Konference Na okraj Kroniky české

18. 8. 2014 9:00

JAN PIŠNA

Vydáním první novodobé kompletní edice Kroniky české Václava Hájka se v loňském roce podařilo splatit velký dluh, jejž česká literární historiografie měla vůči písemnictví doby střední. Na vydavatelský počin Jana Linky navázala konference uspořádaná Oddělením pro výzkum starší literatury Ústavu pro českou literaturu AV ČR s názvem Na okraj Kroniky české konaná ve dnech 14. a 15. listopadu 2013. Odborné setkání připomnělo kromě samotné kroniky i 460. výročí úmrtí jejího autora, kněze, kazatele, překladatele a spisovatele Václava Hájka z Libočan. Konferenci doprovázel bohatý program: ve čtvrtek 14. listopadu se uskutečnilo slavnostní představení nové edice v kulturním centru „Dominikánská 8“ s diskuzí vedenou Martinem Bedřichem a za účasti Jana Linky, Petra Voita a Petra Čorneje, s hudebním doprovodem Michaela Pospíšila a skupiny Ritornello a prokládané scénickým čtením úryvků z Hájkova textu studenty DAMU. Po skončení posledního pátečního bloku referátů následovala zádušní mše svatá v Hájkově působišti, v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Doprovodný program v sobotu uzavřela komentovaná procházka s Václavem Cílkem na Tetín a okolí. Ale vraťme se zpět k samotné konferenci.

Přivítáním účastníků konference v prostorách knihovny Ústavu pro českou literaturu AV ČR zahájil první konferenční den Pavel Janáček, ředitel ÚČL AV ČR. Na jeho slova navázal editor Kroniky české Jan Linka a stručným průřezem pojednal o Hájkově životě a kulturním odkazu, o významu Schönfeldovy faksimile z roku 1819 i snahách předložit čtenáři ucelenou moderní edici (edice Václava Flajšhanse z počátku 20. století) či podat alespoň výbor z kroniky (edice Jaroslava Kolára v ediční řadě Živá díla minulosti z roku 1981).

Oba konferenční dny otevíraly jednání úvodní přednášky koryfejů vědeckého bádání ze spřízněných oborů. Příspěvek knihovědce Petra Voita „Knižní kultura doby Václava Hájka z Libočan“ se zaměřil na situaci současné paleobohemistiky, na potřebu zkoumat starší písemnictví komplexněji v rozměrech knižní kultury a dějin čtení, nikoli jen jako souhrn izolovaných textů v umělém laboratorním vakuu (srov. úvodní studie přítomného čísla ČL). Následující den historik Petr Čornej v příspěvku „Hájkův obraz husitské epochy“ akcentoval roli Hájkova vnímání husitského období českých dějin a jeho otisku v narativech Hájkova díla. Konferenční bloky byly koncipovány jako vzájemné prolínání interdisciplinárních pohledů, jejichž středobodem bylo Hájkovo arcidílo — literárněvědné příspěvky se pravidelně střídaly s jazykovědnými.

Jazykovědné uchopení Hájkova slovesného díla probíhalo především v úzce vytčených sondách. Jen příspěvky Ondřeje Koupila a Františka Martínka si kladly mezi řádky otázky směřující k hlubšímu poznání jazyka nejen Hájkova díla, ale především celé předbělohorské epochy. Ondřej Koupil se zaměřil na problematiku Hájka jako jazykové autority, kterou nahlížel především skrze recepci Hájkovy kroniky gramatografy 17. století. V příspěvku „Stylové rejstříky Hájkovy Kroniky české“ popsal František Martínek možné metody jazykovědného zkoumání Hájkova textu na úrovni hláskové, lexikální a frazeologické v konfrontaci se Sandelovým německým překladem. O poměru Hájkovy kroniky k Jiráskovým Starým pověstem českým promluvil Karel Komárek, přičemž jak v rovině motivické, tak i jazykově-stylové poukázal, jaký byl rozsah pasáží, které Jirásek z Hájka převzal. Bohatou Hájkovou slovotvorbou v oblasti proprií se zaobírala Jana Pleskalová. Sondu do cizích toponym a geonym představil Jarosław Malicki v příspěvku „O cizích geografických jménech v Kronice české Václava Hájka z Libočan“.

