Milan Jelínek (1923–2014)

Details

Published on Monday, 25 August 2014 09:00

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Jeho život v sobě nese typické znaky dané generace, jakož i místa, kde se odehrál. Utvářelo ho ještě česko‑německé Brno, neboť pocházel z dvojjazyčných (a velmi plebejských) poměrů chudých Černovic, poté válka, totální nasazení ve Wiener Neudorfu, práce v ilegální skupině, v roce 1944 byl zatčen gestapem, vězněn v brněnských „Kouničkách“, poté ve Vratislavi. Konec války v roce 1945 mu zachránil život, neboť žaloba požadovala trest smrti. Po válce vstup do KSČ (později prohlásí, že to byl „jeden z největších omylů“ jeho života, „nebyla tehdy žádná literatura, která by nás poučila, co ten komunismus vlastně je“), studia češtiny, ruštiny a srbochorvatštiny na brněnské filozofické fakultě (za své hlavní učitele považoval F. Trávníčka a A. Kellnera), poté středoškolským profesorem v Holešově, redaktorem v nakladatelství Svoboda, aspirantem v Ústavu pro jazyk český ČSAV, asistentem, docentem a profesorem na brněnské filozofické fakultě, v šedesátých letech pobyty ve východoněmeckém Greifswaldu a na pařížské Sorbonně (uvažoval i o emigraci), v letech 1966–1970 prorektorem brněnské univerzity. Na počátku normalizace byl z univerzity vypovězen, ale útočiště nachází v Ústavu pro jazyk český ČSAV; tehdejší ředitel Jan Petr mu měl se skřípajícími zuby říct, ať rozhodně nepočítá s tím, že by mohl něco publikovat, to zaprvé, a zadruhé ať počítá s tím, že jeho pobyt zde nebude trvat déle než do jeho šedesáti let. Poté se M. Jelínek vrhá do organizování brněnského disidentského života. Do jeho bytu v Žabovřeskách přijíždějí francouzští intelektuálové (nejslavnějším z nich je zřejmě A. Finkielkraut), jejich přednášky tlumočí sezvaným hostům buď sám hostitel, nebo — častěji — jeho paní. S Jiřím Müllerem organizuje činnost brněnského samizdatu (počet svazků je úctyhodný a vévodí jim zejména filozofické práce H. Arendtové, R. Arona, K. Poppera ad.). Sám autor těchto řádků měl možnost do této společnosti chodit a také se seznámit s rafinovaným způsobem ukrývání ineditních knih pro stále četnější zájemce. V čem ta rafinovanost spočívala? Že si se sousedem vyměnili sklepní kóje. Po Listopadu se M. Jelínek stal prvním svobodně zvoleným rektorem Masarykovy univerzity, plně ho pohltily úřední a organizační záležitosti, mj. spojené se zakládáním Slezské univerzity, jejímž byla Masarykova univerzita garantem. Od roku 1992, kdy v této funkci končí, se naplno věnuje výuce. Zemřel na konci ledna 2014.

Svým profesním zájmem byl především stylistik. Jeho debutem je publikace O jazyku a stylu novin (1957), do této oblasti patří ještě Stylisticke studie II (1974), Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen: Germanismen, Personennamen, Ortsnamen (za spoluautorství R. Šrámka a E. Eichlera, 2000), druhou oblastí zájmu byla jazyková kultura — viz Jak kulturně mluvit a čist (1960; spolu s Josefem Hrabákem) a Argumentace a uměni komunikovat (1999). Dlouhá léta si sbíral materiál pro dějiny české jazykové kultury, resp. dějiny purismu. Jeho katalog byl obrovský; sám říkal, že už není schopen číst noviny bez tužky a nůžek. Na naplnění tohoto plánu už bohužel nedošlo.

Milan Jelínek byl člověkem otevřeným, přátelským, který nejednou neváhal druhým pomoci. Přestože byl velký vzdělanec, měl v sobě stále cosi sociálně vnímavého, ba snad až klukovsky rozpustilého. V osobnosti M. Jelínka se toho snoubilo hodně: černovická plebejskost, německá systematičnost, francouzský intelektuální esprit i jakési ruské velkorysé bohatýrství. V jeho společnosti se člověk cítil dobře a uvolněně. Léčivá jsou i jeho slova, která pronesl v jednom rozhovoru v roce 2008: „Lidé jsou naštvaní na dnešní režim neprávem. Když se to srovná, co tady bylo od února 1948, asi by si nikdo neměl moc stěžovat. Udělali jsme obrovský skok, že se to nedá srovnávat.“ Pane profesore, mnozí z nás vás budou postrádat.

Vyjde v České literatuře 4/2014.