Není to tak dávno, co jsme měli možnost společně oslavit šedesáté narozeniny Tomáše Durdíka, dlouholetého vědeckého pracovníka Archeologického ústavu AV ČR, předního znalce evropské hradní architektury i hmotné kultury vrcholného a pozdního středověku, kamaráda, přítele. O to smutnější a překvapivější zpráva přišla 20. 9. 2012, kdy nás Tomáš Durdík, den po návratu z jeho oblíbené konference středověkých archeologů v Českém Těšíně, navždy opustil.

Pohřbů významných českých středověkých archeologů bylo v poslední době více než dost. Jen v loňském roce nás opustili např. Ladislav Hrdlička či Miroslav Richter, kteří stáli u kolébky české archeologie středověku a tedy i u počátků Tomášovy odborné dráhy. Obou si vždy nesmírně vážil, jejich smrt se ho hluboce dotkla a jejich odchodu nesmírně litoval. Oba patřili mezi tu generaci středověkých archeologů, kterou jsme podvědomě považovali za neměnnou konstantu. Byli jaksi všudypřítomní a stálí v čase dlouhého trvání. Jejich odchod nás všechny zaskočil, bolel. Odchod Tomáše Durdíka téměř do roka a do dne po těchto velikánech našeho oboru byl v pravém významu toho slova šokem. Opustil nás předčasně, v nejlepších letech, plný síly a odešel od rozdělané práce. Od ohromného množství práce, která možná v systému plánované vědy stála i za jeho předčasným koncem.

Tomáš Durdík se nikdy nešetřil. Již kapitola v Hledání zmizelého věku Zdeňka Smetánky, věnovaná shánění matrace, která měla v polních podmínkách výzkumů ulevit jeho „houserovi“, hovořila o jeho maximálním fyzickém nasazení při objevování tajemství hradní architektury v samých počátcích jeho kariéry. Nikdy neutíkal do tichosti kanceláří, nikdy se nestal kabinetním vědcem a do svých posledních dnů pracoval v terénu. Přesto po sobě zanechal monumentální dílo, tvořené nedostižným seznamem bibliografických položek monografií, sborníků či článků v domácích, ale především zahraničních periodikách. Tomášovo nezměrné pracovní nasazení a vražedné tempo vyústilo v mimořádnou šíři jeho aktivit, které byly alespoň částečně popsány při vzpomenutí jeho nedávných šedesátin.

Naprosto neočekávaný a předčasný odchod Tomáše Durdíka z našich řad je šokující. Nedokázali jsme si představit, že to přijde, natož tak brzy. Můžeme se nevěřícně ptát, proč dostal tak málo času. Zanechal tu mnoho nedodělané práce, ale bez jeho nepřehlédnutelné postavy zkrátka mnoho věcí bohužel nebude.

Jeho nezastupitelná pozice je především ve strukturách evropského bádání o hradní architektuře. Zde představoval persónu zcela nenahraditelnou. Díky ní jsme měli ve všech hradologických evropských orgánech či konferencích svého člověka, který reprezentoval českou středověkou archeologii i památkovou péči za hranicemi našich zemí. V průběhu svého bohužel krátkého života představil zcela novou koncepci studia českých hradů, uvedl je do evropského kontextu a postupně rozvíjel metodiku jejich studia, o jejímž významu svědčí i obecně přijímaný termín „česká škola“. Dalším zářným příkladem nezastupitelnosti je jeho pedagogická činnost a to nehovořím pouze o jeho působení v rámci vysokého školství. Vedle studentů vysokých škol totiž Tomáš Durdík formoval stovky či spíše tisíce lidských osudů dnes často bezejmenných obličejů na vybledlých fotografiích z archeologických výzkumů českých hradů, kde se po dlouhá léta scházela pestrá skupina brigádníků. Jeho schopnost zasvěceně hovořit na téměř jakékoliv téma a s kýmkoli, nesdělitelná atmosféra soudržnosti a schopnost nenásilného přenášení podstatných životních návyků do budoucího života formovala množství osob působících na jeho výzkumech, mezi nimiž vyrostlo nemalé množství nových středověkých archeologů.

