Když totiž prominentní historik Heinrich von Treitschke v Preußische Jahrbücher v roce 1879 prohlásil, že „Die Juden sind unser Unglück“ („Židé jsou naše neštěstí“), vyvolal obratem tvrdou reakci historika Theodora Mommsena, učitele Maxe Webera a centrální figuru německé historiografie 19. století — jen na okraj dodejme, že Mommsenův otec byl protestantský pastor, takže v žádném případě nešlo o tzv. sebeobranu. Do dějin se tento spor zapsal jako „Berliner Antisemitismusstreit“ (berlínský spor o antisemitismus) a Mommsen se v roce 1890 stal jedním ze spoluzakladatelů Spolku pro obranu proti antisemitismu (Verein zur Abwehr des Antisemitismus). Když Neruda v roce 1876, tři roky před historikem von Treitsche, zařadil svou politickou studii Pro strach židovský do svých spisů (!) a vydal ji v rámci Studií, krátkých a kratších, srovnatelná reakce se nedostavila. To ale rozhodně neznamená, že figury antisemitského diskurzu nebyly v Čechách přítomné. Dávám proto Homoláčovi za pravdu v tom, že toto „mlčení“ stojí za podrobnější diskuzi. Detailní zpracování recepční historie Nerudova vystoupení ve fejetonech Pro strach židovský, tedy rekonstrukce, kdo, kdy, kde, jak a proč reagoval na tento spis nebo jej naopak vytěsňoval či zlehčoval, je velké téma pro další výzkum a diskuzi, jak ji v tomto čísle otvírá Michal Frankl. Zdaleka nejde jen o 19. století.

Prameny

HAVEL, Rudolf — KUNCÍŘ, Ladislav (edd.)

1978 Nedosněné sny: Korespondence bratří Mrštíků (Praha: Odeon)

NERUDA, Jan

1978 Povídky malostranské (Praha: Československý spisovatel)

1981 Povídky malostranské (Praha/Moskva: Odeon/Chudožestvennaja literatura)

Literatura

FRANKL, Michal — TOMAN, Jindřich (edd.)

2012 Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty (Praha: Akropolis — Filip Tomáš)

HAUSENBLAS, Karel — MACUROVÁ, Alena

1996 „Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. Na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy“; in K. Hausenblas: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace (Praha: DeskTop Publishing Filosofické fakulty UK), s. 161–169

HAMAN, Aleš

2013 „Ideologicky předpojatá kritika Nerudova díla“; Česká literatura LXI, č. 5, s. 783–788

HOMOLÁČ, Jiří

2013 „Jan Neruda a židé: poznámky a doplňky“; Česká literatura LXI, č. 5, s. 719–768

MAREŠ, Jan — RANDÁK, Jan

2013 „Nenávist není řešení. Jan Neruda, antisemitismus a Židé“; Česká literatura LXI, č. 5, s. 769–782

NEKULA, Marek

2012 „Obraz Židů v Nerudových Povídkách malostranských a protižidovský diskurz“; in M. Frankl — J. Toman: Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty (Praha: Akropolis — Filip Tomáš), s. 57–84

SEDMIDUBSKÝ, Miloš

1988 „Jan Nerudas Kleinseitner Geschichten als Antiidylle: Zur Geschichte des Idyllischen in der tschechischen Literatur“; in V. Setschkareff (ed.): Ars Philologica Slavica. Festschrift für H. Kunstmann (Mnichov: Sagner), s. 412–428

TOMAN, Jindřich

2012 „Stín antisemitismu: Židé podle Jana Nerudy“; in M. Frankl — J. Toman: Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty (Praha: Akropolis — Filip Tomáš), s. 29–55

 Vyšlo v České literatuře 3/2014.