Zcela osamoceně svým specifickým zaměřením vyčníval v programu příspěvek Václava Cílka „Vlastivědné a přírodovědné údaje v díle Václava Hájka z Libočan“, který však odhalil ještě jeden z důležitých a v humanistických odborných kruzích podceňovaných rozměrů Hájkova textu, jimiž jsou faktografické informace o reáliích a jejich zdroje.

Literárněvědné příspěvky taktéž tíhly k řešení dílčích témat. Hledáním a zkoumáním předloh Hájkova textu se zabývala Alena M. Černá, když porovnávala styčné body mezi Hájkovou kronikou a Starými letopisy českými. Taktéž cizí předloha (Michailovićova Turecká kronika) se stala základem pro příspěvek Jaromíra Lindy. Alena A. Fidlerová v příspěvku „To by bylo, aby Klatovy založeny nebyly aneb Fundací Jana Klatovského jako doplnění a nápodoba Hájkovy Kroniky české“, poukázala na spis pražského měšťana Jana Klatovského (pokud se pod tímto jménem jakožto pseudonymem neskrývá Bartoloměj Paprocký, na což upozornil J. Linda) Fundací aneb Založení a vystavění Klatov, kterým se jeho autor snažil absenci o založení města Klatov kompenzovat. Právě tato doplnění, přídavky, vědomé opravy a upřesňování Hájkova textu představují zajímavé informace o recepci kroniky. Mnohem více pozornosti bylo věnováno literárním dílům, v nichž Hájkova kronika fungovala jako pretext. V příspěvku „Před ním ani po něm žádný tak obšírnou kroniku českou vůbec nevydal aneb Na okraj vztahů Kroniky a Poselkyně“ sledoval Miloš Sládek vývoj vztahů a rozdílů mezi Hájkem a Beckovského Poselkyní starých příběhův českých. Sládek se především zaměřil na přístup k popisované látce, na práci s prameny, axiologickými aspekty českých dějin a jejich významných osobností. Zájmem o německé překlady se svou náplní překrývaly referáty Jana Kvapila „Kronika česká Václava Hájka z Libočan o Němcích i pro Němce“ a Vlastimila Broma „Německý překlad Hájkovy Kroniky české Johanna Sandela v kontextu vybraných zpracování starších historiografických děl českých zemí“. Daniel Soukup poukázal na dlouho mylně tradovanou domněnku, že knížka lidového čtení v jidiš Ajn šejne majse by měla být překladem pasáží z Hájkovy Kroniky české. O Kronice české jako studnici historických námětů a inspiračním zdroji pro literární zpracování v první polovině 19. století pojednal Dalibor Dobiáš v příspěvku „Hájkova Kronika česká a český literární romantismus“.

Struktuře vlastního Hájkova textu se vlastně věnovaly jen tři příspěvky. Jana Česká v referátu „Vedlejší epizodická vyprávění Hájkovy kroniky“ přiblížila typologii funkcí epických syžetů a zároveň tím demonstrovala, co vše je v Hájkově textu záměrné. O narativních pasážích ve smíchovém plánu Hájkova díla pojednal Tomáš Havelka, jak se Hájek vyjadřuje o mnišských řádech, představila v příspěvku „O řeholních řádech v Hájkově Kronice české“ Vendula Rejzlová. Konferenci pak zakončil Robert Novotný analýzou některých rodových legend české šlechty v kronice.

Jak je z názvu a z témat jednotlivých příspěvků patrné, vše se pohybovalo v dílčích problémech, nedošlo k pokusu nově zhodnotit Hájkovo dílo, posunout, přeformulovat či vyvrátit opakovaná klišé literárněhistorických kompendií, natož o odvážné nové přečtení nejen Kroniky české, ale celé literární tvorby Václava Hájka z Libočan v mantinelech dobového písemnictví. Na druhou stranu, právě nově vydaná edice se může stát dobrým základem pro hlubší zájem nejen o samotného autora, ale také dobu, v níž vznikala a v níž se četla. Sborník, který vznikne z této konference, bude dobrým odrazovým můstkem k dalším badatelským počinům, přinejmenším by mohl rozhýbat trochu nehybné vody českého paleobohemistického rybníčku.

Vyšlo v České literatuře 2/2014.