Nenahraditelný bude Tomáš Durdík při popularizaci archeologie jako vědního oboru. Jeho působení ve Společnosti přátel starožitností a v množství dalších zásadních spolků, psaní srozumitelných publikací, které k hradům přivedlo ohromné množství obyčejných lidí, se kterými následně spolupracoval na jejich záchraně v rámci různých spolkových sdružení, jeho účast v nezapomenutelných dokumentárních televizních či rozhlasových cyklech či jeho průnik na stříbrné plátno, to vše představovalo ohromnou reklamu archeologii. Pro její popularizaci a zviditelnění udělal Tomáš Durdík možná více, než dnes tolik populární archeologické parky, skanzeny či skupiny historického života. O významu jeho osobnosti pro společnost i skutečnosti, že bezpochyby jako jeden z mála archeologů vystoupil z uzavřeného společenství do obecného povědomí, svědčí zájem médií o jeho předčasný skon. Když jsem v den jeho smrti, v přesvědčení, že to nemůže být pravda, zadal do internetového vyhledávače „zemřel Tomáš Durdík“, objevilo se 4.560 odkazů. Zároveň v den jeho smrti bylo na stránkách největší internetové encyklopedie doplněno datum jeho úmrtí. Kterému ze současných žijících archeologů by byla věnována taková pozornost?

Tomáš Durdík byl tahounem velkého počtu spolků, sdružení a činovníkem četných odborných či profesních sdružení nebo redakčních rad. Obecně mám pocit, že se nikdy nesmířil s velmi často běžným pasivním přístupem ke členství v těchto orgánech. Pamatuji ho vždy jako iniciátora, hlavního a často jediného hybatele i finančního manažera. Shánění příspěvků, recenzí, redakční práce a shánění peněz na publikační aktivity bralo sílu, ale bez něho by v našich knihovnách nestálo 12 svazků renomovaného sborníku Castellologica bohemica, nevycházel by 120. ročník Časopisu společnosti přátel starožitností a světlo světa by nespatřilo ohromné množství dalších článků či publikací. Také tuto ztrátu bude velmi těžké zacelit a podobně bude Tomáš Durdík chybět i našim památkám. Sám říkal, že jeho hlavní náplní práce je „jezdit po Čechách a brečet“. Kdo bude brečet za něj? Obávám se, že právě ty památky. Ne nadarmo získal, jako jediný český archeolog a památkář, cenu Evropské unie za záchranu evropského kulturního dědictví. Podobného ocenění v domácím prostředí se již bohužel nedočkal, což svědčí o věhlasu, slávě i prokazované úctě, kterou pobíral v zahraničí. Jak už bývá typické u předních osobností našeho života, naše společnost se k těmto lidem chová vždy poněkud macešsky.

Tomáše Durdíka jsem potkal v roce 1982, když jsem chtěl provádět archeologický výzkum na hradě Zlenice. Když jsem mu to tehdy sdělil, vypadalo to chvíli, že se o něj pokouší mrákoty. Poté co se vydýchal, pozval mě na výzkumy hradů Křivoklát, Jindřichův Hradec a především Týřov. Krumpáče jsme potom spolu zkřížili na Zlenicích hradě až v roce 1999. Je zcela symbolické, osudové a těžko uvěřitelné, že naposledy jsme se spolu viděli přesně po třiceti letech, na počátku srpna právě pod zlenickým hradem. Potom jen pár telefonů a spřádání dalších plánů. Ani na tu díru se na Zlenice už nepřijel podívat.

Nic z toho, co jsem přál Tomášovi k jeho šedesátinám, se nesplnilo. Byl tu s námi ještě rok a půl a odešel tak náhle. Někdy jsem se „obával“, že se potkáme nebo zavolá. Vždy následovala nějaká prosba, bylo potřeba něco udělat, dokončit, sejít se, poslat. Nebyly to úkoly, ale vždy prosby, které nějak nešlo odmítnout. Strašně bych chtěl, aby zase zavolal, abychom se ještě setkali, abych slyšel ty stesky a prosby. Zůstalo tu spoustu práce, ale je nás na ni nějak málo a těch sil, co měl on, se též nedostává. Zřejmě proto praskl kotel. Tome, vzpomínáme, a díky, díky moc.

Autorem vzpomínky je Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha o.p.s.